Tak začali jsme netradičně, v Praze. Sem opravdu moc nejezdíme sloužit, ale potřebovali jsme tady něco vyřídit, tak samozřejmě jsme nejeli pouze na otočku, ale když už jsme tu byli, tak jsme si prošli některé ulice s kočárkem a navštívili pár cizinců. Tento den pro nás byl významný tím, že jsme poprvé jeli na misii celá rodina pohromadě, potřebovali jsme to natrénovat, jak to bude fungovat se dvěma dětmi, každý ve svém kočárku. Dopadlo to dobře a máme jistotu, že můžeme jezdit všichni čtyři 8-)
Po této miniakci jsme se se Světlankou vypravili do Ústí nad Labem, kde se konal festival kultur mnoha národů, které zde žijí. Vyrazili jsme o den dřív, abychom si někde dali „rozcvičku“ – stavili jsme se v Budyni, v Brozanech a v Bohušovicích (to vše nad Ohří 8-), je to v těsné blízkosti Terezína, kde jsme v minulosti byli s týmem... A v sobotu hurá do Ústí. Na festival měli přijít ještě další křesťané, ale tři z nich onemocněli 8-( naštěstí dorazili aspoň jedna sestra s jedním bratrem, a tak jsme šli ve čtyřech, což je celkem úspěch, v mnoha městech nemají křesťané vůbec zájem o své spoluobčany jiných národností 8-(
Na stejné akci, pořádané stejnou organizací, jsme byli před pár dny v Liberci, ale s Ústím se to nedalo vůbec srovnat, počet stánků s cizokrajnou kuchyní, počet pěveckých a tanečních souborů, množství všelijakých atrakcí, ale i počet cizinců na této akci převyšoval tu libereckou akci asi tak patnáctkrát. Nejen, že tu bylo více cizinců, ale i pestřejší skladba národů, byli tu tradičně lidé z mnoha afrických zemí, různě z Asie, ale i z Jižní Ameriky, Skandinávie, a dalších zemí... Akce určitě byla i nabitější, než ty, které se konají v Praze, kde bychom snad čekali největší směsku národů! Toto byl skutečně obraz o tomto městě, pokud byli (podle jejich prezentací ano) všichni tito cizinci z Ústí či přilehlého okolí, tak je tady opravdový babylón národů, kultur, a také jejich aktivit.
Byli jsme rádi, že jsme obešli téměř všechny stánky (vyhýbali jsme se záměrně těm, které se představovaly jako křesťanské národy), rozdali jsme Evangelia, prohodili pár slov (čím méně, tím lépe, protože už se na nás tlačil dav nakupujících, málem nám převrhli kočárek, a také se nechceme nechat ušlapat), a co nejrychleji jsme opustili tento prostor: Nejen, že tu byl velký hluk a tlačenice, nákupní šílenství a strkanice, ale (a toho si všímám rok od roku více a více), různé soubory na pódiu nepředstavovaly ani tak kulturu svých národů, jako spíše všelijaké magické obřady, šamanské tance, čarodějnické bubnování, atd. Nějaká divná energie šla nejen do přítomných lidí, ale i do přilehlých budov náměstí, odkud pak bude asi několik dalších dní sálat do nic netušících kolemjdoucích, kteří si pro svojí dávku nepřišli v sobotu 8-(
Tyto jevy se rozmnožují a je čím dál tím jasnější, jak je důležitá modlitba: Než někam jdeme, než se s někým sejdeme, než sníme něco od těchto lidí, a dokonce, než si na sebe něco oblékneme. Vůbec není jasné, odkud tyto věci pocházejí, kdo na nich pracoval, za jakých okolností, nebo jaké modlitby nad tím byly odříkány či jaké obřady provedeny?!
Dám ještě jeden příklad: Mezi stánky byly také tři, označené nápisy: Nepál, Indie a Tibet – když jsme se však prodrali k těmto stánkům, nebyli tam žádní Nepálci ani Indové, ale Češi z nějakých spolků propagujících východní náboženství, nabádající západní Evropany k podpoře různých lámaistických klášterů, byly zde k prodeji různé zvonečky, cingrlátka, knihy s duchovní tematikou, letáky na kursy meditace, apod. Takže úplně evidentně, v rozporu se smyslem akce, se tu nepropagovaly národnostní menšiny, ale cizí náboženství.
Abychom se z toho trochu poléčili, zajeli jsme si v neděli se Světlankou na soukromou misii. Pokaždé, když jsme v Ústí, navštívíme jinou městskou část, či čtvrť, abychom postupně prošli celé město. Tentokrát to byly Všebořice (část jsme již prošli minule, něco nyní, a ještě nám tu zbývá jedna etapa). Tolik odmítačů, jako tady, jsem už dlouho nezažil, je vidět, že je tu něco divného, buď tito cizinci nemají čisté obchody, nebo je to tu poznamenáno odsunem Němců po roce 1945. Také severočeský kraj je silně sekularizován a odráží se to i na životech církví...
Zajeli jsme tedy ještě do Chlumce, nadýchat se trochu krušnohorského vzduchu 8-) Tady, ačkoliv je to malé městečko, bylo šest vietnamských obchodů – neodmítl nikdo (stačí vyjet z velkého města na malé město, a už je situace úplně jiná 8-) Cestou zpět jsme to vzali přes Chabařovice – také přijali všichni, a hurá do Prahy (opět, to je divné, za tak krátkou dobu dvakrát 8-)
V Praze jsme měli dvě akce: S kamarádem jsme prochodili přilehlou čtvrť v okolí sochy maršála Koněva, která se nyní tak diskutuje. Tím, že tu je spousta ambasád, tak je tu hodně cizinců a daří se i podnikům, kam si cizinci mohou přijít nakoupit jídlo, na které jsou zvyklí. Tyto podniky opět samozřejmě vedou další cizinci 8-) Tak chvilku jsme mluvili s jedněmi Alžířany, navštívili jsme pár Vietnamců, dobrý rozhovor jsme měli s pánem z Pákistánu a cestou zpátky jsem ještě navštívil Uzbeky a jednoho Berbera, se kterým jsem si dobře popovídal.
Druhý den jsme jen vyměnili dobrovolníky, místo kamaráda šla kamarádka, a společně jsme zašli na další v řadě cizinecký festival, tentokráte zaměřený na Indii. Šlo hlavně o prezentace restaurací, obchodů, apod. Dalo se tu mluvit s mnoha lidmi různých jazyků (Indie jich má něco přes dvacet). Opět mi na akci vadilo, že tu hrála indická kapela, kde byla asi jedna Indka, jinak samí Češi oblečení do divných věcí, tvářící se divně a dělající divné věci. Pak tu bylo několik stánků s nějakými meditacemi, jógou apod. Dal jsem se do řeči s jednou Indkou, žekla, že jen rozdává letáky, šéf organizace je Čech a stojí tamhle... Takže zase Češi propagovali různé věci – tu Indku nasadili jen jako návnadu, aby to vypadalo exoticky. Bylo to fakt rozdělené: Indové nabízeli normální věci, jako nábytek, drogerii, jídlo, a Češi nějaký duchovní maglajz. Prostě Praha, ta je toho plná 8-(
Raději vyjet někam na venkov! Tak už jsem psal, že jsme si nacvičili, jaké to je, vyjet celá rodina, tak teď jsme to uskutečnili. Udělali jsme takový okruh někde v Polabí, dostali jsme se až na hranici Českého ráje a opět se vrátili domů – pár dní úplně stačilo 8-) Cestou jsme navštívili městečka jako Křinec, Rožďalovice, Libáň, a Mnichovo Hradiště – všude samozřejmě dostatek cizinců...
A ještě jednou do třetice Praha: Pozval mě sem na neděli jeden sbor, abych představil službu, tak uvidíme, jestli se někdo přihlásí a něco z toho bude? Praha zůstává otazníkem, je tu největší koncentrace cizinců, i křesťanů, i sborů, ale pořád se to nedaří skloubit nějak dohromady...