Protože v lednu jsem byl dlouho mimo domov, nyní jsem musel pobýt doma, ať děti nezapomenou, kdo jsem 8-) Po večerech jsem pilně studoval, přečetl jsem knihy o Alžírsku, Jemenu a o křesťanských komunitách na Předním Východě. Když jsem naplnil tyto potřeby dětí, a svoji hlavu naplnil dalšími vědomostmi o národech, opět jsem vyrazil na misii: Abych byl spravedlivý, tak jsem musel rozdělit práci na dvě části: Jednu misii dělám poblíž domova, někde v dojezdu autem, ať jsem nablízku rodině. To je jistě správné, přísloví nám říká „Nejprve si zameť před vlastním prahem“, takže ano, musíme pracovat kolem svého domova, ale to by se líbilo každému, dělat si někde poblíž a večer se vrátit ke svým blízkým. Takto by se však nikdy neuskutečnila světová misie, takže musíme občas vyrážet i do vzdálenějších míst...
V první fázi jsem tedy zajel do Ostravy-Pustkovce, kde mi chyběly do sbírky dvě nehtová studia a restaurace, všechno Vietnamci. Odtud už to bylo kousek do Opavy, kde mi chybělo dodělat také jedno nehtové studium, dále jedna turecká cukrárna a dvě indické restaurace, kde pracuje hodně Indů. Evangelium přijali opravdu hodně radostně: V Indii se totiž lidé dělí do kast a tímto dělením se stalo, že napříč kastami, jak se uvnitř nich lidé vzájemně žení a vdávají a vyhýbají se styku s příslušníky jiných kast, tak nejen, že každá kasta má své kulturní zvláštnosti, ale spojuje ji i pokrevní příbuznost. Žebříček kast od nejvyšší k nejnižší není tedy jen podle uctívaných bohů, vykonávaných povolání, místa určených k obývání, ale i podle odstínu barvy pleti, kterých jsou stovky nuancí, přičemž vždy ta světlejší pleť ukazuje na vyšší kastu. No a když tedy přijdu já, jako opravdu bílý běloch, tak to naznačuje vyšší postavení v našem vzájemném vztahu. A teď jim ten běloch něco daruje 8-) No tak to je pro ně něco skvělého 8-)
Druhá fáze mojí misie: Jižní Morava. Potřebuji se dostat do Českých Budějovic, kde nabírám své partnery na misii na Balkáně, tak přece nepojedu po dálnici, to je nuda 8-) Za Brnem jsem tedy sjel na vedlejší silnice: Minulý měsíc jsem sloužil v Náměšti nad Oslavou, tak jsem pokračoval po okolí: Hrotovice, dva zásahy. Jaroměřice nad Rokytnou, pět Vietnamských podniků a jeden turecký. Moravské Budějovice, tady jsme pracovali minulý rok s kamarádem, ale chyběla tu dodělat jedna vietnamská restaurace, tak jsem si jí „odškrtl“. Jemnice: vietnamský obchod, restaurace a nehtové studio, plus kurdský kebab – Kurd byl skutečně nadšený! Vietnamci tolik neprojevují své emoce, tam kolikrát nevíte, co si myslí, ale jiné národy Vám to dají najevo, Kurdové přijímají asi nejradostněji. Slavonice: Pět vietnamských obchodů a opět Kurd, opět výbuch radosti. Myslím, že to byl bratr toho z Jemnice. Nová Bystřice: 5 vietnamských obchodů, jeden čínský a thajská masérna, tady to bylo na dlouho, masérky dostaly Evangelium, dost se na to ptaly, dorozumívali jsme se pomocí překladače v mobilu 8-) Zrovna měly čas, tak mi pořád vařily čaj, vyptávaly se a chtěly naučit něco česky 8-) Opět jsem narazil na kastovní otázku (jak jsem psal výše u Indů): Hrozně se zajímaly, jestli Ježíš učí, že jsou si všichni lidé rovni? Když jsem odpověděl, že samozřejmě ano, tak měly velkou radost (že je nebere jako gastarbeiterky z podřadné země). Jen tak mě nepustily, zachránil mě nový zákazník 8-) Svoji cestu jsem zakončil ve Stráži nad Nežárkou, tady to bylo oproti předchozím obcím nějaké mrtvé, už je to moc blízko velkého města, tak tam lidi jezdí autem do Kauflandu, a už se tu tolik neudrží malé obchůdky a restaurace. Takže jen jedna Vietnamka, ale i ta je důležitá v Božích očích!
Takže na misii se mi dařilo, ani jeden z oslovených neodmítl Evangelium, a teď sedí za kasou a už si Je čtou 8-) Samozřejmě to celé trvalo několik dní, abyste si nemysleli, že jsem to vše udělal za jeden den 8-) Teď se blížím k Českým Budějovicím, kde zítra nabírám další makáče a jedeme na misii na Balkán, ale to už bude jiný příběh...