Tento měsíc byl skutečně nabitý: Začátek měsíce mě zastihl v Brně, kde jsem byl v autodílně, takže jsem nechal dělníky pečovat o auto a rozjel jsem se trochu po okolí…
Nejprve jsem zajel do Modřic, což je jedna zastávka vlakem z Brna hlavního nádraží. Tady jsem totiž už byl mnohokrát, ale nikdy na misii: Když se s týmy vracíme z našich balkánských misijních cest a musím někoho vysadit v Brně na vlak, tak abych nemusel zajíždět do centra velkého města, vysazuji účastníky výjezdů právě zde v Modřicích na nádraží a oni si tu jednu zastávku už snadno dojedou a z Brna už jim to jede na různé hlavní tahy... Kolikrát jsem si tedy říkal, že musím i tady navštívit cizince, a dobře, že jsem se tak rozhodl, byla to tu síla: Hned jak jsem přijel, uviděl jsem arabský obchod, pak nějaké Vietnamce, samozřejmě, a na závěr jsem našel Albánce, se kterým jsem měl dobrý rozhovor. Cestou z Brna, při objíždění města jsem navštívil ještě Tuřany, kde jsem našel Alžířana.
Odtud cestou z Moravy na Slezsko jsem navštívil u dálnice ležící Prostějov: Jezdívám samozřejmě okolo již celá léta, ale vždy jsem se vracel unavený z misie, tak jsem toto město pořád odkládal. Ale teď jsem prožíval touhu začít něco nového, tak konečně jsem sjel z dálnice a zamířil do města. Je velice rozlehlé a nachodil jsem asi 12 kilometrů různými uličkami, abych prošel asi tak polovinu města, druhá polovina mě čeká příště. Našel jsem nějaké Vietnamce, ale poměrně málo, což mě překvapilo, kdysi zde bylo jedno z center výuky pro cizince (krejčovské práce v oděvním průmyslu), ale to už je asi dávno. Ještě jsem prošel části Čechovice a Krasice.
Pak jsem již spěchal do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jsem se účastnil takové menší konference pro muže, šlo o nějaké modlitby a slovo, ale také v sobotu byla asi dvouhodinová společná evangelizace ve městě, které jsem se účastnil a dostal jsem k ruce i jednoho dobrovolníka, takže ve dvou jsme navštívili zde žijící a pracující Vietnamce. Tento můj kolega se poté odpojil, aby mi večer nahlásil, že chvilku po tom, co se trhl, potkal jednoho Araba, se kterým měl rozhovor... No: Jeho smůla, že nešel se mnou, měl jsem v batohu Evanglium v arabštině. Ale aspoň se nějak bavili a modlili... Zde na této akci jsem také hledal případné zájemce o misii, ale nějak se mi to nedařilo, s jedním bratrem jsme se dohodli, že ho navštívím ve východních Čechách na nějaké modlitby, tak snad spolu půjdeme i na misii v jeho městě? 8-)
Na této akci jsem nabral svého kolegu, který se též účastnil minikonference, potřebovali jsme spolu udělat nějakou práci v počítači, děláme spolu web: www.nextinfo.cz. Pak jsme si v Beskydech udělali dvě tůry, abychom si trochu vyvětrali hlavy a protáhli tělo po třídenním sezení na modlitbách a kázáních 8-) a vyrazili směrem do civilizace na nádraží, cestou jsme ještě udělali misii a navštívili vietnamské večerky v Horní a Dolní Bečvě, v té Prostřední nikdo nebyl 8-)
Tím se začala naplňovat moje touha, o které jsem se zmínil výše, a to je začít něco nového. Když už jsem se tak „rozjel“, nepřestával jsem a ještě navštívil Nový Jičín, který jsem dosud záměrně míjel: Ve vedlejší Kopřivnici totiž sídlí vietnamský sbor církve zvaná „Vietnamská misie“ a podle názvu jsem usuzoval, že dělají misii po okolí, tedy i v Jičíně. Nyní ke mně Bůh promluvil: „A jsi si tím jistý?“ (asi ovoce modlitební konference, kde jsme usilovali o duchovní dary 8-) Takže: Nado proveriť 8-) a vyrazil jsem zde mezi Vietnamce, kteří samozřejmě Evangelium viděli poprvé v životě, takže bude nutné se sem ještě vrátit!
Potom jsme chtěli zkusit misii i s celou rodinou, takže jsem nalodil členy posádky a rozjeli jsme se někde poblíž, vybrali jsme Hranice na Moravě. Prochodili jsme s kočárkem nějaké ulice a polovinu náměstí, příště to bude jeho druhá polovina a sídliště plus obchodní domy. Vedle Vietnamců jsme mluvili s Ázerbajdžáncem a s Albáncem, se kterým jsem měl delší rozhovor (vše záleží na tom, jak lidé mají čas, kolik zrovna zákazníků, nakolik ovládají češtinu nebo já jejich jazyk, a samozřejmě, nakolik jsou otevření, tedy přeloženo do češtiny: Nakolik se Vy modlíte za cizince 8-)
A protože pořád jsou prázdniny, děti nechodí do školky a musím jim vymýšlet program, udělal jsem jim na střídačku výlet, s klukem se to moc nedá, ten pořád někde běhá, ale s dcerou jsme udělali misii v Ostravě, kde jsme někde náhodně zaparkovali a šli do terénu... Prochodili nějaké sídliště jehož nevím název, al ta hlavní ulice se jmenovala Jugoslávská, tak asi že jsem v létě nemohl do Jugoslávie, tak aspoň do Jugoslávské ulice v Ostravě 8-) To bylo hotové brzy, tak jsme přešli silnici a ještě šli mezi nějaké paneláky, byla to část Zábřeh. Tady jsem šel kolem kostela, v jehož suterénu jsme se kdysi scházeli se skupinou Gedeon, než se rozpustila, takže jsem zavzpomínal a také jsem najednou zjistil, že jsem v Zálomu, kde je také církev, se kterou mě dříve něco spojovalo – takže vzpomínky, které ukazují na změny, kterými v životě procházíme, tedy i já, přirozeně. A cítím, že v tomto období mě čeká nějaká obvzláště velká změna, ale tu ostatně potřebuje celá Církev i náš národ, i celý svět.
Tak ještě jsme toho neměli dost, tak jsme zajeli do Bohumína: Nejprve Chalupki v Polsku, kde jsem si minule podél cesty všiml tržnice, tak se podívat, jestli je asijská, ale byla polská, tak jsme zase překročili hranici zpět a zastavili ve Starém Bohumíně, kde jsme našli nějaké Vietnamce, pak jsme se přemístili do toho moderního Bohumína, opět Vietnamci a jeden Arab, ale celkově je tu cítit blízkost Polska, takže jiných cizinců je tu málo, různé obchůdky, tržnice, stánky už jsou obsazené, a i do průmyslu sem jezdí dělníci z Polska... To je opět hlas pro to jezdit do vzdálenějších oblastí Moravy a Čech!