Tento měsíc se nesl ve znamení dvou hlavních činností:
1. Navázal jsem spolupráci s jednou tiskárnou (další v řadě, minule jsem s tím neměl úspěchy, tak to zkouším na novém místě). A zatím máme na světě dva skromné úspěchy: dotiskli jsme chybějící Evangelia v nepálštině a v bengálštině. Jednalo se o dotisk – tato Evangelia jsme již v minulosti používali, ale prostě se rozdala 8-)
Člověk by si myslel, že je to jednoduché: Starou předlohu dodá tiskárně a ta mu to vytiskne... Ale této tiskárně nevyhovoval náš formát, museli to nějak předělat, radit se o tom s námi, takže bylo třeba komunikovat s nimi, psát si a navštívit je osobně, podat vysvětlení...
Připravujeme další chybějící Evangelia do výroby, a tak i tentokrát musíme tomu věnovat čas, komunikovat s tiskárnou, aby nedošlo k nějaké chybě...
2. Podnikli jsme průzkumnou cestu po Balkáně, kde jsme hledali příležitosti ke službě. Máme sice svá stálá místa, kde sloužíme, ale uprchlická trasa je hodně rozvětvená. Všechny cesty určitě neobsáhneme, ale hlavní migrační křižovatky chceme navštěvovat. Na místo, které jsem si oblíbil já a které pravidelně navštěvuji, začala poslední dobou jezdit nám příbuzná služba, a nechci je tak „dublovat“, či se opakovat, když např. my odjedeme a za týden přijede druhá skupina, nebo ta právě odjede a my se objevíme... Raději bych zaplnil nějaké „bílé místo na misijní mapě“ 8-) Proto hledám nové příležitosti.
Jeli jsme pouze s jedním kamarádem, v minulosti se mi takovýto průzkum s týmem neosvědčil: Účastníci byli nažhavení na akci, a pokud jsme jen hledali a nenacházeli, byli zklamaní. Lepší je, když lokality propátrám sám a pak povedu tým najisto.
Nejprve jsme sjeli na jih Srbska, kde znám u hranic s Makedonií dva uprchlické tábory. Ty tu sice stále jsou, jak jsme se přesvědčili, ale akci nám zhatil vytrvalý déšť: Pokud jsme někde v divoké přírodě, kde uprchlíci stanují, tak by to nevadilo, tam jsou pořád: v dešti, na slunci, na mraze, v mlze.... Ale v táboře, pokud tam mají střechu nad hlavou, teplo a nějaké jídlo, proč by vycházeli ven do deště? A tak jsme viděli jen pár jednotlivců, kteří si šli koupit nějaké komponenty k mobilním telefonům...
Protože odsud na řecko-makedonskou hranici, která bývala také vždy hodně frekventovaná, bylo nějakých pouhých 200 kilometrů, zajeli jsme na kontrolu i sem. Podél hranic jsme viděli mnoho aut české policie, tak jsme hned pochopili, že tady nám „pšenka nepokvete“: dokud hranici strážili pouze řečtí a makedonští policisté, tak to bylo jednoduché: Řekové se rádi zbaví uprchlíků a nebrání jim v překročení hranice, a Makedonci ví, že u nich také uprchlíci nezůstanou, a navíc jsou zdrojem výdělku pro místní obyvatele, mezi kterými je vysoká nezaměstnanost: Uprchlíci si nakoupí jídlo, boty, SIM karty, nabíječky na mobil, pitnou vodu, zmrzlinu, prostě cokoliv... A místním obchodům se zvedne obrat, nebo lidé sami nakoupí tyto věci a otevřou si stánek hned za hranicí někde u cesty... Takže nálada proti uprchlíkům tu nikdy nebyla, spíše naopak. No a když si koupí všechno potřebné, tak si ještě zaplatí odvoz na srbskou hranici 8-) Avšak pokud jsou zde přítomny policejní hlídky ze států EU, tak je to špatné pro byznys (a pro misii): zahraniční policisté vlastně hlídají místní policisty, aby dělali to, co se jim poroučí z Bruselu.
Původně jsme měli dojet až do řecké Tesaloniky (Bulhaři by Vám ale řekli, že je to bulharské město a Makedonci zase, že je makedonské 8-) kde jsme se měli sejít s jedním naším spolupracovníkem, který slouží vedle uprchlického tábora v křesťanském centru pro uprchlíky, ale přechod hranice byl natolik složitý kvůli těm korona-opatřením, že jsme se toho plánu vzdali: Stejně, kamarád tam tuto službu zajišťuje, jezdí tam několikrát do roka, tak nás k tomu nepotřebují 8-)
Vrátili jsme se tedy do Srbska, kde jsme našli to, co jsme hledali, lokalitu vhodnou pro naší službu. Není to žádné překvapení, když Vám řeknu, že je to v Bělehradě. Je to samozřejmě silniční, železniční, letecká a také říční křižovatka, tedy všechny předpoklady, že tu budou uprchlíci... Kdysi jsme tu sloužili, ale myslelo se, že tato lokalita už není aktuální: Uprchlíci totiž bydleli v železničním depu, které postupně bourala nějaká stavební firma. Dnes už tu není ani depo ani nádraží (ani koleje), ale nějaké supernové domy, pěší zóna, obchodní centrum atd. Avšak podle jasných stop jsme našli uprchlíky jinde... Stopy byly: Čínský obchodník měl svoji reklamu v arabštině, to je jasné, že se zaměřuje právě na uprchlíky. Také zboží, které nabízel ho prozradilo: Pláštěnky, spací pytle a batohy. Co myslíte? Kdo v dešti chodí spát ven do lesa: Obyvatelé hlavního města, nebo běženci? 8-) Dále jsme našli na jednom náměstí koncentraci tureckých stánků s halal občerstvením, to je také jasné, že tato nabídka není zaměřena na obyvatele tohoto města, kteří jsou vesměs křesťané a pečené prase je tady navíc národní jídlo 8-) Takže po těchto stopách jsme našli uprchlíky, kterých je tu značný počet a příští výjezd se bude konat právě sem!
Co se povedlo, tak to bylo, že jsem tu prověřil dva kontakty na křesťanské vedoucí, se kterými bychom se mohli spojit na akce, které zde plánujeme. S jedním to nevyšlo, ale druhý je celkem nadějný, tak snad to z něj do příště nevyprchá? 8-) Plánujeme tedy společné akce, tedy vždy náš český tým plus zástupce (zástupci? 8-) místního sboru, kteří by i mohli pokračovat v navázaných kontaktech, pro což nabízí i své prostory...
A už byl čas k návratu, ještě jsme cestou prověřili situaci na srbsko-maďarské hranici, kde se také mělo za to, že už dávno tudy uprchlíci nechodí, vláda tu totiž organizovala sběr uprchlíků, najížděly sem policejní autobusy, policisté chytali migranty a vozili je do jižního Srbska do táborů... Jak jsme mohli vidět, „očista hranice“ nebyla stoprocentně účinná, a i tady jsme našli místo, kde se uprchlíci pohybují.
