Návštěva uprchlíků v Idoumeni-květen 2016

   Právě se nacházíme na řecko-makedonské hranici, která je obležena uprchlíky z různých zemí, kteří se snaží dostat do Západní Evropy... Jsme v mezidobí dvou výjezdů, tedy času, kdy ke své osobní misii přibíráme týmy z Česka a ze Slovenska, abychom mohli povzbudit k misii další křesťany, předat jim své zkušenosti, poukázat na možnosti, atd. (o tom, proč to děláme: Žd.10:24).

   Jeden tým nám tedy odjel domů a dnes čekáme příjezd druhého, abychom společně vyšli vstříc novým věcem, které pro nás Hospodin má: Ano, opravdu čekáme nové věci, vždyť za ty roky, které takto pořádáme výjezdy, jsme se mohli přesvědčit, že žádný výjezd není stejný: vždy jsou nové impulsy, jiné podmínky, jiné potřeby, jiné situace...

   Dovolte, abych se dnes s Vámi sdílel o čerstvých zážitcích, které byly pro nás podnětné... Věříme, že tyto zkušenosti nemají svoji hodnotu pouze pro nás, hrstku misionářů, ale že mají být výpovědí pro větší část Těla, kterého jsme součástí, a ze kterého, jak doufáme, opět vyjdou noví misionáři (Lk.10:2)! 8-)

  Tak tedy minulý týden nás přijelo na inkriminovanou hranici 7 nadšenců, kteří jsme se společně snažili překonat svoji vzájemnou jinakost a "táhnout za jeden provaz", odložit stranou své zájmy a osobní cíle a věnovat těch pár dní lidem, kteří potřebují, aby Kristus prostoupil jejich životy: nabídnout jim svůj čas, otevřít v rozhovorech svá srdce, pootevřít svoji "hliněnou nádobu" a nechat nahlédnout do skrytých pokladů (2.Kor.4:7). -Popravdě, nic jiného se ani nedá dělat: fyzicky nevyřešíte jejich potíže (pokud nejste zrovna pašerák lidí 8-) slova ani gesta nepomohou... Jediné, co můžete, je naplnit své nitro Ježíšem, přijít na místo, sednout si mezi lidi, otevřít své nitro a nechat proudit ven to pravé a jediné.

   Ještě, než jsme vstoupili mezi uprchlíky, tušili jsme, že celý prostor budou ovládat humanitární organizace: Řecko sice není místem, oproti Srbsku, Makedonii a dalším zemím, kde by si tyto organizace ohradili svůj prostor plotem, vlajkou a dalšími metodami, a pak Vás z něj vykázali pomocí různých evropskounijských pravidel a zákonů, můžete se zde volně pohybovat, kde chcete, přesto duchovní vliv těchto organizacích jaksi "prostupuje vzduch". Na vysvětlenou: Většina těchto humanitárních organizací se chová jako kterákoliv jiná výdělečná společnost, tzn. najdou si své "odběratele", v tomto případě oběti humanitární katastrofy, najmou si dělníky (zde různé stážisty, dobrovolníky, atd.) a zásobují trh (odbytiště). Čím více rozdají "pomoci", tím více na svojí činnost načerpají z různých grantů (EU, Švýcarsko, vlády jednotlivých států, ale poslední dobou začínáme vidět i organizace z islámských zemí, např. Egypt). Např. jsem zaslechl rozhovor dvou humanitárních pracovnic, kdy jedna si zoufala druhé, že musí za 5 dní utratit 10 tisíc Euro, jinak nedostane příští rok grant, a že neví, jak to udělat. Humanitární pracovníci tu mají kanceláře v najatých karavanech (nejméně 100 Eur na den), dojíždí autem z půjčovny, žijí v okolí v pronajatých rodinných domech... Hradí se jim doprava, kredit, a další. Tyto organizace si vzájemně konkurují: kontrolují činnost té druhé a snaží se je vytlačit. Zažili jsme, jak jedna udává druhou (záminky jako: blížící se prošlá minimální doba trvanlivosti na rozdávaných potravinách, poskytnutí jiné pomoci, než na jakou má ta která organizace akreditaci, atd.).

   To vše se samozřejmě děje tam, kde stojí oficiální tábor, sběrné středisko, kontrolní stanoviště, atd. (poznáte zdálky podle visící vlajky). Zde, v Řecku je situace lepší: tábory jsou vesměs nelegální, trpěné, policie jen přihlíží, ať je vše "v klidu". Jestliže si uprchlíci na louce postaví stany a Vy přijdete mezi ně, není zákon, který by Vás odsud "vyprovodil", přesto se o to jedna humanitární pracovnice pokusila, kdy nám lezla do tašek, vystupovala autoritativně a říkala, ať opustíme místo.... Vedle toho jsme viděli plno ochotných a obětavých lidí, např. jeden lékař si předělal skříňovou dodávku na ordinaci, uvnitř i spí, na ceduli napsal: "soukromá klinika" a ošetřuje každého, kdo přijde. Občas se objeví skupina přátel, kteří přijedou autem, rozdají lidem jídlo nebo oblečení, pozdraví a zase odjedou. S těmito lidmi byli uprchlíci schopni uzavřít přátelství, pozvat je do stanu na kávu, atd.

   Přesto se i zde "práce" humanitárních organizací na lidech podepsala, zejména tím, že je naučili "postavit se do fronty a natáhnout ruce": lidé kdysi tak hrdí a důstojní najednou žebrají... Např. sotva zastavíte autem na parkovišti, už je kolem fronta lidí a ptají se, co se rozdává, vlezou Vám až dovnitř -radši jsme proto parkovali opodál. Jen se přiblížíte k lidem, už volají: ,,my frend!" a následuje: ,,kolik mi dáš, kdy mi to dáš..." atd. Jeden den jsme např. koupili papíry a pastelky, že si budeme něco malovat s dětmi: vydrželo nám to asi 5 vteřin, jakmile uviděly tašku, rozcupovali jí, každý popadl, co mohl a běžel s kořistí na své teritorium. Mělo to ale i svou výhodu: ve chvíli, kdy jsme otevřeli tašku s Evangelii, rozebrala se stejně tak rychle a lidé si je odnášeli radstně, že "zase něco dostali" a ještě se chlubili ostatním, ti pak také rychle přiběhli, že by si vzali 8-)

   Bůh nám dal odpověď: měl jsem v noci sen, ve kterém jsem viděl, že máme vynechat hlavní ulice a náměstí a jít "mezi ploty", tedy kamsi dozadu, do stanů, které stojí na okraji centra. Opravdu se to vyplatilo: potkali jsme zde čisté, upřímné lidi, pohostinné. Strávili jsme příjemný čas a mohli nejen předat Evangelium v úctě, ale i si o Něm popovídat. Jeden muž (bydlel úplně v posledním stanu, takže byl skutečně "od plotů" 8-) nám řekl, že jeho rodina v osmanské době byla nucena přijmout islám, ale že ví, že byli dříve křesťané a že si rád přečte Evangelium a chce se vrátit ke tradici svých předků, že nám velice děkuje. Jaksi jsme cítili, že pouze nahlas vyjádřil to, co podvědomně tuší většina zde přítomných "muslimů"...

   Další rys, kterého jsme si všimli, že ne všichni přítomní jsou odevzdaní osudu, či s poraženeckou mentalitou: mnoho lidí se snažilo: např. koupili v supermarketu čerstvý chléb a pak jej nabízeli k prodeji mezi stany těm, kteří se nemohli vzdalovat (péče o děti nebo starce), další u cesty vařil kávu, nejen jiní uprchlíci, ale humanitární pracovníci, či policisté si ji mohli u něj koupit a nemuseli chodit do vesnice... jiní pekli chleby, další vyráběl karbanátky, zeleninové saláty, byly tu ze stanů celé obchůdky s důležitými věcmi pro rodiny: olej, cukr, mouka, konzervy, mýdlo... Jinde nabíječky na mobil, šití, cigarety. Vždy, když jsme někoho takového potkali, snažili jsme se podpořit jeho drobné podnikání a zakoupit si tu a nebo tu důležitou věc u něj, než někde později ve velkém obchodním řetězci: mohlo to tak pozvednout jeho život, snažení a pohled do budoucna, +vrátit hodnotu člověku, který nemusí být odkázán na druhé, ale naopak se sám může o něco snažit. Např. jsme se muži nechali oholit u pouličního holiče (někdo tedy musel jít první risknout nechat si položit ostrou břitvu od muslima na svůj krk 8-), dívky šly na kosmetické ošetření pleti, jinde jsme si dali občerstvení, atd. Z tohoto důvodu jsme se také rozhodli nerozdávat primárně jídlo nebo předměty denní potřeby, ať těmto aktivním lidem nenabouráváme jejich systém. Raději jsme se zaměřili čistě na Evangelium.

   To, že rozdávat Evangelium není jen naše chvilková radost, ale důležitý úkol daný nám Bohem, poslání Církve a náš (společný) jeden z hlavních projevů křesťanského života, jsme mohli zažít druhý den v jiném táboře: Rozdali jsme pár Evangelií a šli si sednout na kávu, abychom pozorovali dění a vytipovali šance na rozvíjení naší činnosti zde. Bylo poznat, že Evangelium si vzal kdekdo, prostě z principu: "někdo něco dává", ale také jsme viděli, že když si obdarovaní později prohlíželi, co obdrželi, jedni Jej četli s velkým zájmem, druzí, když byli zklamaní, nic nevyhazovali, ale předali knihu kolemjdoucím, kteří si jich všimli a vyžádali si jí (někdo, koho jsme předtím třeba minuli). Najednou se vedle nás strhla rvačka: část mužů bojovala, část přihlížela. Do tohoto chumlu vběhl jeden muž a uklidňoval zúčastněné, zastavil tuto rvačku a dokonce odzbrojil ty, kteří drželi nějaké klacky apod. Všimli jsme si, že z kapsy mu čouhá náš výtisk Evangelia... Tato situace se opakovala ještě dvakrát: Pokaždé propuklo násilí, nastal křik, seběhl se dav přihlížejících. A zase se objevil jiný muž, uklidnil situaci, odebral zbraně. Opět mu bylo vidět z kapsy Evangelium... A totéž ještě jednou do třetice! Poznali jsme, že toto jsou skuteční "Muži pokoje": Ti, kteří měli zájem číst Evangelium a sami si Jej vyžádali, byli zároveň těmi, kdo byli připraveni nastavit své tělo za ostatní, zjednat pořádek. Radujeme se, že jsme v nich mohli spatřit budoucí Pastýře svého lidu, vůdce komunit, osobnosti s autoritou, kterou neváhají použít ku pokoji ostatních, místo aby se schovávali za nějaká prázdná slova jako: "deklarace", "stanovisko", "vyjádření", atp., většinou o falešném míru...

   Pokračování příště 8-)