Začátkem května jsme skupina nadšenců využili dvou státních svátků, a tedy zároveň dnů volna, zkombinovali tento čas s víkendy, k tomu přidali pár dní dovolené a vyrazili jsme v počtu 16 lidí do Istanbulu na misii...
Sledovali jsme cestou z Čech tkzv. „uprchlickou dálnici“, což je termín pro trasu, kudy se ubírají uprchlíci na cestě za lepším životem, někdy prostě za životem. Tato naše cesta vedla přes balkánské státy bývalého „Východního bloku“ až do Istanbulu, který je přirozeným mostem pro průchod běženců z Asie do Evropy. Zde všude jsme hledali příležitosti ke službě uprchlíkům do budoucích let. Ty se nám otevřely na několika místech: V Srbsku a v Bulharsku, kde jsme našli lokality, kde se shromažďuje velký počet těchto lidí; sem se chceme vrátit ještě letos během dalších výjezdů a začít zde rozvíjet službu. Naše hlavní práce se tentokráte však děla v samotném Istanbulu, kde žijí tisíce uprchlíků...
Jako vždy, vybavili jsme se na cestu výtisky evangelií, abychom mohli účinně přinést Boží Slovo těmto lidem. Nelze však samozřejmě hladovému člověku pouze „mávat“ Biblí před očima, proto jsme ještě v Čechách uspořádali sbírku oblečení, ale i finanční sbírku, které se obě vybraly mezi ochotnými křesťany a při kontaktu s uprchlíky jsme mohli např. dát oblečení či hračky malým dětem, což otevřelo cestu k srdcím jejich rodičů, kterým jsme mohli předat Evangelium. Nešlo pouze o samotné předání, ale mohli jsme např. koupit pro děti pastelky či modelínu, strávit s nimi pěkné chvíle během hry a nejen sami se více přiblížit těmto lidem (celým rodinám), ale více jim přiblížit Někoho, Kdo se o ně zajímá, Kdo na ně nezapomněl a v nouzi jim poslal pomoc...
Na celé akci bylo udivující, jak Bůh předem vše připravil a my jsme mohli vnímat, že nás jen vede do předem připravených situací, např. jsme vůbec nemuseli v ohromném velkoměstě bloudit systémem hromadné dopravy a hledat tyto lidi, vždy den předem jsme potkali někoho, kdo pochopil, o co nám jde a řekl nám adresu, kam máme jít a kde se „naši“ lidé nachází. Např. ještě v Bulharsku nám jeden uprchlík poradil, ať hned za hranicí s Tureckem zajedeme do Drinopolu, kde je velké množství uprchlíků sbírajících se před hranicí a vyčkávajících na vhodnou chvíli pro překročení hranice s EU. Když jsme projížděli tímto městem a nikoho nenašli, šli jsme se ubytovat s tím, že přespíme a ráno budeme pokračovat v cestě. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že právě hostel, kam jsme se šli ubytovat, byl místem, kde byli ubytovaní Syřané, kteří zde čekali a o kterých jsme slyšeli předchozího dne. Strávili jsme s nimi pěkný večer u čaje, kdy jsme měli spolu hodně rozhovorů, zjistili jsme více o jejich situaci a na závěr všem (jednalo se o desítky osob) předali Evangelium v jejich mateřském jazyce (část z nich hovořila arabsky, část kurdsky).
Největším překvapením pro nás byl kontakt s domácím obyvatelstvem, tedy se samotnými Turky: těm jsme se nejprve chtěli vyhnout, abychom neprovokovali místní, nevyvolávali nějaké vášně, nezkomplikovali si pobyt, atd. Avšak na zkoušku jsme pár z nich dali Evangelium a otevřeli prostor pro rozhovor, abychom udělali sondu do jejich myšlení. Po jejich pozitivních reakcích jsme se už nerozpakovali a darovali film Ježíš všem, které jsme potkali. Oslovili jsme stovky Turků a dali jim zmíněný film v jejich mateřštině, ani jeden z nich neodmítl, viděli jsme buď překvapení v jejich očích, nebo i radost, někteří se s námi dali do rozhovoru, kladli nám otázky, nebo i nás posadili na čaj (národní nápoj), abychom si mohli více popovídat. Zajímalo nás, co asi dělají s Evangeliem po té, co odejdeme z jejich obchůdku. Kolem dvou jsme chodili pravidelně, už nás zevnitř zdravili. Jednou jsme se museli někam pro něco vrátit, prodavač už to četl, hned jak nás viděl, vyskočil, že jeho šéf to u něj viděl a že si to chce také přečíst, ať mu dáme vlastní, aby mu nemusel dávat ten svůj, že si ho chce nechat... Všude jsme viděli křesťanské památky, udržované Turky, některé zničili ještě pohané v římské době, když přišli Turci, obnovili je či zpřístupnili. Jednou kolem nás proplula loď s tureckou vlajkou, jmenovala se „Svatý Konstantin“. Viděli jsme mnoho otevřených kostelů, kde se konaly pravidelně bohoslužby bez pohoršení muslimských sousedů, a dokonce jsme potkali tureckého evangelistu, který měl směrem do ulice vystavený stoleček s knihami Evangelia a s DVD „Ježíš“, které nabízel kolemjdoucím. Všude panovala atmosféra sekularizmu, pouze v pátek během hlavní modlitby jsme viděli modlící se lidi, jinak bylo běžné, že např. na benzínové pumpě posedávali lidé na čaji, sledovali fotbal, či se bavili a po zavolání muezina, když jsme nahlédli okénkem do mešity, byli uvnitř jen dva zaměstnanci náboženské obce... Naprostý rozdíl, když to porovnám např. s tureckými čtvrtěmi v Německých městech.
Z celé cesty jsme si přivezli spoustu zážitků a postřehů, které určitě zúročíme v budoucích letech naší práce, radujeme se z toho, že naše služba roste a že získáváme stále širší okruh působnosti. Jsme šťastni, že můžeme očekávat druhý příchod Krista na zemi aktivně, tím, že šíříme Evangelium, a ne někde na židli, utopeni v depresi teologických otázek, v pasivitě a schovaní před světem, který tolik potřebuje Boží dotek! Také vidíme, jak se k této myšlence vyjití k národům přidává stále větší počet upřímných věřících, kteří nechtějí promarnit své životy, ale chtějí se podílet na díle spásy, které ještě není dokončeno, jak by nám někdy satan chtěl namluvit. Také jsme Bohu vděčni za to, že jsme měli možnost dotknout se hranice Asie, kam dlouhodobě upínáme svoji pozornost a kde věříme, že budeme v budoucnu pracovat pro Boží království!
Berte tyto řádky jako pozvání jak do naší služby, tak do plnosti toho, co má pro Vás Bůh připraveno: dobrodružství života víry, účast na Božích zaslíbeních a plnost radosti!
Váš Jarda