Začátkem roku jsme uspořádali misijní výjezd mezi uprchlíky, dnes Vám přinášíme ucelené ohlédnutí za tímto výjezdem: Jak jsme Vás informovali již dříve, na přelomu starého a nového roku jsme udělali ve dvou průzkum „Balkánské cesty“, jak je nazývána jedna z tras, po které přicházejí uprchlíci do Evropy, a kterou vnímáme již několik let od Boha, že máme „obsluhovat právě my, Češi a Slováci.“
Po tomto průzkumu, který si kladl za cíl připravit sérii výjezdů, které budou následovat v tomto roce a na které Vás včas pozveme, se k nám připojili další čtyři přátelé z Čech, se kterými jsme se vrhli do misie:
Tak nejprve jsme navštívili jeden dopravní uzel na řecko-makedonské hranici, který byl vytvořen tak, že zde byl na železnici ponechán otvor v plotě z ostnatých drátů: pokud někde převaděči vysadili uprchlíky z auta, a ti se snažili přejít „zelenou hranici“, podle plotu museli dojít právě sem. Zde bylo vytvořeno stanové městečko, kde probíhala identifikace a registrace zachycených: ti, kteří uspěli, se mohli přesunout na makedonskou stranu do dalšího stanového městečka, kde čekali, až se naplní počet, aby se mohl vypravit vlak jedoucí na sever země. Ti, kteří byli zamítnuti, čekali v poli na autobus, který je měl odvézt do Atén, odkud měli lodí jet zpět do své vlasti. Obě stanová městečka byla samozřejmě uzavřena pro veřejnost, tedy i pro nás, ale věděli jsme, že stejné lidi potkáme na příštím hraničním přechodu ve směru jejich pouti. Zatím jsme se zaměřili na postávající před autobusy, ke kterým jsme měli volný přístup. Dali jsme se do rozhovorů a snažili se jim předat výtisk Evangelia v jejich jazyce.
Na celé věci bylo zarážející, že právě tato skupina odmítnutých se poptávala po práci v Německu, jak se tam mohou dostat a na Evangelium reagovali tím, že nám vehementně vysvětlovali, že se musíme stát muslimy, kde na internetu najeme informace o tom, jak to udělat, atd. Lidé z opačné strany o islámu neříkali nic, Evangelium přijímali velice rádi a mluvili o bezpečí pro své rodiny. Úplně jsme cítili, že selekce probíhá nejen v kontextu politiky evropských zemí (odmítnutí ekonomických běženců), ale i v kontextu Božího plánu pro Evropu: mají přijít pouze Ti, kteří přijmou Krista a obohatí a posílí jak Evropskou církev, tak i společnost. Skutečně jsme před sebou viděli, že: ,,není moci, leč od Boha, ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ – Ř 13:1
Další naší „modlitební“ zastávkou byl hraniční přechod na makedonsko-srbské hranici, kdy na makedonské straně byly srbské vesnice a na srbské straně albánské 8-) zkrátka Balkán 8-) 8-) Na výstupu ze země bylo opět zřízeno stanové městečko, kde se udělovala potvrzení o opuštění území státu, odtud koridorem z vysokých plotů kráčeli podél kolejí „naši“ lidé na další svojí zastávku, která byla pro nás asi nejvhodnější během celé doby pobytu...
Takže v prvním příhraničním městečku již v Srbsku bylo vytvořeno registrační centrum z objektu bývalé továrny. Zde se uprchlíci zaregistrovali pro vstup do země (v Česku je namísto registrace zatknou a odvezou do detence za porušení zákona, že se bez povolení pohybují po našem území), mohli se nechat ošetřit, spáchat hygienu a krátit si čas čekáním na odvoz do dalšího výstupního střediska obcházením centra (volný pohyb), zajít do města, na nákupy, do přilehlých stánků na občerstvení... Tady jsme měli největší „žně“: lidé byli klidní, přátelští, měli čas a chtěli jej strávit v rozhovoru s někým sympatickým – víte, že jako křesťané jste velice sympatičtí? Je to dáno tím, že máte v sobě víru, která je velice atraktivní! – Tak už se nepodceňujte 8-) Zde jsme mohli navázat rozhovory, modlit se s uprchlíky a předat jim Evangelium.
Další skvělá misie, která se nám otevřela (uvádím to jako tip na budoucí misie), bylo zajít mezi místní obyvatele, ze kterých bylo 97 % albánských muslimů: Ti poznali, že jsme cizinci, zastavovali nás na ulici, ptali se, odkud jsme, chtěli se hned přátelit, zvali nás do restaurací, že nám ukáží město, atd. Většina uměla německy nebo francouzsky, anglicky, ale pár z nich i trochu slovensky nebo česky. To bylo dáno tím, že je zde velká chudoba a muži jezdí za prací do Evropy... Mnoha z nich jsme dali Evangelium v albánštině, hned se začetli, zajásali (opravdu bych Vám přál ten pohled!) a odnášeli si jej domů. Ani jedna negativní reakce, všichni se z Evangelia radovali, jeden muslim dokonce přišel ráno za námi znovu a vzkázal, že nás jeho maminka zve domů na tradiční oběd. Určitě se sem chceme někdy vrátit a pokračovat v této misii (možná, až opadne vlna uprchlíků, ale třeba i dříve?!). Zašli jsme se ještě pomodlit k mešitě, abychom napomenuli ducha islámu, ať propustí lidi do svobody Evengelia (jako životního stylu): celou jsme jí obešli. Bylo cítit, že podobné modlitby už se někdo modlí před námi a asi pěkně dlouho, z rozhovorů s místními vyšla na povrch skutečná realita... Dále jsme ještě zašli na tradiční bazar hned naproti mešitě, kde jsme dokoupili zásoby, mezi prodejci jsme rozdávali film „Ježíš“ na DVD – když to viděli ostatní, přišli nás poprosit také o tyto filmy: nejlepší misie byla přímo pod minarety! Říká se, že pod svícnem je největší tma, ale zřejmě to platí i naopak 8-)
Mnoho místních muslimů přiznalo, že doma, když čtou Korán, čtou také Bibli, aby si porovnali obě víry. Tato tvrzení jsme často slýchali i na našich cestách po Bosně a nyní se více a více potvrzuje, jaký panuje hlad muslimů po Pravdě a touha po přesných informacích: nevěřte, že tito lidé jsou tupé stádo, které následuje nějakého ímáma, nebo jednu knihu. Naopak můžete věřit tomu, že potřebují právě Vás: kdo k nim přijde, bude s nimi vést rozhovor, ve kterém dostanou odpovědi na své hluboké otázky? Kvůli křivdám v historii mezi národy, které zde žijí vedle sebe, to nemohou často být místní křesťanské skupiny, potřebuje přijít někdo z větší dálky, třeba právě z Československa, aby se ujal této role. Připravujeme kvůli tomu další výjezdy zaměřené právě na muslimy na Balkáně: Bosna, jižní části Srbska, západní Makedonie a také Kosovo. Nezapomínejte také na možnosti, které máte ve svém okolí tím, že tito lidé přijíždějí pracovat do našich měst!
Ale abychom se drželi našeho předsevzetí oslovit uprchlíky z Kurdistánu, Afghánistánu a dalších zemí, museli jsme ukončit tento příjemný pobyt a vyrazit na další cestu: Protože po celé délce trasy na hranicích vznikají vládní a mezivládní centra, kam je přístup veřejnosti uzavřen, snažili jsme se cestou na sever najít nějaké místo, např. benzínovou pumpu, kde by si dělali řidiči autobusů přestávku, a kde bychom mohli uprchlíky oslovit na veřejném prostranství. Zatím jsme toto místo nenašli, takže dále budeme svojí práci soustředit do pohraničních center. Jiné řešení by mohlo být, pokud by se této misie ujala některá oficiální organizace a vyřídila si na ministerstvu příslušná povolení ke vstupu (ale mluvili jsme s některými zástupci těchto organizací a řekli nám, že žádná v žádosti neuspěla, toto nám potvrdili i policisté na stráži, vyprávěli, jak se snažili jiní misionáři o vstup, ale neuspěli). Toto je zapříčiněno tím, že tato centra jsou podporována Evropskou Unií, která je silně protikristovská, proto tuto možnost předem vylučuje. Držíme se tedy i nadále naší původní myšlenky pracovat neoficiálně na veřejných místech, kde koneckonců i uprchlíci mají větší svobodu, myšleno necítí tlak ostatních, držet se tradice předků, a jiné společenské tlaky.
Poslední zastávka našeho výjezdu byla na parkovišti před hraničním přechodem do Chorvatska, kde se sjíždí všechny autobusy na jedno místo, počkají, až je příslušný počet uprchlíků pohromadě (zhruba tisíc lidí) a pak na povel najednou převezou své pasažéry na nádraží, kde opět proběhne výstupní kontrola a vlak tyto lidi převeze do dalšího vstupního centra již v Chorvatsku... Tento celý proces proběhne 2 až 3 krát za den. Takže na tomto parkovišti, které je ve skutečnosti opět pod správou nějakého úřadu, ale pokud se šikovně zamícháte mezi davy, můžete fungovat, náš tým opravdu zafungoval, navázal kontakty s lidmi, mohli jsme je vyslechnout, modlit se s nimi a rozdaly se poslední Evangelia, která ještě zbývala. Za těch několik dní našeho výjezdu se jich rozdalo několik set a každý účastník si mohl vyzkoušet jak misii, tak zažít radost z této práce.
Máme radost z toho, že misijní hnutí se šíří: vždyť lidé, kteří ještě před krátkým časem o misii možná ani neuvažovali, se před našimi zraky proměnili během pár minut v horlivé zvěstovatele Evangelia (ať už nyní, nebo na nějakém předchozím výjezdu). Jsme rádi, že jsme jim v tom mohli být určitou inspirací a snad i pomocí? Stejnou pomoc nabízíme i Vám, či Vašemu společenství: pokud chcete vyjet, nebo někdo z Vašeho okolí, a nevíte, jak začít, můžete to zkusit třeba s námi, brzy oznámíme další chystané výjezdy.
Pro inspiraci si níže prohlédněte fotografie z tohoto výjezdu, nebo pročtěte historii našich výjezdů, nebo si s námi také můžete po emailu domluvit osobní setkání, na kterém můžeme probrat různé možnosti spolupráce.
Za celý tým se loučí:
Jarda a Lucka
