Listopad 2019

      Na přelomu měsíce jsme byli s týmem v Bosně na výjezdu mezi uprchlíky, které jsme chtěli oslovit Božím Slovem. Byla to čistě chlapská akce, se mnou jeli ještě dva bratři. 

   Navštívili jsme pohraniční region, kde se kumulují uprchlíci, kteří neuspěli v přejití hranice s Chorvatskem, kterým by prošli a přiblížili by se nějaké západní zemi, kterou si vybrali za cíl. Vysvětlím pojem „kumulují“ – tím, že z vnitrozemí Bosny (aktuální uprchlická trasa je přes Turecko, dále přes moře a nějaké pobřežní balkánské země do Bosny, a tudy dále) míří k hranicím každý den noví a noví příchozí (migranti), a jen málo z nich uspěje v přechodu pohraničních hor, tak se zde zvětšuje počet uprchlíků, kteří čekají na svoji příležitost. Toto je vidět všude: Uprchlíci na silnici, uprchlíci v křoví, uprchlíci v obchodě, na benzínové stanici, na lavičce, v parku, v lese, v prázdných domech, které jsou teprve rozestavěné a majitelé jsou v zahraničí na sezónní práci, aby vydělali na další stavební materiál, prostě potkáte je všude a jejich počet se stále zvětšuje.

   Na nátlak okolních států, které mají zájem na tom, aby proud migrantů nepokračoval dále na západ, ale zároveň chápou, že místní nemají prostředky, jak zajistit, aby tyto tisíce lidí nepomrzli na ulicích, se úsilím mezinárodních organizací podařilo otevřít několik záchytných center, ale sem se stejně všichni nevejdou, takže potkáte i spoustu takových, kteří žijí v divoké přírodě nebo v rozbitých domech (místní čínský obchodník teď vydělá nejvíc na prodeji stanů, spacích pytlů, apod.) Jako takový příklad: Před rokem jsme na tomto místě od místních slýchali o jednom táboře, před půl rokem už asi o třech táborech, a teď jsme jich napočítali pět.

   Situaci komplikuje, že uprchlíci jsou z různých států (Pákistán, Afgánistán, Sýrie, Írák, Palestina, Egypt, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Indie, Eritrea a další) – takže i mezi nimi je dost rozporů, konfliktů, střetů, apod.

   My jsme věděli, že nějaké humanitární organizace sem přivážejí pomoc, proto jsme se soustředili spíše na službu Evangelia, přesto však mnoho uprchlíků nás žádalo, jestli nemáme jídlo, deku, svetr, apod. Bylo skutečně vidět, že jsou promrzlí (a to ještě nezačalo mrznout, zatím jen podzimní počasí), zkřehlí, nastydlí, apod. Od jednoho bratra z Česka jsem měl krabici věcí, bylo tam pár triček, nějaké boty, apod. To se hned rozebralo. Nějaké věci jsme dali svoje, např. tepláky, ponožky, prostě co jsme mohli obětovat, ale byla to skutečně jen kapka v moři. Druhou kapku si uprchlíci vybrali sami, po jednom rozdávání pomoci (a Evangelií, pochopitelně), se na některé nedostalo. Po tom, co jsme odešli do města, tak nám rozbili okno u auta a vzali naše oblečení, termosku, jeden mobil a nabíječku a nějaké peníze. Paradoxně to oblečení a ty peníze jsem chtěl stejně rozdat, nemuseli kvůli tomu rozbíjet okno 8-)

   Celá věc nám otrávila celý den, mrzelo nás to a navíc jsme museli na policii sepisovat protokol, což strašně dlouho trvalo, z jednoduchého zápisu se díky byrokratickým dovednostem stal dlouhý kolotoč papírování, podbarvený hladem a žízní. Ztratili jsme jeden den, ale i náladu. Rychle jsme však pochopili, že je to útok od zlého (s malým „z“, víc si o něm nemyslím 8-) Chtěl nám to znechutit, zakalit pohled na migranty a ještě nás plánoval rozdělit: Kvůli chybějícímu oknu, narychlo zalepenému igelitem, musel jeden z nás vždy zůstat v autě, aby tam někdo nevlezl.

   Když jsme pochopili, že nám tenhlecten chtěl zhatit plány, porozuměli jsme také proč: Protože naše mise má význam! V modlitbě jsme se postavili této situaci a vyšli jsme z toho vítězně: Nejprve se nám očistil pohled na uprchlíky: ano, někdo to udělal, ale v zoufalství: Bylo mu zima a skrze okno viděl nějakou mikinu. Mnoho jiných lidí ve stejné situaci určitě prošlo kolem našeho auta a nedobývali se do něj. Za druhé: Pod vlivem těch okolností (nebezpečí a to, že jsem přestával mít nápady, jak oslovit tyto lidi, protože okamžitě začali prosit o něco, co jsme jim nemohli dát, a dejte promrzlému a hladovému Evangelium, se slovy: „ať tě Pán zahřeje a nasytí“ – to je blbost, to je jasné (Jk 2:15n), tedy pod vlivem těchto okolnostít jsem si začal myslet, že už je to poslední výjezd, a další, že už nebudou.

   Po naší modlitbě se ale vše otočilo: Druhý den hned ráno mě napadlo zeptat se bratří, jestli někdo něměl sen od Boha (což se nám dost na výjezdech stává 8-) Jeden bratr skutečně řekl, že měl sen a v něm viděl množství lidí, kteří nám v nebi přijdou poděkovat za to, že jsme jim přinesli Evangelium. To nás povzbudilo jako první. Po snídani jsme vyjeli hledat vodu, abychom si načepovali do auta. Všiml jsem si jednoho kohoutku ve dvoře domu, šel jsem se tam podívat, ale zdálo se, že nikdo nebyl doma. Sousedi mi přes plot řekli, ať si klidně naberu vodu, tak jsem vjel autem do dvora, a zrovna přišel majitel. Hned si všiml zalepeného okna, a ptal se, co se stalo? Odpověděli jsme mu, že nám to rozbili uprchlíci, načež on nám řekl, že to se teď hodně stává, že s přicházející zimou rozbíjí dveře u domů, hledají jídlo a oblečení, a že ať nenecháváme auto ve městě, ale u něj na dvoře, že vždy je někdo z rodiny nebo ze sousedů doma a hlídá tam. Dal nám přístup k pitné vodě, na záchod, na zahradu, nabídl nám vlastní slivovici, a jeho žena nám poslala domácí baklavu. Řekl, že vždy, když pojedeme do toho města, tak máme jet rovnou k němu 8-) Večer přišel jeho syn, nevěděl, že jsme domluveni s jeho otcem, hned k nám, a že: „To je dobře, že jste najeli sem, ve městě teď není bezpečno“. Když zjistil, že jsme Češi, tak nám přinesl basičku piv (Češi nemůžou zůstat bez piva, to je jasné 8-), dal nám heslo na wifi, dostali jsme prostě všechno, co jsme potřebovali. Takže jsme získali zázemí a mohli jsme všichni tři chodit do města spolu. Navíc máme zázemí i pro naše budoucí cesty!

   Ještě toho dopoledne nastal třetí zlom, a to, když jsme oslovili jednu skupinku uprchlíků, kteří stanovali u řeky. Velice dobře nás přijali, mluvili jsme o všem, přijali dobře Evangelia. Dostal jsem silnou víru, že naše práce má smysl a bude i zde pokračovat. Proto už plánuji další cestu: Mohlo by se jet v lednu nebo v únoru, kdy běžnému českému člověku naskočí nová dovolená, a kdy potřeby uprchlíků jsou nejakutnější. Kdo byste chtěl jet, ozvěte se mi. Kdo chcete podpořit tuto misi, můžete vytřídit nějaké věci jako starší deky, spacáky, stan, svetr, mikinu, kalhoty, tepláky, čepici, rukavice, ponožky, boty, zkrátka zimní oblečení či doplňky. Připomínám, že pouze pro muže, ženy a děti mají zázemí v táborech. Na vlastní oči jsme viděli, jak někteří muži žádali o vstup do tábora, a ochranka jim u brány řekla, že je plno, ať to zkusí jinde. Tito lidé pak chodí od tábora k táboru, a stejně skončí často někde pod mostem.

   Připomínám, že nebudeme soudci, kdo a proč migruje, jestli oprávněně, nelegálně, jaké má motivy, ale uchováme si na paměti, že každý potřebuje Krista, kterého mu sotva kdo představí v jeho zemi původu, a možná i sotva kdo v bohaté západní konzumní společnosti, kam takový člověk míří – a určitě ne nikdo v ghetech či muslimských koloniích velkých evropských měst, kam se většina z nich nakonec dostane, to si potřebujeme uvědomit. Pojďme využít jedinečnou příležitost, která se nám naskýtá!

   Celkem jsme situaci zmapovali ve třech městech a několika vesnicích, takže jsme si udělali obrázek, oslovili jsme několik desítek uprchlíků Evangeliem, a ještě jsme cestou zpět udělali zvláštní druh misie: Stavili jsme se na Plitvických jezerech (Poklad na Stříbrném jezeře 8-), ta jsme za celý den prochodili a měli zde možnost oslovovat turisty z Japonska, Koreje, Číny, Maroka, Indonésie a dalších zemí... Bylo to celkem úspěšné, po návratu domů jsme si na jednom našem webu prohlédli, kdo se přihlásil (je to takový nástroj, kterým zjišťujeme odezvy) a bylo zde mnoho přihlášených zejména z Číny, ale i z Maroka a Alžírska, odkud bylo hodně uprchlíků, se kterými jsme mluvili v tom týdnu, ale bylo i dost návštěvníků z prostoru Balkánu, kudy jsme projížděli a všude rozdávali Evangelium 8-) Takže sláva Bohu!

   Tak po návratu do Česka jsem v Brně vysadil bratry na parkovišti, kde měli auto, a už pokračovali domů. Já jsem se ještě zdržel v Brně, protože zde je dílna, kde jsem si mohl dát spravit rozbité okno a dveře, což se skvěle podařilo. Protože mne čekala v sobotu a v neděli prezentace služby v jednom sboru ve východních Čechách, domluvili jsme se s Luckou, že nemá cenu jet pro ni a pro děti, a vozit je sem a tam přes půl republiky, tak jsem se vydal na cestu sám.

   Musel jsem projet centrem Brna, už tady všude bylo vidět v ulicích značné množství cizinců, stálo by určitě za to tady zapracovat, ale to musí buď někdo z místních, kdo to tu zná, nebo pokud bychom se v tom měli nějak angažovat i my, stejně by to muselo být na pozvání některé místní církve, takto velké město procházet sami, bez zázemí, bez konceptu, bez možnosti někam pozvat oslovené, mi nepřijde nejlepší, takovýto způsob „nazdařbůh“ můžeme použít v malých obcích, kde není pořádně církev, ale ne v metropoli.

   Tak kam jsem namířil? Potřeboval jsem se dostat do východních Čech, a tak jsem to vzal z Brna přes Svitavy: Tuto silnici jsem měl na srdci už hodně dlouho, proto jsem toho nyní využil (mezi Čechami a Moravou a zpět jezdíme totiž buď po dálnici přes Brno, nebo „horem“ přes Hradec Králové a Olomouc, takže tuto silnici míjíme, teď přišla příležitost). Cestou jsem dával dobrý pozor ve vesnicích, které jsem projížděl, a kde byli cizinci, tam jsem zastavil a promluvil s nimi. Takové větší-menší městečko, kde jsem nejvíce zapracoval, bylo Letovice. Zde jsem dokonce před x lety měl prezentaci ve sboru, ale nepozvali mě i dělat misii, vzali si jen Evangelia, a že tu moc cizinců není, že to obejdou sami. To je sice hezké, ale nevyvazuje mě to z Božího pověření, které mi dal On před lety: „Projdi tuto zemi křížem krážem!“ Tak když chodit, tak chodit... Vystoupil jsem tedy z auta a prochodil toto městečko. Našel jsem několik vietnamských obchodů a jedno bistro, všude se na Evangelium dívali způsobem, že bylo poznat, že Jej vidí prvně v životě. To nutně neznamená, že by bratři z místního sboru založili Evangelia doma do poličky a nenavštívili tyto lidi, ale také uběhlo pár let, a mohli se tito lidé vyměnit...

   Z dalších takových městeček, která stojí za to jmenovat, kde se mi podařilo zapracovat, byly Moravská Chrastová a Březová nad Svitavou. Svitavy jsem vynechal, tam jsme sloužili nedávno s jedním bratrem, který tady bydlí v okolí (je to vždy skvělý pocit jet někudy, kde už máte „hotovo“ 8-).

   Tak zmíněná prezentace se o víkendu myslím vydařila, ale to ukáže až čas, jestli se nám tu podaří společně s místním sborem rozjet službu?! Každopádně se tu splnila minimálně jedna moje modlitba: Byl zde přítomen jeden bratr z Brna. Má slova jej zaujala a nabral si celý kartón DVD „Ježíš“ s tím, že potkává v Brně cizince a může je oslovovat, případně i se svými přáteli. Že by nakonec v tom Brně něco vzniklo? 8-)

   Dále mé cesty vedly na sever: Za prvé bylo třeba přezout na zimní pneu a za druhé, jak nám vykradli auto, tak jsem přišel o řidičský průkaz, tak jsem si to musel jít vyřídit. Aby moje rodina nečekala příliš dlouho, tak jsem to vzal jen na otočku. Cestou jsem se zastavil akorát v Postoloprtech, je to hned na sjezdu z dálnice, stačí odbočit, zamakat, a jet dál. Sem jsem se také chystal již déle, je to přece jen městečko na Ohři a já jsem ohárecká krev, tak je mi to blízké 8-) A když už jsme u té Ohře, tak ještě jsem zamakal v Kadani: Zde jsme sice už s Luckou pracovali, ale vznikly tu nové vietnamské obchody a indická restaurace. Zvláště s těmito Indy se mi dobře mluvilo, bylo to příjemné, ale to Vám nemusím říkat, sami to znáte, když chodíte na misii 8-)