Takže co jsme „páchali“ tentokrát?! První týden měsíce jsme byli na misijním výjezdu po vlastech českých (a moravských 8-) ale pokud pročtete následující stránky, zjistíte, že spíše po vlastech sudetských 8-) Připojil se k nám kamarád z Olomouce, takže odtud jsme také vyráželi. Tuto možnost můžete využít každý, máme pro Vás v autě místo, můžeme pro Vás přijet, vyzvednout Vás a pojezdit kraj ve Vašem okolí, udělat společně nějakou misii...
Tentokrát tuto příležitost využil dobrovolník z Olomouce, tak jsme se rozhodli navštívit nějaká města v okolí. Jejich výběr také nebyl náhodný, už jsme se sem chystali před lety. První město, kde jsme začali, byl Šternberk. Kdysi mě sem pozvala jedna církev, abych promluvil o potřebě a možnosti oslovit cizince. Tvářili se zde dobře, vypadalo, že někdy budu moci přijet znovu a společně navštívíme místní přistěhovalce. Uplynulo několik let, vyměnili jsme si nějaké maily, ale pozvání nepřicházelo, už tedy není další čas k tomu čekat, a začali jsme sami. Šlo to dobře, žijí zde Vietnamci, kteří obchodují, reagovali na nás pozitivně, vzali si se zájmem Evangelium, začetli se... Bylo jich tu celkem dost, stejně tak, jako v ostatních městech, kde před válkou žila početná německá „menšina“ (takhle se naše noviny i učebnice dlouhodobě vyjadřují o většině, kterou Němci tvořili v těchto městech 8-) Paradox historie: Čechoslováci (opět nesmysl, tato národnost neexistuje, ale stejně se tento pojem dlouho opakoval také v novinách a učebnicích) chtěli žít v „jednonárodnostním“ státě, vyhnali místní obyvatelstvo, aby po letech zjistili, že žijí v mnohonárodnostním prostředí (Slováci, Maďaři, Rumuni, Ukrajinci, Rusíni, někde Poláci, časem Rusové, nyní Vietnamci, Turci, Uzbekové a další národnosti, a pochopitelně po celou dobu Romové) – pochopitelně, tento prostor byl tak rozsáhlý, že jej sami Češi nemohli zaplnit a pomoc ze zahraničí, nejprve z řad reemigrantů, později již čistě cizinců, jim přišla vhod. Jako bych slyšel Boží úsměv: „Tak Vy nechcete žít ve dvounárodnostním státě? No tak dobře, tak co třeba v desetinárodnostním?“ 8-) Dnes je tu již pochopitelně více národností... V českém vnitrozemí, resp. ve městech, která byla tradičně česká, takovouto národnostní skladbu až tak nevidíme.
Odtud jsme pokračovali do města Uničov, i zde jsme zaznamenali charakteristické rysy pro Sudety: Zde to ani tak nebyl počet cizinců, kterých tu bylo jen pár, ale prázdné, opuštěné obchody, zaprášené výlohy, či rovnou vysklené, mnoho cedulek s nabídkou pronájmu... Ale bylo cítit, že již jiní obchodníci zde zkoušeli vést nějaké zboží či služby, ale neuspěli... Tato neprosperita je jedním z hlavních rysů krajiny, která byla vybydlena odsunem Němců, vidíme to i v jiných městech. Někde dokonce, když hranice Protektorátu a Sudet vedla skrze město, je markantní rozdíl vidět přesně po této kdysi stávající hranici... Takže je tu vlastně tato hranice dodnes. Prázdné obchody a domy (po listopadu '89 často i továrny) jsou jen tím prvním, nejnápadnějším znakem, dalšími jsou zvýšená kriminalita, hráčství, opilství, narkomanie, rozvodovost, o svém vypovídají statistiky sebevražd, rakoviny, epidemie chřipek a jiných nemocí, a dokonce syndrom náhlého úmrtí, který je jinak běžný pouze u novorozenců, zde tedy i u dopělých, zdravých lidí. Dalších negativních dopadů je celá řada, ale zabývat se do detailu tímto, není účelem těchto stránek. Jen uvedu, že je vidět, že se jedná o národní tragédii a nechápu, že dodnes je tento krok (vyvlastnění majetku obyvatel a jejich následný odsun podle národnostního klíče) oslavován, či alespoň omlouván. V dnešní době se mnoho hovoří o zločinech stalinismu, ale neslyšíte o tom, že odsun Němců z Československa byl vlastně Stalinův požadavek na Postupimské konferenci. Ještě jedna definice: Tzv. odgermanizování národa (či země) bylo ve své podstatě jejím odkřesťanštěním. To je také vidět, srovnáte-li si tato dvě zmíněná území a stav církví na nich, nebo spočítáte-li si počet věřících v církvích na jedné a na druhé straně (nebo se jen prostě mrkněte na fasádu kostelů).
Dále jsme se při své cestě stavili navštívit Vietnamce v Úsově, odtud jsme jeli do Zábřeha, kde jsme čekali mnoho práce, ale překvapil nás nízký počet cizinců, tedy alespoň podniků, které vedli: Bylo jich sotva pět. Také byly vidět zavřené podniky, což už nás nepřekvapilo. Se Zábřehem se pojí jedna zajímavost: Kdysi jsem měl seminář o službě cizincům na nějakém sjezdu mládeže. Na konci přišla za mnou dívka ze Zábřehu, že tam žije jeden Turek a že by mu předala Evangelium. Odpověděl jsem jí, že tam žije jistě více cizinců, a ať zkusí oslovit vedení své církve, zda by mě nepozvali. Její otec byl místní pastor, takže oslovit jej nebyl žádný problém 8-) Pastor mi však odpověděl, že tam opravdu cizinců moc není. Nevěřil jsem tomu, protože větu: „Tady u nás cizinci nejsou“ jsem slýchal často od různých vedoucích, kteří cizince třeba nedokáží rozeznat. I proto jsme se sem vlastně nyní vypravili, protože jsme dříve neúspěšně jednali o službě zde, abychom věci dotáhli do konce. Nakonec jsme se přesvědčili, že je tu skutečně jeden Turek, asi čtyři Vietnamci a to je vše.
Musím tedy zpětně dát pastorovi za pravdu a omluvit se alespoň zde, že jsem jej podezříval. Než jsme odjeli, procházeli jsme dokonce kolem místního sboru, ze kterého vyšla jedna dívka. Nepoznal jsem jí, ale později mi kamarád řekl, že to byla právě ta z té mládeže kdysi... Vidíte, kruh se uzavřel, můžeme jet dál 8-)
Dále jsme udělali zastávku ve vesnici Postřelmov, kde byl stejný počet Vietnamců, jak předchozího dne v Zábřehu (pardon: v Zábřeze 8-) Odtud jsme se cestou zastavili ve městě Štíty, kdy byly dva obchůdky, kde jsme si popovídali s majiteli a jelo se dál, do Lanškrouna. To je trochu větší městečko, takže jsme jej museli trochu více prochodit, aby nám někdo neunikl 8-) Co jsme nestihli večer, musel jsem ještě chodit v noci, protože ráno s malým dítětem se nedá obejít celé město. Takže jsem si dal noční bdění s modlitbou za město a jeho obyvatele (během této jízdy už druhé bdění, první ve Šternberku). V noci jsem tedy našel zbývající cizince a ráno jsme šli s kočárkem již najisto. Našli jsme příjemného Egypťana, se kterým se dalo mluvit o všem, to nám udělalo radost a mohli jsme pokračovat v cestě do naší poslední cílové stanice, kterou bylo Ústí nad Orlicí.
Tady jsme udělali svojí práci, ale ještě se sem musíme jednou vrátit kvůli čínské rodině, tu už jsme nemohli navštívit z důvodu, že Lucce v těhotenství nedělá dobře smažené jídlo (zajímavost, že Číňané jen smaží, nikdy nevaří, všimli jste si? Dokonce smaží i zmrzllinu 8-) Víte sami, jaké někdy vycházejí vůně z kuchyně, když sedíte v čínské restauraci, a to už by určitě nebyla „ve své kůži“, což je vždy překážka rozhovoru, při seznamování, apod. Zde jsme tedy strávili víkend, vyprovodili našeho kamaráda na vlak, aby mohl odjet zpět do Olomouce a my jsme se narychlo přesunuli do severních Čech (takže opět do Sudet 8-)
Zde nás čekal týden plný zařizování (výměna pneumatik na zimu, ale i jiné záležitosti na dílně). Světlanka si mohla užít týden u babičky, Lucka si trochu odpočinout a já jsem dělal věci kolem auta, které také někdy potřebuje péči 8-). Chtěli jsme původně zajet na misii do Ostrova a Jáchymova, ale pak jsme si uvědomili, že i Jáchymov jsou lázně a že se zde léčí pacienti z Arábie, kteří přijíždějí spíše na jaře a v létě, tak jsme se rozhodli tuto misii posunout na toto období. Místo toho jsme cestou „domů“ navštívili nějaké vesničky v dolním Poohří. Nemusíme jmenovat všechny tyto vesnice, kde jsme pracovali, vždyť ani v Evangeliu nejsou jmenovány všechny vesnice, kterými procházel Ježíš, jen řeknu, že se jedná o území, které leží hned vedle D8, po které čas od času jezdíme, takže stačí jen sjet z dálnice a jste v oblasti, kde každá vesnička má alespoň jednu vietnamaskou večerku, pojezdíte kraj a za den uděláte mnoho práce. Navíc čím menší vesnička, tím lépe Vás Vietnamci přijímají, jsou tu sami, zastrčení, mají čas si popovídat, váží si lidí. Mají často také děti, je o čem si povídat, nebo si naše děti spolu pohrají. Sem ani nemá cenu vypravovat tým, tato práce se dělá lépe ve dvou, ve třech... Proto, pokud v tomto období pracujeme sami, vyplatí se zajíždět do těchto oblastí. Až budeme opět organizovat týmy, pojedeme do oblastí, kde je silná koncentrace cizinců.
V závěru měsíce jsem měl dvě prezentace v církvi: Jednu na nedělním shromáždění a jednu na skupince křesťanů, kteří se zajímají o misii. Další prezentace budou ještě v prosinci a v lednu. Je to dobře, je to příležitost o službě říct dalším křesťanům, aby se o ní dozvěděli a mohli se připojit. Účel věci není, aby misii dělali dva nebo tři lidé s pár dobrovolníky, Boží vůle je, aby misii dělala Jeho Církev.