Hned začátkem roku jsme si připomněli staré známé heslo: „Jak na nový rok, tak po celý rok“ 8-) Takže jsme samozřejmě letošek začali misií, aby nám to vydrželo i celý nastávající rok 8-)
Vybrali jsme si město Kralupy nad Vltavou: Zde už jsme pracovali, když jsme v prvním těhotenství hledali byt, tak jsme naše hledání začali právě zde a vedle shánění podnájmu jsme také dělali misii, abychom viděli, jak to tu půjde, jestli se tu seznámíme s nějakými cizinci, jestli mají děti, apod. Z bydlení sešlo, nakonec jsme uspěli jinde, ale misii tady stále děláme 8-) není to vůbec malé město, jak by se snad mohlo při první návštěvě zdát, a navíc je tu skutečně hodně cizinců, nedají se všichni pochodit najednou, takže se sem čas od času vracíme, abychom pokračovali. Opět jsme prochodili další uličky, našli další vietnamské prodejce, oslovili je s Evangeliem. Všichni se opravdu radovali, dobře nás vítali. Opět se potvrdilo, že čím zapadlejší čtvrť, tím jsou oslovení vděčnější. Čím více se blížíte k centru, k hlavním ulicím, k náměstím, vstřícnost těchto lidí úměrně Vašim krokům klesá. Víte, jak to je v Ježíšově podobenství: Vyšel sluha, aby pozval různé lidi na hostinu, začal právě na náměstí, kde je nejvíce lidí, a nemohl sehnat dostatek lidí... teprve, až když vyšel do postraních uliček a na periférii města, pak se mu podařilo naplnit sál 8-) Něco na tom je...
Tak dále jsem podnikl pěší misii. Seběhlo se to takto: Kamarád mi telefonoval, že každý Čech by měl vyjít na horu Říp. To se všeobecně ví, učí se to i na základní škole 8-) ale pak dodal, že ho napadlo, že bychom to měli dojít pěšky od svého domu, kde bydlíme, bez dopravních prostředků, tak, jak to chodívali naši předci, prostě vyjít z domu a vylézt na tuto bájnou horu. Tuto možnost jsem uvítal, protože v okolí našeho města i v kraji pod Řípem leží řada vesnic, které jsem měl už dlouho na srdci. Když jezdíme po D8, vidíme je z okénka auta, občas do některé vesnice zabočíme, navštívíme cizince a pokračujeme, říkáme si přitom, že příště zase zajedeme do vedlejší vesnice... Ale nyní jsem jich mohl projít spousty najednou. V některých vesnicích jsou také obchůdky, kde pracují cizinci, kde se špatně parkuje, pěšky je to tedy rozhodně lepší 8-) Celou logiku věci podtrhuje fakt, že první apoštolé, evangelisté a misionáři také cestovali převážně pěšky, takže alespoň čas od času bychom si to měli připomenout 8-)
Nemá cenu jmenovat všechny vesnice, které jsme prošli, tak alespoň Vám řeknu dvě města: Cestou jsme procházeli Velvary, a zpět se vraceli vlakem přes Kralupy, kde byla hodina času na přípoj, tak jsem i zde zašel opět do některé čtvrti. Tím, že cizinci jsou hodně koncentrovaní, tak za tu hodinku jsem mluvil se čtyřmi na jednom místě. Ještě nám chybí asi dvě části města, tak zase příště 8-)
Dále mě pozval kamarád do Ústí nad Labem, chtěl by vyrazit na misii, ale má jen jeden den volna a nevyplatí se mu jezdit někam dál... Na takové situace jsme ovšem dobře připraveni 8-)
Toto město mám hodně na srdci, když mi bylo 16 let, hodně jsem sem jezdil, dělat všelijaké lumpárny, tady jsem začínal s tvrdým alkoholem, drogami, apod. Z internátu, místo abychom na víkend jeli domů, tak jsme s kamarády zajeli do tohoto města, kde bylo hodně příležitostí (výčepáci se nedívali na občanky) a pak jsme přespávali ve spleti podzemních teplovodů, které měli několik kilometrů. Tyto teplovody mají tzv. dilatační smyčky, to jsou takové výklenky, kde se kroutí potrubí, zkrátka takové garsonky v podzemí 8-) tady jsme si dali deku, svíčku, toluen, a trávili noc. V dalších těchto výklencích spali další lidé... No, když jsem sem mohl před léty jezdit dělat takové věci, mohu sem dnes zajíždět dělat něco lepšího 8-) A spím o jedno patro výš 8-)
Už dříve jsme tu byli na misii, i s Luckou, ale tehdy jsme byli spíše v centru, kolem náměstí. Tam jsme potkali cizince spíše křesťany, dokonce i mezi Vietnamci. Tak tentokrát jsme to otočili, a místo z centra na okraj, tak jsme začali v okrajových částech a v budoucnu se můžeme blížit k centru. Spolu s kamarádem (i s jeho rodinou 8-), abychom začali opravdu „zezdola“, jsme si vybrali snad tu úplně nejhorší čtvrť, Předlice. Snad polovina domů byla před spadnutím, polovina aut stojících v ulici nepojízdných, rozmlácených tyčemi, propíchané pneumatiky, rozházené odpadky kolem popelnic, jak z nich lidé hledají použitelné věci, prostě katastrofa. V tomto prostředí se daří hodně Vietnamcům: Tam, kde je chudoba, dá se na tom celkem vydělat. Např. průměrná rodina si udělá rozpočet, po výplatě nakoupí v supermarketu, atd. Chudí lidé žijí jinak, např. si půjčí pár korun, jdou hned něco koupit, nebo jim někdo vrátí dvacet korun, hned je utratí. Najdou nějaké železo, dají do sběru, výdělek nechají ve večerce. Dostanou od úřadu stravenky, prodají je pod cenou a koupí cigarety, a tak pořád dokola. Také jsme to viděli: dveře u večerek se netrhly, každou chvíli někdo vyběhl z domu a koupil jednu, dvě věci. Zajímavé bylo sledovat, jak v každé večerce jsou dva Vietnamci: jeden má na starosti kasu a druhý hlídá návštěvníky, aby nekradli (každý se snažil koupit ještě něco za pět prstů). To v jiných městech nebývá zvykem, bývá třeba jen jedna prodavačka. Začarovaný kruh: Chudáci kradou železo do sběru, sběrna okrádá chudáky, chudáci se snaží ukrást něco v obchodě, ale obchodník okrade chudáka.
Už dříve jsem o tom psal, ale zmíním to ještě i dnes: Jak cestujeme, vidíme to všude, znovu se to potvrzuje: Tam, kde dříve žili převážně Němci, žijí dnes ve zvláštní symbióze Rómové a cizinci. „Menšiny“ nezmizely, jen se prostřídaly. Ten, kdo chtěl odsunem nečeského obyvatelstva posílit češství, docílit jednonárodnostního státního celku, tomu se to nějak nepovedlo...
Tak druhý den jsem ještě prochodil dvě sídliště, Severní Terasu a Dobětice, ale opět byl vidět rozdíl oproti jiným městům: Všude jinde běžně v panelácích jsou večerky z bývalých kočárkáren, tady to tak nebylo, večerky byly výhradně z bývalých samoobsluh, postavených za socialismu.
Z Ústí jsem vyrazil na Moravu pro manželku, kde je za rodiči, spolu pojedeme na misii do Bosny. Vzal jsem to zkratkou, mimo dálnice, abych našel nové příležitosti k misii. Jel jsem krajem, kde už jsme někdy pracovali, něco už se udělalo, něco na nás teprve čeká, takže když už jsem tudy jel, dovolil jsem si sám také navštívit několik vesnic a městečko Bakov nad Jizerou.
Vedle akcí v terénu jsme se tento měsíc snažili také získat další pomocníky, takže jsme prezentovali naší službu mezi dalšími křesťany, Lucka byla na nějakých skupinkách, já jsem jednu neděli kázal. Ještě někde zkusíme párkrát nabídnout své služby, pak si zase dáme pauzu, v létě, jak začnou dovolené, otevřou se koupaliště, atd., tak už se těžce oslovují lidé, už moc nevnímají, co jim vlastně říkáme, už jsou v myšlenkách někde jinde. Pokud, tak teď, dokud je zima.