Tento měsíc byl poněkud „plnější“ 8-) – asi jsem si chtěl vynahradit období března a dubna, kdy kvůli virusové pandemii a následným vládním opatřením nešlo plně dělat, co by si člověk přál 8-)
Tak potřeboval jsem vyřídit nějaké papíry na úřadech, a to na severu Čech, takže tím byl určen pomyslný „cíl“ mé cesty, stačilo vybrat trasu, podle Vašich „objednávek“ 8-)
Přihlásil se mi kamarád z Liberce, tak jsme si dali někde sraz s tím, že ho odvezu domů do Liberce a cestou uděláme nějakou misii. Vynechali jsme velká města (větší koncentrace lidí = větší nároky na plnění protikoronavirových opatření 8-), takže jsme jen projeli Hradec Králové a vybrali si pro tentokrát městečko Hořice. Stejně jsme pocítili dopady vládních nařízení: Sice jsme mohli navštívit cizince v jejich obchůdcích, ale dovnitř jsme mohli jen po jednom, do restaurací jsme nemohli vůbec, museli jsme stát v řadě u venkovního okénka, takže jsme nemohli pracovat v týmu, a tím se vytratil smysl držet náš tým pohromadě, tak jsme to rozpustili, to si může každý jít sám dělat svojí misii...
Vysadil jsem tedy kamaráda doma a pokračoval ve své trase sám. Nejprve jsem si udělal pochůzku v Liberci, v minulých dvou letech jsem sem dost jezdil, ale mí pomocníci preferovali spíše frekventovanější místa, jako náměstí a hlavní třídy, či obchodní domy. Takže periférii tohoto rozlehlého města nechali na mně 8-) tudíž při každé návštěvě musím projít nějakou další část města, sídliště, nebo podobně...
Odtud jsem se vydal dále na západ, a věnoval se cestou cizincům v městečkách, která už jsem měl dlouhou dobu „na mušce“. Začal jsem v Chrastavě, kudy jsme kdysi projížděli autem s jedním misionářem. On byl misionář, Američan, a já učedník, setkal jsem se s ním, abych se něco dozvěděl, a nějak se přiblížil misii... On tehdy zastavil u obchodu, aby si koupil baterie, byl to samozřejmě vietnamský obchod, ale pan Vietnamec měl jaksi smůlu... Tak jsem tehdy přísahal, že se sem vrátím, a předám tomuto prodejci Evangelium. Konečně jsem se sem vrátil vyplnit své předsevzetí, a samozřejmě jsem navštívil i další, kteří zde žijí... Američana jsem už nikdy více neviděl...
Dále jsem navštívil Jablonné v Podještědí. Zde jsem byl kdysi s jedněmi přáteli na výletě, ale oni měli nějaký program, tak se nešlo zdržovat misií. Opět jsem zde splatil jeden dluh...
Potom Cvikov, tady opět životní zážitek, zde jsem se v roce 2002 pokřtil 8-) Hledal jsem to místo, ale už jsem to nenašel, zato jsem našel mnoho Vietnamců 8-)
Dále Svor, zde jsme si vedle misie udělali takovou poradu s dalším misionářem, který se tu za mnou zastavil z Varnsdorfu... Také jsme vystoupali na horu Klíč, abychom se zde pomodlili za kraj, ležící pod jeho úpatím, protože v budoucnu tu také chystáme misii, tak abychom si připravili půdu...
Pak jsem pokračoval přes Žandov, kde mne z rutiny vytrhl pěkný rozhovor s jedním Albáncem. Je zajímavé, že s Albánci mám téměř vždy dobrý rozhovor, mám rád ty lidi i tu zemi.
Potom jsem udělal zastávku na Lounsku: vesnice, kolem kterých jezdím poměrně často, ale nebývá čas nebo nálada sjíždět z dálnice, proto jsem to tentokrát vzal po okreskách, aby tu bylo snadnější přistavit a udělat misii... Ještě jsem ten trik vylepšil: Vezl jsem si s sebou jízdní kolo, to jsem odvezl vlakem do nějaké vzdálenější vesnice, a zpátky k autu jsem prokřižoval dalších x vesnic na kole, a takto jsem se vrátil k autu. Druhý den jsem pak přeparkoval přímo do Loun, kde jsem už jednou sloužil, a pokračoval tak v započaté práci, prolezl jsem opět další čtvrť, tedy sídliště, asi tři náměstí a dvě hlavní třídy... Takže jsem vlastně těmi vesnicemi udělal takovou „smyčku“ kolem okresního města, a tu jsem potom „utáhl“ 8-) To je moje oblíbená strategie.
Cestou dále jsem obešel Postoloprty. Tady už jsem byl, ale jak hodně dělám, tak mi tu tehdy došla zásoba Evangelií, takže jsem si zapamatoval místo, kde mi došly „náboje“ a dodělal jsem to tu po sobě.
Následoval Žatec, Chomutov a Most. To jsou velká města, kde pokaždé zajdu do jiné části, asi by se dalo každé město prochodit najednou, ale je to velice únavné. Lepší je pokaždé jít jinam a udělat to postupně. V Žatci jsem „prošmejdil“ tu část města, která navazuje na výpadovku na Prahu, mám tady jednu příhodu: Jeden Vietnamec, kterého jsem oslovil, tak jeho obchod byl zároveň centrum sekty Falun gong. Je vidět, že lidé hledají něco duchovního, a tak je pro nás důležité přijít k nim včas s Evangeliem.
V Chomutově jsem prosmýčil nechvalně proslulou čtvrť „Kadaňská“, která byla vždy romským sídlištěm, a platí, že kde jsou Romové, tam je chudoba, a tudíž i obchod s chudobou. Vietnamci v tom samozřejmě nejsou výjimkou, takže všude, kde jsou Romové, je i hodně Vietnamců...
Když už jsem byl v Chomutově, vyrazili jsme s přáteli na průzkum do hor: Kamarád řídil, projezdil vesnice v pohraničí, a já se díval z okénka, jestli uvidím vietnamské stánky. Bohužel, tato doba je již pryč...
Odtud jsem přejel do Mostu, který jsem pořád „schovával“ pro místní křesťany, kteří se kdysi hlásili, že tu chtějí dělat misii, ale nevím, nakolik jejich předsevzetí bylo míněno vážně, ani se mi neozývají, abych přijel, že něco uděláme, tak je lepší začít sám, a třeba se někdo přidá? A skutečně: Přidal se ke mně jeden katolík, tak jsme šli ve dvou. Prošli jsme asi tři městské čtvrti, našli Vietnamce, nakoupili u nich tatranky, a vyrazili pěšky na trasu dlouhou 54 kilometrů, to je moje další misijní finta 8-) Protože jsem jmenoval města Chomutov, Žatec a Most, to je takový trojúhelník, ve kterém leží spousta vesnic, kam je třeba se také vydat, tak jsme to takovou „klikaticí“ prošli pěškobusem. Je to důležité občas to takto udělat, protože to byl způsob Ježíše Krista i prvních Apoštolů, kterým se chceme připodobnit. Máme je jako své vzory a hledáme u nich inspiraci, takže i když jsou dnes auta, vlaky a letadla, občas je dobré to na chvíli nechat a jít na misijní cestu po svých, abychom se aspoň na chvíli v této praxi sjednotili s prvními křesťany, což je asi to, jak myslím, po čem touží dnešní křesťané (?!)
Došli jsme ve zdraví do Žatce, odtud jsem se posunul do Kadaně. Tady už jsme hodně chodili, ale od té doby vzniklo nové bistro, tak jsem mohl zajít na oběd 8-) a přijelo sem mnoho zahraničních dělníků, kteří tu pracují v průmyslu, bydlí na ubytovnách, a možná ještě něco, o čem nevíme, nebo nechceme vědět... Nyní, v době koronové krize jsou tito lidé bez práce, nemají příjem a nemohou se dostat domů. Je to složitá situace, ve které mají aspoň perspektivu, že se brzy rozjede výroba, a pracovní agentura je nechá někde bydlet, a až vydělají, tak jim strhnou z platu náklady na bydlení... Jednoho tohoto dělníka jsem pozval do auta na nějaké občerstvení, tak jsme měli zajímavý rozhovor. Věděl jsem, že agentury okrádají tyto lidi, ale dozvěděl jsem se ještě víc: jejich zaměstnanci nesmí pracovat ve svém oboru, pokud jsou něčím vystudovaní, mohou dělat jen manuální mechanickou práci, a navíc na nich agentura vydělává ještě druhým způsobem, že těmto cizincům daleko od domova, kde nikoho neznají a nemají kam jít, tak když se nudí po práci (nebo teď bez práce), tak jim agentura prodává drogy a prostitutky, a tím z nich vytáhne další peníze...
Četl jsem pak o Rusku, tam že je zákon, kdy agentury nesmí zaměstnávat, jen zprostředkovat práci, ale dále zodpovědnost leží na zaměstnavateli. To bychom potřebovali i tady, kolik bylo afér, že agentura nabrala lidi, ti odvedli práci, firma dala peníze agentuře, ta se rozpustila, podnikavci zmizeli s penězi a spousta cizinců tu zůstala bez prostředků, např. Státní lesy udělaly smlouvu s agenturou, ta jim dodala Vietnamce na sázení stromků, pak tam desítky zmatených a hladových lidí bez schopnosti se domluvit v cizí zemi sedělo na pařezu... Lesy odmítly odpovědnost, protože už zaplatily za práci agentuře, a chudáci cizinci neměli kam jít... Osobně jsem jednou potkal na Šumavě partu Rumunů, kteří šli na stopa do Rumunska, protože nedostali tři měsíce zaplaceno a nikomu se nemohli dovolat... Také už tu byli zazdění dělníci, za zavařenými mřížemi, dělali jen za polévku, kterou jim někdo prostčil okénkem... Kvůli podobným věcem se mnoho cizinců stalo bezdomovci, nebo v zoufalství zavraždili někoho z té agentury, koho našli a chytili... Tady máte kapitalismus, „nejlepší systém lidstva“ se svobodným podnikáním, v právním státě, a všechny takové ty kecy...
Takže nakonec se misie celkem povedla, ale stejně to celou dobu „dřelo“. Vietnamští obchodníci byli schovaní za plexisklem, mluvili jsme spolu vzájemně tedy přes nějaký plast a ještě v rouškách, moc jsme si nerozuměli (už tak mají Vietnamci špatnou češtinu, a ještě huhlají do textilní roušky, nemůžete ani odečítat ze rtů 8-) Evangelium jsem jim prostrkával jakousi škvírkou v plastu určenou pro předání peněz, nemohli jsme si podat ani ruku... Hodně restaurací bylo zavřených, buď podnikatelé využili ten korona vir a vymalovali si uvnitř nebo podobně... Znamená to, že na mnoho míst se budu muset ještě vrátit, až se podniky otevřou.
Nejhůře jsem dopadl v Jáchymově: Vyrazil jsem tam na misii, ale neuvědomil jsem si, že je to lázeňské město, a že lázně jsou zavřené, tedy nejsou zde ani lázeňští hosté. Zavřené tedy byly i obchody, protože nebylo komu prodávat. Navíc městečko leží na silnici od hranic, a ty byly také zavřené, takže nejezdili cizinci, takže bylo ještě méně zákazníků... Navíc město poznalo, že má jedinečnou příležitost, tak tu rychle začali opravovat chodníky a silnice, takže se dalo jen projet takovou úzkou silničkou, ale nebylo ani kde zaparkovat, tak jsem jel dál.
Když jsem to viděl, zanechal jsem i svého úmyslu navštívit tržnice na hraničních přechodech v Krušnohoří, protože pokud jsou uzavřené hranice, nemá to cenu, Vietnamci zde žijí jen z přeshraničního provozu.
No ale co? Evangelium se musí šířit i navzdory těžkostem, a musíme využít čas, než přijde ještě horší krize, nebezpečnější virus, zavřené obchody, zákazy vycházení, atd. Dokud tedy můžeme pracovat, tak naplno, nevíme, jak dlouho budou příležitosti trvat?!
Takže už jsem to otočil zpět, na závěr jsem si ještě vymyslel jednu misi: Běžně jezdím přes Hradec Králové, vyhýbám se D1, ale řekl jsem si, že tady také žijí lidé, tak jsem to tentokrát vzal tudy. Před nějakou dobou jsme tudy jeli a kopírovali dálnici po její severní straně, kde jsme sloužili v blízkých městečkách, tak tentokrát jsem se stočil a začal dělat městečka po její jižní straně, zatím taková malinká, ale cítím, že jsem otevřel nový region, a že se sem vrátím a obsloužím tento kraj...
