Měl-li bych tyto dva měsíce shrnout do dvou slov, byla by to: „Misijní léto“ – Byl to opravdu nabitý čas misií, kdy téměř na nic jiného nezbývala volná chvíle... Až nás to překvapilo, protože léto pro nás skoro vždy znamenalo mrtvou sezónu: Pořádali jsme totiž vždy různé akce a výjezdy, na které jsme zvali své známé, upozorňovali jsme na ně ve sborech a dávali oznámení o nich na web. Věřili jsme, že tím, jak mají lidé více volna, dovolených, nebo např. studenti (a učitelé 8-) prázdniny, přihlásí se větší počet zájemců a budou to akce plné setkání se zajímavými lidmi, vzájemného obecenství, užitečné práce, ale i legrace a koneckonců letního odpočinku v příjemném kolektivu... Párkrát se to takto povedlo, ale v dalších letech už se tolik lidí nehlásilo, dávali přednost spíše soukromým, nebo sborovým dovoleným... Také se projevil můj hendikep, a to, že nesnáším prudké slunce, vedra, apod. (jsem severský typ 8-) Takže i když se někdy nasbírali lidé, občas jsem měl já výpadky a nemohl jsem se jim věnovat na sto procent, na slunci (i když jsem si nasadil čepici) jsem občas přestal racionálně přemýšlet, atp., což se podepsalo na organizaci těchto misijních počinů (dnes už na to jdu chytře: Když mi vadí slunce, jdu na misii v noci 8-) ale také jsem pak začal pořádat zimní výjezdy 8-)
Letos jsme tedy toho moc neplánovali, jen dvě veřejné akce, které se nakonec povedly, ale raději jsme na nikoho moc nespoléhali a raději si „jeli po své ose“, čímž jsme udělali daleko více práce. Je to pro nás lepší, než čekat pořád na mailu, kdo se ozve, kdo potvrdí své „kdyby“ „možná“ „rád bych“ „pokud“ a podobně... Lepší je jet, dělat si svojí práci, na nic se neohlížet, a pokud se někdo ozve, že se připojí, tak jenom dobře, nahlásíme mu svojí polohu, vyzvedneme ho na nádraží a přibereme k sobě. Takto se k nám můžete přidat prakticky kdykoliv...
Takže kam jsme tentokrát vyrazili: Na začátek července jsme přijali pozvání na dětskou konferenci do Prahy, která probíhá zároveň s velkou křesťanskou konferencí, kam jdou většinou dospělí a své děti pošlou právě sem, na zmíněnou dětskou...
Náš program spočíval v tom, představit dětem, vždy jedné vybrané skupině, některou zemi, kterou jsme procestovali, prostřednictvím vlastních fotografií a videí, která jsme sami pořídili, a také doplněné vyprávěním vlastních zážitků, plus uvést misijní příležitosti (a naše zkušenosti) v této zemi. Tentokrát jsme tedy mluvili o Bosně a Hercegovině, další země pak představili ostatní misionáři...
Musím zde pochválit pořadatele: Tato konference se totiž každoročně koná v době, kdy se podle občanského kalendáře slaví Cyril a Metoděj, jedni z prvních misionářů na našem území. Asi právě proto je konference pro děti zaměřená tématicky, tedy misijně 8-) Připadá mi, že pořadatelé dětské konference jsou jediní v ČR, kdo dělá pro misii něco pravidelně a vytrvale, již řadu let. Tím, že jsou programy zaměřeny na děti, je tedy šance, že ty si to vezmou k srdci a za pár let mohou z této generace povstávat noví misionáři. Je to opravdu setba do budoucnosti, nás to těší a proto se rádi účastníme! Letos jsme na této akci byli již potřetí.
Vedle vlastního programu, který zde probíhá a kterého se účastníme, se radujeme z další věci, a to je, že na škole, kde probíhá konference, se můžeme vidět s dalšími misionáři. Ti (nejen oni, i my samozřejmě 8-) jsou během celého roku někde na svém misijním poli, jsou málo dostupní, ale jednou v roce se můžeme s alespoň pár z nich setkat a poinformovat se vzájemně, co kde dělají, potěšit se, jak to komu jde, apod.
No a pro úplnost, abych ještě do třetice vznesl chválu na organizátory, tak na ně řeknu další důležitou věc: Vaří kafe! 8-)
Takže kam jsme se vypravili odtud: Předem jsme oznamovali, že v červenci budeme na Slezsku, takže místní křesťané se mohou přihlásit. Na Slezsko jezdíme pravidelně párkrát do roka, máme tady část rodiny. Sice na Těšínském Slezsku už jsme v minulosti hodně pracovali, zdálo by se, že už zde není prostor pro naší službu, ale pořád je kam se rozpínat, takže může k nám někdo přistoupit do auta a zajedeme do Karviné, Bohumína, do Ostravy...
Ani cesta, i když se zdá, že je to daleko, není zbytečná: Pokaždé jedeme jinou trasou, abychom navštívili další městečka, kde také žijí cizinci, kteří jsou rádi za naší návštěvu. Tak tentokrát jsme uhnuli z dálnice a vzali to přes Ledeč nad Sázavou, Lipnici nad Sázavou, Humpolec, Brno jsme jen projeli, to by byla samostatná kapitola, snad se nám odtud v budoucnu ozve některá církev? Dále jsme pokračovali přes Vyškov, Ivanovice na Hané, Němčice nad Hanou, Kojetín, Lipník nad Bečvou, Kelč, kde všude jsme sloužili. Uvádím pouze názvy aspoň trochu větších městeček, jinak jsme také samozřejmě nevynechali žádnou vesnici ležící na této trase, ale psát sem jména všech není nutné... Vždy je znovu cítit, jak jsou cizinci rádi za naší návštěvu, platí to zejména v menších městech, která nám připadají žitelnější, v těch větších je moc shon, potřeba vydělat více peněz (dražší nájmy za provozovny), méně času na důležité životní otázky...
Dále jsme udělali zastávku ve Valašském Meziříčí, kde sice jsme už v minulosti obešli cizince s jedním mládežnickým táborem pořádaným místní církví, ale tentokráte šlo o něco jiného: Konal se zde mongolský festival, tedy národní oslava, která se opakuje každoročně. Účastníme se rádi takovýchto akcí, protože tu máme na jednom místě shromážděné zástupce konkrétního národa, můžeme se seznámit, popovídat si, dozvědět se něco nového a samozřejmě vydat své svědectví o Kristu a darovat výtisk Evangelia v patřičném jazyce.
Na tuto akci jsme pozvali pár lidí, přijela jedna rodina z Frýdku-Místku. Tyto programy jsou vhodné pro rodiny, protože tu jsou atrakce či hry pro děti (ale samozřejmě i pro muže a ženy 8-) Počet podobných akcí narůstá, budeme Vás opět informovat, abyste se mohli také zúčastnit. Pro představu o této události můžete navštívit naší fotogalerii.
Odtud jsme pokračovali do Klimkovic u Ostravy, kde se v místních lázních léčí také pacienti z arabského světa. Ti sem jezdí buď s nemocnými dětmi, nebo jsou sami nemocní a jejich děti je doprovází, takže seznámit se s nimi lze dobře právě přes děti. Např. se mnou nemohou hovořit vdané (ani svobodné 8-) ženy, ale k naší dcerce přijdou bez rozpaků, pohrají si, já se dám do řeči s jejich opodál stojícím mužským doprovodem (otec, manžel, či syn), dám jim Evangelium a další den, když se potkáme, tak už se zdravíme, můžeme pokračovat v rozhovoru, atd.
Bohužel zde se projevila u naší holčičky infekce, takže abychom nenakazili jiné děti, museli jsme předčasně ukončit tuto misii a odejet. Avšak i jinde jsou děti, mezi které jsme nyní nemohli, tak jsme museli odejet úplně někam mimo, do lesů, aby neviděla žádné děti a nebylo jí to líto, že si s nimi nemůže hrát. Tak jsme odjeli na Slovensko někam do hor a aspoň jsme pár dní měli trochu volna, protože už toho i na nás začínalo být moc. Bohužel kvůli této komplikaci jsem musel odmítnout svého přítele, který je na misii na jiném poli, ale chtěl se s námi na pár dní spojit 8-(
Dále jsme jeli na misii do Krnova, kde ale bohužel našim předem přihlášeným partnerům nevyšly pracovní směny, takže vlastní akci jsme museli nechat na příště, udělali jsme alespoň společný večer s povídáním a promítáním o misii...
Tak kam se jelo dál? Na jaře jsme inzerovali misijní výjezd na Šumavu, kam se však přihlásil jen jeden zájemce, a to z Olomouce. Tak se nám nevyplatilo přejíždět na druhý konec republiky a raději jsme se tedy pomalu vraceli „domů“ a cestou sloužili v těchto městech: Konice, Litovel, Loštice, Mohelnice, Moravská Třebová a Holice.
Nakonec jsem byl rád, že namísto Šumavy jsme byli ve východních Čechách, protože zde mě zastihla zpráva o pohřbu mého přítele, který se konal ve městě, ležícím na naší trase, mohl jsem tam tedy bez větších problémů zajít, a ne se nečekaně stáčet ze západních Čech od hranice a rušit akci. Od pozůstalých se odvrátila zančná část rodiny, a tak s nimi zůstali jen tři přátelé a já, mohl jsem je aspoň nějak potěšit, zároveň v této životní nečekané události měli hodně otázek o Bohu, takže moje osobní misie se posunula jen kousek od cizinců ke známým (tři přátelé se hlásili k satanismu). Nic tedy nebylo náhodou...
V Pardubicích jsme našeho přítele vysadili na vlak a šli jsme na setkání s jednou sestrou, která se nám ozvala přes mail, že by se ráda účastnila našich misijních akcí, a chce si tedy o nich něco poslechnout... Za každý nový kontakt jsme samozřejmě rádi!
Odtud jsme se cestou stavili ještě v Libici nad Cidlinou, udělali jsme zde také misii a šli se podívat do Poděbrad, na průzkum, protože zde bychom také rádi v budoucnu sloužili...
Doma jsme absolvovali dětské očkování, a přijali návštěvu z Německa, misionář, který slouží mezi uprchlíky. Rádi jsme si porovnali naše zkušenosti, my, coby ti, kteří jezdili uprchlíkům v ústrety do zemí, kde poprvé vystoupili z lodě na „křesťanský“ kontinent, kde se pak měli příležitost poprvé setkat s křesťany, a pak pohled člověka, který stejným lidem slouží v cílové zemi, kam se snažili dostat a povedlo se jim to.
Na závěr prázdnin jsme původně plánovali pobyt v Teplicích, ale z celého léta jsme byli tak vyčerpaní, protože akcí bylo skutečně mnoho, že jsme museli trochu pozměnit plány. Vyjeli jsme sice na sever, podle plánu, ale cítili jsme se tak unavení, že jsme to stočili a zajeli do Hřenska, kde je velká asijská tržnice, trochu jsme se mohli projít podél vody, trochu mezi skálami, odpočinout si malinko, nasát čerstvý vzduch, ale i udělat misii. Byli jsme zde skutečně dobře přijati, říkali jsme si, že to byl dobrý nápad sem zajet, ale je jasné, že to spíše, než náš nápad, bylo Boží vedení 8-)