Tentokráte se mi podařilo splnit plán na 200 % Tzn. povedlo se mi vykonat to, co jsem si předsevzal a ještě jednou tolik navíc 8-)
Původní plán byla služba v západočeském pohraničí. Proč plánuji takové věci? Rád bych obešel nebo objel celou republiku dokola: Dříve to dělali pohraničníci, že jí obcházeli, dnes jakoby hranice neexistují, ale před Bohem, který rozdělil národy a určil jim místo k žití (Sk 17:26), pořád hranice mezi Českem a jinými zeměmi existují! Tak když nechodí ti pohraničníci, musíme chodit aspoň my, čeští, moravští a slezští křesťané, abychom naši zemi strážili, modlili se za ni a dávali pozor, co k nám plyne „zvenku“ a zakročili.
Myslím, že je to normální, Adam měl chodit po zahradě, aby ji obdělával a strážil (Gn 2:15), Abraham měl chodit po zaslíbené zemi, aby ji jeho potomci mohli získat do dědictví (Gn 13:17), Jozue a Káleb dostali nějaké pozemky, protože je prochodili ve víře, naopak Izraelité, kteří odmítli projít naznačené území, jej nedostali a nevstoupili do něj... Ježíš prošel různé kraje, ve kterých se později šířila Církev, Apoštolové prošli území, kde se všude rozšířila křesťanská víra atd. Když se nebudeme dívat jen na biblické příběhy, ale podíváme se do běžného života, tak vidíme, že i prostí zaměstnanci, třeba nějaký hlídač, musí obejít továrnu, kterou hlídá, nebo kdo má domeček, také občas obejde kolem plotu svoji zahradu, aby posekal trávu, zkontroloval plot nebo hranici svého pozemku... Takže i my, křesťané, bychom měli obejít své teritorium, které nám Bůh přisoudil, a zkontrolovat, co se děje. A nejen to, také na tomto teritoriu pracovat 8-)
Nebo jinak: Toto území nám nepatří, patří Bohu, ale nám je svěřil do správy a teď se dívá, jak se staráme o to, co nám „propůjčil“, aby viděl, co vše nám může svěřit v budoucím věku.
Proto to pohraničí. Jen jsem si cestou sem udělal takovou odbočku u dálnice, jak to dělám pokaždé. Tentokrát jsem odbočil u města Polná, kde mi chybělo z minula navštívit místní kebab. Pěkně jsem si tu popovídal s Uzbekem. Zajímavost je, že když jsem doma a nemohu vyrážet na cesty, hodně studuji na internetu o národech, a zrovna jsem celý měsíc zkoumal právě Uzbekistán, takže pán se divil, kolik toho vím o jeho zemi 8-) Zpět na dálnici jsem se vrátil přes Dobronín a Štoky, kde mi chybělo navštívit několik Vietnamců.
Ještě byla jedna odbočka, vyzvedával jsem kamaráda v Žatci, takže než si zabalil, ještě jsem krásně pochodil jednu část města, opět: Vietnamci a jeden Chorvat.
Konečně jsme dorazili na Chebsko, kde to začalo: Držel jsem se pěkně při hranicích, kde je nejvíce asijských tržnic, takže jsem se pohyboval mezi jednotlivými hraničními přechody po silničkách a lesních cestách, nenajížděl jsem tedy na hlavní silnici a vyhýbal se větším městům, ta přijdou na řadu jindy.
Navštívil jsem tyto hraniční přechody: Broumov/Mähring, Pavlův Studenec/Bärnau, Rozvadov, ale tady je to maso, to je tak na samostatnou návštěvu (nebo na několik takových návštěv 8-) Zatím jsem udělal něco a je třeba sem ještě zavítat. Železná/Eslarn a Lísková/Waldmünchen. Někde bylo málo Vietnamců, třeba jen jedna rodina nebo dvě, jinde jich byly desítky a jinde stovky, podle velikosti přechodu a počtu cestujících, a tedy i nakupujících. Vedle Vietnamců tu působí i hodně lidí z Thajska.
Mezi těmito přechody jsem po cestě „sbíral“ malá městečka a vesničky, kde také prodejci těží z přeshraničního turistického ruchu, a tak tu mají také své provozovny. Všechny mini-pidi obce nemá cenu jmenovat (ale má cenu tu pracovat 8-), z takových „větších“ můžeme jmenovat: Halže, Lesná, Přimda, abyste si udělali obrázek, kudy jsem to „krosil“ 8-)
Také jsem podle svého zvyku udělal nějaké zastávky na modlitbu za kraj a jeho obyvatele, tentokrát jsem zavítal na horu Havran a Čerchov, a také na pramen řeky Radbuzy, což už se tvoří plán do budoucna, navštívit městečka ležící na této řece 8-)
Cesta zpět: Měl jsem domluvenou jednu opravu na autě v Lovosicích, takže jsem tu měl čas půl dne, který jsem využil také pro misii, tradičně vedle západních Čech jsou to právě severní Čechy, kde je nejvíce Vietnamců v republice, takže práce jsem tu měl habaděj, prochodil jsem asi třetinu města, zase sem někdy pojedu.
Ještě jsem se cestou měl sejít v Praze s jedním spolupracovníkem, usoudili jsme, že naši věc můžeme probrat při procházce v přírodě, že nemusíme hnít ve velkoměstě, tak jsme zajeli na Mělnicko do lesů, kde jsme udělali poradu a po okolí opět misii v přilehlých vesničkách.
Pak jsem to bral mimo dálnici, po staré Kolínské, noc mě zastihla v Čáslavi, tak ráno jsem usoudil, že ne náhodou a také jsem se vydal do města, prošel jsem celou polovinu tohoto města, příště dám tu druhou. Jsem rád, že mi to vyšlo, sem jsem se chystal už dlouho, mám tady totiž jednu vzpomínku: Když mi bylo 17 let, jeli jsme tu se spolužákem navštívit kamaráda a zrovna na náměstí bylo postavené pódium a probíhala zde evangelizace, vůbec poprvé v životě jsem se tu setkal s křesťany, poslechl jsem si, co říkají, měl jsem na ně nějaké otázky, ale bylo to moc komplikované, jako celá ta doba devadesátých let, kdy se mezi mládeží šířily všelijaké nauky, budhismus, Hare Krišna, rosekruciánství a další... Tyto proudy zasáhly i mne, měl jsem tedy pěkný guláš v hlavě a milý pán, co se mi snažil vysvětlit Kristovu nauku, to naštěstí pochopil a prohlásil, že se raději pomodlí, abych našel tu pravou víru, s čímž jsem souhlasil, a to se také stalo, za deset let od této události 8-) Takže konečně jsem se dostal na toto náměstí, abych zde poděkoval Kristu, že mě takto vedl a přitáhl k Sobě. A protože děkování není jen díkůmluvení, ale také díkůčinění, jsem rád, že i na tomto místě jsem mohl předat štafetu dál, a tak, jako mně někdo řekl Evangelium, mohl jsem Jej i já hlásat někomu dalšímu 8-)
Tady se zjistilo, že na autě vznikla další porucha, takže jsem musel pozměnit plán a přeci jen najet na dálnici, takže opět D1, do Brna, opravička byla rychle hotová, ale opět jsem to vzal jako znamení, že tu mám po okolí roznést Evangelium, tak jsem vybral a zajel do obce Rousínov, kde to také bylo celkem našláplé 8-) Odtud nájezd na dálnici a hurá „domů“.
Ale je vidět, že mi to nestačilo 8-) Měl jsem hlídat syna, tak jsem usoudil, že nejlépe se hlídá na misii 8-) My spolu už celkem pravidelně jezdíme do Ostravy, tak bylo jasné, kam zamířit. Vybral jsem Vítkovice. Sotva jsme vystoupili z auta, už jsme potkali jednoho Afričana, za chvilku druhého, který chodil po náměstí a křičel kolem sebe: „salám alejkum!“ a „alejkum salám!“ No tady bude veselo, pomyslel jsem si, možná už teď, ale za pár let určitě! Takže obešli jsme Vietnamce, Araby jsme si nechali na příště a zase šli k autu. Krátká reportáž: Všude zašedlé oprýskané domy, zkrachované zavřené obchody, ale v každé ulici funkční herna a zastavárna, většina obyvatel Romů. Životní styl místních: Dostanou podporu nebo příležitostný výdělek, zkusí to znásobit v herním automatu (možná se na to posílí nějakou injekcí), když to nevyjde, tak zastaví nějaký majetek, aby měli na to, co potřebují. Když je nejhůře, sociálka jim dá stravenky, za něž Vám v nevýhodném kursu Vietnamec dá cigarety. Arabové jsou hodní, tak Vám dají najíst, někdy zadarmo, někdy na dluh... Podíval jsem se na historii Vítkovic a žádné překvapení: Nejgermanizovanější část Ostravy! Takže klasika, jako i jinde v pohraničí: Odsun Němců, následně vláda nenašla dostatek dosídlenců, tak přišli Romové ze Slovenska, dostali byty a práci. Po převratu přišli o práci, nebo aspoň o povinnost pracovat, práva na byty a na další civilizační výhody jim však zůstala. Někteří se opět posunuli dále, takže ve volných prostorách se usazují cizinci, kterých přibývá. Tady máte výsledek odsunu. A je jedno, jestli jste v Chebu, Chomutově, Mostě, v pražských Košířích či právě v Ostravě.