V tomto měsíci jsem neměl konkrétní plán, je to dáno tím, že se snažím vyvážit službu a rodinu, v květnu jsem byl celý měsíc na službě, takže nyní jsem měl opět celý měsíc být s rodinou.
Měl být… 8-) ale znáte mě 8-) Takže jasně, že jsem si doma neválel šunky, ty se pěkně mrskaly někde v terénu 8-)
Takže aby si odpočinula i má drahá polovička, nechal jsem jí doma se synem, který není tolik náročný, ještě je malý a spí přes den, nebo se snadno zabaví, a jít s jedním dítětem třeba na návštěvu nebo do obchodu je snadnější, než se dvěma…
A já jsem si vzal na starost dcerku a vyrazili jsme spolu, jsme dobří parťáci, jsme sehraní, a: Zaujala místo, které stále nabízím k dispozici, pokud se tedy Ty nepřihlásíš do služby na pár dní, nebo třeba jen na jedno odpoledne, tak toto místo zaujme ona.
Takže příležitost znovu připomenout: Misie není můj úkol, ale úkol Církve. Pokud jsi z Církve, můžeš dělat misii, a pokud s tím potřebuješ nějak pomoci, jsem tady se svým karavanem, abychom někam vyjeli, navštívili nebo našli někoho, kdo to potřebuje, a přinesli mu Zprávu, která mění životy. Buďto za Tebou mohu přijet do Tvého bydliště, nebo někam zajedeme společně, záleží, jestli raději sloužíš doma, nebo za humny, však to známe: „Není prorok vítán ve svém domě (městě 8-)“
Takže kam naše osvědčená dvojka vyrazila tentokrát? Protože jsme pobývali na Slezsku, chtěli jsme někde poblíž, ale blízké okolí máme docela prochozené, takže nakonec jsme se rozhodli pro Krnov. Toto město mi už dlouho leželo na srdci, protože jsem sem jezdil několik let, do jednoho spřáteleného sboru, kde jsem měl nějaké povídání o misii, bratři mi říkali, že půjdou za cizinci, takže jsem čekal na ně, ze slušnosti, abych je nepředběhl, domácí mají samozřejmě přednost, ale už to trvalo nějak dlouho, pořád se to odkládalo, vždy do toho něco „vlezlo“, atd., takže už žádné čekání a akce! Byla to taková rozcvička, protože většinu města už jsem měl prochozenou, takže jsem věděl přesně, kam jít, nemusel jsem hledat. Obešli jsme tedy místní Vietnamce, bylo to celkem fajn, přijímali nás dobře, a na závěr jsme našli Egypťany, kteří byli také příjemní. Holt je znát, že je to tu za ty roky promodlené 8-)
Potom jsem přemýšlel, kam dál, kde pokračovat v započaté misi? Napadlo mě Hlučínsko: Nejraději sloužím v pohraničí, to je mi nejbližší, ale také mi to před lety Bůh řekl, ať se soustředím na oblasti, které byly v minulosti obydlené převážně Němci. Má to svoji logiku: Po odsunu byl tento prostor vybydlen, a noví přistěhovalci z řad Čechů a Slováků nestačili na dosídlení těchto oblastí, československá vláda tedy přilákala reemigranty ze zahraničí, ale ani to nestačilo, takže tento prostor začali zabydlovat i příslušníci jiných národů, takže v pohraničí je dnes nejvíce cizinců.
Hlučínsko je v tom trochu jiné, zde totiž plánovaný odsun německých obyvatel nakonec neproběhl, místní lidé měli pouze německé občanství, ale etnicky nebyli Němci, a ani jazykově…
Hodně jsem o tomto kraji (Prajzsko) slyšel, ale ještě nikdy jsem tu nebyl, tak jsem to zkusil. Opravdu jsem cítil, že tento kraj není tolik postižený odsunem, jako je to jinde: Od Opavy jsem projel několik vesnic, než jsem dojel do samotného Hlučína. Nikde žádné vietnamské obchody, vše typické české… Kravaře jsem si nechal na jindy, nemohl jsem tu zaparkovat… Hlučín mě opravdu oslovil, na první pohled jiná kultura: Slušně oblečené ženy, sukně, nebo takové vhodné kalhoty, nikde jsem neviděl oblečenou ženu do legín, nebo v krátké sukni, nebo jinak vyzývavou… To stejné obchody: Výlohy na náměstí nabízely obdobné šaty, ne tak, jako je to v jiných městech… Skutečně se zdá, že tady zůstalo něco ze starého světa! Sice i zde byli cizinci, ale ne v takovém množství, jako jinde v pohraničí… Dokonce i Vietnamci měli odlišný sortiment oděvů, než jsem zvyklý, a to je skutečná výloha města, Vietnamci jako obchodníci totiž vždy rozeznají, co kde „frčí“, a to potom také nabízejí… Procházku jsem završil příjemným rozhovorem s jedním Syřanem, zase jsem se něco nového dozvěděl o Sýrii, rád si nechávám od cizinců vyprávět o jejich zemi původu.
Stavili jsme se domů za zbývajícími členy naší rodiny, a zase do akce 8-) tentokrát na druhou stranu, do Jablunkova. Chtěl jsem tu nechat v Muzeu Bible nějaká Evangelia, která sami tiskneme, ale žádné cizince jsem tu nečekal, je to tu opravdu takový tradiční kraj… Ale přišlo překvapení, našel jsem zde nějaké vietnamské obchody a popovídal jsem si s Turkem v „kebabu“.
Přeci jen jsme se rozhodli s rodinou užít nějaké soukromí, tak jsme vyrazili do Čech k babičce, Lucka s Prokůpkem jeli raději vlakem, asi by nevydržel být tak dlouho svázaný v sedačce. Takže opět já se Světlankou jsme jeli ve dvou, a samozřejmě jsme udělali nějaké zastávky 8-) Takže první byla v Olomouci, kde zásobuji Evangelii kamaráda, který zde navštěvuje cizince.
Pak jsme navštívili Litovel, kde jsme před časem sloužili, ale chybělo nám tu jedno sídliště, tak jsme je nyní prošmejdili, a mezitím tu vznikla i vietnamská restaurace, takže ještě jsme tu měli nějakou práci 8-)
Další zastávka byly Svitavy, kde jsme s jedním bratrem v minulosti obešli všechny vietnamské obchody, ale zbývaly dva kebaby, tak jsme to tu domákli 8-) V obou jsme měli dobré rozhovory, nejprve s Kurdy, a pak s jedním Turkem.
Dále jsem měl plán: Chrudim – zde jsme již před časem začali své dílo, chtěl jsem tedy navázat a pokračovat. Kdo mě znáte, víte, že rád chodím na návrší, kde se nejprve modlím za město. Je tu takový kopec, nápadné místo již z dálky: Je tu vystavěné sídliště, paneláky stojí nad širým krajem, vhodné místo na modlitby nejen za Chrudim, ale i širší okolí. Tady jsem se fakt srazil se zlem: Brzy ráno nám přivedli lidi z paneláku k autu psy, aby se tu vykáleli, a my do něčeho šlápli… Večer to tam nebylo, a ráno už 2× 8-( Znamení, ať vymajzneme. No, dali jsme si pozor a obešli to, ale další: Pořád se zvedal nepříjemný vítr, pršelo… Světlanka v takovém případě sedí v kočárku pod plachtou a nevystupuje, tentokrát pořád chtěla ven, takže vyskočila a běžela… Nechal jsem kočárek na straně a dohnal jí, mezitím vítr odfoukl kočárek doprostřed cesty, kde jelo nějaké auto, i když to spíš byla nějaká cyklotrasa… zmokli jsme, kočárek mokrý, ale nevzdali jsme to a šli do obchodu k panu Vietnamci. Uvnitř se strhla strašná hádka, nějaký pan Rom křičel nejprve na děti, pak na Vietnamce, oni na něj, museli jsme odejít, nebyla to atmosféra pro předání Radostné zprávy.
Celá ta situace mě utvrdila v tom, že svět leží ve zlém, určité duchovní síly si nepřejí naši přítomnost, a tak co to znamená? Ještě více do toho bušit, hlava nehlava, a přinášet Boha tam, kde je Ho nejméně! Proto se sem určitě vrátím!!! Teď naštval nějaký duch mne, příště naštvu já jeho!!!