Vítejte na těchto stránkách Ti z Vás, kdo se chtějí nejen dozvědět, co je nového v oblasti misie, ale i nechat se inspirovat našimi zprávami a možná někdy zkusit misii na „vlastní kůži“? 8-)
Přinášíme zprávu z našeho posledního misijního výjezdu, který byl trochu netypycký v tom, že už jej neorganizovala naše „služba“, ale lidé, kteří s námi jeli v předchozích ročnících, uchopili tuto výzvu a sami si jej zorganizovali. Takže jsme mohli „odpočívat“ 8-) nechat plánování na druhých a sami jet jako účastníci...
Osobně mě to velice povzbudilo, protože se vlastně před mýma očima plnilo moje přání, respektive snaha našeho misijního úsilí: aby misionáři nebyli jednotlivci, kteří stojí na piedestalu, a ostatní přihlíží, ale aby se misie stala běžnou součástí života Církve. Sám se nechci titulovat jako misionář, spíše jako „manažer misie“, tedy ten, kdo pomůže ostatním „misionářům“ vyjet na misii.
Ale k věci: takže náš srpnový výjezd za uprchlíky do Bulharska byl pokračováním započaté práce z jara, kdy jsme zde zkoumali možnosti služby, oťukávali si lidi a modlili se přímo na místě za celou situaci. Ovoce se dostavilo: jeden náš spolupracovník tehdy získal kontakt na člověka z řad uprchlíků, který jako běžný obyvatel tábora nechtěl pasivně čekat, ale rozhodl se podílet na chodu samosprávy, tedy rozvíjet místní školu pro děti, kterou bulharská vláda nebyla schopna rozjet, získávat skrze různé žádosti podporu na nákup léků pro rodiny, kteří si je nemohou koupit (na klasický český „recepis“ zde můžete rovnou zapomenout) a další aktivity... Tento člověk nám všem po předchozích emailech vyřídil v hlavním městě na ministerstvu povolení ke vstupu do tábora, sjednal nám schůzku s ředitelem a místní lékařkou, kde jsme si mohli domluvit spolupráci do budoucna a uvedl nás mezi uprchlíky, kteří nás tak lépe akceptovali. Díky tomu všemu jsme se nemuseli zdržovat žádnými procedurami a mohli jsme rovnou vplout do misie...
Než proběhla zmíněná mailová komunikace během léta, která nám zde připravila půdu, ani čeští (v tomto případě spíše slezští) křesťané nezaháleli a konali různé sbírky, takže výsledek byl: plné auto školních potřeb, hraček pro děti (nejvíce obyvatel tábora jsou právě děti, dále hodně žen-vdov s dětmi, také celé rodiny, což je to v protikladu k tomu, o čem často píší česká média, že se sem hrnou samí muži) další humanitární pomoc, ale i všelijakých dárečků, dostatek financí na léky pro nejpotřebnější a to nejdůležitěší samozřejmě, plná bedna Božího Slova. Nebyl problém ani s „propašováním horkého zboží“ do tábora, ochranka dostala pokyn „shora“ a otevřela nám bránu dokořán, takže jsme mohli všechno provézt a pracovat s Evangeliem přímo v domovech těchto lidí...
Výsledek: několik šťastných dní plných her s dětmi, inspirující rozhovory se syrskými uprchlíky, rozzářené tváře dětí, úleva v očích matek, ocenění otců, přátelství... Podpořili jsme nejen volnočasové aktivity, ale též výuku dětí, kterou zde nekonají zaměstnanci, ale pouze dobrovolníci: každý, kdo něco umí, přijde do třídy a nabídne ať už psaní, čtení, tělocvik, hru na hudební nástroj, a další...
Co se týká šíření Evangelia, zprvu, jako vždy, když přijdete do prostředí, kde vládne jiné náboženství, jsme byli opatrní, abychom někoho veřejně neuvedli v nepříjemnou situaci, když bude viděn, jak čte Evangelium, ale sotva jsme věnovali první výtisk, první, kdo to viděl, přemlouval dotyčného, ať mu ho půjčí, že jej později vrátí... Mohli jsme tedy i tomuto zájemci podat jeden výtisk. Pozorovala nás skupinka Arabů, která se hned odlepila ode zdi, přiběhla a vyžádala si také svůj výtisk. Jeden muž řekl, že potřebuje pět, podle spolubydlících na ubikaci, aby se nehádali o ten jeden... dal jsem mu je a pozoroval, co s nimi bude dělat. Okamžitě vběhl na ubytovnu a po chvilce se trousili ven jednotliví muži kolem mne (nevěděli, od koho jsou) a každý si veřejně nesl ten svůj v ruce. Za chvíli jsme rozdali vše a ještě chodili další a prosili... Tak snad příště? Radostná zpráva byla radostná hned třikrát: sama o sobě a ještě přinášela radost jak muslimům, kteří ji dosud neměli možnost číst, tak nám, kteří jsme ji měli tu výsadu nabízet.
Tyto příběhy nemusíte pouze číst, ale můžete je sami prožívat: kontaktujte nás nebo jinou službu, která se zabývá imigranty a pojeďte na výjezd, či otevřete oči a spatříte cizince kolem sebe, kteří čekají na to, až je oslovíte...
Těším se na příští shledání nad těmito řádky!
Váš Jarda
