Zahraniční misijní výjezdy VIII.
Stále se držíme našeho vyprávění o misijních výjezdech… Zatím jsme si zde řekli, jak to celé začalo, jak to probíhalo, co jsme prožili, jak nás všelijak vedl Duch Svatý (a jak to neskončilo, ale dále pokračuje 8-)
Dnes bych se trochu vrátil v čase a povyprávěl bych o našem nejlepším výjezdu, jaký jsme kdy měli, bylo to v roce 2013… Tento čas nám opravdu daroval Bůh! Ale nejprve jsme samozřejmě museli my udělat k Němu naproti nějaké kroky: Projevit víru, poslechnout Jeho: „Jděte k národům“, obětovat nějaký čas (dovolenou), nějaké peníze a nějaké to nepohodlí 8-) Bůh se nám štědře odměnil a nevrátili jsme se domů „s prázdnou“.
Takže už jsme si řekli, že děláme tři druhy výjezdů: Jeden do zahraničí na tzv. Balkánskou uprchlickou trasu, která se časem všelijak mění, podle aktuální situace ve světě a podle momentální politiky evropských států, během těchto výjezdů navštěvujeme uprchlíky a neseme jim Evangelium. Pak to jsou tuzemské výjezdy, kdy jedeme někam po vlastech českých (a moravských a slezských 8-), kde je buď nějaká aktuální situace, která nás vyzývá k akci, nebo do oblastí, kde není církev, nebo není taková, která by šířila Evangelium v tom místě, a nakonec to jsou každoroční pravidelné výjezdy do Bosny, což je nám nejbližší islámská země, nejen nejbližší myšleno vzdáleností, ale i kulturně, jazykově, a také máme část společné historie v rakouském soustátí.
O těchto posledních výjezdech jsem se zatím rozepsal málo, jen jsem zmínil, že v úplných začátcích misijních výjezdů jsem tu byl s jednou službou. Tato země mě nadchla, resp. pocítil jsem zde okamžitě Boží volání, abych sem začal jezdit. Tato země se stala „mojí“ na první dotek! Výjezdů jsem do této země tedy uspořádal celou řadu, ale dnes povyprávím o tom „jednom“ 8-)
V roce 2012 jsem začal připravovat výjezd na příští rok, oznamoval jsem tedy ve sborech, kde jsem dostal možnost prezentovat tuto službu, že se plánuje výjezd do Bosny a začali se mi hlásit zájemci. Trochu mi zamíchal kartami jeden účastník, který mi řekl, že určitě pojede, ale jedině o prázdninách, je totiž učitel tělocviku na základní škole a nedostane jindy dovolenou, musí to být v létě! Všelijak jsem ho přemlouval, ať si to nějak zařídí, ale bylo to neprůstřelné: Léto a basta! No já úplně nesnáším léto: Je horko, obzvláště v jižní Evropě, hmyz, turisté, zácpy v dopravě, jak se lidé sunou po dálnici k moři, prostě hrůza. Raději bych jel na jaře nebo na podzim. Kvůli kamarádovi jsem se však obětoval, a nakonec jsem souhlasil s létem. Bůh se nade mnou slitoval a dopadlo to tak, že v Česku v létě 2013 bylo ještě větší horko než na jihu, takže jsem vlastně ujel do lepšího prostředí 8-) Ale hlavně: Mezi dalšími zájemci se hlásila jedna dívka, která také byla učitelka a také mohla jet pouze o prázdninách, kdyby se tedy jelo na jaře, musela by zůstat doma, a to by bylo špatně: Na tomto výjezdu jsme se totiž blíže seznámili a později se stala mojí manželkou 8-)
Takže pěkně od začátku: Poprvé jsem byl v Bosně s jednou službou, jak už jsem se zmínil, prožil jsem zde povolání do této země a začal jsem hledat, jak se toho chopit… Se zmíněnou službou nešlo navázat spolupráci, měli jiné plány, priority apod. Ještě jsem je jednou navštívil, naskytla se příležitost: Jedna misionářka z Česka se zapojila do této služby a stěhovala se sem na jeden rok. Svůj další výjezd jsem zorganizoval tedy tak, že pojedeme mikrobusem s týmem, zároveň naložíme věci naší sestry a přestěhujeme jí… To jsme také udělali, doprovodili jí tak na její cestě, podpořili ji morálně, nebo psychicky, chcete-li a pomohli prakticky. Také vlastně se s jejím příběhem (s její vizí, jak se říká 8-) seznámili tito účastníci výjezdu, poznali tuto sestru a mohli ji pak během roku poslat nějakou podporu, udělat na ní sbírku ve svém sboru apod.
Když jsme zařídili toto, šli jsme s týmem prozkoumat město a okolí, modlit se za obyvatele a hledat před Boží tváří svojí roli zde do budoucna… Také jsme se měli setkat s vedoucími této místní služby, ale ti si na nás ani neudělali čas, a z mailové korespondence vyplynulo, že nás tady nechtějí už přijímat, že mají jiné plány a jiné způsoby, jak naplňovat své vize. Pochopil jsem, že v tomto městě se nám neotevřely dveře.
Evidentně to souviselo s proroctvím, které jsem dostal před pár lety, že se nemám připojovat k žádné službě, ale vést vlastní službu. Jo, to má i svou logiku: Takto se nebudeme na jednom místě motat hodně křesťanů, ale jedni budou pracovat v tomto městě a druzí zase v jiném, a Boží Slovo se tak rozšíří mezi více lidmi. Stejně tak, pokud s námi někdo zažije nějakou misii a už nechce být součástí našeho týmu a uspořádá si svůj výjezd, opět je to dobře: Nepojede tak např. deset lidí na stejné místo, ale pojedou dvě skupiny o pěti lidech na dvě místa... potřebujeme se rozšiřovat, a ne plácat se pospolu na jednom „hnojišti“, jak se říká...
Ale jak najít to „své“ místo? Mezitím jsem prožil, že máme jet dělat misii do Řecka mezi uprchlíky u mořského pobřeží (o tomto výjezdu jsem psal v jednom z předchozích článků). Naplánoval jsem to tak, že nepojedeme po dálnici, ale po vedlejších cestách přes Bosnu, Černou Horu a Albánii… Já se budu dívat po příležitostech v Bosně, a možná někdo z dalších účastníků objeví své povolání v nějaké další zemi? No mě to vyšlo:
Chtěli jsme Bosnu přejet (přímo průsečíkem 8-) z jedné strany na druhou, a udělat zastávku v Sarajevu… Od prvního hraničního přechodu jsme jeli přes vesnice, pak přes město, kde už jsem byl minule a věděl, že tady to není, pak cesta vedla skalnatým údolím, kde nebylo nic… A pak náhle: Vyjeli jsme z tohoto kaňonu proti proudu řeky, a na místě kde se do ní vlévala jiná řeka, nad soutokem byl kopec a na kopci město, které mě prostě „praštilo“ do očí a uslyšel jsem Boží hlas: „Sem jeď!“ Nešlo okamžitě odbočit, za mnou jela v závěsu další dvě auta s našimi účastníky, a měli jsme svůj harmonogram, plán cesty, ale odpověď od Boha jsem měl a slíbil jsem si, že sem zajedu.
Když jsem tedy plánoval výjezd do Bosny v roce 2013, přesně jsem věděl, kam jet!!! A to, co nás tady čekalo, mě jen utvrdilo, že jsem od Boha slyšel dobře: Náš tým čítal osm lidí, jeli jsme dvěma auty… Přijeli jsme do tohoto města, ubytovali se a šli na obchůzku. Po kapsách jsme měli Evangelia a DVD s filmem Ježíš. Napřed jsme šli nějakou ulicí, před jedním domem stála paní u vrátek, tak jsem jí daroval film. Přišel její syn, asi dvoumetrový chlap, který se bál o maminku, co tam s ní děláme. Když to viděl, rozzářil se a řekl, že to je přesně pro jeho maminku a že jí to hned pustí a šli se dívat. V další ulici jsme viděli, jak pracuje nějaký pán na lešení. Hned jak nás viděl, seběhl dolů, přeběhl louku, postavil se k cestě a čekal na nás. Představil jsem se mu jménem a řekl, že jsme z České republiky. Řekl, že ví, jak se jmenuji a odkud jsem, a že na mne čeká a já mu mám něco dát. Dal jsem mu film Ježíš a Evangelium, poděkoval a zanesl si to do domu. Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale ostatní z týmu mi to potvrdili. Viděli jsme, že byla vyslyšena naše modlitba, aby Duch Svatý šel před námi, a lidé aby už nás čekali.
To se potvrdilo znovu: Za chvilku jsme došli k panelákům – před jedním vchodem stála asi tak devadesátiletá babička a podpíral jí její asi šedesátiletý syn. Řekli jsme, že máme pro ni dárek. „Ano, já vím“ řekla a natáhla ruce. Její syn nám řekl, že maminka téměř nevychází z domu, ale ten večer ho poprosila, aby jí pomohl se obléci a vyjít před vchod, že někoho čeká. Bůh opravdu tyto lidi burcoval a vodil nám je naproti.
Jen dodám, že asi za rok jsme tu byli s manželkou znovu, a tento jev se opakoval: Přijeli jsme tehdy autem na nějaké parkoviště a z okna jsme viděli nějakou starou paní na balkóně. Hned jsme pocítili, že jí máme darovat celou Bibli spolu s filmem, ale jak na to? Křičet na ní do nějakého patra, to ne, zvonit na zvonek u cizích lidí to také ne, vchod je zamčen, jak na to? Samozřejmě nás nemohla slyšet, jak se bavíme spolu v autě… A najednou jsme viděli, že paní svázala nějaké řemínky a šňůrky, na to přivázala košík a spustila to z balkónu dolů a doslova nás hypnotizovala. Vystoupil jsem z auta, položil Bibli a film do košíku, ona si to přitáhla k sobě, podívala se a strašně moc nám mávala, jako že nám děkuje a bylo vidět, jak se raduje.
To vše samozřejmě bylo v muslimských městech, s nějakou minimální katolickou menšinou… Byly tu dva rozstřílené kostely, které se už léta nepoužívaly, většina křesťanů buď zemřela nebo se vystěhovala za poslední války…
Tak co jsme ještě zažili s naším týmem: Vedle tohoto města jsme navštívili i další, abychom více poznali tuto zemi, takže jsme zajeli do Sarajeva, abychom zažili hlavní město (tady jsme se při jednom posezení v čajovně ocitli s Luckou vedle sebe a poprvé v životě jsme si nějak více popovídali, předtím jsme se znali jen trochu z jiných akcí. Někdo nás tady vyfotil, a to byla jediná naše společná fotografie potom na svatbě 8-)
V Sarajevu jsme rozdávali ve městě muslimům Evangelia a také jsme prochodili čínskou čtvrť, kde jsme také evangelizovali. O této čtvrti jsem také věděl z naší předchozí cesty do Řecka, viděl jsem ji oknem auta, ale nebyl čas se tu zdržovat, také jsem zde dal Bohu slib, že se vrátím a budu tady sloužit. Z tohoto příkladu lze vidět, že jedna akce produkuje druhou akci, takže jestli nevíš, co dělat, udělej něco a někam jdi, a tam uvidíš, co můžeš dělat příště 8-)
Ze Sarajeva jsme vyrazili napříč Bosnou, abychom poznali i jiná města a vesnice, kde jsme zažívali další dobrodružství. Např. jednou jsme se ubytovali v kempu u řeky a večer přijali pozvání ke stolu od nějakých sportovců (byl zde kanoistický klub). Ptali jsme se jich, jak praktikují islám, jeden řekl, že nechodí do mešity, že má něco s klouby a páteří, že prosil Alláha, aby ho uzdravil, ale nic, tak na Něj zanevřel. Pomodlili jsme se za něj ve jménu Ježíše, něco v něm křuplo a za chvíli začal běhat po trávě, cvičit a říkat, že se cítí o mnoho lépe. Ostatní jen hleděli, že takto se prý nemohl předtím pohybovat… Pozval nás, začal nás hostit, vyndávat z ledničky nějaké ryby a víno… Měli jsme ještě dlouho do noci rozhovory se spolustolovníky.
Na začátku naší cesty jsem před týmem řekl, že cíl výjezdu není jen, že my budeme lidem nabízet, co jsme sami dosud přijali od Boha, ale že tím, jak budeme lidem ze sebe něco dávat, tak se něco „odšpuntuje“ a zase Bůh bude něco nového dávat nám... Když sedíme doma (nebo v kostele 8-) nemusíme možná cítit Ducha Svatého, nebo něco s Ním zažívat a upadáme do stereotypu. Ale když jsme aktivní pro Boha a jdeme něco dělat, i věci se dávají do pohybu, cítíme, že to má „šťávu“ a ve výsledku nezůstaneme stejní, ale porosteme v Bohu, postoupíme na naší duchovní cestě dál. Misie není jednostranná, od nás k nevěřícím lidem, ale když my vyjdeme a začneme být činní, zároveň se také něco děje mezi nevěřícími a Bohem a také něco mezi námi a Bohem… A dodám: Něco se děje mezi Bohem a lidmi, kteří nás vyslali, umožnili nám vyjet na Boží dílo! Takže ve službě můžeme čekat např. nějaké nové pochopení Písma, nebo vhled do nějaké naší osobní situace, nebo řešení nějakého problému.
Toto jsem řekl tehdy, a to stejné tvrdím i dnes, za léta misie se nám to znovu a znovu potvrdilo! Tehdy jsem ještě dodal, že tím, jak chce s námi Bůh jednat, tak během výjezdu ať na Něj čekáme: Můžeme např. dostat sen nebo vidění, nějaké proroctví apod. To, po čem třeba normálně toužíme, vyhlížíme, ale duchovní dary se ne a ne dostavit. Tak teď to přijde! 8-)
No a hned druhý den lidé říkali, co měli za sny. Potom jsme udělali noc bdění pro Hospodina, vyšli jsme na jednu horu a tam v modlitbách čekali až do rána. Střídali jsme modlitby, písně chval a tiché čekání na Boha. Tam dostali další lidé vidění. A do třetice: V jednom městě jsme byli ubytováni, ráno jsme se normálně vzbudili, nasnídali se a pak se chtěli pomodlit a jít do města, jako jsme to dělali každý den… Jenže po snídani při modlitbách se to nějak zvrtlo 8-) Vylil se na nás takový duch modlitby, to přerostlo, začal se zde uvolňovat duch proroctví, možná prorokovalo více lidí, to už si nepamatuji, ale jedna sestra začala mít taková vidění o každém z nás, a když jsme to poslouchali, věděli jsme, že nemůžeme jít ven, to chodíme každý den, ale že teď je zvláštní čas, kdy k nám mluví Bůh skrze tuto sestru. Nejmoudřejší bylo zůstat tak, nepropást tento čas Božího navštívení a pěkně nasát od Boha, co pro nás připravil 8-)
Po letech, když na to s kamarádem nebo s manželkou vzpomínáme, tak musíme dát za pravdu těm slovům, která tehdy padla (věříme, že na úrodnou půdu 8-) a mnoho z toho dnes vidíme, že se naplnilo.
Také Lucka měla jednou při modlitbách vidění, ve kterém jí Bůh ukázal, ať rozdá polovinu svého šatníku. Víte, jak je to těžké, když se žena má zříci nějakého oblečení 8-) V té době jsem věděl, co to znamená: Už jsem přemýšlel, že Lucka bude moje žena, ale nebyl jsem si jistý… Jakmile řekla nahlas, že má rozdat polovinu oblečení, Bůh mi řekl: „To aby se jí ta druhá polovina vešla do karavanu“ – a bylo mi to v tu chvíli jasné 8-)
Dopadlo to dobře: S Luckou jsme se vzali, ale napřed rozdala to oblečení ženám z uprchlického tábora, kde jsme spolu a s dalšími lidmi sloužili. Zvláště se loučila s jednou bundou, kterou měla ráda, ale pak měla radost, když viděla jednu ženu z tábora, která tu bundu nosila. Spolu se seznámily a spřátelily, a nakonec ta žena uvěřila a dala se pokřtít 8-)
Vedle tohoto celoživotního vztahu, který jsem na tomto výjezdu našel, jsem tu také získal dobrého přítele a spolupracovníka: Kamarád, se kterým jsme se zběžně znali, tak jel také a tady jsme se hodně spřátelili, připojil se k naší službě a v podstatě dnes nejvíce spolupracujeme spolu...
Náš poslední den tohoto výjezdu jsme strávili v příhraničním městě, kde jsme se setkali s vedoucími jedné misijní stanice a přemýšleli jsme spolu, jaká by šla navázat spolupráce, že bychom sem jezdili pravidelně. Cítili jsme, že sem máme jezdit, ale s vedoucími stanice jsme nenašli nic konkrétního, na čem bychom se mohli spojit, nedomluvili jsme se. Nerozuměli jsme tomu, ale Bůh nám to nezjevoval nadarmo: Za dva roky vypukla uprchlická krize, a právě v tomto městě byla situace asi nejhorší. Od té doby sem skutečně jezdíme pravidelně, jak už nám to Bůh ukázal předem...
Takže v Bosně jsme si to hodně užili, jak misijně, tak lidsky, s přáteli, něco jako dovolená, ale hlavně s Bohem, kterého jsme mohli opět o něco více poznat a přiblížit se Mu.
Tuto zemi jsme potom navštívili ještě mnohokrát a také se pokoušíme zprostředkovat dalším křesťanům podobné zkušenosti. Konec příběhu to není, protože další podobné akce plánujeme 8-)