Zahraniční misijní výjezdy VI.

   Stále se držíme našeho tématu, kterým je uprchlická krize z let 2015 a 2016. V těch letech jsme s manželkou střídavě žili v Česku a v zemích jihovýchodní Evropy. Doma jsme organizovali nábor dobrovolníků, sbírky oblečení a výrobu misijních materiálů, v zahraničí jsme pak přijímali české týmy, dělali jim průvodce celou tou situací, terénem apod.
   Za celou dobu těchto pobytů na nejfrekventovanější evropské uprchlické trase jsme zažili všelijaké situace, získali mnoho zkušeností, všimli si různých jevů, které jsme se potom snažili prozkoumat, a s těmito poznatky se právě zde s Vámi chceme podělit:
   Samozřejmě na tak významnou událost, kterými byly masové přesuny lidí, se nabalily různé organizace, o tom jsem již psal minule, ale také politici, novináři, policie, a z druhé strany podsvětí, lidé z organizovaného zločinu, či jen drobní zločinci využívající náhlé příležitosti...
   Tak začneme třeba odtud: Média samozřejmě uprchlíky líčila jako ty hlavní zločince, většinou podávala značně zjednodušenou zprávu, která zněla zhruba takto nějak: „jdou samí mladí muži, vycvičení islamisté, kteří chtějí dobývat Evropu a zrušit naši civilizaci“. Tak to byla samozřejmě blbost, protože jsme tu všude viděli plno žen, dětí, starých lidí a množství těchto lidí byli křesťané, část sekulární muslimové a jen malá část těchto lidí byla skutečně věřícími muslimy, kteří by snad mohli mít myšlenku islamizace Evropy. Možná však toto tvrzení nebyla blbost, ale vypočítaný kalkul, jak si nějaký politik mohl udělat kariéru na heslech o tom, jak zabrání „nelegální migraci a islamizaci“. K tomu dodám, že skuteční islamisté jsou v Evropě naprosto legálně, přes nějaké firmy či ambasády, pak tu jsou konvertité k islámu z řad rodilých Evropanů, ze kterých se také rekrutují ti nejnebezpečnější teroristé, jak o tom i informuje Interpol (je to tedy v souladu se starým rčením, že „poturčenec je horší Turka“). A i během našeho pobytu mezi uprchlíky jsme neviděli, že by uprchlíci někoho islamizovali, ale přesně naopak: Přijeli nějací Britové, rodilí Evropané, běloši, kteří roznášeli korány, ženám šátky, ať se zahalí, růžence na modlení a další propriety k různým náboženským úkonům. Ano: Evropané islamizovali Araby! A toto opět pasuje k tvrzením evropských institucí, Policie a dalších bezpečnostních složek, že muslimové se radikalizují teprve v Evropě, nebo se to děje až ve druhé či třetí generaci u dětí imigrantů, tedy opět: Narození a vzdělaní v Evropě. Tedy věci vypadají spíše na to, že k nám skutečně nepronikají teroristé z Blízkého východu, jak se to snažila vykreslit média právě v souvislosti s touto uprchlickou vlnou. A navíc se všeobecně ví, že Islámský stát tvořili a budovali právě lidé, kteří se sjížděli do Sýrie z Evropy, tedy Němci, Francouzi, Švédové, Britové, a další, a tam mučili a pronásledovali Araby a další místní etnika. Takže ne, že „oni jdou k nám nás zničit“, ale od nás šlo spoustu lidí k nim je zničit. Opět: „Všechno je jinak“.
   Tak jak jsem uvedl, mohl si nějaký politik (spíše jich bylo více) objednat v novinách takovéto zprávy a pak snadno cílit nějakými hesly na voliče. Ale psala média o tom, že se právě uprchlíci stávají na své cestě oběťmi zločinu a že bývají často spíše oběťmi než pachateli? Musím pochválit srbský tisk, který o tom snad jako jediný informoval.
   Takže každého napadne, že pašeráci byli ti zločinci: Ano, byli to lidé, kteří porušovali zákon, ale nikoho nevraždili, vzali si od přepravovaných lidí předem sjednanou taxu a vykonali svoji část úmluvy. Snad až na pár výjimečných excesů, jako že pašerák se nadrogoval, aby vydržel celou noc za volantem, k ránu se vyboural a zemřela rodina s dětmi a podobné případy.
   Byli tu však také bandy, kteří věděli, že uprchlíci mají u sebe peníze, zlato a diamanty, takže někde po cestě přepadávali tyto lidi. Ponejvíce to byli Albánci z Kosova, kteří na srbské pasy chodili do Německa sami také hledat azyl.
   Ne všichni se je snažili okrást, i běžní obchodníci se snažili vydělat poctivě a nabízeli těmto lidem své služby či výrobky, ale také tuto příležitost vycítili žebráci, kteří věděli, že tito lidé jsou bohatší než místní, tak se kolem nich motali a žebrali drobné. Pro Syřana třeba jedno euro nic neznamená, když jich ale několik vyžebral chudý Makedonec či Bosňan… Je to praxe rozšířená spíše mezi muslimy: Muslimové věří, že obdarovat žebráka je dobrý skutek před Bohem, proto zase jiní muslimové se nestydí žebrat, protože ví, že ten dárce je vlastně rád, že ten den se mu naskytla příležitost k dobrému skutku. Křesťané tomu také tak věří (nebo je o tom aspoň psáno v Bibli, tak by tomu měli věřit), ale už to tolik nepraktikují 8‑( Jedno takové srovnání: Kolikrát jsem viděl v Česku, že někdo někoho poprosil o drobné, a milý Čech s „židovsko-křesťanským civilizačním základem“, jak je dnes moderní říkat, žadateli začal vysvětlovat, jak si má najít práci apod. Napadlo mě, že i kdyby dotyčný začal pracovat ještě ten den, výplatu dostane až za měsíc a půl, a do té doby také potřebuje něco jíst, ne? A radši jsem přistoupil a dal mu něco sám. Naopak na Balkáně jsem viděl, jak lidé určitě chudší než my, žebrákům dají bez problémů. A také tím, jak v Česku často navštěvuji podniky vedené muslimy, vídávám, že ti nečekají, až si žebrák řekne, ale vyběhne majitel restaurace či kiosku ze dveří a sám nabídne bezdomovcům zdarma jídlo. Však také Alláh žehná těmto majitelům a jejich podnikání se rozrůstá, všimněte si, kolik vzniká pořád nových kebabů, pizzerií, cukráren apod.
   Takže jsme si tu řekli o pár drobných náhodných zlodějíčcích či přepadávačích, ale jsou tu také organizované skupiny: např. v Bulharsku se stalo, že si nějací muži oblékli maskáče, vzali si baterky, nějaké hole či pálky a „vyrazili na lov“. Své konání posvětili prohlášením, že jsou „domobrana hájící bulharsko-tureckou hranici před průnikem Talibánců do Evropy“, chodili lesem podél hranice, a kde potkali uprchlíka, tak ho zmlátili a okradli. Jedna zajímavost: Kamarád mi nahlásil, že v jeho církvi se konaly sbírky na tuto domobranu, aby jim v noci nebyla zima, tak že jim pošlou svetry, spacáky, termosky apod. Naštěstí z takové církve ten kamarád odešel, ale myslím, že z ní už předtím odešel Ježíš?!
   Takže přeskočíme prostitutky, které se vždy přimotají tam, kde jsou lidé, a pojďme na drogy: Tady se projevil civilizační střet. Pro nás Evropany je součást kultury pití alkoholu, ale drogy jsou všeobecně vnímány jako zlo. U muslimů to bývá naopak: Pití alkoholu je zakázané, ale třeba kouřit hašiš, nebo když si starší člověk dává proti bolesti opium, to je běžné. Takže uprchlíci měli často s sebou nějaké drogy, které užívali např. při pěším přechodu hor, nebo když je bolelo tělo po těchto namáhavých přechodech, nebo když je zmlátili v horách nějací pohraničníci, ať už opravdoví, nebo falešní. Nebo když nastydli během nočních pochodů sněhem, nebo se v prosinci snažili podplavat nějaké zátarasy na hranicích. Prostě heroin je na všechno 8-) Když pak pobývali v nějakých městech, místní narkomané se od nich snažili koupit drogy, což zase pomohlo lidem na útěku sehnat peníze na cigarety, kredit apod. Jeden policista mi řekl, že hodně klesla cena drog, že jich je teď hodně v dostupnosti. Ale narkomané si pomáhali i naopak: Když uprchlík neměl to své, potřeboval z lékárny nějaké léky, které obsahovaly kodein či morfium, a znalý místních poměrů (a názvů tablet 8-) narkoman mu to pomohl zařídit… Ale asi jim to zařizovali nejen narkomané, ale i humanitární organizace. Stalo se nám třeba, že jsme někam přijeli a uprchlíci řekli, že mají nějaké nemoci, na které potřebují kodein. Věděl jsem, že je to droga a odmítl jsem jim to. Ale bylo vidět, jak napochodovali automaticky a umím si představit, jak jim nějaká aktivistka humanitárky, která nezná souvislosti, vyjde vstříc a sežene jim to.
   Ale je tu ještě tvrdší kalibr mezinárodního organizovaného zločinu, a to jsou únosy lidí, obchod s lidskými orgány, mezinárodní síť pedofilů, a to není vše, ale zastavme se tady: Kolik uprchlíků vyšlo ze své vlasti? A kolik jich došlo do svého cíle? Nikdy nikdo to samozřejmě nespočítá. Pokud někomu z příbuzných někdo chybí, může se takový nezvěstný člověk objevit ve statistikách válečných ztrát, nebo během útěku přičíst na vrub ztroskotaných lodí, autonehod apod.
   Kolik lidí zmizelo, se nikdy nezjistí. Také to nebylo nějak veřejně vidět, že by se toto dělo, ale… Dám tři příklady: Součástí boje vlády s převaděčstvím vyšel zákaz brát uprchlíky do auta, automaticky se to počítalo jako převaděčství. Třeba nás někdo požádal, ať ho odvezeme do města k doktorovi, na nákup nebo do centra pro uprchlíky, kde se jim nabízí sprcha a výdej oblečení. Museli jsme takového člověka odmítnout, protože za rohem by nás mohla zatknout policie, že je vezeme přes hranici. Jednou nás u centra oslovily dvě mladé Arabky, že z hraničního přechodu, kde bydlí ve stanech, se sem šly osprchovat a vyprat si v pračce věci. V táboře na ně čekají jejich děti, které zatím někdo pohlídal… Mají to jedenáct kilometrů, ať je tam odvezeme. Museli jsme jim vysvětlit, že riskujeme zatčení, že to nejde. Za chvilku přijelo velké terénní auto bez SPZ, jen s označením nějaké instituce OSN, které nepodléhá místním zákonům. Nikdy je nezkontroluje žádná policejní hlídka, mohou jezdit přes hranice, jsou, takříkajíc „nedotknutelní“. Naložili tyto dívky a odjeli. Kam? A dojeli vůbec ke svým dětem? To se neví. Když jsem toto řekl nahlas, všichni z našeho týmu se podivili, že přece OSN je lidskoprávní organizace, humanitární, mírumilovná, pomáhající, skvělá a všechny takové ty kecičky… No jo, hezky se tomu věří, ale víte, jak to je: „Optimista je špatně informovaný člověk“. Dodnes mám schované noviny, které jsem si koupil v Srbsku a kde vyšel článek pojednávající o událostech během válek v devadesátých letech v Jugoslávii. Nějakým novinářům se podařilo najít komisařku OSN, která je už v důchodu a porušila slib mlčenlivosti. Řekla jim, že měli příkaz vyšetřovat pouze vraždy muslimů spáchané (údajně) křesťany. Zákaz vyšetřování masových křesťanských hrobů, ohledání těl křesťanů zabitých muslimy (také s otazníkem). Připomenu, že dodnes je v Srbsku mnoho nezvěstných, nikdy se nenašla těla mnoha vojáků a civilistů. Dále tato komisařka přiznala, že terénem jezdily kamiony s označením „humanitární pomoc OSN“, u zadních dveří nákladového prostoru byly bedýnky se zdravotnickým materiálem, pro případnou kontrolu, ale za nimi se skrývaly ledničky naplněné orgány, právě vyřezanými z těl obětí. Dále jsem našel rozhovory s bývalými agenty západních tajných služeb, kteří přiznali, že měli za úkol tento válečný konflikt vyprovokovat, a my dodnes věříme, že si to udělali sami ti „Jugoši, vždyť to jsou samé horké hlavy“. Tak teď si to přeberte.
   Dodám jednu zajímavost: Když jsem toto prohlásil před týmem, jak odjíždělo to auto OSN, nikdo mi to nevěřil, ale část týmu se předtím oddělila a teď se k nám vraceli, neslyšeli náš rozhovor, ale hned jak přišli, řekli nám, že když kolem nich projíždělo to auto, tak cítili závan ducha smrti.
   A co Policie? Nás samozřejmě zajímalo, nakolik nám bude bránit v misii, ne jestli chytají uprchlíky. Dá se říci, že nikde nám nebránili, pouze zkontrolovali naše auta, jestli nepašujeme uprchlíky (a nebereme jim tak zákazníky 8-) a pustili nás dále…
   Jeden čas srbská vláda vyhlásila, že humanitární organizace nesmí dovážet pro uprchlíky oblečení, drogerii a jídlo: Pokud jim to vše chtějí rozdávat, musí to koupit v Srbsku, aby podpořili místní ekonomiku. Takže velká auta nacpaná věcmi (patřící organizacím, které rozdávaly tyto věci anonymně, bez vztahu k lidem) měla problém na hranicích, my jsme toho však vozili málo, tak jsme mohli říci, že je to naše oblečení. Drogerii a jídlo jsme tak jako tak kupovali až na místě, vychází to tu levněji než v Česku a nemuseli jsme to dopravovat. Stejně na tom byli i Češi z facebookové skupiny „Jezdíme pomáhat“ kteří také přijížděli osobními auty.
   Jedině snad, kde nás policisté kontrolovali, bylo na územích pod správou komisaře EU, který uděloval dobrovolníkům licence. Přišli k našemu stánku a žádali předložit licenci. Odpověděl jsem jim, že licence dostávají registrované organizace, které vybírají peníze na potřeby uprchlíků, ale těm se pak dostane pouze část pomoci, a přiživí se na tom nějaký ředitel, sekretářka a další aparát. My nejsme registrovaní, a také co vybereme, vše se dostane k uprchlíkům a žádná kancelář se na tom nepřiživí. Okamžitě změnili tón z úředního na ten lidský, pochválili nás za náš přístup a řekli, že to domluví i u kolegů, ať nás neobtěžují a nechají pracovat. Navíc v Srbsku je většina obyvatel věřících, takže i tito policisté, a neměli tedy problém ani s tím, že nabízíme kolemjdoucím Evangelium. Nabídl jsem jim z našich zásob bonbóny pro jejich děti, úplně se zhrozili, řekli, že by si nedovolili vzít nic, co je pro děti uprchlíků…
   Jediný, kdo měl s místní policií problém, byly evropské instituce, kterým se zdálo (nebo nezdálo? 8-), že místní policisté jsou značně benevolentní, přimhuřují obě oči a nechávají přes hranice proklouznout uprchlíky. Proto EU vyslala do oblasti policisty z Německa, Rakouska, Maďarska, Česka a Slovenska, kteří sloužili spolu s místními policisty, ve skutečnosti je však hlídali. No a co? Tak přes den chytali v uniformě uprchlíky, a večer je pašovali v civilu, nebo ještě lépe: také v uniformě, ono je to takto ještě méně nápadné 8-)
   Přes den, když je chytili, tak je nikam nezavírali, jen je odkázali na nějakou louku do stanového městečka, takže tady si je také večer mohli vyzvednout a dopravit podle potřeby, kam je libo…
   Nešlo jen o to, jak si přivydělat, ale EU nutila chudé balkánské země, aby tyto migranty zadržovala a pak se o ně starala: Musely by je živit, oblékat, zajistit hygienu a zdravotní péči, dětem školství, postavit uprchlické tábory a další výdaje… takto, kdyby se migrantům podařilo utéct, problém se přenese na někoho jiného.
   Převaděči: Od běžných taxikářů, kteří doteď vozili místní a odteď vozili migranty, přes obyčejné sedláky z vesnic, kteří v mezičase mezi péčí o brambory, kukuřici a dobytek si přivydělali tím, že nenápadně osobním autem někoho převezli přes pohraniční hory, které dobře znali, až po organizované gangy. Dozvědět se o nějakém gangu nebylo nic těžkého: Maníci chodili mezi houfy uprchlíků a jen nabízeli své služby. Když nasbírali počet lidí, který by se vešel do auta, odvedli je na parkoviště, naložili a už se jelo. Vše naprosto veřejně, okatě. Také noviny přinášely reportáže s převaděči: Novinář si dal schůzku se šéfy gangu v kavárně, ti si nasadili kukly, aby nebyli poznat na fotografiích, číšník jim přinesl pití, proběhl rozhovor, kdy se zločinci chlubili svými úspěchy a výdělky, a druhý den to vyšlo v Blesku.
   Zmínil jsem stanová městečka: Ta vznikala takto: EU vyčlenila nějaké peníze na „ochranu vnější hranice“ – za tyto peníze se podél hranice s EU stavěly ostnaté ploty, umisťovaly se kamery a další technické vymoženosti, které měly monitorovat prostor a platili se strážci této již ne železné, ale tentokráte „žiletkové opony“. Tyto ploty se táhnou dodnes stovky kilometrů na různých místech Evropy. Když uprchlíci šli po silnici, po kolejích, volnou přírodou, tak do té doby prostě prošli nějakým polem nebo lesem, ale najednou tu stály ploty a vojáci. Nemohli pokračovat ve své cestě, vrátit se také nemohli, tak si postavili stan, ve kterém se rozhodli počkat, až se evropské státy dohodnou, co s nimi bude dál a kam je umístí. Za chvilku přišli další lidé, postavili si stan vedle, pak další a další, a najednou tu bylo stanové městečko tady o dvě stě obyvatelích, támhle o tři sta obyvatelích, opodál další, zase kus dál zase další… Nejznámější takové městečko se stalo řecké Idomeni, které mělo kolem jedenácti tisíc obyvatel! Celkově v Řecku takto žilo padesát tisíc migrantů, další taková městečka vznikala i v jiných státech.
   V jednom takovém táboře jsme byli svědky toho, jak každé ráno chodil nějaký úředník, který počítal stany a lidi v nich. Pokaždé došel ke stejnému číslu, a tedy i k závěru, že situace je stabilní, lidí nepřibývá, lidé neodchází, a že tedy drahá opatření na hranicích fungují. Když odešel, zasmáli se tomu dobrovolníci nějakých humanitárních snah (ne všichni humaniťáci byli sdruženi v organizaci) a řekli nám, že každou noc ti lidé odejdou, přijdou noví, kteří si sednou do uvolněného stanu, přijde úředník, počty sedí, ale desítky lidí se dostávají denně za hranici, migrační proud rozhodně neustal, to se jen tak píše do novin, aby evropský čtenář (který zaplatil ty ploty a kamery 8-) měl pocit, že to funguje. Kudy tedy tito lidé prošli hranici? Byli jsme se projít v horách, kde jsme zjistili, že plot je postaven někde na rovině, kde jsou pole a louky, ale v horách najednou plot končí 8-)
   Také máme jeden zážitek z těchto hor: Vrátili jsme se z túry na parkoviště k autu, a za chvilku na nás klepali policisté. Co tu děláme, jak jsme tu dlouho, jestli jsme novináři a co jsme fotili? V našem fotoaparátu našli fotky brouků, motýlů a rostlin, uklidnili se tedy, že jsme nějací přírodovědci, zaregistrovali nás a jen se zajímali, kdy odjedeme? Odpověděli jsme, že druhý den dopoledne, že teď na večer už nepojedeme. Ráno další dva policisté. Řekli jsme, že už jsme zaregistrovaní. „Ano, víme, vše v pořádku, jen: Kdy odjedete?“ Asi v deset hodin, řekli jsme. Za deset deset další dva policisté s otázkou, kdy odjedeme? Odpověděl jsem, že už vyjíždíme. V liduprázdných horách na opuštěném parkovišti tu najednou bylo plno dodávek s nápisy: Pečivo, uzeniny, koberce, a další firemní loga. V každé dodávce seděl za volantem řidič, který nás hypnotizoval očima, noha se mu třásla na pedálu plynu a všichni svorně čekali jen na to jediné: Kdy už konečně odjedeme? No samozřejmě: Aby mohli naložit lidi a vyrazit do hor přes hranici 8-) A policie jim k tomu dělala asistenci.
   Na jiném místě u hranic jsme jen zaparkovali auto, objednali si v kavárně nápoje a hned tu byl malý kluk, který nám nesl vzkaz: „Ihned odjeďte autem!“ Řekli jsme, že dopijeme kávu a jedeme. „Ne: hned odjeďte, nebo oni Vám ho zapálí!“ Samozřejmě v blízkosti bylo parkoviště plné převaděčů, kterým se zdálo, že my naší dodávkou chceme také pašovat lidi a lézt jim tedy do zelí. Místo, abych ujel pryč, najel jsem do středu těchto aut, abych zjistil více. Hned tu stáli dva policisté a chtěli proti nám zakročit. Ukázali jsme jim vnitřek auta, že v něm spíme, a nevozíme lidi. Ti se uklidnili, zavolali na převaděče, že jsme jen turisté, ti přišli a místo zapalování auta jsme se seznámili a celkem normálně pobavili. Bylo tedy opět vidět, kdo tu organizuje ty pašeráky.
   Když jsme se byli projít vesnicemi, seznámili jsme se s lidmi a zjistili, v jaké žijí chudobě, vůbec jsme se nedivili, že se chytili této příležitosti a snaží se něco si vydělat: Bylo to pohraničí, daleko od hlavních měst obou zemí, vlády sem neposlaly žádné investory, funkční průmysl a zemědělství starého komunistického režimu se už dávno rozpadly. Ve většinové muslimské populaci tu křesťané tvořili tříprocentní menšinu, takže ti byli úplně mimo, pokud byla nějaká práce, tak jen pro muslimy.
   No ale co ta stanová městečka? Ptáte se, proč používám ten výraz „městečka“? To je doslovný pojem, když si vezmete, že stany tu tvořily uličky, hlavní ulici, náměstí… Např. na hlavní ulici stany byly zároveň obchody. Uprchlíci nečekali nečinně, až se státy dohodnou, kdo je přijme, a kdo jim mezitím dá najíst, nebo zajistí jiné potřeby: Byli aktivní a každý se nějak snažil. Někdo třeba koupil nějaké zboží ve městě a udělal si obchůdek u sebe ve stanu, byly tu obchody s nabíječkami, SIM kartami, se šitím, s jídlem a nápoji, v dalších stanech byla holičství, kavárny, pekárny… Mezi stany procházeli další prodejci, kteří obsluhovali vzdálenější místa, kde žily ve stanech rodiny s malými dětmi a se starci, které se nemohly vydat do města. Těmto tedy za malý příplatek nosili z města základní potraviny…
   Náš den ve službě národům zde vypadal takto: Přišli jsme, dali si v jednom stanu kávu, zaplatili, dali prodejci Evangelium, pokud měl chvilku času, mohli jsme si popovídat, pak jsme zašli do salónu krásy, muži se mohli dát oholit břitvou, ženy šly na kosmetiku, opět krátká jednoduchá evangelizace. Někdo nás pozval do stanu na návštěvu, pak jsme šli na oběd: Migranti od vesničanů kupovali zeleninu, dělali salát, kterým plnili vlastní upečený chleba, smažili k tomu falafel… Odpoledne opět k někomu na návštěvu, kde jsme popíjeli čaj. Obvykle jsme ve městě nakoupili omalovánky, pastelky, modelíny, teď jsme měli nějaký program s dětmi, mezitím jsme si mohli povídat s dospělými… Takto až do večera: Kdo měl hlad nebo žízeň, opět zašel mezi další stany, opět nás někdo vtáhl k sobě do stanu… Stačilo být blonďák s modrýma očima, už nás zvali lidé k sobě: Jedni se od nás chtěli přiučit německy, druzí chtěli domluvit nějaký sňatek („jsi svobodný?“ „máš sestru?“ a podobné otázky namísto našeho „dobrý den“ 8-) Někdy asi byli úspěšní, zažili jsme tu jednu svatbu 8-) Až se stmívalo, jeli jsme na pension zpracovat zážitky, kterých bylo tolik, že by nám bouchla hlava nebo srdce, kdybychom si to v sobě neurovnali 8-)
   Uvedu pár zážitků: Jednou jsme viděli hordu dětí, jak mlátí klacky do trávy. Ptali jsme se dospělých, co je to za hru? „To není hra, oni zabíjejí hady, aby nelezli ke stanům.“ „Aha!“ Za chvíli nás dva muži pozvali na špíz, pekli nad ohněm nějaké kousky masa napíchnuté na špejli. Takové měkoučké, jemňoučké masíčko, které jsem ještě předtím nikdy nejedl… než mi to došlo 8-)
   Jindy kolem ohně seděla rodina takových fakt „echt“ arabských nomádů, kteří vařili v kotli čaj s cukrem, nebo spíše cukr s čajem? 8-) Pořád nám nalévali, až jsme byli úplně přeslazení, přečajovaní, to jsou skuteční čajoví narkomané: moc nejí, ale stále pijí ten svůj čaj a usmívají se zhnědlými zuby od tohoto nápoje. Už jsme mysleli, že nám vybouchne srdce nebo hlava, když tu jeden stařík vyskočil, zavedl nás k malému ohníčku, kde bublal nějaký kotlík, nalil nám zvláštní nápoj, řekl „na ex“ šoupli jsme to tam, protočily se nám oči, byly to rozvařené citrony se solí, stařík vycenil zuby a prohlásil: „A můžeme zase pít čaj“ a jelo se dál 8-)
   Byla tu i banka: doprostřed tohoto městečka jeřáb spustil a posadil buňku, kde přes den seděla úřednice, která vyřizovala bankovní transakce. Lidem chodily peníze z jejich vlasti nebo od příbuzných z Evropy, ti si vybírali a opět rozhýbali místní vnitřní ekonomiku tohoto města.
   To, co jsme viděli, vyvrací zažitou představu o uprchlících, že to jsou individua, která jen leží a čekají na sociální dávky: Aktivní podnikaví lidé, řekli bychom neposední, přemýšliví, rychle se učící jazyk, pružně reagující na situaci… Než se do toho opět vložily instituce EU: Přišli nějací inspektoři, prohlásili, že je to černý trh, že podnikatelé tu nic nedaní a že to musí zavřít a chodit si k výdejovému okénku pro snídaně, obědy a večeře. Viděli jsme, že je to záměr, jak z těchto lidí právě udělat pasivní lidi, kteří si zvyknou na sociální dávky, aby v Evropě neohrožovali pracovní trh tím, že na něj vstoupí. Ať jsou pěkně na dávkách, nebo ať jdou dělat do továrny, kde nám chybí dělníci.
   No a jsme zpátky u novinářů. Představte si, co zde napsali: Že Řecko přišlo o milióny eur tím, že uprchlíci si postavili na hranicích tábor uprostřed kolejí, nemohly tedy jezdit vlaky a je to ekonomická újma pro stát! Přitom ta hranice byla s Makedonií, která se po rozpadu Jugoslávie stala její nejchudší bývalou republikou, průmysl a doprava tu dávno ustaly, zmíněné nádraží v Řecku bylo již pár let „mrtvé“ a Řecko samo bylo již několik let v ekonomické krizi. Naopak uprchlíci přinesli oživení ekonomiky: V první řadě jako kupní síla, kupovali si v obchodech oblečení, boty, jídlo… Byli zákazníky kaváren, restaurací, kiosků a bister… Jak už jsem uvedl, od zemědělců kupovali jejich produkty, které dále zpracovávali. Vláda dostávala od EU peníze na to, aby tu zdržovali uprchlíky, takže se stavěly tábory, ve kterých byl zaměstnán personál… Místním obyvatelům tedy přítomnost uprchlíků přinesla zisk.
   Tak dost politiky, raději si ještě něco řekneme o uprchlících 8-) Jaké jsme s nimi měli zážitky? Pár už jsem jich nastínil, tak nějaké další: Jednou jsme byli se ženou celkem unavení, protože uprchlíci opravdu reagovali, pořád bylo s kým mluvit, všude nás zvali, pořád jsme se seznamovali... Řekli jsme si tedy, že popojdeme od toho všeho mumraje někam na okraj tábora, kde byly porůznu osamostatněné stany. Většinou tu byly velké stany pro mnohočetné rodiny, tady byly jen takové „garsonky“. V jednom z těchto stanů seděl osamocený muž, dali jsme se s ním do rozhovoru. Pozval nás na čaj, ale museli jsme jej pít venku, dovnitř bychom se nevešli. Vyprávěl nám, že je z Turecka (bylo tu hodně Kurdů nejen ze Sýrie, ale i z Iráku, a právě z Turecka). Jednou si prý začal dělat rodokmen, to je dnes moderní, a zjistil, že jeho předci byli křesťané, ale přestoupili na islám pod tlakem. Rozhodl se vrátit k víře svých předků, a teď jde do Evropy, aby našel křesťany a koupil si Bibli. Řekli jsme, že jsme křesťané a darovali mu Evangelium, z čehož měl radost, byl to pro něj dobrý začátek jeho hledání.
   Jindy jsme ráno vyšli do terénu, a protože jsem věděl, že zrovna jde vlna Kurdů, vzal jsem si do batohu asi 30 Evangelií v kurdštině. Přišli jsme k davu uprchlíků, ale jak začít? Víte, co radí Ježíš: Abychom našli muže pokoje a k němu vstoupili do domu (Lk 10:6–9). Z davu nás pozdravili dva starší muži, jeden byl na invalidním vozíku. Zeptali se, co pro ně máme? Dal jsem jim dvě Evangelia a hned mě ten starší muž chytil za ruku, a jestli jich nemám více? Kolik? Zeptal jsem se. Prý 22, tolik je členů jeho rodiny. Předal jsem mu Je, on nás vzal k sobě do stanu, kde seděla tato rozvětvená rodina. Bylo cítit, jak vešel dovnitř, že vše utichlo a zpozornělo. Byl to opravdový patriarcha rodu. Pozvedl balík Evangelií a řekl nahlas: Chci, aby toto četl každý z této rodiny! Rozkaz zněl jasně 8-), takže každý si vzal jeden výtisk a začali číst. Pak vyndali hudební nástroje a zahráli nám své národní písně. Na oplátku jim zahrála naše skupina. Pak jejich ženy udělaly účesy našim ženám. Nakonec ještě patriarcha řekl, že pracoval u Červeného půlměsíce, vyndal zdravotní kufřík a změřil nám tlak, jestli jsme zdraví.
   Cestou od této rodiny jsme šli kolem pekárny, kdy v jiném stanu další Kurdové pekli chléb, plnili jej zeleninou a masem a prodávali u cesty. Pro ně byl zbytek Evangelií z batohu 8-)
   Jindy jsme přemýšleli, jak začít rozhovor, vždy jsme začali klasicky, že jsme se zeptali na rodinu, na zdraví apod., a pak jsme od těchto zdlouhavých úvodů hledali způsob, jak přejít k Evangeliu. Bůh ke mně začal mluvit, že si mám na krk pověsit velký pozlacený kříž. Moc se mi nechtělo, protože nejsem na takové věci, ale když jsme ve městě šli kolem nějakého stánku s kříži, prodávající na mně přímo zavolala, ať si vyberu kříž. Váhal jsem, ale moje žena mi poradila, jestli to prý slyším od Boha, ať to udělám. Zvolil jsem symbolicky ocelový, ve zlatém provedení, jak jsem to slyšel od Boha. Zašli jsme do chrámu, požádali kněze, aby mi jej posvětil a pak jsem si jej pověsil na krk. Od té doby naše služba vypadala takto: Přišli jsme někam mezi uprchlíky, ti viděli kříž a hned se ke mně hrnuli s otázkou, zda jsem křesťan a jestli bych jim něco mohl říct o Kristu nebo zodpovědět nějaké otázky kolem křesťanské víry. Hned se šlo na věc, bez nějakých řečiček okolo. Všude bylo cítit zhnusení islámem, nebo pochybnostmi o něm. Vidíte, jak islámský stát pomohl mnoha muslimům skončit s islámem, když viděli, co vyvádějí ti bojovníci.
   Zmínil jsem se, že jsme navštívili onoho kněze: Vyptal se nás, co děláme v tomto městě, všechno jsme mu řekli. Za prvé nám požehnal a za druhé zavolal k nám jednoho muže z hloučku věřících, řekl nám, že je to hlavní šéf místní policie, představil nás a řekl mu, že kdybychom se někdy dostali do problémů, takže on za nás ručí a ať to policista zařídí 8-) Jinak jsme se spřátelili a stavuji se za ním pravidelně 8-)
   Jednou jsme v táboře viděli zajímavý úkaz: Samozřejmě mezi uprchlíky bylo velké napětí pramenící z nejistot, co bude, ale i zapříčiněné tím, že zde pobývali příslušníci znepřátelených etnik. Navíc na to vše shora pražilo jižní slunce 8-). Občas vypukla rvačka. Jednou, když se to tak stalo, předtím jsme rozdávali Evangelium. Teď jsme viděli: Nějací muži se prali a druzí je od sebe odtrhávali a uklidňovali je. Těm, kteří se snažili situaci uklidnit, čouhalo z kapsy u kalhot naše Evangelium! Bylo vidět, že skutečně toto jsou ti „činitelé pokoje“ či „mírotvorci“, o kterých je řeč v kázání na hoře, a jimž patří blahoslavenství. Byla tu vidět jasná rovnice: Kdo přijímá Evangelium, činí mír, kdo odmítá, nevzal si, zmítá jím nepokoj.
   Největší pohodáři byli Arabové, doslova „salámisti“ – vůbec jim nedělalo problém, že jsou někde v cizí zemi ve stanu, vždyť celou historii svého národa putovali ve stanech po různých zemích, tak co? Prostě zase si jen postavili stan o kousek dál, všechno normálka, ne? 8-)
   Samozřejmě my Evropané s tím máme více problém, možná proto tolik křesťané neslyší na Kristovo: „Jděte ke všem národům“, že by ztratili to své zázemí a jistoty?! Holt se čeká, až se obrátí Arabové a oni budou ti misionáři, oni nemají problém opustit svůj domov a jít do světa 8-)
    Jednou nás pozval jeden Arab k sobě do stanu. Z dálky, když jsme se blížili, bylo vidět, že tam sedí ženy. Když nás spatřily a pochopily, že jdeme k nim dovnitř, rychle si nasadily šátky a zahalily si vlasy. To je takový jejich zvyk: Před členy rodiny nemusí mít šátek na hlavě, ale před cizími muži ano. Když jsme se usadili, jedna žena se rozepla a začala kojit dítě přímo před námi. To, že vidíme její prsa, jí vůbec nepřipadalo zvláštní nebo nepřístojné, ani jejímu manželovi. Pro nás Evropany zvláštní, že?
   Samozřejmě vždy nás Arabové pohostili, pokaždé jsme jedli rukama z jedné mísy, i domácí, i návštěva. Je to jeden z důkazů, jak vás přijímají mezi sebe. Mnohokrát bylo jasné, že nám nabídli poslední jídlo, které měli. Věří, že se Bůh o ně postará, neřeší moc zítřek. Ano: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes…“ 8-)
   Ale nedostali jsme pouze jídlo 8-) Jednou jsme vešli do stanu k Afgháncům. No, vícekrát, samozřejmě, ne jednou 8-) Tady seděly ženy s dětmi, tak tam šla Lucka, že si popovídají, ale ony, že „kde má manžela?“ To je taková kultura, plnohodnotná žena je ta, co má manžela. Anebo kdyby řekla, že nemá, možná by jí hned nějakého nápadníka přivedli, jak se to stalo jiným sestrám 8-) ale muži nesmějte se, na Vás to platí také 8-) Ukázala mezi stany a řekla „tam někde“. Ne, že si nenechají nic namluvit, a že ho musí přivést ukázat. Tak mě našli a vtáhli také do stanu. Chvilku šel rozhovor, a najednou se ženy zeptaly, kde máme děti? Těžká otázka, protože my jsme věděli, že nastává uprchlická krize a chtěli jsme tedy po svatbě s dětmi počkat, a hlavně v tom čase sloužit národům, také se v té službě více sblížit. Jiní manželé odkládají početí dítěte např. kvůli vzdělání, práci atp. Pro Evropany běžná věc. U muslimů ale (asi i u Židů a katolíků?) platí, že dítě musí přijít co nejdříve po svatbě. Jak to teď objasnit? Ženy vycítily rozpaky a pochopily to po svém: „Aha, tak Vám Alláh nedopřál děti?“ Hned svolaly své děti a řekly, ať si jedno vybereme, že nám jedno darují, když my nemůžeme mít vlastní… Byla v tom cítit taková upřímnost, se kterou to myslely vážně.
   No a máme mnoho dalších zážitků, o které jste se obrali Vy, kteří nechcete jezdit na misie, ale ještě to můžete napravit a jet s námi někdy v budoucnu 8-)
   Jo: A málem bych zapomněl: Také mezi uprchlíky byl Ježíš, takovej malej, černej, víte, o čem mluvím? 8-) Přece: Mt 25:35–38 ale my jsme Ho nepoznali, dobře se maskuje. Ale setkali jsme se s Ním!