Zahraniční misijní výjezdy V.

   Tak dosud jsem popsal začátky našich misií, které byly pořádané mezi léty 2009 až 2015. Právě tento rok přinesl změnu, a to v kvantitě služby. Dosud jsme „jeli v malém“ a trénovali jsme se pro to, co mělo přijít: Velká uprchlická vlna. Od teď jsme zintenzivnili naši práci: Začali jsme tisknout velké množství Evangelií, pořádali jsme mnohem více výjezdů, na kterých se vystřídaly desítky dobrovolníků ročně… A také jsme začali jezdit do mnohem více států:
   Do té doby jsme jezdili pravidelně pouze do dvou zemí, a to do Řecka za uprchlíky a do Bosny za muslimy z řad místních obyvatel (o těchto výjezdech někdy jindy zvlášť, to je samostatná kapitola, nyní se věnujeme výjezdům mezi uprchlíky). Rok 2015 pro nás znamenal „rozšíření našich stanových kolíků“. Už déle jsem vnímal, že pro službu v Řecku mám najít za sebe náhradu a organizaci výjezdů sem svěřit někomu jinému, kdo by nadále do této země vozil týmy z Česka, a já jsem cítil, že mám vozit týmy do dalších zemí jihovýchodní Evropy. To jsem tak nějak tušil už na samém začátku našich výjezdů do zahraničí. Možná si vzpomenete na naši první jízdu, kdy jsme prokřižovali různé země a hledali tu příležitosti ke službě, ale tehdy jsme žádné nepotkali. Nyní se to mělo změnit a do těchto zemí jsme začali jezdit pravidelně.
   Díky předchozím zkušenostem jsme dobře zvládali i organizování termínů, aut, řidičů, ubytování pro týmy, denní program při vlastní službě, komunikaci se zázemím, tedy se spřátelenými církvemi v Česku, svozu sbírek oblečení odtud atd. Už nebylo potřeba nic složitě vysvětlovat, všichni už věděli, znali nás, a to pomohlo: Stačilo už jen zavolat do tiskárny pro nové Bible, zamluvit si včas auta, domluvit řidiče. Věděli jsme, které termíny vyhovují lidem podle dovolených, prázdnin a státních svátků, tedy prodloužených víkendů. Už jsme měli projeté různé trasy po Balkáně, takže jsme mohli poskytnout věcné informace našim řidičům, třeba kde tankovat pohonné hmoty, kde si dát pozor na určité úseky cesty, kde si dát pozor na jaké lidi… Už jsme měli přehled o místních měnách, tedy kde si vyměnit peníze, jakou mají hodnotu, kolik v té které zemi budeme potřebovat apod. Už nás dokonce znali v různých pensionech, kde jsme byli někdy předtím ubytovaní, tak jsem tam vždy jen zatelefonoval a zajistil potřebný počet pokojů a lůžek, prostě všechno šlo jako na drátkách, jen v mezičase jsme (už s mojí manželkou 8-) museli navštívit nějaké církve, abychom představili dalším potenciálním zájemcům tyto výjezdy, aby se o této možnosti dozvěděli další lidé a mohli se také přidat…
   Práce na organizování výjezdů je tedy pro nás dnes už pouhá rutina, a můžeme se o to více věnovat lidem, kterým sloužíme.
   Takže zmíněný rok 2015: Čím byl tak přelomový? Všichni víme, že tou dobou probíhala občanská válka v Sýrii, takže odtud šlo značné množství uprchlíků do Evropy (i jinam, ale my jsme Evropané, tak se budeme držet tohoto tématu, které se nás bezprostředně týká). Jenže i jinde ve světě probíhaly všelijaké změny, ať už státní převraty, různé bojůvky, ekonomické krize spojené s nezaměstnaností a chudobou, různé etnické napětí eskalovalo v násilnosti, šířily se hrozby mezinárodních útoků, ale šlo i o změny klimatu, takže někde sucho, jinde zase povodně, a další nám známé i neznámé důvody, které vyhnaly spoustu dalších lidí z domovů, a ti se stali také uprchlíky. Již předtím jsme se v malém měřítku potkávali s těmito lidmi, tu a tam, malé skupinky, ale ti nyní vycítili svoji příležitost, věděli, že Evropa přijímá válečné uprchlíky ze Sýrie, a tak se všichni začali ze svých zemí sjíždět do Istanbulu (dobré lodní i letecké spojení, tradiční křižovatka mezi Asií, Afrikou a Evropou), kde se zamíchali mezi zástupy proudících Syřanů, za které se často začali vydávat. Jednalo se o Jemence, Libyjce, Iráčany, Alžířany, Maročany, Tunisany, Palestince... Všechny tyto národy hovoří arabsky, stejně jako Syřané: Do té doby měly ztíženou cestu do Evropy, teď stačilo opakovat mantru „Sýrie-válka-doktor-učitelka“ nebo jednorázové heslo: „Damašek“ a často prošli snadno různými kontrolními body, přes různé hraniční přechody, ale také během své poutě získali různou pomoc od humanitárních organizací, které působily v zemích, kudy se tento průvod ubíral, a také se těšili přízni místního obyvatelstva, které bylo solidární k syrským uprchlíkům.
   Vedle nich šly skupiny nearabských etnik, jejichž členové se nevydávali za Syřany, nijak netajili svůj původ, ale přesto snadno prošli různými kontrolami. To, spolu s faktem, že časově jejich masivní pohyb nastal ve stejnou dobu, jako válečné události v Sýrii, napovídá, že se jednalo o synchronně organizovanou akci přesunu těchto lidí do Evropy za nějakým účelem.
   Vypadá to, jako by tento exodus skutečně naplánovali nějací plánovači sociálního inženýrství, kteří chtějí v Evropě zbořit dosavadní národní státy a vytvořit zde novou, tzv. Transatlantickou civilizaci?! S novými lidmi by to totiž bylo jednodušší: Nemají vazby na zemi svého pobytu, nemají zde historicky své kořeny, nemají k této zemi vztah, proto se dají lépe využít k jejímu ovládnutí. Taková paralela z historie: Např. když Řím dobyl nějaké území a přičlenil je ke své říši jako nějakou provincii, buď sem navozil otroky k uskutečnění svých zájmů, tedy lidi úplně odjinud, kteří tu pak stavěli římské stavby a pracovali na poli, navezli sem trestance, aby pracovali v dolech, rozdali tu pozemky vojenským vysloužilcům a dalším římským občanům, aby tuto provincii řídili, ovládali a zlatinizovali. Místní obyvatelstvo se pak postupně rozplynulo v této civilizaci, ztratilo své zvyky, svůj jazyk… Podobně to možná dnes dělají novodobí dobyvatelé? Že k nám do Evropy přivezou nějaké Afričany či lidi z Asie, a to včetně těch zločinců a vojenských vysloužilců, o kterých jsem se zmínil, a o kterých nás informují bezpečnostní služby, že sem pronikají spolu s válečnými uprchlíky, tedy lidmi, kteří byli zbídačeni, obráni o majetek, připraveni o své sociální postavení, tedy: zotročeni. No, a to jsou zase ti zmínění otroci. Však jste četli v novinách, jak si Německo libovalo, že jim přišel milión chybějících dělníků do průmyslu?! Možná někdo namítne, že řada těchto uprchlíků nepracuje a pobírá státní příspěvky? Ano, i to byla praxe římské civilizace: Patron (tedy nějaký patricij, aristokrat, boháč, římský občan, politik, prostě jakýsi „šlechtic“ či něco podobného) se staral o své otroky, dával jim bydlení a jídlo. Nebyli to pouze otroci v přímém slova smyslu, ale i nějak jemu podřízení lidé, tzv. klienti, které živil, šatil, vydržoval si je, a když bylo potřeba, zaktivizoval je ve svůj čas, např. k volební kampani, nebo k nějakému povstání apod. Oni mu byli vděční, a udělali pro něj nějakou tu (i nečistou) prácičku.
   K takovým úvahám mě přivádí i jiné jevy v migraci, které sleduji po celou tu dobu, kterou se věnuji službě migrantům a pohybuji se mezi nimi již čtrnáctým rokem: Vše napovídá tomu, že migrace, které jsme svědky, není náhodná, ale je řízená. Takže není na místě vinit tyto uprchlíky, kteří nejsou na své cestě dobrovolně, ale hledat příčinu jinde.
   To by bylo však na samostatnou úvahu nebo popis jevů, které vidíme v naší službě, dnes chceme pouze vylíčit roli, kterou jsme v celém tomto procesu zaujali my, a to je: Jít těmto lidem naproti s Evangeliem Pána Ježíše Krista! A to bez ohledu na původ a motivy těchto lidí: Jestli mluví pravdu a je to skutečný válečný uprchlík, oběť, nebo jestli je to člen teroristické buňky, vrah, nebo pouhý vyčůránek hledající výhody pro sebe, toto my nemůžeme vyřešit, ani to není náš úkol: My musíme kázat Evangelium vhod i nevhod, všem lidem bez rozdílu. Taková je Boží láska, že Kristus zaplatil svojí krví za všechny lidi bez rozdílu, a nyní nás za nimi posílá vyhlásit jim svobodu vybojovanou pro ně na kříži!
   Zmínil jsem tedy vedle Arabů další národy na pouti do Evropy. Koho jsme tedy dále potkávali a stále potkáváme? Jsou to tradičně Afgánci a různí Afričané, zejména z Nigérie, Somálska a v poslední době z Eritree. Nečernošské africké etnikum Berbeři. Dále pak Pákistánci, Bangladéšané, Íránci, Albánci z Kosova. Nesmíme zapomenout, že mezi jmenovanými Syřany samozřejmě byli vedle Arabů také Kurdové a Jezídi, o kterých jste již určitě slyšeli.
   Takže to byl mix národů, které ve skupinkách tvořili, dá se říci, nepřetržitý řetězec lidí, doslova valící se proud, tedy míním ty dva nejvytíženější roky 2015 a 2016. Dnes se pohyb těchto lidí vrátil zhruba do té předchozí podoby (ale rozhodně neustal, jak by se zdálo ze sledování televizních nebo internetových zpráv).
   Jak vypadala naše služba: Věděli jsme, kudy vede trasa, po které se tito lidé ubírají, a kterými body musí zákonitě projít: Hraniční přechody a další důležité dopravní uzly (přístavy, vlaková a autobusová nádraží). Místa, kam jsme střídavě jezdili, byla: Hraniční přechody mezi Řeckem a Makedonií, mezi Makedonií a Srbskem, Srbskem a Maďarskem, Srbskem a Chorvatskem, jednou jsme byli na hranicích Turecka a Bulharska, a dnes navštěvujeme hranice mezi Bosnou a Chorvatskem. Dále jsme se pohybovali na nádražích v příhraničních městech, dvakrát jsme zajeli do přístavu v Tesalonice, jednou jsme se vypravili přímo do Istanbulu, kde je největší křižovatka a dopravní uzel uprchlické trasy.
   Všude tam lidé vystupovali a nastupovali z a do vlaků, autobusů, lodí, taxíků a osobních aut. Blízká stanoviště taxislužby se značně rozrostla, např. mám ještě fotografii, na které je vidět, jak lidé z jednoho celého sídliště si přelakovali auta na žluto, a všichni najednou byli taxíkáři 8-) Přilehlé parky byly plné uprchlíků, kteří tu čekali na svůj spoj, tlupy převaděčů domlouvaly své kšefty a odvážely tyto lidi civilními auty (každou chvíli nás někdo zatahal za rukáv, jestli chceme odvézt do Německa 8-)
   Nám stačilo někde opodál si „rozbalit svá fidlátka“ tzn. na „stůl“ (natažená plachta na zemi 8-) vyskládat Evangelia, pokud byla sbírka, tak vedle vystavit oblečení, zapnuli jsme notebook s chválami, začali vařit čaj, a lidé se sami u nás zastavovali. Také jsme měli v provozu elektrocentrálu, tak si k nám chodili nabíjet telefony, hudebníci od nás z týmu hráli na své hudební nástroje, to vše přitahovalo pozornost lidí: Chodili si hlavně popovídat, vypít si čaj, některé ženy prohrábly oblečení, mnozí vzali do ruky Evangelium, začetli se, náš úkol byl jen říkat jim, že si Je mohou odnést. Už jsme ani nenabízeli, lidé si sami brali, jen jsme je museli povzbudit, že je to volně k dispozici (nechtěli nic vzít bez dovolení, to jen pro ty, kdo si myslí, že uprchlíci jsou banda zlodějů 8-) Často se stávalo, že sami uprchlíci vyndali ze svého batohu vlastní hudební nástroj a zahráli nám své písně, nebo se snažili přidat k těm našim 8-)
   V notebooku jsme střídali chvály v arabštině, perštině a kurdštině, podle toho, jaká skupina lidí se zrovna ubírala kolem. Jako prostředek ke sblížení to fungovalo bezpečně.
   Stalo se třeba, že opodál fungovaly nějaké služby humanitárních organizací, odtud k nám přišel nějaký humaniťák a vyčítal nám, že hrajeme na kytaru, že ti lidé potřebují nějakou akutní pomoc, a my si tu vesele hrajeme. Uprchlíci nám řekli, že to je blbost, že nic nepotřebují, že všude jim pořád někdo něco nabízí, ale oni mají všechno, co jim ale schází, tak to je právě toto: Poveselit se, seznámit se, popovídat si, zatančit si, a že nám děkují, že právě toto nabízíme.
   Skutečně: Nezapomínejte, že se jednalo zejména o Syřany, což je (byla) bohatá země, ti lidé u sebe měli množství peněz, zlata, drahé mobily, drahé oblečení… Normálně chodili do obchodů, kupovali si vše, co potřebovali, ještě místní byli rádi, najednou jim kvetl obchod: Směnárny, stánky s občerstvením, obchody s botami, s telefony, v létě stánky se zmrzlinou, limonády... Jejich problém byl pouze v tom, že když úřady začaly zřizovat koridory pro jejich přesun, odklonilo je to od měst, a někde v poli si nemohli za svoje peníze koupit to, co by potřebovali.
   Čaj byl opravdu pro to, abychom si poseděli a popovídali, ne že by někdo měl umřít žízní. Oblečení jsme rozdávali hlavně tam, kde policie odklonila zástupy od nádraží k hraničnímu přechodu a oni se nedostali do obchodu, ale samozřejmě chudším lidem, vzal si opravdu jen ten, kdo to potřeboval, což bylo poznat na první pohled.
   Zmíněné humanitární organizace často jen chtěly vytěžit ze situace, vyslechl jsem např. rozhovor dvou pracovnic, kdy se radily, jak utratit do nějakého termínu velkou částku peněz, když to stihnou, tak dostanou novou dotaci… Tyto organizace mezi sebou soupeřily, snažily se vytlačit jedna druhou… Uprchlíkům pracovníci humanitárek doslova cpali do rukou své zboží: Láhve s vodou, ovoce, konzervy, plenky, drogerii… Čím více rozdali, tím více zase dostali od švýcarské banky a od evropských institucí.
   Uprchlíci už měly přeplněné ruce, padalo jim to, nemohli to pobrat, tak ať to ti za nimi nepošlapou, aspoň to nohou odsunuli z cesty, a hned přiskočili nějací novináři a fotili to, později vyšlo mnoho článků v novinách o tom, jak si uprchlíci „neváží pomoci a kopou do jídla“ – večer vždy najeli místní a posbírali si podél cesty co potřebovali 8-) a druhý den nanovo.
   Např. my jsme jezdili do města pro vodu, abychom vařili čaj. Pak už to probíhalo tak, že uprchlíci nám dávali balenou vodu, kterou dostávali, že v zimě (ochladilo se) přece nebudou pít studenou vodu, my jsme to nalili do hrnce na novou várku, podali jim teplý čaj a společně jsme se tomu smáli 8-)
   Od uprchlíků jsme dostali hodně různých mýdel, šampónů, ženské a dětské kosmetiky, toaletního papíru, říkali, že si musí odlehčit, že toho tahají tolik, a pořád jim někdo něco cpe. Vše jsme házeli do krabice, která nám zůstala v autě, a ještě dlouho jsme z této krabice žili 8-)
   Mezi invalidy, starými lidmi, rodinami, ženami a dětmi (některé se tu narodily přímo ve stanu) pořád běhali nějací novináři a snažili se udělat reportáž o tom, jak jdou do Evropy samí mladí muži, a že to je důkaz, že se jedná o vycvičenou islamistickou armádu, která jde zničit naší civilizaci. Islamisté? No asi tak polovina uprchlíků byli křesťané (zástupci orientálních církví Blízkého Východu a Severní Afriky, tzv. Monofyzitské církve, část nových konvertitů, zejména z Íránu), další část pak sekulární muslimové i nemuslimové prchající před radikalizující se společností ze své vlasti.
   Ještě k těm novinářům: někteří ani nechodili do terénu, bydleli na stejném hotelu jako my, viděli jsme je, jak ráno sejdou z pokoje na snídani, zůstávají v restauraci a u stolu píší články o uprchlících, které si z části vymýšleli, z části sepisovali nějaké věty, které zaslechli od druhých lidí od stolů (neprofesionálové, tedy hospodské lidi se svým vlastním výkladem událostí).
   Jednou mezi jednotlivými týmy, kdy jsme s manželkou čekali na příjezd nové skupiny, jsme se ze zajímavosti nechali na dva dny naverbovat k jedné humanitární organizaci, abychom viděli jejich život a práci zblízka. V té době běželo na internetu, jak funguje jedna facebooková skupina, která pomáhá lidem v nouzi apod. Těch aktivit bylo samozřejmě více, ale všechny se potkávaly na jednom hraničním přechodu.
   Vedoucí této organizace nám nejprve řekl, že nás nemůže vzít, že má tolik dobrovolníků, že na každého vychází asi jednou za čtrnáct dní dvouhodinová služba, na kterou čekají skoro dva týdny na základně v nicnedělání. Nakonec nám dal dvouhodinovou službu, protože všichni byli tak ožralí, že raději nasadil nás 8-) Takže výsledek našeho průzkumu: Pod záminkou pomoci lidem se sem sjelo hodně dobrodruhů, nezaměstnaných lidí, ba i bezdomovců, kterým zde vše platila humanitární organizace: Bydlení, jídlo, část dopravy, cigarety… Pravděpodobně i marihuanu. Alkohol už jsem jmenoval. Ze sbírek se tu mohli obléct. Organizace pronajala a platila dva rodinné domy, v jednom bydlela koordinátorka, v druhém dobrovolníci, kteří třeba deset dní byli v lihu, pak si odskočili na službu, a zase se vrátili ke svému programu.
   Vedle toho tu měla nevládní organizace pronajaté kanceláře a sklady, kam občas museli schovat nějaké nakoupené nesmysly, aby získali účtenky, dokázali tak svoji prospěšnost, kolik toho nakoupili a „rozdali“ a čerpali tak znovu dotace.
   Vedle toho musím pochválit zástupce občanské iniciativy, lidi, kteří nebyli organizováni v žádné organizaci, prostě věděli z novin o potřebách, nabídli na již zmíněné facebookové skupině svoji účast, někdo vzal auto, nabral cestou lidi a vybranou pomoc, zavezli na místo, posloužili pár hodin a vrátili se do Česka. Takto se tu točila tato auta, vždy jednoduše: Najet, něco přispět, přespat a odejet.
   Takže tolik kontrast organizace versus občanská iniciativa. Službu církve zde hodnotit nemohu, protože tu nebyla přítomna žádná církev.
   Zažili jsme tu tři paracírkevní organizace: Jedna přijela z Bělehradu, udělala si fotky pro své výkazy „činnosti“ a už jsme je tu podruhé neviděli, celkově tu byli asi hodinu. To stejné v jiný den, nějací Američané z Budapešti.
   Nejhorší zážitky byly s jednou paracírkevní organizací, kterou radši nebudu jmenovat: Na nejfrekventovanější místo dali stánek, ke kterému postavili dvě teenagerky, které měly rozdávat nějaké dětské letáčky v arabštině. Arabů tu šlo v ten čas zrovna nejméně, a nikdo není rád, když mu strkáte náboženské texty jeho dětem. Tyto dívky neměly žádnou průpravu, vůbec nic nevěděly o národech, o situaci uprchlíků a na blízku nebyl nikdo z organizace, kdo by jim zajistil bezpečnost, či v případě nutnosti poskytl ochranu (vezměte v úvahu, že v procházejícím davu šla řada svobodných mužů). Naštěstí byla zima a měly aspoň na sobě bundy a dlouhé kalhoty, nechtěl bych vidět, co by měly na sobě v létě...
    Všude kolem tohoto stánku se povalovaly letáčky zašlapané v blátě. Nakonec tyto dívky přišly k nám žádat o rady, ptaly se, jak to, že od nás si uprchlíci berou Evangelium, a jejich sešitky vyhazují? Prostě nikde žádní vedoucí, kteří by jim to vysvětlili, jen je tam nasadili a šli si sednout někam do kanceláře. Hlavně, že vybírali od těchto dětí poplatky za to, že je „zaštiťovali“.
   Se stejnou organizací jsme se potkali i ve vedlejší vesnici, která byla v těsné blízkosti dálničního hraničního přechodu, takže tu na hranicích vzniklo centrum, kde se vyřizovaly dokumenty uprchlíkům. Centrum se zřídilo v bývalém motorestu, vedle policejní práce s dokumenty tu byla stanice lékařů a různé čekárny, ale i ubytovací místa pro uprchlíky ve stanech postavených za motorestem… Dnem i nocí tu byly přítomny stovky uprchlíků, kteří stále přijížděli, nějakou dobu pobyli a zase odjížděli, aby přijeli další… Ideální místo pro misii! Motalo se kolem mnoho humanitárních organizací, jedna nabízela to, další zase ono… Pracovníci těchto organizací nabízeli oblečení, drogerii, jídlo a další věci a služby. Aby v tom nebyl zmatek, v centru se usídlil komisař, který uděloval licence na poskytování těchto služeb. Najednou jsem si všiml jedné „služby“, což bylo pár mužů, kteří chodili kolem a zametali odpadky, které tu házeli uprchlíci na zem (v zemích Blízkého Východu je to normální, že se nehází odpadky do košů, ale na zem, protože tím dáváte někomu práci, že zametá a je za to placen).
   Na těchto mužích bylo vidět, jak se jim zračí Kristus ve tváři. Šel jsem za nimi a rovnou řekl: Vy jste křesťané! Odpověděli, že ano, a že tu jsou právě od té zmíněné organizace. Zeptal jsem se jich, jestli dělají misii? Prý ne: Komisař jim neudělil licenci. Celé centrum je pod správou nějaké instituce EU (také bylo vidět, jak nad centrem vlaje evropská vlajka) a EU je multikulturní, takže hlásat Evangelium je nepřípustné. Muži nám ještě řekli, že přijeli ze Švýcarska s autem, ve kterém měli Bible, ale komisař jim nepovolil jejich distribuci, tak poslali auto a Bible zpátky do Švýcarska a „začali zametat, aby tu aspoň mohli být“. Zeptal jsem se jich, kde je hranice vlivu EU a kde končí pravomoc komisaře? Opodál byla čerpací stanice. Kolem centra, tedy starého motorestu, bylo dláždění, ale kolem benzínky byl asfaltový povrch. Řekli mi, že kde končí dlažba a začíná asfalt, láme se hranice pozemku. Výborně: Vzali jsme stolek, na který jsme vyložili Evangelia, přenesli jej o několik metrů z dlažby na asfalt, do „země krále Miroslava“ 8-) tedy na území benzínové stanice, a pokračovali jsme ve své činnosti. Uprchlíci si volně brali a četli Evangelia, policisté, kterých tu byla kvanta, nám neřekli ani píp, Němci si vzali svá košťátka, a vše pokračovalo krásně dál…
   A teď, proč o tom píši: abych vyzdvihl češství, abyste věděli, že jako Češi máte od Boha velký dar: Dar improvizace! Hledání nových způsobů, zlepšováky, zkratky, to je naše! Prostě najít řešení 8-) Němci rozumí: „Rozkaz je rozkaz! Tedy komisař dal rozkaz: Odvezte to! Tak to odvezli 8-) Ale Češi bychom to nikdy neodvezli, ale rozdali lidem, kterým tato „zásilka“ byla určena!
   Všimněte si, jaký rozdíl byl mezi českou iniciativou, kterou jsem popsal výše, a zahraničními organizacemi: Češi si našli způsob, jak efektivně sloužit nuzným lidem (nakonec byli pozváni do Bělehradu na ambasádu, kde dostali vyznamenání): Věci fungovaly, byl dostatek věcí z privátních zdrojů, nastavil se pořádek „na pracovišti“, běžely služby. A zahraniční organizace rozdávaly věci, které už nikdo nechtěl, hádaly se mezi sebou, udávaly se u komisaře, kdo porušil svojí licenci, aby vyštípali konkurenty apod.
   V souvislosti s tím uvedu citaci z jednoho odborného časopisu, který píše o jiných tématech, než je ten náš, je to z úplně jiného soudku, ale princip je stále týž… tak čtěte:
   „Česká republika je díky své historii a přístupu jednou z progresivních zemí a v zahraničí jsme vnímáni jako jedna z nejvíce aktivních a inovátorských zemí. V oblasti … jsou naši lidé velmi úspěšní“. Dále se v časopise uvádí, že vzhledem k tomu, že jsme byli za železnou oponou, tento obor nedržel krok se světem, odborníci se nenavštěvovali, nevyměňovali si poznatky, a česká strana byla v pozadí. A po pádu železné opony nastal v oboru takový rozvoj, že jsme v mnoha ohledech během dvaceti let předehnali Západ.
   To je, co? A tak by to přece mohlo být i s misií: Prosím Vás, přestaňte vzhlížet k západním organizacím, raději je také předežeňme svým inovátorstvím 8-) Ne všechny jsou špatné, některé jsou opravdu dobré, ale co je nám do nich? Ať si dělají své, a my si budeme také dělat své. Posilte svojí, českou, úlohu v budování Božího Království, přestaňte být něčí „přidavači“ a začněte být „staviteli“. Vy na to máte, tak něco vymyslete, vyzkoušejte, opravte (nebo zbořte staré a postavte něco nového 8-), zbudujte, dotáhněte do konce. Ať je za Vámi vidět pěkná prácička, můžeme se potom ohlédnout a radovat se z úspěchů, a ne stále „koukat sousedovi přes plot“ Co Vy na to? 8-)
   To o tom češství jsem sem nedal z žádného nacionalismu ani přemrštěných představách o Češích, ostatně spíše než s nacionalismem mají Češi problém s vlastní identitou, tedy nebijí se v prsa „my Češi!“ ale spíše hledají, kdo vlastně jsou?! Tyto řádky jsem sem zařadil právě kvůli rozšířenému komplexu méněcennosti, kterým se mi zdá, že trpíme, tak abychom se trochu povzbudili a začali se na sebe dívat trochu zdravěji a více si věřili!
   No ještě uvedu jednu zajímavost o „oné“ organizaci, a půjdeme dál… Kamarád se k nim nakonec přihlásil na jejich výzvu, že by se jelo na ostrov Lesbos sloužit uprchlíkům. Zaplatil cenu kanceláři organizace, skoro deset tisíc korun, a v letáčku se mohl dočíst: „Ubytování, dopravu a jídlo si zařiďte sami“ – Doprava na ostrov asi není levná, jídlo a ubytování v turisticky frekventovaném místě asi také ne? Dodnes nevím, za co si organizace brala ten poplatek? Bible k rozdávání také neposkytla, dokonce uvedla, že muslimům se nebude kázat Evangelium, abychom byli podle EU pravidel korektní a neshazovali jejich víru, ale „můžete hlásat Evangelium místním obyvatelům“ 8-) Samozřejmě víme z knihy Skutků, že Lesbos navštívil sám apoštol Pavel, že křesťanství je tu už od prvního století. Toto dokonce zdůrazňují i turistické prospekty, které zároveň varují návštěvníky, že kázat Evangelium místním je tu přestupek a můžete skončit na policii!
   Takže vidíte: přestaňte být slepě důvěřiví k organizacím, které mají možná lesklé jméno (co se leskne, to tě pleskne 8-) a raději si vyberte nějakou vhodnou, která bude plnit poslání našeho Pána Ježíše Krista. Budete holt muset trochu hledat, pátrat, ale zase ušetříte deset tisíc 8-) Nebo založte svoji organizaci 8-)
    Chtěl jsem pokračovat v psaní, ale odborníci radí, že co chcete zdůraznit, to máte dát na konec textu, a já chci zdůraznit úlohu Čechů na misii, takže tady musím přestat 8-)
   Ale téma ještě není zdaleka vyčerpané, roky 2015 a 2016 byly opravdu „šťavnaté“ ještě mám co říci k věci, takže na příště pro Vás připravuji spoustu zážitků, které jsme měli s pašeráky, s policií, s našimi týmy a samozřejmě s uprchlíky 8-) Takže: Do příště!