Zahraniční misijní výjezdy III.

  Minule jsem své vyprávění přerušil v bodě, kdy jsme se s týmem nacházeli během misijního výjezdu na řeckém pobřeží ve městě Patra. Tady plynule navážeme, a můžeme pokračovat:
  Takže co jsme zde zažívali? Z televizní reportáže jsme věděli o velkém množství afghánských uprchlíků v tomto městě, právě jsme dorazili, ubytovali se, a bylo třeba najít tyto lidi.
  To se ukázalo jako velice snadný úkol, bydleli jsme totiž v penzionu pár metrů od mořského břehu, podle kterého vedla i hlavní promenáda, po které uprchlíci chodili, takže stačilo vyjít z penzionu k vodě, procházet se nebo postávat, a už jste potkali uprchlíky. Stačilo navázat kontakt, a buď si domluvit schůzku, nebo nás pozvali rovnou k sobě „domů“.
  Co to bylo za „domovy“? Buďto se jednalo o staré rozbité rybářské lodě, které tady stály pár metrů od vody, které tito lidé obydleli, nebo nějaké opuštěné rybářské boudy. Jedna skupina obývala opuštěnou dodávku na parkovišti. Další skupina byla v opuštěném domku. Jiná ve funkční trafostanici. Pár lidí spalo pod odstaveným kamiónem... Na jednom místě dokonce ležel dutý lodní stožár, dlouhý asi padesát metrů, i v něm spali lidé: Každou noc se tam nasoukali jeden po druhém, ráno zase vylezli v opačném pořadí.
  Jako čerstvý bezdomovec (připomínám: den předtím se mi rozbil mikrobus, ve kterém jsem dosud bydlel) jsem se s těmito lidmi v jejich nesnázích mohl snadno sjednotit, vžít se do jejich situace. Asi to byl Boží plán: Dokázal jsem se snížit na úroveň uprchlíků, chápat jejich potřeby, a lépe jim tak sloužit. No a kdo se ponižuje, bývá povýšen (L 14:11), jak se to skutečně později naplnilo 8-)
  Skutečně jsem si všiml mezi křesťany z dalších budoucích týmů, že záleží na tom, kdo z jaké společenské vrstvy pochází: Někdo měl skutečně problém se přiblížit uprchlíkům, sednout si s nimi na nějakou starou pohovku, kterou sebrali u popelnic, nebo jíst s nimi z jejich nádobí. Ale toto musíme umět překonat, víte, co řekl Kristus: „Vstupte do domu, kde Vás přijmou, jezte a pijte, co Vám podají...“
  Takže jsme zjistili, že uprchlíci jsou v menších skupinkách všude možně, ale v podstatě pouze kolem moře, ve městě ne, a to ze dvou důvodů: U moře byl přístav, nákladový prostor pro kamiony, autobusové a vlakové nádraží. Tedy různé dopravní prostředky, na které se snažili naskočit a dostat se zase o kus dál svým směrem. Druhý důvod byl, že ve městě bylo hodně Řeků, kteří tyto lidi absolutně nepřijímali, chovali se k nim nepřátelsky: Sami to byli většinou uprchlíci, resp. přesídlenci z Turecka, kdy po 1. světové válce docházelo k masivní výměně obyvatelstva podle národnostního a náboženského klíče, takže tito lidé, nebo spíše jejich předci, museli odejít ze své vlasti a nechat své domovy muslimům, proto jsou na ně naštvaní, nesnáší je atd.
  To Češi to mají jednodušší: Nemají žádné historické zkušenosti s muslimy, a také je nesnáší: Bez nějakých souvislostí, historických křivd, bez snahy si o tématu něco zjistit, bez zkoumání různých jevů s tím spojených, prostě jen tak, bez práce a bez námahy, stačí si zapnout televizi, poslechnout si nějaký pořad o teroristech (bohužel v tomto duchu jsou i některá kázání v církvích), a pak nahlas opakovat ty věty, co tam slyšeli, opět bez namáhání mozkových závitů… Jak se říká: „Myšlení bolí“ 8-) Ještě zajímavost: V Srbsku, Makedonii a Albánii, které také byly pod osmanskou nadvládou, a tyto národy mají tedy historickou zkušenost s muslimy, kteří jsou ostatně i dnes součástí společnosti v těchto státech, jsme se nesetkali s nenávistí vůči muslimům, naopak místní ještě pomáhali uprchlíkům -o tom se někdy rozepíši více.
  Tak zpět od té české xenofobie k té řecké (však je to také řecké slovo 8-): Řekové ještě nemají rádi Němce, takže třeba mne odmítli obsloužit v restauraci, protože jsem modrooký blonďák. Objednávat tedy musel vždy nějaký černovlasý člen týmu. Ale pak jsem si to přestal brát osobně, když jsem zjistil, že Řekové ještě nenávidí Bulhary, Makedonce a Albánce (o Turcích už jsem se zmínil). Takže vlastně nesnáší všechny národy kolem sebe a mají rádi jenom sebe (a ještě Rusy 8-).
  No byli jsme ve složité situaci, co když nám místní budou dělat během naší služby problémy? Např. jsme chtěli večer promítat film „Ježíš“ – no to je veřejná produkce bez povolení. Nepošlou na nás místní obyvatelé policii? Naštěstí se ukázalo, že se na nás dívají tak „zvysoka“, že nás vlastně úplně ignorují, a můžeme si tam dělat co chceme.
  Takže v čem spočívala naše služba? Samozřejmě chtěli jsme uprchlíkům představit Ježíše, ať už pomocí knih, které jim chceme rozdat, filmu, který budeme promítat, svědectví, které můžeme říkat osobně, nebo kázání, které proneseme na nějakém větším setkání. Nemůžete však úplně zbídačelým lidem napochodovat a začít kázat o Kristu. Prvně se jim musíme představit, seznámit se, aby opadly jejich strachy, kdo jsme a co zamýšlíme (uvědomte si, že na své několikatisícikilometrové cestě museli potkat mnoho zlých lidí), přiblížit se jim, získat si důvěru, zjistit, co potřebují, projevit jim zájem, ale ne nějaký hraný, ale skutečný. Když už jsme se „oťukali“, zanesli jsme jim nějaké oblečení, co jsme vezli z Česka a nakoupili v supermarketu potraviny, které jsme jim potom zanesli. Tady jsme narazili na zajímavý jev: Tito lidé měli takovou důstojnost, že prostě dát jim jídlo nešlo, urazili bychom je. Takže ačkoliv byli velice hladoví, tašek si nevšímali, a my je tam museli na místě jakoby „zapomenout“, a odejít, aby je vůbec rozbalili, a najedli se. Toto se bohužel v budoucích letech vytratilo, zvláště po roce 2015, kdy byla velká uprchlická vlna, mediálně „rozmáznutá“ (jinak samozřejmě ti uprchlíci byli pořád, jen to nebylo tak v televizi a v novinách): na místo najely různé humanitární organizace, které tyto lidi zbavili jejich důstojnosti, naučily je postavit se do fronty a natáhnout ruce, že se něco rozdává. Až pracovníci rozdali balíčky, tak odjeli. Žádný kontakt, žádný zájem, žádný společně strávený čas, jen čistá rutina. Poznali jsme, že tyto organizace jsou sem vysílané z Evropské unie, a mají za cíl naučit tyto lidi na pobírání dávek sociální pomoci: „Tady se postav a čekej ve frontě, něco dostaneš“ – aby nepronikali na pracovní trh. O tom jsme se přesvědčili ještě mnohokrát, v budoucnu se k tomu vrátím…
  Takže nechali jsme tyto lidi, ať se nají, sami jsme si šli udělat oběd a siestu (odpoledne nešlo dělat žádnou službu, bylo horko, a všichni byli zalezlí, proto jsme do terénu vyráželi dvakrát za den: dopoledne a pak večer, kdy se služba protáhla až do noci).
  K večeru, když už bylo dýchatelněji, a uprchlíci opět „vylézali z děr“, setkali jsme se někde u moře, a strávili spolu nějaký čas, protože se jednalo o mladé chlapce, tak to byl nějaký fotbal, nebo šachy apod. Pro ně to bylo zpestření jednotvárných dní, a my jsme se také rozhýbali 8-)
  Také s námi byl jeden bratr lékař, který měl možnost s sebou vzít nějaké léky a vitamíny, ošetřil někomu rány, když se třeba uprchlíci zranili při přelézání plotu u přístavu a při nepovedeném skákání na loď.
  Během těchto společných aktivit už jsme navazovali osobní kontakty, během kterých už byly příležitosti svědčit o Kristu, což u těchto lidí vyvolalo řadu otázek, na které jsme se nějak snažili odpovědět (něco málo se šlo domluvit anglicky, a pak tu s námi byl ještě překladatel do perštiny), ale využil jsem situace a řekl, že bychom mohli promítnout film o Ježíši v perštině, že z něj se toho dozví asi nejvíce. Tuto možnost přivítali a dohodli jsme se, že promítání uděláme ve čtvrtek, tedy asi za dva dny, aby se ta zpráva roznesla mezi další skupiny uprchlíků, aby také přišli na smluvené místo.
  Takže další dva dny proběhly ve znamení osobní služby, nasbírali jsme další kontakty, už jsme se museli i začít dělit, celý náš tým jsme tedy rozdělili na tři menší týmy, dva s auty a jeden pěší. Takto jsme se mohli vydat i trochu dále podél pobřeží a oslovit tak další skupiny.
  Poslední den našeho pobytu jsme tedy se setměním na předem vytipovaném plácku rozbalili aparaturu, kterou jsme si přivezli: Velké plátno, projektor, centrálu na výrobu elektřiny, ozvučení. Uprchlíci sami vydatně pomáhali: Lezli po stromech, napínali šňůry, na které jsme připevnili plátno, aby jím nelomcoval vítr, nosili zařízení od aut přes pláž atd.
  Když nastala tma, bylo možné začít s promítáním. Sešlo se zde asi padesát chlapců, usadili se a pozorně sledovali film. Pomyslel jsem si, že tak polovina vydrží do konce, a ostatní znechucení nebo unudění odejdou, ale všichni se se zájmem dodívali na celý film. Dokonce asi uprostřed produkce začalo pršet, to jsme čekali, že se to rozejde celé, ale nikdo se ani nepohnul, diváci nevnímali déšť, ale plně se soustředili na poselství evangelijního příběhu.
  Věděl jsem, že ve filmu budou pasáže, které by mohly muslimy vyprovokovat, a protože jsme něco podobného dělali poprvé a nevěděli jsme, jak to celé dopadne, domluvil jsem se předem s týmem, že kdyby náhodou skupinu mladíků něco pobouřilo, a oni by se rozhodli zničit to „rouhání“, nebudeme litovat aparaturu, necháme jí na místě a utečeme, ať se zachráníme (no, je vidět, jak jsem byl tehdy ještě pod vlivem různých tendenčních televizních pořadů a některých kázání 8-) – ale jasně: Stát se může cokoliv, a je třeba mít připravený plán B.
  Náš plácek byl oplocený, takže jsme vše postavili tak, abychom si nezatarasili únikovou cestičku. Když ve filmu měly nastat ty pasáže, které by mohly vyvolat nějaké znepokojení (jedná se o ukřižování Krista a Jeho vzkříšení z mrtvých, odporujících islámské doktríně), byli jsme ve střehu, jenže ouha: Cestičku nám zatarasila skupina asi dvaceti nově příchozích: Ze tmy se vynořili všelijací černoši, ať už to byli Somálci, Súdánci, a kdo ví, kdo ještě. Byli jsme tedy uprostřed dvou různorodých skupin, a ještě k tomu takový zjevný vůdce té bandy vynořivší se z křovin, začal mluvit takovou tou africkou angličtinou: „Problém! Problém! Kdo je tady za to zodpovědný?! Problém!“ A jéje, problémy přišly z druhé strany, než jsme čekali, a teď jsme v pasti! Nějací muslimové přišli zakročit, že tady šíříme křesťanství?! No, někdo musí být ten hromosvod, po kterém se svezou ty problémy, tak jsem se rozhodl to vzít na sebe, aby z toho ostatní vyvázli. Přistoupil jsem tedy k šéfovi situace a přiznal jsem se, že já jsem za to zodpovědný a čekal první ránu do hlavy. Místo toho mi však řekl: „Problém: Vy to pouštíte persky a my nerozumíme, pusťte nám to arabsky, my se na to také chceme podívat!“ Přičemž bylo jasné, že jde o Ježíše, to se dalo z filmu pochopit, a i některá důležitá slova (z oblasti náboženství) jsou v perštině i arabštině identická.
  Bohužel, na tomto plácku mnoho Afghánců spalo, takže jsme v nočních hodinách nechtěli rušit jejich klid, nemohli jsme dopustit, aby se tu usadila skupina „cizinců“, a druhý den ráno jsme měli odjíždět, takže další večer už nepřipadal v úvahu, ale nabídl jsem jim Evangelia v jejich jazycích, a tím byli tito návštěvníci uspokojeni, a ještě si vyslechli naše kázání.
  To proběhlo tak, že já jsem kázal česky, jeden bratr to překládal do angličtiny a druhý do perštiny, takže všichni rozuměli. To bylo poprvé v životě, kdy jsem mluvil k tak velkému počtu muslimů najednou, a asi také naposledy, necítím se v té roli dobře, raději mluvím s jedním člověkem, nebo v malé skupince, ale tady mě nějak podpořil Duch Svatý, a celkem mi to šlo 8-) Takže kázání bylo o tom, že Alláh je nedostupný v nebi, v nepřístupném světle, a nemůžeme mít jistotu, jestli slyší naše modlitby. To je plně v souladu s islámským učení, a mnozí tedy souhlasně přizvukovali. A pak jsem jim řekl, že Bůh chtěl zařídit spojení mezi Ním a Jeho stvořením, proto poslal Krista na zem, a dokonce, kdo přijme Krista do srdce, tak bude mít nejlepší spojení s Bohem, protože zase Kristus je plně s Bohem (sedí na trůnu po Jeho pravici). Prostě Ježíš vyplnil mezeru mezi námi a Bohem Otcem. Pak jsem dal výzvu, že jestli se někdo chce modlit za přijetí Krista do svého srdce, ať jde dopředu a náš tým se za něj pomodlí. To by byla odvaha, vystoupit z davu a přiznat se ke Kristu, teď se čekalo, kdo překoná zábrany a vykročí na výzvu? Místo toho někdo zvolal: „Všichni chceme, ale tam dopředu se nevejdeme, pojď Ty mezi nás a modli se přímo tady!“ „Ano, ano!“ ozvalo se nadšeně odevšud. To musel být skutečně moudrý člověk, kdo toto zvolal, protože tím vyřešil dilema všech: „Co když půjdu a označím se tak před ostatními?“
  Nakonec jsme ještě otevřeli dvě plné banánové krabice Evangelií a Biblí: Jednu v perském jazyce, druhou v arabském. Řekl jsem, že film, který právě běžel, je natočen podle Svatého Evangelia, které si teď může každý přečíst ve svém jazyce. Všichni se na to vrhli a rozebrali si tato Evangelia.
  Večer se ještě rozdělal oheň, povídalo se, trávili jsme spolu čas. To je výhoda těch velkých týmů, že každý si teď mohl s někým popovídat a modlit se někde v ústraní.
  Jako zajímavost uvedu, na jaké věci se ptali Afghánci: Kdy se stal ten příběh, jestli už je to tak deset let, nebo dvacet? Uvědomili jsme si, že o Kristu neví vůbec nic, a i ty reálie filmu (poušť, osli, velbloudi, chlapi v sukních) jsou stejné ve dva tisíce let starém biblickém příběhu, stejně tak, jako v současném Afghánistánu na venkově...
  Když jsme začali balit aparaturu, opět nám uprchlíci pomáhali, bylo tedy vidět, že nejsou pouhými konzumenty (co kdo přinese, co pro nás udělá...), ale spolupodílí se na něčem a mají z toho radost. Po tmě se to vše naskládalo do aut, uprchlíci nedovolili, ať něco nosíme sami, vše nám vytrhli z rukou a nesli to temnými chodníčky vyšlapanými v křovinách k parkovišti. Někdo z našich pronesl: „Jsem zvědav, kolik ráno napočítáme ztrát, kolik si toho cestou schovali do křoví a zítra to odnesou do zastavárny.“ Za chvíli jedna sestra vykřikla, že jí chybí batoh, foťák, a já nevím co ještě. Za chvíli přišel nějaký uprchlík, že jsme tam zapomněli batoh a fotoaparát. Ráno jsme zkontrolovali aparaturu v autech, nechybělo nic. Holt: Strach má velké oči 8-) Asi vycházíme z jiných zkušeností, z reality české kotliny 8-)
  Poslední den, ráno ještě před odjezdem, jsme se byli rozloučit v provizorních obydlích těchto našich nových známých, ale nebyla s nimi moc řeč: Většinou byli začtení do Evangelií (čekali v noci na denní světlo), bylo vidět, jak je Boží Slovo pohltilo, nebyli schopni se odtrhnout od textu, toto jsem viděl poprvé v životě! Ale ne naposled 8-)
  Naše práce tedy byla úspěšná, a už jsme se museli stáčet k domovu, ke svému všednímu životu, ale myslím, že každý byl naplněn radostí a pocitem dobře odvedené práce. Z těch patnácti, co nás bylo, o čtyřech lidech už nějak nevím, co je s nimi, ale těch jedenáct dalších začali sloužit misijně: Buď s nějakou organizací, nebo sami, nebo i opakovaně jeli se mnou…
  No a za rok jsme tu byli opět: Tentokrát se tým obměnil, přijelo nás jedenáct, někdo už podruhé (začala nová tradice 8-), někdo poprvé… Nyní jsme nejeli po Balkáně takovými klikyháky, ale přímo, po dálnici. Stavili jsme se jen v jednom sboru v Bělehradě (časem se to město také stalo důležitou křižovatkou na uprchlické trase, takže tedy i naší důležitou zastávkou). Tím, že jsme jeli přímo, neztráceli jsme čas a mohli jsme tu službou strávit mnohem více dní, což bylo efektivnější.
  Opět jsme prošli stará známá místa, už jsme věděli, co a jak, plus jsme našli další. Rovnou jsme se rozdělili do tří týmů, tedy každý tým měl auto s řidičem, notebook pro promítání, peníze na nákupy, Evangelia na rozdávání a také svého vedoucího z těch, kteří už tu byli podruhé. Ti už měli zkušenosti z minula a vyznali se ve městě, vedli tedy ostatní. Rozdělili jsme si město na úseky, každé ráno jsme vyjeli každý svým směrem, sešli se jenom na oběd, řekli si své zážitky, a odpoledne jsme se opět rozjeli za svým posláním…
  Navrhli jsme uprchlíkům, že zase jeden večer budeme promítat film „Ježíš“, ale oni nám odpověděli, že už jej viděli. Jak to? No, a tak jsme zjistili, že jak jsme jej promítali poprvé, z trajektu vystoupili noví uprchlíci, těm to „ti naši“ řekli, že viděli dobrý film, zašli ke kavárně, stáhli si to na wifi do mobilu a dívali se na to. Pak ti předchozí odjeli, přijeli noví, tito jim zase poradili ten film, zase odjeli, zase přijeli noví, a takto pořád dokola, takže vznikla jakási štafeta, takže každý nový uprchlík, sotva vystoupil na břeh, už se seznámil s Ježíšem 8-)
  Pouze jsme tedy rozdávali knihy, a pokud někdo neměl mobil, tak jsme promítali pro malé skupinky z notebooku.
  Stalo se např., že za jedním naším člověkem přišlo asi dvanáct Afghánců s tím, že jeden se chce stát křesťanem, jestli mu poradí, jak na to? Kamarád si pomyslel: „To je provokace! Já mu poradím, jak se pomodlit, přijmout Krista a stát se jeho následovníkem, a oni mě zmlátí, že ho navádím opustit islám!“ Co teď? Vyřešil to šalamounsky, a řekl, že špatně mluví anglicky, že radši pustí film v perštině, a v tom filmu vlastně pak ten vypravěč radí, jak se stát křesťanem, a pomyslel si, že teď ho nebudou mlátit, jen případně rozbijí ten notebook 8-) Všichni vzali toho jednoho, který se chtěl stát křesťanem, strčili ho dopředu před notebook, a řekli mu: „Sleduj to pořádně, ať se z Tebe stane dobrý křesťan, a ne špatný!“
  Pak tam byl kamarád, který váhal jet, že neumí moc anglicky, co bude říkat? Odpověděl jsem, že Evangelium přece není ve slovech, ale v tom, co žije, čím se naplňuje a co z něj vyzařuje. Byl takový trochu při těle a měl vousy, což je samozřejmě vzor správného muslima 8-) a teď k němu přišli asi tak třináctiletí Afghánci, kteří už byli aspoň dva roky na cestě bez rodiny, byli to sirotci. Přisedli si k němu na lavičku a objali ho, brali ho jako náhradního otce.
  Měli jsme spoustu zážitků, a na závěr našeho pobytu jsme na pobřeží narazili na nějaké karavany. Byli to misionáři z Itálie, kteří sem přijeli na misii trajektem. Řekli jsme, že tedy jdeme na opačnou stranu města, že jim necháváme ten prostor, když tu byli dříve, ale oni nás vyzvali, ať se spojíme, protože se jim porouchala nějaká technika, kterou jsme zase měli my, oni naopak měli velký vařič, takže se dělalo jídlo pro desítky uprchlíků, my jim pak dávali balíčky s sebou na druhý den, opět jsme něco promítali na pláži…
  Co bylo pevnou součástí naší misie, to byly chvály: Vždy jel někdo, kdo hrál na kytaru či nějaký hudební nástroj, měli jsme noty a texty v perštině, takže jsme to po večerech nacvičovali a přes den zpívali na pláži. To nejen přitahovalo pozornost, ale písně též vypovídaly o Kristu…
  Třetí rok jsme nemohli najít žádné uprchlíky, nevěděli jsme, co se děje?! Jeden bratr, který je napůl Řek, tak si otevřel v mobilu zprávy a zjistil, že předešlý den sem najely autobusy s neonacisty, kteří se zorganizovali, chytali a mlátili uprchlíky. Ti se tedy schovávali někde za městem. Našli jsme to místo: Na konci města byla opuštěná továrna, kam se nyní stáhli téměř všichni uprchlíci, a nežili už roztroušeně, ale v jedné velké komunitě, kde se cítili bezpečněji. Výborně: Nemusíme tedy jezdit kdovíkam, máme je všechny pěkně pohromadě. Když jsme přišli k továrně poprvé, chvíli trvalo, než jsme navázali kontakt: U zamčené brány byla strážní věž, na které stála hlídka, a protože nás byla velká tlupa (tentokrát nás bylo dvanáct), byli jsme podezřelí. Komunita poslala dva vyjednávače, představili jsme se, kdo jsme, získali jejich důvěru a odemkli nám bránu. Uvnitř byly stovky uprchlíků. Každý den jsme tedy jeli přímo sem, už nás znali, tak nám odemkli dveře, roztřídili jsme zde sbírku oblečení, potraviny jsme předali kuchařům, kteří tu vařili ve velkém kotli pro všechny. Na dvoře byla vedle kuchyně prádelna a holičství, v přilehlých kancelářích pak ložnice. Ten rok se nějak ze zákona měnily autolékárničky, takže ty staré nám dávalo hodně lidí, tak ještě v jedné místnosti továrny jsme zřídili ošetřovnu.
  Před odjezdem, ještě v Česku, volali jedné sestře z přátelské polské církve, že získali od armády nějaký vyřazený materiál, hlavně vojenské deky, jestli je nebudeme potřebovat? Vzali jsme je, a nechali na dně kufru auta. Když jsme uprchlíkům rozdávali oblečení, řekli nám, že jim chybí hlavně deky 8-)
  Tento rok se nám podařilo navázat kontakt s místní církví, do té doby měli tamní křesťané obavy z kontaktu s muslimy (asi také hodně sledovali televizi 8-) a odmítali naše nabídky. Proběhlo x mailů, telefonátů, klepání na dveře… nic. Během tohoto v pořadí třetího výjezdu (jak jsem ďáblovi slíbil 2:1 8-) k nám znenadání přijeli tři bratři z řecké církve na pobřeží, a že máme přijít do sboru, že s námi začnou spolupracovat. Co tak najednou? Zeptali jsme se. Vyprávěli nám, že jednou k nim přišlo několik Afghánců, kteří viděli na střeše kříž, a bouchali na dveře. Přítomní se rychle zamkli a jen pootevřeli okénko, že budou vyjednávat, a co chtějí? Dostali odpověď: „Od nějakých Čechů jsme dostali Evangelium, To už jsme přečetli, a teď si chceme přečíst celou Bibli!“
  Byl to paradox: Řekové se báli uprchlíků a uprchlíci se báli Řeků… Naštěstí se doprostřed této patové situace postavili Čechoslováci 8)
  Udivení bratři jim otevřeli dveře, sehnali perskou Bibli a dovolovali, aby tito chodili si Ji sem číst. Později začali pro ně dělat samostatné shromáždění, na které sem jednou týdně jezdil perský pastor z Athén. Časem se sem přistěhoval nějaký pastor z Ameriky, ale také svým původem Afghánec.
  Potkali jsme zde zástupce tohoto národa, kteří zde byli pokřtěni, a už sami začínali sloužit ve svém jazyce novým příchozím.
  Od té doby, kdykoli jsme sem tedy jeli, vždy jsme už počítali s návštěvou církve, připravili jsme si nějaký program a zorganizovali perské shromáždění: Navezli jsme dostatek perských Biblí, aby si všichni nemuseli půjčovat jen tu jednu, připravili jsme si více písní, nějaké prezentace k promítání, svědectví, kázání… A samozřejmě také bylo připraveno občerstvení: Ve sboru byla kuchyně, takže sestry z řeckého sboru něco vařily, my jsme opět nakoupili nějaké potraviny a připravili balíčky, které si po programu mohli uprchlíci odnést domů. Po večeři jsme popíjeli čaj, pojídali zákusky, povídali si, seznamovali se… Také si členové našeho týmu mohli vyměnit kontakty s uprchlíky, všelijaké ty facebooky, a po návratu domů si psát. To je dobrá misie: Můžete těmto lidem poslat cokoliv: Nějaké kázání, písně, verše… S některými máme kontakt dodnes, někteří členové našich týmů už se byli podívat v západní Evropě za uprchlíky, kteří tam získali azyl…
  Když jsem psal o těch potravinových balíčcích, zažili jsme tento zázrak: V Řecku probíhala dost silná ekonomická krize, hodně podniků zkrachovalo, všude byly vidět zavřené obchody, hotely, kavárny a jiné provozovny (holt země s demokratickým režimem s volným trhem a členstvím v NATO, EU, a takové ty všechny jistoty prosperity, stability a záruky ekonomického růstu 8-) -ale za pár let je vytrhli z tísně syrští urchlíci z chudého socialismu, kdy svojí kupní silou rozpohybovali ekonomiku v některých regionech Řecka 8-) Když jsme nakupovali v supermarketu, každý Řek měl v košíku tak dvě tři věci, pořád přemýšlel, co si může dovolit a co ne. Najednou jsme vtrhli mezi regály s pěti nákupními vozíky a začali je vrchovatě plnit. Personál okamžitě zpozorněl, prodavačky zavolaly ochranku, ta hlídala dveře, asi si mysleli, že chceme s plnými košíky proběhnout pokladnami a utéct na parkoviště. Nevěřili, že bychom to mohli zaplatit. Nakoupili jsme kuřata, brambory, rýži, zeleninu, ovoce, čokolády, kanystry oleje, čaje, cukr, sůl, nějaké kuchyňské a toaletní potřeby… U kasy jsem řekl prodavačce, ať namarkuje zboží ze všech vozíků, že zaplatím najednou. Všichni na nás zírali jako na mimozemšťany. Prodavačka to markovala snad půl hodiny, z kasy vyjela účtenka asi metr a půl dlouhá, a cena? 200 euro! Tomu se divili všichni, včetně mne: Vždyť to je na naše asi 5 tisíc korun, za což v Česku můžete v supermarketu nakoupit asi tak jeden plný vozík. Nákup stačil asi pro 50 lidí…
  Co jsem vnímal celou dobu těchto našich výjezdů: Že Bůh sem volá Čechy. S tou jejich improvizací, kutilstvím, zlepšováky a různými nápady mají Češi světu co říct! Ještě uvedu, že po té, co jsem uvěřil, jsem se stal součástí církve, která byla silně propojena na americkou církev – její teologii, principy, hodnoty, důrazy… „Musíme to a to dělat tak a tak, protože takto se to dělá v Americe.“ „Musíme věřit takto, protože takto tomu věří v Americe.“ „Přijede k nám vyučovat pastor z Ameriky.“ „Na biblické škole musíme studovat tato studia z Ameriky.“ „Budeme číst tyto knihy, které k nám přišly z Ameriky, jen je přeložíme do češtiny.“ „Přeložíme a budeme zpívat chvály z Ameriky.“ „Budeme si promítat konferenci z Ameriky.“ „Náš misijní koncept bude takový, jako ho mají v Americe.“ atd. Dokonce i česká kázání byla plná amerikanismů, ať už se jednalo o ustálená slovní spojení, slovní obraty obvyklé v americké angličtině, nepřesně přeložené výrazy, které „tahaly za uši“ nás češtináře, ale i byl cítit vliv, odkud čerpá kazatel pronášející tato slova, že to není asi z Bible, ale z nějakých amerických zdrojů. Nekazila se pouze čeština, ale i biblická jména a názvy (Džairos, Džonatan, Džáred). Mrzelo mě, že se neuplatňuje český přístup k věci, že se nerozvíjí potenciál, který je v nás, Češích, a že stále posloucháme někoho zvenčí, co se má dělat, ale náš hlas není slyšet, ale i my máme Božímu lidu co nabídnout: Nejsme invalidní nebo debilní úd Církve, ale plnohodnotný článek Kristova Těla. Takto jsem tomu věřil a věřím i dnes, a právě tady v Řecku se to prokázalo:
  Zmínil jsem bratry z řecké církve, kteří se zapojili do služby uprchlíkům: Pro ně jsme byli stálým zdrojem inspirace (jeden z nich byl Američan 8-). Např. jsme zavedli v rámci bohoslužeb, po hlavním programu, takové volnočasové aktivity, stolní deskové hry atd. nebo jsme, když už byl zapojený projektor, pustili nějaké humorné video, třeba „Pat a Mat“. Bratři se divili, že šachy, člobrdo a večerníček nejsou duchovní? Vysvětlili jsme jim, že vše je duchovní 8-) Duch je život. A život, to je i pohyb, přátelství, smích… „Uvědomte si, jak ti lidé celé dny prosedí někde na pláži o hladu, ve stresu, mají za sebou několik nezdařených pokusů naskočit na trajekt, jsou daleko od domova, od rodiny, neví, co bude. Trpí depresemi. Proč by se mezi námi neuvolnili a nezasmáli se? Budou se zde cítit dobře a rádi se budou vracet.“ „Aha“
  Nebo: Jak jsme nakupovali jídlo a dělali balíčky pro uprchlíky, takže dostali i ti, kteří nešli na shromáždění (aby to nevypadalo tak, že najíst dostane jen ten, kdo přijde do církve). Řekové tedy také začali dělat balíčky. Pak si ale všimli, že součástí našich balíčků jsou kuřata a čerstvá zelenina. Řekli, že to tam nemůžeme dávat, že by se to zkazilo, že musíme dávat suché věci, rýži a těstoviny. Zeptal jsem se jich, jestli doma také jedí jenom rýži a těstoviny? Vykulili oči a já pokračoval: „Ti lidé mají opravdu hlad, hned jak přijdou k sobě domů, nebo ráno, jak se rozední, tak začnou vařit a péct a všechno sní, tady opravdu nemá nic šanci se zkazit.“ Bim: Řekové začali kupovat kuřata a zeleninu.
  Příště zase za námi bratři přišli s otázkou, čím to je, že když oni pořádají shromáždění, tak přijde tak osm uprchlíků, ale když to organizujeme my, tak jich přijde skoro třicet? Odpověděli jsme jim, že pěšky to mají podél pobřeží 8 kilometrů, a večer dalších 8 cestou zpět, že to neujde každý, a někteří se i bojí jít ven, aby je nechytili neonacisté. Takže vyprázdníme svá auta a děláme svoz do a z církve, kdo chce na shromáždění, toho přivezeme a kdykoliv někdo chce odejít, tak ho odvezeme do továrny. Podivili se, pořídili do sboru mikrobus a začali se svozy návštěvníků bohoslužeb.
  A takových praktických drobností bylo více… Skutečně, nepodceňujte se, že jste malý národ, takto o tom předem rozhodl Bůh, ani, že je nás málo věřících, tak to prostě je, ale nezáleží na počtu, ale jak budeme svoji víru a své dary používat.
  Dám ještě příklad: Kamarád, který jezdí pořád do Řecka, mi vyprávěl, že byl se svým týmem v uprchlickém táboře v Tesalonice. Nějací křesťané (tentokrát nešlo o Řeky, ale o nějaký mezinárodní tým) tam poblíž otevřeli centrum pro uprchlíky, kteří si mohli přijít vyprat, vysprchovat se, a večer se tam dělali hudební programy, během kterých si mohli posedět (asi než dopere pračka 8). Kamarád jim prozradil, že jako křesťané také mohou těmto lidem rozdávat Evangelia. „Opravdu? Tak to jsme nevěděli!“ Holt bez Čechů, jak chcete dělat misii? 8)
  Takže ve stejném duchu, nebo stylu, probíhají tyto výjezdy dodnes, jen s malou změnou: Zpočátku jsme jezdívali jednou za rok, vše pro nás bylo náročné na organizaci: Složit tým, natisknout dostatečné množství Evangelií, vybrat sbírku oblečení, zajistit auta a řidiče, nasbírat potřebné finance... V roce 2015 po válečných událostech v Sýrii začala do Evropy skrze Řecko a další balkánské země proudit ještě větší vlna uprchlíků, křesťané mi volali a ptali se, co teď budeme dělat? Odpověděl jsem: „To stejné, co do teď, jen ve větším měřítku!“
  A také, že ano: Natiskli jsme opravdu velké množství biblického materiálu, nabrali ještě více zájemců o misii, sehnali hromady oblečení a díky Bohu také dost peněz a podnikli mnohem více výjezdů, díky nimž jsme oslovili Evangeliem tisíce uprchlíků, spíše desetitisíce, ale přesná čísla nemáme, nejde nám o čísla, ale o lidské duše.
  Do Řecka jezdí nadále, asi třikrát ročně, náš kamarád, výborný spolupracovník, shromáždil kolem sebe další zájemce, kterým stále pomáhá vstupovat do misie, my jsme přestali jezdit na jih Řecka, ale stále jsme jezdili na sever této země, kde vznikly další dopravní uzly a transitní body této uprchlické dálnice. Začali jsme jezdit do Srbska, Bosny, Makedonie, Bulharska, byli jsme v Turecku. Z našich dalších týmů se vynořila další spolupracovnice, která opět kolem sebe soustředí zájemce o misii ze svého okruhu známých a přátel, a pořádá několikrát do roka výjezd do této „žhavé“ oblasti. Pomohli jsme také jiným skupinám nebo jednotlivcům udělat si jednorázově svůj výjezd.
  O našich přátelích se dále nebudu rozepisovat, můžete si o jejich misijní práci přečíst na jejich informačních kanálech (na vyžádání poskytnu), ale pokud se mám držet našeho příběhu, ten pokračoval tak, že namísto jednoho výjezdu ročně jsme jich dělali sedm ročně, až v jednu chvíli se nám nevyplatilo jezdit sem a tam, tak jsme částečně bydleli na Balkáně a výjezdy jsme organizovali na dálku – týmy z Česka pak jezdily za námi. Vypadalo to tak, že čtvrt roku jsme byli na Balkáně, čtvrt roku v Česku, a takto jsme prožili asi dva roky. Myslím, kdyby se to sečetlo, tak rok jsme v zahraničí bydleli určitě, ale to už s mojí manželkou, která mezitím znatelně posílila náš tým 8)
  Když tvrdím, že v počátcích těchto výjezdů to bylo jednou za rok, tak tím myslím výjezdy mezi uprchlíky, ale paralelně k tomu jsme ještě dělali jiné výjezdy, např. mezi muslimské obyvatelstvo do Bosny a na různá místa v Česku, kde je také mnoho migrantů. O všech těchto výjezdech však později, nyní se soustředíme na uprchlickou tématiku.
  Jakou změnu tedy pro nás znamenal přelomový rok 2015, o tom zase povyprávím příště 8-)