Zahraniční misijní výjezdy

   V našem vzpomínání jsme již probrali různá témata, většinou v tom pořadí, jak se různé události staly v řadě za sebou… Můžeme tedy pokračovat tím, co přišlo dále, a to byly misijní výjezdy mimo naši republiku, do zahraničí. Tyto nebyly původně vůbec v plánu – od začátku jsem chápal tuto službu jako službu národům zde, v Česku: „Na co někam jezdit k národům, když národy jezdí k nám?“ Ale samozřejmě: „Člověk míní, Pán Bůh mění“ 8-)
   Pán Bůh nám tedy pozměnil plány 8-) a přidal nám do služby tento prvek, který se nakonec stal jednou z našich hlavních činností, nebo mohu říci: Nejúspěšnější. Ve slova smyslu, že to přitáhlo větší pozornost křesťanů či církví než sama služba v Česku, více křesťanů se zúčastnilo naší služby spíše než v tuzemsku, tak právě v zahraničí, a i církve na to více slyšely a více podporovaly tuto misii. V zahraničí jsme také rozdali mnohem více Evangelií, více je lidé přijímali, měli jsme s nimi družnější vztahy, měli jsme více svědectví o obrácení atd.
   Nepřipomíná Vám to něco? 8-) Ano, biblické: „Není prorok v úctě ve své vlasti…“ Skutečně, ačkoli jsme dělali stejné věci, za hranicí naší vlasti byly lépe přijímány. A to je možná recept pro mnoho křesťanů, kteří se nějak trápí ve své službě, nemohou „prorazit“, kolísají, chtějí toho nechat, nebo podobně: Ne s tím „seknout“, ale převézt svůj nápad, svoji činnost, svoji energii, za hranici možná okresu, možná kraje, možná země (z Moravy do Čech, nebo naopak 8-). Koneckonců, i mně samému se podařilo dílo v Česku jen díky tomu, že jsem z Čech přejel na Slezsko 8-)
   Takže není to pouze naše zkušenost, takových lidí je samozřejmě mnohem více, znám třeba lidi, kteří chtěli sloužit ve svém městě v domově důchodců nebo na LDN, ale vůbec jim to nešlo, pak zajeli do vedlejšího města, a tam se jim otevřely dveře… Nebo někdo jiný sloužil mládeži, ale jaksi… no, ehm… A pak zajel do blízkého města, a tam oslovil nějaké mladé lidi na hřišti, kteří brzy uvěřili, a přišli do církve, kde založili mládež…
   Myslím, že to stejné platí jako princip i ve světě, nejen mezi křesťany: Mnoho vědců nebo vynálezců nenašlo pochopení ve své zemi, a pak se uplatnili někde v zahraničí, dále mnoho herců, režisérů, zpěváků… Je známý příběh Kryštofa Kolumba, který jako Ital neuspěl se svými plány v Itálii, ale až ve Španělsku (alespoň podle známého filmového zpracování 8-), Mohamed musel utéct z Mekky do Medíny, a další a další příklady…
   Ale abychom se vrátili do našeho církevního prostředí, a abychom tuto teorii neomezili pouze na geografické pojetí, můžeme připomenout také známý fakt, že mnoha služebníkům v církvi se podařila jejich služba, až když odešli ze svého sboru do jiného 8-)
   Takže naše zahraniční výjezdy: Jak to začalo? Jak už jsem uvedl na začátku, ani jsem na to nepomyslel, všude kolem sebe jsem viděl národy, tak co, kam se hnát? 8-)
   Dělal jsem tedy misii, kterou jsem přijal od Boha, když tu mě jednou oslovila jiná misionářka, která pořádala během letních prázdnin misijní výjezd do Traiskirchenu, což je městečko poblíž Vídně, kde se nachází uprchlický tábor pro asi tisíc lidí, známý také tím, že v době komunismu tu pobývalo mnoho československých uprchlíků. Pořádala sem výjezd mezi uprchlíky, nabírala dobrovolníky, ale řekla mi, že se jí spíše hlásí mladé dívky, které ovládají angličtinu, ale že by to chtělo také muže, který se dorozumí rusky, takže mě nějak vytipovala. Moc se mi nechtělo, ale než jsem stačil něco říct, ještě mi podala do ruky 5 tisíc korun, že to je na tuto misii pro mne. Překvapilo mě to, pomyslel jsem si, že tedy asi vážně to potřebuje, abych jel, a co ty dívky? Lepší bude, když budou v doprovodu muže, aby je případně ochránil… Ale hlavně: V té době mi ještě chybělo mnoho Evangelií, nějaké jazyky jsem již sehnal, ale další mi chyběly, tak jsem v tom viděl příležitost, že na místě zjistím, odkud čerpají Evangelia misionáři, kteří žijí a slouží v okolí tohoto tábora (měli tam být misionáři z Kanady, USA, Austrálie, Švýcarska a dalších zemí). Možná i povyměňujeme: Oni mi poskytnou nějaký jazyk, který já nemohu sehnat, a na oplátku já jim daruji zase jiný, pro ně nedostupný jazyk?
   Takže jsem tuto nabídku přijal, nabalil si věci, tašku do ruky, ještě batoh Evangelií na záda, a jelo se. Cesta byla hororová, autobus z Prahy měl zpoždění, takže mi v Brně ujel přípoj, propadla jízdenka, jel jsem dalším autobusem, takže další lidi měli náskok, já jsem pak měl sám bloudit Vídní, abych našel cestu, ale naštěstí tam na mne počkal kamarád, který z toho byl ale samozřejmě také rozhozený… Už jsem znal princip, že když jdeš do dobrých věcí od Boha, tak se satan kroutí, a „hází ti klacky pod nohy“, potkávají tě různé nepříjemnosti na cestě, atd. Takže mě to vlastně uklidnilo, že asi jdu dobře 8-) Jen dodám: Tento princip se mi ještě mnohokrát v budoucnu potvrdil!
   Takže ano, moje služba zde byla na místě, nebyl jsem tam neužitečný: skutečně místní služba postrádala některá Evangelia, která jsem jim mohl poskytnout, bylo třeba překládat do ruštiny, v té době tu bylo hodně uprchlíků z Čečenska a z Gruzie, bylo třeba doprovázet dívky, protože je mohli obtěžovat nějací lidé, ale také, když třeba byly v křesťanském centru programy pro ženy, tak bylo třeba hlídat u dveří, protože tam oblézali podivné existence, zíraly do výlohy, dělaly oplzlé ksichty, apod., takže občas jsem musel zakročit. Ale spousta dalších praktických věcí: Třeba jsme tam vymalovali, takže stěhovali nějaký nábytek, hráli s uprchlíky fotbal, třídili oblečení ze sbírek, pro pozdější výdej, chodili k táboru rozdávat pozvánky do centra, a když přijali lidé pozvání, bylo se jim třeba v centru věnovat: Dívky uvařily čaj, ale nemohly si sednout k mužům, aby to nevypadalo vyzývavě, tak jsme my, chlapi (bylo nás tam víc), museli poposedávat s hosty, popíjet čaj, konverzovat atd. U toho se nám dařilo předávat Evangelium, mluvit o Kristu, modlit se s příchozími, vydávat svá svědectví…
   Ale samozřejmě nepíši pouze o sobě, další chlapi se také velice činili 8-) např. kamarád tam vyráběl masky pro divadlo, další tam zpíval nebo hrál na kytaru, a to jsou věci, které zase já neumím 8-)
   Takže vlastně jsem se tu i seznámil s dalšími českými křesťany, se kterými jsem později sloužil v Česku, nebo i jinde v zahraničí.
   Služba uprchlíkům mě zde velice zasáhla, proniklo to mým nitrem, stalo se to součástí mého života, prostě postoupil jsem na další úroveň služby. Také jsme ve Vídni navštívili řadu zahraničních sborů (rakouský, perský, arabský, čínský a filipínský), což se mi hodilo pro mé poznávání kultur. Také samozřejmě v rozhovorech s uprchlíky jsem poznával další kultury, stýkal jsem se tu s Pákistánci, Afghánci, Syřany, Kurdy, Gruzíny, Čečenci, Mongoly, Araby a dalšími…
   Takže celé to bylo skvělé! Ne, vůbec ne! To první, to většinou chtějí slyšet křesťané: Jak je vše skvělé, jak tento bratr výtečně kázal atd. Proto jsou schopni nějakým způsobem ve své hlavě vyselektovat asi tak půlku věcí, něco zapomenout, něco přeslechnout, něco přehlédnout, aby si udrželi ten dobrý dojem, který chtějí mít. Takže např. někdo v neděli z kazatelny řekne blud, herezi, nebo podobně, ale my si pamatujeme jen to dobré, takže příště klidně může kazatel říct zase nějakou blbost, my mu to opět promineme, takže nakonec se z něj třeba stane sektář a zavede na scestí hromadu lidí…
   Já chci žít v realitě, ne ve vysněném světě, a potřebuji si zachovat určitý kritický přístup, který mi pomůže ne všechno slepě přijímat (proč existuje starý zvyk nosit si na shromáždění Bibli? Abychom si přece zkontrolovali, co říká kazatel, že? Takže asi i naši předci, kteří zavedli tuto zvyklost, byli kritičtí 8-)
   Takže mám rád i kritiku vůči sobě, např. když jsem pracoval na šachtě, tak mi jeden kolega říkal, jak držím špatně nějaký pracovní nástroj, jakou část těla si mohu namoci, a poradil mi, jak to držet 8-) Nebo když jsem šel poprvé do tělocvičny, a nevěděl jsem, co a jak, přistoupil ke mně zkušenější člověk a řekl mi, co dělám za chybu, a že si mohu způsobit úraz. Takže rád bych se zlepšil v různých dalších oblastech, a tak poslouchám rady zkušenějších, a jsem rád, když se najde někdo, komu nejsem lhostejný a pomůže mi...
   Tady, v rakouském (americkém) centru, to tak asi moc nefungovalo, spíše se dodržovaly zavedené způsoby, které… No, prostě ne všechno bylo tehdy „růžové“: Centrum totiž vedly dvě Američanky. Už tak mám o Američanech své mínění, ale tady se mi jen potvrdilo: Tolik kulturních, a hlavně organizačních chyb, které ony dělaly… A navíc, Bible nás učí, že hlavou ženy je muž, a tyto opravdu neměly svojí „hlavu“, takže podle toho to také vypadalo…
   Pak tu byl jeden vedoucí, také z nějaké západní země, který měl na starosti sklad Biblí. Když jsem se do něj byl podívat, tak mi rostly vlasy z hlavy (tady máte odpověď, proč mám dlouhé vlasy 8-) Nebudu zacházet do detailů, ale řeknu aspoň jednu perličku: Podal mi staré maďarské knihy s tím, že to je můj jazyk a mohu ty knihy použít ve své zemi (a ještě si myslel, jaké mi činí dobrodiní 8-). Asi nepochopil mojí otázku, kdy tady byl naposledy maďarský uprchlík? Samozřejmě ty knihy byly nepoužitelné, protože desetiletími jaksi ztratila na aktuálnosti obálka, grafická úprava byla zastaralá, a zažloutlý smradlavý papír asi také nikoho neláká…
   Prostě chtělo by tu občas vyvětrat, vytřídit knihy, doplnit… A hlavně: Kdyby se skutečně knihy rozdávaly uprchlíkům, tak by se nic nemuselo třídit, samo by se to vytřídilo, a až by došly, do polic by se postupně dodávaly modernější výtisky (a napřed by se ty police otřely 8-) No, prostě: Chtělo by to trochu úcty k Božímu Slovu, a ne Jej nechat někde shnít.
   Takže když to zkrátím, tak každý den mě něčím vytočili křesťané, a večer jsem se šel uklidnit k muslimům 8-)
   Tak to byla moje první zkušenost, která mě ovlivnila: Zajímavostí je, že v budoucnu, během našich výjezdů na Balkán, jsme často projížděli po dálnici Rakouskem, kolem Vídně, a vždy, když jsem viděl toto městečko z okénka, připomněla se mi tato zkušenost, a ještě více jsem si umiňoval, že chci svoji službu dělat dobře, kvalitně a pořádně.
   Druhá moje zahraniční zkušenost byla v Německu, kam jsem vyrazil „na zkušenou“ – vlastně se jednalo o dva výjezdy: Do Berlína a do Mannheimu.
   Opět, organizačně, katastrofa! Od té doby vím, že německé „Ordnung must sein!“ je pověra, oblíbená mezi Čechy, kteří jsou daleko pořádnější, a tak si oblíbili toto heslo a převzali jej.
   V Berlíně byl nějaký „superpastor“, který se nechal uctívat týmem mladých dobrovolníků, takže ti mu dělali „křoví“ a neměli čas na rozhovory s lidmi, choval se přezíravě, nikoho netrénoval (křesťany), mluvil pouze k davu do mikrofonu, vyhýbal se osobnímu kontaktu s lidmi z cílové skupiny (posluchači), takže si celkem „vystačil“ sám se svými myšlenkami pronesenými do aparátu. Náš český tým, který se tu měl účastnit, vyjádřil přání, aby tento „Bonke zwei“ přijel do Prahy. On jim nabídl prázdninový termín, oni nadšeně souhlasili, a říkali si, jak by to byla skvělá evangelizace pro mladé, že osloví tímto způsobem mladé lidi v Praze, kteří by tak mohli přijít do církve na mládežnické programy, hurá! Aha! Takže ani Češi nejsou Němci! 8-) Tak jsem jim radši vysvětlil, že oni, jako organizátoři, kolem toho budou lítat, platit různé výdaje, živit si plané naděje, ale v létě přece v Praze žádní Češi nejsou 8-) ti jsou v Chorvatsku, a naopak Praha je plná německých turistů (tak by vlastně ani nepotřebovali překladatele 8-) Uznali to, a tento termín tedy odřekli.
   Oddělil jsem se na chvíli od skupiny, a zašel do turecké čtvrti, kde jsem měl dobré zážitky, dobré rozhovory, rozdal jsem turecké Nové Zákony, a když jsem to oznámil skupině, že je to tam otevřené, nikdo tam nechtěl jít, jen náměstí, kde je hodně lidí, mikrofon, dav apod. Nic pro mne.
   V Mannheimu jsem zažil jakýsi křesťanský nacionalismus: Skupina misionářů původem z Finska se tu usadila, aby přinášela Evangelium přistěhovalcům. To jim chválím, ale co jim prováděli ti Němci, to bylo hrozné: V neděli je téměř nenechali nic oznámit, nikdo jim nebyl nápomocen, museli se vším bojovat: O prostor ke službě, ke svědectvím, k výzvám křesťanům, aby se připojili do služby… Místo, aby měli čestné místo, tak postávali někde vzadu, se sklopenýma ušima, kde je místní asi nechali „z milosti“. Němci byli neteční, odmítaví, nepodporovali tuto službu. Tehdy jsem viděl poprvé v životě, jak po shromáždění vyšel celý sbor na parkoviště a téměř všichni si zapálili… Takže si to Finové vynahradili na nás na Češích: Každý den nám chtěli kázat, zpívat písně atd. Neměli jsme kam utéct, tak si na nás léčili svůj komplex, že nemohou mluvit ke shromáždění. Au. Když už jsme konečně vyrazili do terénu, tak jsme si na nějakém náměstí rozdělali stánky s Evangelii. Misie šla výtečně: Kolemjdoucí se zastavovali, prohlíželi si je, brali s sebou, měli otázky, vedli jsme rozhovory atd. Z té církve nám přišel pomoct jeden pán, původem Surinamec. Ale pak přišli i Němci: aby nám vynadali, že máme na stole ve stánku Evangelium v němčině vedle Evangelií tureckých, arabských, indických, a dalších… Němčina musí být zvlášť, u druhého stánku a to naproti přes ulici! Řekl jsem mu, že tudy prochází smíšená manželství, že jeden z páru si vezme např. thajsky, a druhý německy… Nepomohlo to, museli jsme oddělit jazyky (jestli také rozdělovali ty manžele? 8-) A to si představte, že cizinci v tomto městě tvořili 40 % obyvatelstva, skoro polovinu! A je jasné, že se více množí, a za čas bude Němců menšina. No, vytrpěli tam naši přítomnost, a byli rádi, že odjíždíme (a Finové byli smutní, že přišli o své posluchače 8-)
   Takže tři výjezdy = tři šoky, které ve mně vypůsobily, že jsem se rozhodl už s nikým na výjezdy nejezdit, ale pořádat tyto výjezdy sám: Věděl jsem, co mi na těchto akcích vadí, co mi zde chybí, a chtěl jsem to udělat lépe, ale nejen to: Řekl jsem si také, že možná někomu zase bude vadit můj styl, také se naštve, a také si založí svůj tým, se kterým bude jezdit na jiné výjezdy, takže se vlastně rozmnoží misie 8-)
   Uběhlo více než deset let, a dnes existují dvě takové skupiny, které si organizují své výjezdy: Lidé, kteří jezdili původně se mnou, tak se osamostatnili, obklopili se dalšími lidmi, a mají své týmy, se kterými navštěvují zase jiné země. Cože?! To jsem naštval tak málo lidí? Jenom dva? Budu se muset více snažit! 8-)
   Tak jsem začal něco organizovat. Ale jak začít? Aha, už vím: Znám jednoho člověka, který je na misii v Bosně, tak pojedeme tam! Navštívíme ho, s něčím mu pomůžeme, a něco z toho vznikne?! Začal jsem tedy s přípravami. Tehdy jsem chodil pracovat do naší sborové kanceláře, protože jsem neměl vlastní počítač. Chodil tam také jeden zaměstnanec té církve. Takže já jsem si psal v počítači, a on také něco… Najednou jsem se ho zeptal: „Na čem makáš?“ a on mi odpověděl, že připravuje výjezd za jedním známým do Bosny. Zjistili jsme tedy, že máme stejný nápad, a sloučili jsme to. V podstatě on už to měl pokročilejší, ty přípravy, tak jsem se opět připojil k jeho skupině, ale ty své přípravy jsem neopustil, jen to nechal rozdělané, a dotáhl do konce a uskutečnil asi za půl roku…
   Takže ještě jednou jsem se připojil k jiné skupině, ale opět jsem poznal, že mají jiné vize, plány, způsoby… Opravdu si do budoucna budu dělat výjezdy po svém! Ale ta země: Bosna! Hned napoprvé mě to tu uchvátilo, hned jsem věděl, že „to je ono!“ Takže, jak už jsem uvedl, asi za půl roku jsem sem uspořádal svůj první samostatný výjezd, a od té doby celou řadu, tyto výjezdy dělám i v současnosti a mám zde i své plány do budoucna, o tom však napíši někdy příště…
   Dále mě napadlo, jak jsme byli v létě v tom Traiskirchenu, že v zimě tam asi žádné týmy nepojedou?!  Uspořádal jsem tedy sbírku oblečení pro uprchlíky, která se celkem vydařila, lidé ze sboru přinesli několik pytlů oblečení, jedna sestra nám dala peníze na benzín, také se mi nabídl jeden řidič s autem, rychle se obsadila volná místa, zavolal jsem známému do Vídně kvůli ubytování, prostě vše šlo „jako po másle“. Takže můj první samostatný výjezd, jeho organizace, mě přesvědčila, že Bůh je v tom se mnou, že jsem si to nevymyslel sám, že mi s tím pomáhá. Získal jsem ještě větší odvahu, a začal organizovat logisticky složitější akce. Jak to tu dopadlo? Když jsme přijeli (v pěti) ke známému křesťanskému centru, začalo sněžit, a u dveří postávali nějací vyjukaní Somálci v lehkých bundičkách. Pracovnice jim řekla, že je zavřeno, a že oblečení se bude vydávat v pondělí (byl pátek). Ona chtěla naše oblečení jen uskladnit, my bychom v neděli odjeli, a zaměstnanci by to pak v pondělí rozdali, my bychom tedy byli jen „závozníci“ a ne misionáři. Tak to tedy ne! Okamžitě jsme rozbalili jeden pytel ze sbírky, a na vrchu byly čepice a další zimní vybavení. Vděční Somálci se rychle přioblékli, samozřejmě takto vznikne hned kontakt, můžeme si dát opět nějakou schůzku, třeba zítra… Ale hlavně: jsem viděl, jak má Bůh vše připravené: Nějací černoši možná poprvé v životě vidí sníh, kulí oči, asi se modlí k Bohu, co to je?!? Zmrzneme! A najednou vedle zastaví auto plné čepic, šál a svetrů! A ještě jsme jim řekli, že jim to posílá Ježíš 8-)
   Takže to byl začátek. Další akce na sebe nenechala dlouho čekat: Náš sbor se chystal na výjezd do Belgie, kde měl nějaké plány spolu s jihoafrickými misionáři. Těch je tady hodně, protože v Jihoafrické republice se mluví příbuzným jazykem, jako v Belgii, tak je to pro ně jazykově i kulturně blízké. Tito misionáři se tedy snažili zasáhnout vlámsky mluvící obyvatelstvo ve svém městě, a náš, český tým, jim v tom chtěl pomoci. Vedle toho také psali, že by rádi rozjeli i službu v místním uprchlickém táboře, který má kapacitu asi 500 osob, ale neví, jak začít? Výborně, něco pro mne! 8-)
   Vytvořili jsme tedy dva týmy: jeden se zaměřil na službu Belgičanům, a druhý na službu uprchlíkům. Náš sbor zorganizoval dopravu, belgický sbor zase ubytování, a já jsem připravil Bible a programy pro uprchlíky.
   Naše dva týmy spolu cestovaly a bydlely, ráno jsme se však jen spolu pomodlili a rozdělili se: Jedna část šla do města, a naše skupina k uprchlickému táboru. Bůh opravdu jednal: Místní pastor, který šel s námi, se zeptal, jak se dostaneme do tábora, když to tam hlídá ostraha, všude kolem jsou ostnaté dráty atd.?! Řekl jsem ve víře, že Bůh to má připravené, že musíme jen vstoupit do věcí, které již předem připravil. Nebyla to z mé strany jen stokrát omletá fráze, ale skutečně jsem tomu věřil, a věřím tomu i dnes 8-) Když jsme přišli k táboru, byla u vrat cedule s nápisem: „Dnes: Den otevřených dveří“ 8-) A ještě nám ostraha řekla: „Vítejte!“ 8-) Napochodovali jsme tedy dovnitř, tašky plné Evangelií a pozvánek do sboru a na námi chystaný „Český večer“, který měl být v pátek (v sobotu se pak konalo pravidelné shromáždění), a na který jsme připravovali jídla české kuchyně, písně, promítání o naší vlasti, svědectví, modlitby, kázání, a výzvu k přijetí Krista do svého života 8-)
   Chodili jsme tedy po chodbách, ubikacích, byli jsme v prádelně, na hřišti, v jídelně, v knihovně (zde jsme samozřejmě vybavili jednu poličku biblickou literaturou 8-) Prolezli jsme to celé, a připomněl jsem místnímu pastorovi slovo z Písma, kde Bůh slibuje Jozuovi: „Prochoďte tuto zemi, kam šlápne Vaše noha, to místo Vám dám!“ Takže jsme museli prochodit tábor, abychom jeho obyvatele získali pro Ježíše 8-) Všude jsme rozdávali Evangelium, povídali si s obyvateli, zvali je do sboru, kde jsme každý večer vařili čaj a kávu, připravovali jídlo, hráli šachy apod. Z místního sboru s námi chodila žena, která mluvila francouzsky, takže mohla oslovit Araby ze severní Afriky a jiných částí světa, my jsme si pak vystačili s naší slovanskou výbavou 8-)
   Pastor mi říkal: „Ale zítra už to bude zase zavřené!“ Seznámil jsem se s jedním Arménem na invalidním vozíku, který mi půjčil na celý týden svou magnetickou kartičku, která fungovala jako klíč u brány. Kdo měl tento klíč, toho nekontrolovala stráž. Takže každý den mohl někdo z našeho týmu na tuto kartičku jít dovnitř 8-) To je ta česká vy...nost (vynalézavost, samozřejmě 8-)
   Mnoho uprchlíků k nám chodilo vždy večer do budovy, kde jsme byli ubytováni, fungovalo to tak, že jsme se třeba seznámili s jednou skupinou, a oni už k nám přivedli další skupinu uprchlíků. Stávalo se, že přišlo třeba několik Afghánců, klepali na dveře a ptali se: „Kamarádi nám řekli, že tu jsou nějací křesťané? Mohli bychom se podívat, jak vypadají? V naší zemi jsme žádné neviděli“ Když jsme řekli, že to jsme my, divili se, že prý vypadáme celkem normálně? Odpověděli jsme, že jsme normální 8-) U čaje a šachů se uvolnili, když pochopili, že je nebudeme hned konvertovat, ale jak se rozběhl rozhovor, tak tomu samozřejmě neunikli 8-)
   Celý týden jsem byl ve svém živlu: Konečně mě nikdo neomezoval, mohl jsem uplatnit svoji tvořivost, nápadistost, nemusel jsem se řídit harmonogramem, který někdo vytvořil, nemusel jsem nikoho poslouchat, ale naopak jsem mohl naslouchat Svatému Duchu a našim uprchlíkům, abych rozuměl, jak přemýšlí, jak s nimi jednat, a také jsem se začal učit, jak pracovat s týmem, jaké vydávat pokyny, jak vést lidi atd. Poslední den se konal náš „Český večer“, na který přišlo několik Belgičanů, které pozval druhý tým, a několik uprchlíků od nás… Pastor řekl, že jeho sbor má dvacet členů, a že přišlo dvacet hostí. Po nějaké době nám pastor vzkázal, že už tam mají nějaké zahraniční skupinky...

   Jako zajímavost: Část sboru byly staré babičky, které nám vyprávěly, že jsou původně z Ruska. Nacisté je za války odvlekli do Belgie, aby tu pro ně pracovaly v nějakém průmyslu, a po válce už tu zůstaly...
   Tato akce byla tak úspěšná, že jsem ještě více zatoužil pořádat výjezdy do zahraničí, jen jsem se musel naučit, jak organizovat věci a lidi, není to jen misie, ale také auta, řidiči, trasy, ubytování, programy, finance, vedení týmů, jak zvládat různorodý tým složený z křesťanů různých povah, jak naplánovat službu, odpočinek, jídlo, pití, jak se chovat jako hosté v cizí zemi uprostřed cizí kultury atd. Upřímně: Tyto věci mi vždy „sežerou“ tolik času a energie, že mi nezbývá moc času na vlastní misii, a pak se musí snažit celý tým – a to je způsob, jak zapojuji do misie další křesťany 8-)

   Takže co bylo dál? To se dozvíte, když budete sledovat další díly našeho seriálu 8-)