Ovoce – plody služby I.
Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XIX.
V minulých článcích jsme se trochu zamysleli nad rámcem misijní služby, tedy rámcem, v jakém (církevním) prostředí se služba rodí, pěstuje, udržuje, rozvíjí, plánuje, financuje, zlepšuje, předává z generace na generaci, atd. Samozřejmě potud, pokud věci fungují, jak mají a jak se sluší na Tělo Kristovo. Pokud věci nefungují, bereme věci do svých rukou a v misijním úkolu pokračujeme formou partyzánského boje 8-) Sice amatérsky, ale hlavně stále vpřed!
Samotná služba se pak pochopitelně odehrává vně tohoto církevního prostředí, protože směřuje k lidem dosud nezasaženým Evangeliem. Takže ať už věci v církvích fungují nebo nefungují, nás najdete stejně venku, na tom se nic nemění 8-)
Čemu se budeme věnovat dnes? Jedny z nejčastějších dotazů, které dostáváme ve své službě, jsou tyto: „Má vůbec naše služba cenu?“ „Obrátil se někdo?“ Případně: „Kolik se obrátilo lidí?“ „Jakou máme zpětnou vazbu, jak se dozvíme o obrácených lidech?“ „Kam posíláme obrácené lidi, do jaké církve?“ „Jaké jsou výsledky, kolikaprocentní úspěšnost?“ Atd.
Tak se na to dnes mrkneme 8-)
Tak předně chceme upozornit, že nehrajeme na nějaké statistiky, nevyplňujeme kolonky dotazníků, neevidujeme si počty oslovených nebo obrácených lidí, nic podobného. Nejsme ani zaměstnanci žádné misijní organizace, takže nikomu neposíláme výkazy. Posíláme pouze svým příznivcům zprávy z dění, dále samozřejmě ten, kdo nás nějak podporuje, má právo se vyptat na detaily naší služby, s takovými lidmi si dáváme občas osobní schůzky, ale ten nejlepší výkaz je naše práce, takže pokud se někdo zúčastní našich akcí, vidí, co děláme, sám si to vyzkouší, zažije to, nějak se toho dotkne, to je ten nejlepší výkaz 8-)
Proč nepočítáme tyto lidi? Protože nám nepatří! Kristus je Pán, a tedy je i jejich Pánem, On je Pánem nade vším tvorstvem, Pán žně (kterou si sám přepočítá 8-) a je tedy i Pánem těchto lidí, kterých se dotkne naše služba, a my si na ně nemůžeme nárokovat žádná práva. My nemáme právo počítat si ovce Jeho stáda, ani je ovládat, pokud se někdo obrátí, tak ke Kristu, k Pastýři, a vejde do Jeho Království, ne do naší organizace.
Dále si ani nepřičítáme zásluhy, neboť víme, že obrácení člověka není lidskou zásluhou, ale milostí Boží. Písmo o tom mluví na vícero místech – např. J 6:43 „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke Mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který Mě poslal…“
Takže vidíte, nemáme ani reptat, ale dělat to, k čemu jsme povoláni 8-) o tom je i další verš: Fp 2:14 „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování…“ Kdybych se měl ohlížet na to, kolik lidí se obrátilo, a to by mělo být mým motorem, tak bych to už dávno zabalil, ale Bůh jedná jinak, než si myslíme, někdy i napříč generacemi... Např. Já mám něco dělat, a něco se má stát, třeba za 25 let, já po pěti letech nevidím „ovoce“, tak to přestanu dělat, a jak se tedy ty věci mají naplnit za dalších 20 let, pokud jsem opustil své místo? Takto podobně jsem viděl mnoho lidí, kteří vydrželi v nějaké službě dva-tři roky, a pak šli dělat něco jiného, protože neviděli hned výsledky. Ale když se podíváme v Bibli na naše vzory, třeba Mojžíše, nebo Abrahama, tak tam nešlo o nějaká dvě desetiletí, ale třeba o 80 let, nebo 90, nebo i víc...
Tak že bychom snad byli plodem „instantní doby“, kdy jsme si zvykli, že uděláš nějakou věc a ono se něco stane, třeba, že hodíš dvacetikorunu do automatu, a ona z něj vypadne houska se salámem? To jsem v církvích slýchával: „Řekneš někomu Evangelium, on se pomodlí modlitbu spasení, a je to hotovo!“ Pak šla parta evangelistů mezi bezdomovce k obchoďáku, předříkávali jim tuto modlitbu, oni jí opakovali, aby dostali dvacku na víno, a všichni byli spokojeni: Evangelisté měli pocit, že spasili nějaké lidi, opilci měli co pít, a satan neztratil své poddané... Soudný člověk samozřejmě musí vědět, že takto to nefunguje. Takže zapomeňte na instantní řešení, a dělejme raději to, co nás učí Bůh.
Ještě k té instantní době: Ř 12:2 „A nepřizpůsobujte se tomuto věku...“ však to znáte 8-) Takže raději se přizpůsobme Království, které trvá „I nyní, i vždycky, až na věky věků" 8-)
No tak když jsme u těch veršů, mne nejvíce oslovuje tento: 1K 3:6 „Já (Pavel) jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“
No, tak vidíte: Ten, kdo nejvíce pracoval na misii, o sobě píše, že jen zaséval, a že nic neznamená. A to stejné si myslím i já o sobě: Když jsem se ptal Boha, co a jak, jaká je vlastně moje role v Jeho misijním plánu, co mám přesně dělat a jak, tak mi odpověděl, že toto je můj úkol, být tím rozsévačem, a že po mně půjdou další a zase budou plnit své úkoly.
Od té doby se popravdě cítím i svobodnější, lépe se mi dýchá a pracuje. Musí to být ohromný stres být pod nějakým tlakem výkonu, plnění tabulek, statistik, a podobných věcí. Když se dívám na některé jiné služby, tak to vidím, že tam, aby naplnily očekávání svých buď nadřízených, nebo sponzorů, čtenářů, apod., tak často přehání, píší ve svých zprávách nadsazené údaje, nebo uspořádají nějakou akci, na kterou pozvou obrácené lidi z jiné služby, vyfotí si je a pak si je také „vykazují“, stejně jako ta služba, odkud sem přišli na návštěvu, takže to připomíná jakýsi obchod s mrtvými dušemi, nebo jak se tomu říká.
Něco takového jsme zažili i my, když se někdo obrátil v naší službě, tak jsme potom příběh těch lidí četli v časopisech organizací, které s touto událostí neměly nic společného, prostě si tyto lidi pozvaly, udělaly s nimi rozhovor a uveřejnily, ale aby pracovaly na spasení duší, to ne… Neobeznámený čtenář těchto periodik, kde vychází podobné „vykradené“ příběhy, si pak myslí, že skutečně tyto organizace jsou úspěšné a rád je podporuje…
Nebo znám jednu službu, kde je to úplně trapné: Pod záminkou „evangelizace“ shromáždí křesťany z různých církví, pak tam lidi ovlivňují pomocí hudby, skandují z pódia nějaká hesla, a když se lidé rozpumpují (zvláště třeba Afričané mají rádi tento typ bohoslužeb, kde se dějí věci hodně emotivně, nahlas a pompézně), tak zvolají, ať ten, kdo se hlásí k Ježíši, zvedne ruku nad hlavu. Co následuje, je Vám asi jasné: Zacvakají fotoaparáty, rozjede se tiskárna a z ní vycházejí letáky, na kterých pod fotografiemi těchto lesů rukou stojí psáno, že toto jsou lidé, „kteří na akci uvěřili a obrátili se“ – člověk, který nemá šanci se na místo dostat a vidět skutečnost, tomu může snadno uvěřit…
Tak když vidím, co se děje, tak opravdu nerad hovořím o našich „úspěších“, nebo o ovoci, které jsme měli možnost vidět v naší službě. Proto jsem dosud o tom ani nepsal na našem webu, držím se ve svých zprávách jen strohých faktů, tedy kde jsme byli a kde jsme pracovali, ale dnes bych mohl udělat jednu výjimku 8-) – ale až později, ještě musíme něco probrat:
Když jsem zmínil ten verš o tom, že jeden zasévá, a druhý zalévá, tak je asi jasné, že „někdo třetí“ sklízí 8-) – Myslím, že Bůh to takto schválně rozdělil, aby se nikdo nechlubil. Teď víme, že kdo sklízí, není to jeho zásluha, ale toho, kdo pracoval před ním, právě na setbě.
Takže např. já jsem jel na nějakou misii, tam jsem se dal do řeči s neznámým člověkem, a ten se mě zeptal, jak se má modlit, aby se stal křesťanem. Poradil jsem mu, ještě jsem přidal radu, ať se jde modlit někam do soukromí, že to je věc čistě mezi ním a Bohem. Odešel, už jsem na to nemyslel, a druhý den jsem ho potkal znovu, úplně zářil, svítil, měl změněný obličej, a nemusel mi ani vyprávět, vše bylo zřejmé na první pohled, že se v modlitbě setkal s Ježíšem, že Ten se ho hluboce dotkl a začal v něm dílo proměny. Vyžádal si ode mne Bibli, aby se mohl dozvědět vše potřebné, také poprosil o nějaký křížek na krk, aby se před svými přáteli přiznal ke Kristu a veřejně se oddělil od svého předchozího života, a udělal další kroky na Cestě.
No a teď by bylo velice snadné propadnout dojmu, jak jsem dobrý misionář, že mi hned lidé padají do náruče, hned by chtělo sednout, a napsat dopis do Ameriky, aby rychle sponzoři pochopili, co mají dělat se svými dolary, ještě si poplácat po rameni, připnout na prsa odznáček, nebo přidělat další „zářez“ na pažbu, pardon, na opasek, nebo prostě někam…
Naštěstí znám ten verš, takže vím, že to není má zásluha, ale že někdo se za toho člověka modlil, že někde slyšel nějaké kázání neznámého pouličního evangelisty, nebo možná slyšel Boží slovo z rádia, které provozují nějací obětaví lidé, nebo… Takže někdo přede mnou zaséval, někdo zaléval, Bůh dal vzrůst (připomínám: 1K 3:6), a já, poslední článek v procesu, bych si teď o sobě myslel kdovíco? Ne: Raději se vrátím ke svému úkolu toho zasévače, aby zase někdo neznámý v budoucnu mohl zažít právě toto, že přijde připravený člověk a jen se zeptá: „Chci se vydat Kristu, jak na to?“
Pak tu jsou další zajímavé verše, co třeba: J 15:5 „...beze Mne nemůžete činit nic.“ nebo: L 17:10 „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“
Tak jasné? Z těchto výše uvedených důvodů nepíši o tom, kdo se obrátil, co se dělo, co jsme zažili, ale jen o tom, kde jsme zasévali, koho jsme potkali… Jestli chceš vědět o obrácených lidech, nedozvíš se to z našeho webu, ale jen tím způsobem, že pojedeš s námi na misii, a uvidíš to na vlastní oči 8-)
Také padá často otázka, proč tyto lidi, když se obrátí, nekřtíme? Opět verš: 1K 1:17 „Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat Evangelium…“ A praktická poznámka: Naše služba se děje mezi cizinci, tedy migranty, kteří migrují stále, např. za studiem, za prací, za byznysem, takže takového člověka můžete potkat v Praze na nádraží, jak jede do Německa, kde má vyhlídku na práci s větším platem, ale jak dlouho tam zůstane, jestli se dále neposune třeba do Finska, to my nevíme, tak ať se pokřtí až v církvi, kde zakotví, proč bychom ho měli křtít a novorozeného poslat na „divoký západ“ 8-)
No a mezi uprchlíky je to úplně jasné, když se pohybujeme někde na Balkáně mezi migranty, kteří míří do západní Evropy, tak by byl samozřejmě nesmysl je pokřtít třeba v Bulharsku, když zítra odjedou do Německa nebo do Itálie. Kam se tito lidé dostanou? Do jaké země? Do jaké církve? Kdo to může vědět? Jedině Bůh.
Tak a ještě úplně poslední verš, teď to trochu otočíme, zatím jsme si řekli, že děláme to, co máme dělat, a nepřičítat si zásluhy, ale ještě jsou tu případy, že někdo nedělá to, co má dělat, a potom platí: 1K 9:16 „Nemohu se chlubit tím, že kážu Evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“
A opravdu: Znám lidi, kteří jsou povoláni k misii, a pokud jí nedělají, dopadají na ně nějaké rány (to jsou ty bědy z toho verše). Pak se divíme, odkud se berou mezi křesťany různé rakoviny, autonehody, rozvody, neposlušné děti, atd. Nejen, že to zní tvrdě, ale ono je to skutečně tvrdé. Ale mne prosím neviňte, to říká Bible, ne já…
Proč o tom přemýšlím? Znám to i u sebe: Když nastane nějaká situace v mém životě, kdy nemohu jít na misii, tak za pár dní to pocítím: Tu mě píchá, tady něco cítím, hned manželské neshody, hned nějaká potíž, něco mi nevychází, tohleto a támhleto… Hned si musím vyřešit ty věci, které mi brání v misii, odstranit překážky, které mi stojí v cestě, a vyrazit na misii. Víte, jakou potom pociťuji úlevu?
Třeba nejsi misionář, tak u Tebe to nebude jít na misii, prostě zde řekněme: „Potřebuješ začít plnit své povolání“ – navrátit se zkrátka k plánu, který s Tebou Bůh má, pokud jsi z něj vypadl.
Vsuvka pro etymology: slova „plnit" „plán" a „plnost" jsou z jednoho kořene 8-) Takže když plníš plán, který pro Tebe Bůh připravil, zažíváš plnost života, naplnění Svatým duchem... Když neplníš, nejsi úplně plný, něco Ti chybí (třeba krvinky).
Asi soudruzi to už věděli, pamatujete, jak vždycky přišli někam na pracoviště, a jejich otázka byla: „Plní se plán?“ 8-)
Abychom uzavřeli toto téma „běd“, zbývá doplnit: Nejen, že skutečně jsou lidé, na které ten verš přesně pasuje, tedy že jsou biti proto, že nedělají to, co mají dělat, ale co takhle celé církve? Dělají to, co mají dělat? Proč se rozpadají? Proč tu vznikají různé úlety? Proč nerostou? Mnohé vymírají… Popřemýšlejte.
Samozřejmě ne všechny „bědy“ jsou božího původu kvůli tomu, že neplníme, co máme plnit. Jsou tu také problémy způsobené satanem za to, že právě děláš to, co Bůh po Tobě chce – o tom bych také měl co psát, ale to je zase jiná kapitola… Ale pozor, ať všechny problémy nesvádíme na satana, opravdu jsou momenty, kdy s námi jedná Hospodin, tak abychom to dokázali rozeznat, neházeli jedním šupem vinu na ďábla, ale přemýšleli, co nám chce Bůh říci a co máme napravit. Abychom zkrátka nepropásli příležitost, ten čas, kdy nás Bůh navštívil a mluvil k nám tímto svým zvláštním, ale svrchovaným způsobem.
A opravdu to dělá Bůh? Já si spíš myslím, že je to nějaká součást naší nové přirozenosti, vezměte si příklad, že sportovec, když si nemůže zasportovat, tak mu není dobře, feťák, když si nemůže šlehnout svojí dávku, tak je mu blbě, nemocný člověk, když si nevezme svůj lék, tak je mu špatně, manželka, když neplní svojí manželskou povinnost, tak jí není juchachá (manžel je nevrlý a chová se tak, že jí to vadí 8-), děti, když nejsou dětmi, ale hrají si na dospělé (kouří za školou cigarety, nebo čuchají lepidlo 8-), tak jim je špatně, atd. atd. No a stejně křesťan, když si „nezaježíšuje“ (ach, ta čeština 8-), tedy když neuctí správným způsobem Ježíše, no tak mu také něco schází, zkrátka „není to ono“.
Tak kdo jsi Ty? Jsi cyklista? Tak si jdi zajezdit na kole. Jsi fanoušek seriálu Ordinace v růžové zahradě? Tak si pusť svůj díl č. 328. Nebo jsi křesťan? Tak jdi uctít Ježíše tak, jak se to sluší a patří!
No a co tedy ty naše slíbené příběhy? Mám, nebo nemám? 8-) No tak já si to ještě rozmyslím do příště 8-)