Svatba

   Minule jsem během vyprávění o jednom z výjezdů naťukl, jak jsme se během akce seznámili s Luckou a vzali jsme se. Tento příběh si zaslouží zvlášť zpracovat, a tak si dnes „odskočíme“ od témat výjezdů, a povyprávím, jak to celé s námi bylo 8-) Ovšem potom by někdy mohla Lucka napsat svoji verzi, protože ona si to pamatuje trochu jinak 8-) No, to je známé, že ženy vnímají věci z jiného úhlu pohledu než muži, na tom není nic divného, a je to vlastně výhoda: Kolikrát si třeba Lucka pamatuje z nějaké akce jiné věci nebo lidi než já, a když pak po letech pátráme v paměti, jak to celé bylo, dáme to spolu dohromady. Nebo když jsme přebírali náš nový autodům, dostali jsme ve firmě školení, na co jsou všelijaké kličky, páčky a tlačítka, a protože to bylo moc informací, a ne vše jsem si zapamatoval, tak když jsem něco potřeboval, Lucka mi poradila, a zase já jí, co nevěděla ona. Zkrátka každý z nás si zapamatoval tu druhou polovinu, ale ne, že bychom se na tom domluvili, prostě je to tak od přírody 8-)
   Ale to už jsem prozradil něco z našeho společného života, proto nebudeme předbíhat a začnu popořádku: napřed o tom, jak jsme se seznámili:
   Tak předně řeknu, že jsem si fakt musel počkat na věci od Boha, ženil jsem se až ve čtyřiceti. Před svým obrácením mě Bůh opravdu chránil: Tehdy jsem tomu tak nerozuměl, a divil jsem se, proč mé pokusy o trvalý vztah vycházely neprázdno, ale dnes to zpětně vidím, jak mě Bůh chránil, abych si až jako věřící našel též věřící ženu. Byl jsem uchráněn toho, abych se oženil, potom přišel ke Kristu a vzdálil bych se tak svojí ženě, případně dětem… Pak bychom každý byli „jinde“ a přineslo by to jen trápení, jak to i často vídáme u mnoha manželských párů. Takto jsme se potkali až jako věřící a rozumíme si v životě v tom hlavním, a to ostatní nějak doladíme 8-)
   Ale i po tom, co jsem uvěřil, to nebylo jednoduché a musel jsem čekat ještě dalších 13 let: Nejprve jsem byl v komunitě, kde vztahy byly zapovězené, tam nebylo co řešit. Ale i potom, kdy už jsem chodil do nějakého běžného společenství křesťanů (vystřídal jsem jich několik, jak jsem se různě stěhoval kvůli práci) jsem si sám ještě určil nějakou dobu, kdy chci žít intenzivně s Bohem, a to bylo dobře: Nešel jsem do vztahu krátce věřící, s hlavou plnou falešných představ apod. Dodnes čerpám z tohoto období, kdy jsem žil intenzivně s Bohem, mnoho jsem s Ním prožil, lépe Jej tak poznával, a také jsem strávil hodně času studiem Písma. Prostě ten čas, kdy jsem byl sám, Bůh potřeboval, aby mě vyškolil pro to, co má přijít. Dnes vidím, jaké to bylo privilegium, kolik jsem toho nasál, poznal, jak jsem se mohl soustředit na tuto Boží školu, teď to sám zažívám, že člověk žijící v manželství na takové věci už mívá méně času, běžná péče o členy rodiny a o domácnost to tolik neumožňuje… Takže věřím, že jsem tehdy ten čas využil naplno, upevnil jsem svůj vztah s Bohem a teprve pak byl čas začít budovat další vztahy. No a také jsem samozřejmě v tomto období od Boha dostal misijní povolání, měl jsem čas jej rozvíjet, studovat různé věci o národech atd. Přímo mě vedl, říkal mi, jak mám postupovat, a tak se i vybudovalo dílo, na kterém dodnes pracujeme, už společně 8-)
   No bylo to super období, ale i tak to už na mne bylo moc dlouhé. Dokonce jsem i o vývoji událostí a o sobě začal pochybovat, jestli je všechno v pořádku, např. jsem jel na setkání spolužáků ze základní školy a později i z učiliště: Vrstevníci kolem vyprávěli o svých rodinách, dětech, jak jim to funguje v životě, jak se zabydleli, co si koupili, kolik už vydělali a našetřili, a já si vedle nich připadal jako blbec, že jsem sám a nikoho nemám. Dnes, po létech, když se potkám s těmito vrstevníky, tak poslouchám, jak se rozvádí, jsou na ubytovnách, soudí se o peníze, děti s nimi nemluví… a já jsem šťastný, děti mě mají rády a funguje nám vztah. Takže vidím, že „kdo si počká, ten se dočká“ 8-) Když čtu některé příběhy v Bibli, třeba o Mojžíši nebo Izákovi (ti se také ženili ve čtyřiceti 8-), tak si myslím, že Bůh to takto dělá a mně to tak zařídil, sám bych si to asi vybral jinak 8-) On ví, co je pro nás lepší 8-)
   Také někdy v této době, kdy jsem měl tu intenzivní Boží školu, přišla chvíle, kdy jsem potřeboval vyřešit otázku, kterou si asi musí vyřešit každý křesťan, a to je, jestli mě Bůh vůbec povolává do manželství, nebo do celibátu, tedy k životu s Bohem naplno, kdy se člověk věnuje jen Písmu, modlitbě, službě druhým lidem, případně nějaké teologii (každá křesťanská kultura tomu říká jinak, někde se to jmenuje celibát, někde mnišství, jinde „být single“ apod.) ale o co jde, je jasné: Zda se soustředit na službu Bohu a nerozptylovat se rodinnými záležitostmi, nebo oslavovat Boha s celou rodinou…
   Tuto otázku jsem napřed nemohl dlouho vyřešit, ale tím, jak jsem v té době vstoupil do misijní služby, bylo najednou získat tuto odpověď snadné: Přes dobře míněné rady dobrých křesťanů, jako abych zůstal sám, že budu mít více času na misii, že peníze získané na misii věnuji jenom misii a nebudu je dělit mezi službu a rodinu apod. (dnes už vím, proč to říkali: abych pro ně (jejich sbory) více dělal a za méně peněz 8-), jsem se rychle přenesl do reality misijního života: Národy, kterým se věnuji, nemají pochopení pro samostatný život s Bohem, to je běžné v křesťanských kulturách (mniši, kláštery, poustevníci, svatí muži, lidé oddělení pro Boha), ale v nekřesťanských kulturách je velký důraz na rodinu a děti. Jako svobodný a bezdětný jsem měl velký hendikep mezi lidmi ze své cílové skupiny: Neměli pro to pochopení. Např. jsem mluvil s nějakými lidmi z Asie, vzali si ode mne se zájmem Bibli, měli otázky, začetli se… a pak se zeptali na moji rodinu. Po odpovědi, že nemám rodinu, mi vrátili Bible a řekli, tak ať si to nechám… Měli to s tím spojené. Mezi dalšími kulturami jsem pozoroval, např. když jsme měli výjezd s týmem, že se nás všech lidé zeptali, kolik kdo má dětí, a pak se drželi toho, kdo jich měl nejvíce a toho poslouchali, jemu věřili… Ostatní jsme byli nedůvěryhodní. No a pak tu byl další problém: Hodně cizinců se snaží dostat do EU nebo si tu nějak zlegalizovat pobyt, a nejsnadnější je to přes sňatek s občanem EU, takže buď mě chtěly nějaké vdovy, nebo mi cizinci nabízely své dcery (pak by mohla přijet celá rodina 8-) nebo vyloženě sháněli někoho pro fiktivní sňatek na pár měsíců, a to za nějaký poplatek, ale jestli „Ty jsi dobrý křesťan, co dělá dobré skutky“, tak bezplatně samozřejmě 8-) Nejlepší ochrana proti takovým věcem je manželka a nejlepší vizitka mezi cizinci je opět manželka (a zvyšující se počet dětí, samozřejmě 8-)
   Nebyly to však jen cizinky, kdo by mi mohl způsobit problémy, ale i křesťanky: Víte, že jsem se v té době snažil vzbudit misijní hnutí mezi křesťany, hledal jsem další zájemce o misii, navštěvoval sbory a prezentoval službu, jinými slovy ukazoval jsem, že je možné se zapojit do misie. Mělo to být zejména pro ty, kteří chtěli na misii, ale nevěděli, jak začít, pak pro ty, kteří nevěděli, co chtějí, tak aby si to zkusili, zda to není ono? A do třetice pro sbory, které nějak chtěly vstoupit do misie, ale nevěděly, jak to uchopit, kde začít, za co se modlit, koho podporovat, jestli a pokud, tak kam udělat výjezd, atd… Nemluvil jsem pak samozřejmě pouze o sobě a o své službě, ale ukazoval jim na další služebníky, další projekty, aby měly z čeho vybírat… Tím jsem tedy hodně cestoval po sborech, vystupoval „na pódiu“, veřejně zde mluvil… A to také přinášelo problémy, protože „přijel mladý a svobodný řečník“ a sami víte, jak to v těch sborech vypadá, kolik je tam svobodných, neprovdaných (a bohužel často i neprovdatelných 8-( sester… Takže vznikala různá nedorozumění, některé sestry si vyložily moje slovo po svém… Někteří kazatelé mě zvali, ne abych jim pomohl budovat misijní kulturu a rozvinout nějaké misijní aktivity, ale aby se zbavili nějaké sestry a šoupli mi jí... Někdy v dobrém, že jí to přáli, se vdát, někdy se jí asi chtěli už zbavit 8-) a nebo také nový člen by se jim hodil, tak by mě tam pomocí té sestry uvázali.
   Někdy v tom kazatelé byli nevině, zmíněné sestry jim vyprávěli „jak to prožily“, a že „je to od Boha“ a takové ty věci, oni tomu uvěřili, nebo si i mysleli, že je to oboustranné, a pak na mne přišli s hotovou věcí a já jsem jenom zíral… Ale mnohé z nich se chovaly fér: Na rovinu se zeptaly, jestli by to fungovalo, zhodnotili jsme, že ne, vyjasnili jsme si to, podali si ruku a chovali se k sobě nadále přátelsky… Vesměs tyto sestry chtěly manžela, ale nechtěly přijmout misijní způsob života, ani nehledaly službu, kterou už většinou měly ve svém sboru… Nebyly by mi pomocí v misijní práci, každý z nás by dělal pro Boha něco jiného…
   Stalo se třeba, že se některá přihlásila na misijní výjezd, ale z jiného motivu, než přinést nevěřícím Evangelium či strádajícím nějaké oblečení a jídlo, a když pak zjistila, že si jí na výjezdu nevšímám, tak tam dělala dusno, rozehrála nějaké emoce v týmu nebo proti mně chtěla poštvat jiné ženy… No prostě bylo hodně nedorozumění, bolestí, konfliktů, a proti tomu je zase jenom jeden recept: Manželka!
   Zkrátka bylo nutné, abych na misijní službu vyrážel s manželkou (nebo aspoň s prstýnkem na ruce 8-), jak mezi cizince, tak do církví, aby bylo předem jasno a předešel jsem tak nedorozuměním!   
   Takže: „Ožením se!“ Tím ale vzniká další otázka, a to je s kým? 8-) Zeměkoule (nebo Zeměplacka, jak je to doopravdy? 8-) je plná ženských a jak se v tom vyznat? Tak samozřejmě hodně pomohlo, že jsem věděl, že jedině s křesťankou, abychom sdíleli společné hodnoty, a hlavně je to napsáno v Bibli: 2.Kor. 6:14-18. Tím se to dost zredukovalo 8-) Pak jsem musel vyřešit, jestli s Češkou, nebo s cizinkou: Hodně křesťanů mi řeklo, ať si vezmu cizinku, když sloužím cizincům, že mi s tím pomůže. Tak jsem se začal modlit a studovat sociologické průzkumy o smíšených manželstvích. Nakonec jsem to zavrhl, protože krédo v mojí službě bylo, že jako Češi sloužíme cizincům, tedy příchozím, abych si bral cizinku a ta sloužila cizincům, to může rovnou zůstat ve své zemi a sloužit tam vlastním lidem, to se neslučuje s vizí, kterou mi dal Bůh. Takže je jasné, že si mám vzít Češku. No nakonec to dopadlo tak, že se naplnily obě ty teorie: Lucka je Slezanka, takže nemám vlastně ani cizinku, ani Češku 8-) 
   Takže opět se mi zúžil výběr a teď bylo zapotřebí vyřešit, z jaké církve by měla být? Tehdy se to dost probíralo, tzv. smíšená manželství, když si bere křesťan křesťanku z jiné denominace: Pastoři nechtěli přijít o členy církví, aby se třeba někdo neoženil či sestra se nevdala a člen tak neodešel do jiného sboru za svým partnerem. Vzniklo z toho dost lidského neštěstí, protože byli lidé, kteří skočili na tuto teologii a odmítli nabídku ke sňatku od člověka z jiné denominace, a marně čekají dodnes v té „správné“ denominaci na někoho, nebo to nakonec dopadlo tak, že si vzali úplně nevěřícího 8-( Také jsem slyšel o případech, kdy rodiče vydědili potomka, protože si vzal někoho z jiné denominace, než je ta „správná“ 8-(
   Časem jsem pochopil, že je to úplná blbost, vybírat si partnerku (a přátele a spolupracovníky do služby) podle denominace, protože více hrají roli místní zvyklosti, než denominace, např. v určité církvi v Čechách je úplně jiná mentalita, než v té stejné církvi na Moravě či ve Slezsku nebo na Slovensku… Často na našich výjezdech se potkali lidé ze stejné denominace z jiných měst a hodně se divili, jak odlišné jsou tam názory, praxe, atd. a nakonec si rozuměli více s někým z úplně jiné denominace. Tímto poznáním se mi zase o něco více rozšířil výběr 8-) ale tím se to jen zhoršilo, protože já přece potřebuji zužovat výběr 8-) Naštěstí hned jsem přijal další kritérium, které mi opravdu zúžilo výběr: Musí to být misionářka! To proto, aby rozuměla touhám mého srdce, měla pochopení pro to, že si nebuduji nějaké království, přepych, ale žiji jednoduše, a také měla pochopení pro můj cestovatelský život.
   No tak to byla pro mne hotová tragédie: za prvé misionářek je strašně málo (takové zúžení výběru jsem nečekal 8-) a za druhé ony mají své plány, země, které chtějí navštívit, službu, kterou budou konat, a nemám právo žádnou z nich stáhnout z jejího poslání, ze země, kam jí posílá Bůh, a z její služby, aby se mnou naplňovala to poslání, které mám zase já od Boha. Co teď?
   Bůh ke mně třikrát promluvil: První mi ukázal v Bibli o Nimrodovi, že se stal lovcem. Bůh mi řekl, že je to hřích, a já se nemám stát lovcem, tedy lovit ženu, chtít si svým úsilím zajistit budoucnost, ani manželství, ani obživu, ani uznání druhých (jako si existenci chtěl zajistit další lovec: Ezau), ani nic jiného. Že Bůh je Otec, který mi daruje všechno nejlepší: Práci, místo pro život, přátele, i manželku. Má to být dar, a ne výsledek mého snažení, ne úlovek.
   To druhé, co mi řekl, bylo, ať si hledím své služby, nerozptyluji se ženami, prostě ať sloužím a že během služby potkám tu pravou ženu. To znělo dobře, ale mělo to zádrhely: V té době už jsem navštěvoval hodně sborů, kde jsem se snažil získat spolupracovníky a chtěl jsem rozšířit myšlenku služby cizincům, tedy jsem po nedělích prezentoval na shromážděních a během týdne pořádal setkání pro členy těchto sborů, kde jsem vedl kursy o národech a o misii. Sice jsem tak poznal hodně lidí, a i dost sester chodilo na tato setkání, ale nebyla žádná příležitost blíže se poznat, prostě tam seděly a já jim samozřejmě do hlavy ani do srdce neviděl… Další potíž byla v tom, že hodně pastorů chtělo provdat nějaké sestry, takže je posílali na tato setkání a nebylo tak jasné, jestli sem přišly ze zájmu o misii, nebo z jiného důvodu. Pastoři nechtěli jen provdat nějakou sestru, ale i by se jim hodilo, abych se přiženil k nim do sboru, bylo by o dalšího člena navíc 8-) + takového, který evangelizuje a možná tak přivede další členy 8-) No byla to past.
   V té době ke mně Bůh promluvil potřetí, a to velice silně: Hlavně ať si neberu žádnou „chváličku“, tedy zpěvačku nebo tanečnici. Ty že mají úplně jiné poslání, které s misií vůbec nejde dohromady: Nechtějí jet někam za národy, ale chtějí být v neděli na pódiu a v týdnu chodí na zkoušky atd. Čtou jiné knihy, o uctívání, jsou zvyklé být v církevním prostředí, a ne v terénu. Vystupují před věřícími, a ne před nevěřícími lidmi. Ve sborech dostávají díky své službě uznání, mezi nevěřícími by trpěly nedostatkem tohoto uznání. No to se mi ulevilo, že mi to Bůh tak jasně řekl, protože právě chváličky byly vždy nejvíce vidět: Stály vepředu otočené k publiku čelem, kdežto ostatní sestry seděly v hledišti otočené tváří k pódiu, něco na pódiu třeba i říkaly, kdežto ostatní sestry během bohoslužeb mlčely. Po shromáždění se mnou nejvíce mluvily, protože byly zvyklé mluvit (projevovat se), a tak ostatní ke mně neměly přístup. Tím, že jsem si je „vyškrtl ze seznamu“, nenechal jsem se jejich vystupováním omámit, nevěnoval jsem tomu pozornost a nepřipouštěl jsem si k srdci jejich slova a cukrbliky. Úspěšně jsem odolával 8-) Takže i když mi některá z těchto chváliček projevovala větší přízeň, nebo i řekla přímo své záměry, měl jsem v tom jasno a mohl jsem odmítnout a čekat na to, co je od Boha.
   Takže byla to samozřejmě krize, protože to jsem vůbec nevěděl, jak mohu poznat „tu pravou?!“ Ale už jsem aspoň věděl, na co se nesoustředit, takže zbývalo jediné: Sledovat ty dívky, které chodí na přednášky, které jsem vedl: Nestačí, že ta žena chodí do sboru, ale musí chodit na naše společná setkání, tedy zájemců o misii, a tam být aktivní. Těchto přednášek jsem měl celou řadu, vzniklo několik týmů, které se připravovaly na praktickou službu, jednalo se o desítky lidí, ale ta žena mezi těmito lidmi nebyla…
   Jednou se stalo, že přišla na přednášku naprosto neznámá dívka, sedla si na židli doprostřed místnosti, tedy naproti mně a okamžitě ke mně Bůh promluvil: „To bude Tvoje žena!“ No tak to ne! Oponoval jsem: My tady máme rozjetý kurs a ona přijde v polovině, neslyšela ty naše předchozí přednášky, přijde si klidně uprostřed přednášky, nepřišla na začátku, je nevhodně oblečená, a navíc je moc mladá, taková hubená, krásná blondýnka s modrýma očima, já potřebuji nějakou fortelnou ženu! Znovu mi Bůh řekl: „Ano, opravdu to bude Tvoje žena!“ Opět jsem Bohu odporoval: No a jak poznám, že má misijní srdce? Ježíši, Ty jsi řekl, že „kde bude Tvůj poklad, tam bude i Tvé srdce“ (Lk. 12:34), takže srdce je nějak spojené s majetkem, s penězi… Kdo dává peníze na misii, má určitě u misie i srdce, takže jedině tak poznám, že má tato dívka srdce pro misii, že začne posílat nějaké peníze na misijní službu! Ten večer Lucka po návratu domů zadala trvalý příkaz na podporu naší misijní služby sto korun měsíčně… Když jsem to uviděl za čas ve svém účetnictví, vzpomněl jsem si, co jsem řekl Bohu, ale dál jsem se s Ním hádal: No, to ještě nic neznamená, musela by se přihlásit na misijní výjezd, který budeme pořádat během roku, abych viděl, že je fakt pro misii, a také, abych jí tam lépe poznal! Hned ten večer, během přednášky o balkánských zemích, jsem řekl před lidmi, že právě na Balkán letos uděláme výjezd. Lucka byla první, kdo se přihlásil! Bůh mě přebíjel mými vlastními argumenty! 8-)
   Takže pak už to šlo ráz na ráz. Mohl jsem Lucku trochu více poznat během tohoto výjezdu, ale hlavně jsem dostal ještě jedno potvrzení od Boha: Během našich cest a misijní služby jsem účastníkům výjezdu slíbil, že to bude také trochu turistika (hlavně gastroturistika 8-) a také, že Bůh ocení jejich snahu, věnovaný čas a úsilí, a také jim bude sloužit zvláštním způsobem, něco se vyřeší v jejich životech a také k nim bude mluvit ve viděních a ve snech. Za to jsme se i modlili, abychom měli tato vidění, ta skutečně přicházela a jednoho rána, když jsme si je vyprávěli, tak Lucka řekla, že měla vidění, jak je u svého šatníku, a že jí Bůh říká, aby vytřídila své oblečení a polovinu rozdala. V tu chvíli promluvil Bůh ke mně a řekl mi, že to jí pověděl proto, aby se jí ta druhá polovina vešla do karavanu 8-) Od této chvíle jsem to tedy bral vážně a začal přemýšlet, jak to představím Lucce.
   Mohli jsme se poznat ještě více na dalších misijních akcích, po návratu z výjezdu jsme na podzim hodně dělali službu uprchlíkům v táboře, kde si Lucka samostatně připravila nějaké výtvarné programy pro děti a také trávila svůj čas se ženami a našla si mezi nimi kamarádky (jim rozdala to oblečení, podle Božího pokynu 8-). V zimě jsme pak jeli během vánočních prázdnin do Prahy, kde jsme se ubytovali a několik dní chodili na misie do města. Všímal jsem si, nejen jak se Lucka chová k cizincům, ale i jak funguje v týmu, pomáhala v kuchyni, kde jsme si připravovali jídlo a také si vzala na starost administraci, bylo potřeba vést evidenci o přítomných pro ubytovatele.
   Pro mne bylo důležité, že jsem ji takto poznával během služby, a že jsem ji nemusel zvát na rande, kde by mi mohla o sobě říct cokoliv, nebo nahrát… Takto jsem ji viděl, jaká je doopravdy.
   Už jsem tedy věděl, že musím oslovit Lucku, ale ještě mi vrtalo v hlavě pár věcí, zejména náš věkový rozdíl (12 let). Jednou jsem byl v církvi, kde jsem měl sklad Evangelií a malý kumbálek k přespávání, když v tom dovnitř přišel správce. Uvědomil jsem si, že on má také o 12 let mladší ženu, tak jsem ho hned vyzpovídal, co a jak, důkladně jsme to probrali, a ujistil mě, že to není žádný problém. Také jsem na internetu našel nějakou studii o tom, jak ve středověku se muži ženili až ve vyšším věku a brali si podstatně mladší ženy: Muži šli na vojenskou službu třeba na 14 let a po návratu domů už jejich vrstevnice byly vdané, takže si mohli vzít jen ženy mladší zhruba o 12 let, a ta manželství byla prý pevná. Takže se mi potvrdilo, že se toho nemusím bát… Dnes po létech společného života dávám za pravdu i kamarádovi i té studii, např. když jsme měli malé miminko, tak jsem v noci k němu vstával, přebaloval ho, míchal sunar, nosil děťátko po místnosti… Neměl jsem potřebu, jako mladí muži, jít někam za zábavou, do společnosti, do hospody či na diskotéku. A žena ocenila, že jsem doma a starám se. Tak i to je výhoda ženit se ve zralejším věku a myslím, že Bůh mi to takto zařídil, sám bych si to asi vybral jinak 8-)
   Byl začátek nového roku, po vánočních svátcích, já jsem se někde nachladil, a tak jsem byl doma, a tím jsem měl čas si všechno dobře promyslet, kdybych neonemocněl, tak bych asi vyrazil na nějakou misii a zase bych to jen odkládal, s tou Luckou. Takže když jsem to řádně promyslel, napsal jsem Lucce, že bych byl rád, kdyby se mnou pracovala na misii. Ona mi odpověděla, že práci bude měnit, až se vdá, na což jsem jí odpověděl, že tak jsem to také myslel, že bychom se nejprve vzali a pak teprve že bychom spolu pracovali 8-) Dali jsme si tedy schůzku, na které jsem jí rovnou řekl, že nemá cenu uvažovat o nějakém chození, a že jestli se máme bavit o společném vztahu, tak rovnou o manželství. S tím souhlasila, ale ještě jsem jí trochu postrašil: Ať si uvědomí, že jestli si mě vezme, tak asi zemřeme mučednickou smrtí (dobrá věta na prvním rande, ne? 8-)   – řekla, že s tím počítá. Pak jsem jí řekl, že možná budeme žít v nedostatku, ale že musíme sloužit Bohu. Také souhlasila. Tak jsem pokračoval: Asi se za čas odstěhujeme do jiné země, nebude vídat své kamarádky a příbuzné, bude se muset učit nový jazyk… Se vším souhlasila, čímž mě úplně odzbrojila. Tím vším jsem jí zkoušel, ale ona mě také vyzkoušela 8-) Zeptala se, kdy bychom se vzali? Okamžitě jsem jí odpověděl, že v květnu, na což přesně čekala, jestli to řeknu a udivila se, jak jsem to věděl tak přesně? No u nás v Čechách je pověra, že v květnu se nemají dělat svatby, takže já jsem to řekl v rámci boje proti pověrám, a Lucka? Byla před lety na nějaké svatbě, která se konala v květnu a tam jí tehdy Bůh řekl, že to je ten měsíc, ve kterém se bude vdávat i ona 8-)
   Časem jsem se dozvěděl, jak ještě Bůh pracoval s Luckou: Když k ní mluvil ohledně budoucího manžela, zeptal se jí, jestli by si vzala staršího muže? Až když souhlasila, poznali jsme se my dva 8-) Nebo: Jako učitelka podepisovala začátkem školního roku smlouvu do června, ale minulý rok v září, když vyplňovala papíry v práci, Bůh jí řekl, že to je naposledy, kdy je podepisuje a že příští školní rok už nenastoupí, že půjde do jiné práce. Takže když jsem ji já v lednu nabídl, aby pracovala se mnou, tak to byla pro ni odpověď na otázku, kam půjde dál?
   Takže Bůh nás takto svedl dohromady, hned na první schůzce jsme si určili datum svatby, já jsem jel opět na dva měsíce na misii, Lucka mezitím měla za úkol zajistit prostor, kde se bude svatba konat, uvědomit rodinu a příbuzenstvo… Únor a březen jsem strávil na misii, jen dvakrát jsem si odskočil: Jednou, abych vzal Lucku na výlet na nějaké romantické místo, abych jí požádal o ruku, a po druhé jsem jel k jejím rodičům požádat je o to samé 8-) V dubnu jsem se pak usadil na Slezsku, abych pomáhal Lucce s přípravami a v květnu byla svatba.
   Naše svatba byla jakási minikonference, vedle příbuzných zde byla řada našich spolupracovníků, tedy známých a přátel, kteří se také podílejí na misii, pochází z různých míst republiky a tady se sešli a poznali s ostatními…
   V červnu Lucka ještě chodila do práce a v červenci jsme nasedli do karavanu a odjeli za novými dobrodružstvími…
   Asi za půl roku po svatbě jsme spolu začali i „chodit“, takže pěkně popořadě, ne jako v těch amerických příručkách typu „od chození ke svatbě“, ani podle zvráceného evropského způsobu, ale podle (orientálního) křesťanského principu, tedy napřed svatba a potom to ostatní 8-) Jak je to v Bibli, Adam dostal od Boha svoji ženu, ne aby s ní chodil a přemýšlel, jestli je to jeho budoucí žena, ale věděl, že je to jeho žena a vzal si jí (přijal od Boha). U Židů ve Starém Zákoně to také čteme a z historie víme, že i v křesťanství to tak bylo po celá staletí, než se něco pokazilo. Ale v některých zemích je tomu tak dodnes, jak vím ze studia kultur.
   Takže na závěr bych to shrnul: Vyplatí se čekat od Boha na Jeho dary, nezoufat nad Jeho dobrodiním, nepředbíhat a nechtít si utrhnout „nezralé ovoce“. Bůh má pro nás to nejlepší, tak se vyplatí na Něj čekat. Dodnes Mu za to děkuji, jak to zařídil a když náhodou přijde nějaká pochybnost, připomenu si, jak mě zázračně vedl, a že to, co mám, je od Něj a rychle zaplaším pochybnosti 8-)