Petr
Zhruba před 5 lety jsem se seznámil s Jardou, který už delší čas slouží cizincům v ČR. Od Vietnamců po Peršany. Tehdy mě pozval na krátkodobý misijní výjezd do Řecka za uprchlíky z Afghánistánu. Byla to pro mě velmi silná zkušenost. Tento výjezd jsem si pak ještě 3× zopakoval a spolu se mnou i můj švagr Pavel.
Moje představy o Afgháncích byly velmi povrchní. Představoval jsem si je jako nepřístupné tvrdé, podezřívavé, agresivní lidi, kteří budou fanaticky hájit svou víru za každou cenu. Když jsem se s nimi konečně setkal, zjistil jsem, že skutečnost je velmi vzdálená mé ustrašené představě. Tito lidé byli velmi vlídní, vděční za každý přátelský projev, otevření na rozhovory o Bohu jako málokterý Evropan. Při rozhovoru s nimi jsem cítíl, že jejich morální standardy v mnohých ohledech převyšují ty naše. Po několika dnech pobytu jsme si získali jejich srdce a oni si získali zas to naše.
Předposlední den našeho pobytu jsem zažil zvláštní situaci. Tehdy jsme začali být mezi místními uprchlíky tak známí, že jsme nemohli vylézt z našeho hostelu aniž bychom někoho z nich nepotkali a nemuseli se dát do rozhovoru. Šel jsem doprovodit jednoho svého přítele, který s námi bydlel. Šel si koupit jízdenku na loď do Itálie. Po cestě nás zastavila skupinka Afghánců. Všichni si s námi chtěli potřást rukama a tehdy mě jeden z nich oslovil: „Můj kamarád se chce stát křesťanem a neví jak to má udělat.“ Ve mně hrklo. Mohlo jít o provokaci náboženské policie která se vyskytuje i mezi uprchlíky. Nechtěl jsem odpovídat. Nevěděl jsem také jak by na to reagovali ostatní o kterých jsem věděl, že jsou všichni muslimové. Ten den jsme ale měli promítat na pláži film Ježíš v perštině. Řekl jsem mu: „To by bylo na delší rozhovor, ale jestli se chceš něco dozvědět. odpoledne bude promítání. Tam se všechno podstatné dozvíš.“ Tak jsem z toho trochu zbaběle vybruslil. Odpoledne jsme přišli na pláž. Měli jsme jenom notebook. Na promítání přišlo asi 20 lidí. Bylo jasné, že všichni lidé pořádně neuvidí ani neuslyší. Tehdy, ta skupina muslimů uvolnila místo muži, který se chtěl stát křesťanem hned před monitorem aby všechno dobře viděl a slyšel.
Je úžasné, co jsme Pána Boha viděli dělat mezi těmito lidmi.
V současné době sleduji, jak se Česko třese před uprchlickou vlnou která se blíží do ČR. Všichni mají strach. Mnozí by je nejraději zastavili na hranicích třeba i násilím. Tato uprchlická fóbie se šíří Českem a zasahuje i mnohé křesťany. Mnozí by šli hájit evropské tradice třeba i na barikády. Během rozhovorů s afghánskými uprchlíky v Řecku jsem si uvědomoval, jak je naše evropská tradice velmi nemocná. Jak Evropa vymírá, protože lidé nechtějí mít děti. Děti, které se měly narodit byly usmrceny ve jménu evropského práva na pohodlí. Často jsem si říkal, kdy přijdou Boží tresty na Evropu. Kdy Bůh začne trestat české duchovní ignoranství.
Před několika lety mnozí předpovídali dnešní uprchlickou krizi. Tehdy jsem kladl otázky: Jak se k ní mám postavit, až přijde? Mám být pro, nebo proti? Pán Bůh ke mně promluvil: „Uprchlická vlna bude trestem pro Evropu. Pro vás to však bude nová příležitost. Nebojte se, ale nepromeškejte čas ke službě těmto lidem.“ Vzpoměl jsem si na vyprávění ze Skutků. Izraelský národ se uzavřel na Evangelium. Největší prospěch z toho měli pohané. Zájem českého národa o Boží věci se ztrácí. Pro průměrného Čecha je slovo Bůh, Ježíš Kristus na úrovni sprostého slova. Když se s lidmi chcete bavit o Bohu, všichni vám dávají najevo, jak je toto téma společensky nemístné. Tedy, Bůh povolává jiné, kteří zaujmou jejich místo. Sám jsem před několika lety řekl Bohu: „Bože, mně je jedno, jestli náš sbor bude plný Ukrajinců, Romů, Afghánců, Vietnamců... Jestli přijdou noví lidé, kteří budou otevření na Boží věci, budeme pracovat s nimi.“
Samozřejmě, že tato uprchlická vlna přináší a ještě přinese mnohé těžkosti do našeho malého českého ráje pod horami. Nechme však svět jeho vlastnímu strachu. Podívejme se na problémy Božíma očima. Zapomeňme na lidská mudrování, na snění o tom co by bylo, kdyby bylo. Přibylo nám jedno misijní pole. :-)