Pavel B. – Misie v Rakousku (Freistadt)
S kamarádem Pepou, s kterým stojím ve službě evangelia pro cizince, jsme hledali, jak pomoci uprchlíkům. Jsme z jižních Čech a všechny uprchlické tábory jsou od nás dosti vzdálené. Až nás napadlo, což se zajet podívat do Rakouska. Z novin jsme dostali tip na město Freistadt. Nejprve jsme udělali zevrubnou prohlídku. Nalezli jsme několik cizinců. V parku odpočíval jeden cizinec, zrovna se postil, byl měsíc Ramadan. Nabídli jsme mu evangelium v jeho řeči. Byl velmi potěšen, že o něj má někdo zájem. Když má volno tak se může do knihy začíst. Pak jsme nalezli kasárna, jejichž jedna část slouží jako ubytovna pro uprchlíky. Nevěděli jsme, zda můžeme dovnitř. Zrovna byla před domem nějaká paní z Rakouska a tak jsme se s ní dali do řeči. Když se ptala co chceme, tak jsme řekli, že si chceme popovídat s cizinci, zda něco nepotřebují a taky jim nabídnout evangelium. Bylo vidět, že se jí to moc nelíbí a tak jsme se začali věnovat cizincům, kteří byli před domem. Většinou měli zájem si s námi popovídat a opět bylo znát, že mají radost, když se někdo zajímá o jejich životní příběhy. Strávili jsme s nimi požehnaný čas a byli jsme rozhodnuti se do Freistadtu vrátit, vždyť je to jen asi hodina autem z našeho města – Českých Budějovic.
Druhou návštěvu jsme podnikli asi o měsíc později. Cítili jsme, že je potřeba se za město modlit, aby se otevřelo pro evangelium. A tak jsme po způsobu, který nás učil Jarda vylezli na kopeček za městem. Udělali jsme Večeři Páně a modlili se za město. Žehnali jsme Rakušanům a Čechům, prosili za odpuštění za příkoří, které se dělo za války a po válce ze strany rakouské i české. Pak jsme sešli k ubytovně, kde byli uprchlíci a najednou šlo vše nějak hladce. Dali jsme se do řeči s pánem před domem, byl moc milý a zval nás dál. Byli jsme trochu opatrní, ale pak jsme zjistili, že kasárna jsou zcela otevřena pro návštěvy. Každý jsme se s někým seznámili, cizinci byli velmi otevření a dokonce nás zvali na občerstvení. My jsme jim nabídli evangelium, které si někteří hned začali číst. Měli jsme velkou radost, že jim můžeme ukázat, že o ně máme zájem. Všichni jsme se už těšili, až se zase uvidíme.
Za pár týdnů jsme s kamarádem Danem zase vyrazili. Dan nakoupil nějaké ovoce a hračky pro děti (jsou tam i celé rodiny s dětmi), já vzal nějaké zimní bundy. Všichni, ale především děti, měli z dárků velikou radost. Když jsem navštívil své přátele (dva starší bratry z Iráku), jeden nadšeně mával papírem (pochopil jsem, že je to nějaké imigrační potvrzení, a že je zase blíže k udělení pobytu) a děkoval Bohu, že mu pomohl. Později opatrně naznačoval, že doma trpěl pronásledování. Bylo moc fajn vidět, jak náš Pán naplňuje jejich potřeby.
Za 14 dní jsme byli ve Vyšším Brodě u rodičů mé ženy. Odsud je to do Freistadtu asi 15 minut autem. Najednou se mi zastýsklo po přátelích z Východu. Ženy pekly cukroví, neboť bylo před Vánocemi, a já vzal kluky a jeli jsme se podívat do Freistadtu. Minule jsem tam viděl zajímavý živý Betlém: to by děti mohlo zajímat. No živý Betlém jsme už nenašli, ale navrhl jsem klukům – což se podívat za přáteli uprchlíky. Když se narodil Kristus, tak přišli lidé z Východu za Ním. Možná je dnes čas, abychom se my šli podívat za lidmi z Východu. Děti nic nenamítaly a docela se těšily. Na chodbě jsme potkali jednu rodinu, s kterou jsem se seznámil dříve. Pozvali nás dál. Jejich děti si hned začaly všímat těch mojich. Ondra s Adamem byli zpočátku trochu nesmělí, ale osmělili se. Dětská duše nezná hranic a tak hned dostali od dětí mandarinku a povídali si a hráli. Starší syn Ondra mohl naživo procvičovat angličtinu, kterou si jako jeden z mála předmětů ve škole oblíbil (že by to bylo nějaké znamení?). Strávili jsme s dětmi příjemné odpoledne. Pán má rozhodně rád uprchlíky a stará se o ně.
...byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,... `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´