Ovoce – plody služby IV.
Sice jsem minule slíbil, že s tímto tématem už přestanu, ale nedá mi to, téma je to celkem zásadní a myšlenek k němu mám hodně, ta hlavní myšlenka je ta, že kvůli překroucenému chápání ovoce misie se vlastně skoro žádná misie nekoná: Lidé si to pletou, pak čekají nějaké zázraky, potom jsou zklamaní a ustávají ve svém díle, ve své službě... Vidíme celé církve, že od misie ustoupily, žijí si ve svém zažitém koloběhu a vzdaly nějakou činnost, která by přesahovala jejich pidiživot, něco, co by se týkalo nějakého vyššího poslání, či co by zanechalo nějakou stopu na věčnosti 8-(
Takže opakuji: Cílem misie není obracení lidí na víru (není a je 8-), mluvil jsem např. s rybářem, který mi řekl, že uvěřil tak, že pozoroval včely, jak si staví úly (Ž 111:2). Tak proč evangelizovat, proč misiovat? Musí to být součástí života běžného křesťana, tedy může to každý dělat svým, přirozeným, nenápadným způsobem, a také to musí být součástí života Církve, v tom případě se jedná o vyslání konkrétních osob či týmů k tomuto účelu.
Pokud to tak je, a Ty to děláš, a ještě Tvoje církev někoho vysílá, co se děje? Děje se mnoho věcí 8-) Začneme u Zjevení 12. kapitoly: Je tu popsán boj satana a Církve, vypadá to fakt dramaticky, teče tu krev, padají hvězdy, je slyšet křik, na scéně se objevuje drak, potom nebeské vojsko, celé to zachvátí část vesmíru, zkrátka americký holywoodský katastrofický sci-fi film je oproti tomu hadr! A to není nějaká fantazie, ale boj, který se týká každého z nás, a v tom všem my, jako nějací obyčejní lidé bez kosmických zbraní jsme namydlení, nemáme šanci. Ale přesto Písmo praví, že můžeme zvítězit! jak? Verš 11: „Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví...“ Opakuji: Pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví! Krev Beránka již byla dána jednou provždy, s tím už nikdo nepohne, a ta druhá část, to je slovo Tvého svědectví. Takže Tvůj úkol je jít, zažít něco s Bohem, mít své svědectví a vydat je mocnostem. Dobře, pro začátek svému okolí 8-)
Takže jestli neevangelizujeme, což se ani nedá dělat bez svého svědectví, protože můžeme mluvit jen sami za sebe, ze své zkušenosti (a už jsme u toho vlastního svědectví 8-), a nemůžeme jen mluvit naučená slova, z nějaké příručky, nebo vypůjčená od nějakého řečníka, představujeme živého Krista, ne mrtvou nauku, tak vítězíme nad satanem! Jestli si řekneme, že jsme mluvili Evangelium, a nikdo neuvěřil, takže to není náš úkol, a přestaneme s tím, tak prohráváme celou válku. Ano, útoky satana na nás pořád míří, takže prožijeme i pár prohraných bitev, to je jasné, ale jde nám o konečné vítězství, potřebujeme se dívat na závěr věků, na poslední soud, na křesťanské skončení našeho pozemského života a na život budoucího věku, ne na předvčerejší neúspěch.
Ty si říkáš, že nemá cenu evangelizovat, protože se nikdo neobrátil? Jak to můžeš vědět? To, že nevíš, co se s tím člověkem, se kterým jsi mluvil, stalo, neznamená, že jsi nezasil něco pro věčný život: Možná víš, že to s tímto člověkem nepohlo, ale co když se stalo někde něco jiného? Bůh použil energii Tvého snažení někde jinde: Vyslyšel Tvoji modlitbu, ale v jiném, neznámém případě! I pozemští fyzici mají zákon o tom, že „každá akce vyvolá reakci“ – Věř, a ještě k tomu buď nebeský fyzik 8-) Možná se tomu směješ, ale opravdu: Mnohokrát jsme to zažili ve své praxi: Mluvili jsme k nějakým lidem, na pohled se nic nezměnilo, ale pak přišli nějací cizí lidé a měli svědectví, jak uvěřili, jak k nim Bůh mluvil doma, někde, kam bychom se ani nedostali, a víte co? Čas toho, kdy je Pán Bůh navštívil, se shodoval s časem, kdy jsme my byli na evangelizaci a hovořili k druhým lidem!
A co nebeská setba? Pozemská setba je jasná: Zasadíš mrkev a vyroste mrkev, ale nebeská setba? „Zasadíš Vietnamce, a vyroste Rom, zasadíš Roma a vyroste Čech“ to jsem prohlásil v jednom sboru, a víte co následovalo během tří týdnů? Zasadili jsme Vietnamce, tedy šli jsme na misii na jejich tržnici a zasadili Boží Slovo, to bylo ve středu. V neděli se objevili neznámí Romové ve sboru s tím, že ve středu k nim promluvil Bůh a poslal je sem. U sborovníků vzrostla víra, že tedy uvěří Romové, šli kázat mezi ně, a další neděli přišli tři neznámí Češi do sboru se svědectvím, že v týdnu k nim mluvil Bůh a poslal je sem. Ano, uhodli jste, čas Božího působení se opět shodoval 8-)
Nebo jinak: Možná nepřijdou tito (obrácení) lidé do Tvého sboru, tak to pořád nevidíš, ale někde se narodí lidé do Božího Království... Ty nemáš pracovat proto, abys viděl výsledky, to by byla jednoduchá matematika, ale Ty jsi součástí mnohem jemnější a komplikovanější mechaniky v celém Božím vesmíru a v duchovním světě. Víte, jak vypadá taková mechanika: Někde se zmáčkne nějaká páčka, posune nějaké hejblátko, otočí malinké kolečko, a na druhé straně soustrojí se začnou hýbat ohromná rypadla. Malinký človíček přetváří krajinu... I Ty můžeš přetvářet duchovní realitu! Prostě zapni tu svojí páčku!
Ale třeba i přijde někdo do Tvého společenství, kolikrát se nám stalo, že jsme vyrazili na misii, potkali jsme už obrácené lidi, ale oni nevěděli, kam chodit do církve, jen jsme jim poradili a začali chodit mezi nás. Dám dva příklady: Jednou jsme potkali nějaké Asiatky, mysleli jsme si, že to jsou nevěřící Vietnamky. Ukázalo se, že jsou to věřící Filipínky. Tak jsme se omluvili, že jsme je obtěžovali, ale ony nám řekly: „Počkejte, my jezdíme 200 kilometrů do anglicky mluvící církve, není tu blíže nějaká církev, kde by nám to překládali do angličtiny?“ Hádejte, kdo stál zrovna vedle mne: Muž, který mluví dobře anglicky, byl na Filipínách a jeho sbor byl pět minut chůze od bydliště těchto dívek! Nebo: Mluvil jsem v jednom sboru o potřebě přijímat cizince mezi sebe. Byla to pro ně nová myšlenka, ale přijali ji. V týdnu po této neděli se kolem jejich budovy postavilo lešení, a začali na něm pracovat nějací dělníci. V neděli byla opět bohoslužba, a jeden zahraniční dělník slyšel zpěvy, zaťukal na okno, zeptal se: „To je církev?“ A vešel na bohoslužbu oknem rovnou z lešení 8-)
Tak vidíte: Byli to lidé, co uvěřili někde jinde, kterým jsme nemluvili, ale přišli do našich společenství. Nejen proto, že k nim mluvil někde... někdy... někdo jiný, ale i proto, že jsme my mluvili někde jinde, jiným lidem!
Hodně křesťanů, kazatelů, atd. se mě ptá: „A kde jsou ti lidé, o kterých mluvíš? Kážete, ale my nevidíme ty lidi přicházet k nám!“ Pro tyto tazatele mám jeden verš: 2.Tes 3:10 „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ Prostě oni ovoce cizí práce neuvidí. My jsme často v terénu, a také často vidíme obrácené lidi.
Tak dále: Víme, že Ježíš nás vyslal na misii, ať už to chápeme osobně, nebo za celou Církev. Chce to. Řekl to. Ustanovil to. Pro jistotu to zopakoval. Evangelisté to zapsali do Bible. Máme to tedy „černé na bílém“. Vše je jasné. Je to zkrátka Boží vůle. A co víme o Boží vůli? Mk 3:35 „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ – Takže když děláš misii, máš také blízký vztah s Ježíšem, dostáváš se do Jeho blízkosti. Jestli Tvá církev je zapojená v misii, má blízký vztah s Ježíšem, dostává se do Jeho blízkosti.
No a teď něco pro ty, kteří si nad těmito řádky povzdechnou: „No jo, to je pro ty misionáře, ale nic pro mne...“ Víte, co je pro všechny křesťany stejné? Modlitba „Otče náš“ – tu se určitě modlíš někdy i Ty, nebo Tvá církev?! To se totiž modlí i ta nejujetější církev 8-) Ale bez legrace, vážně: V této modlitbě se vyslovuje: „Přijď Království Tvé“ – No tak samozřejmě, že si nesedneme do křesla, neřekneme větu „přijď Království Tvé“ a ono nám skutečně spadne ze stropu rovnou do klína. To je něco, co musíme aktivně dělat, co máme podporovat, čemu máme přispívat, co máme svojí osobností přitahovat, stahovat z nebe... Dosaď si větu, jaká je blízká Tvému myšlení, nebo Tvému slovnímu vyjadřování.
Takže až se zase budeš příště modlit Otčenáš, vzpomeň si na tento odstaveček 8-)
No a na závěr to hlavní: Misie čistí naši víru! Víte, že Boží Slovo je dvousečný meč (Žd 4:12) co to je? No meč ostrý na obě strany: Chceš někoho říznout, ale můžeš se přitom říznout i sám, takhle to funguje: Chceš někomu říci nějakou pravdu Písma, ale sám najdeš pro sebe nějakou pravdu, atd: Chceš dát někomu radu, ale Ty sám dostaneš radu do nějaké oblasti svého života... Modlíš se za někoho, aby se uzdravil, a ty se uzdravíš...
Takže ano: Naše víra potřebuje očistit, potřebujeme poznat pravdu, potřebujeme se uzdravit... Pokud jsme v tomto aktivní, půjdeme na misii a začneme používat Boží Slovo v praxi, začneme vstupovat druhým lidem do života, modlit se za jejich zdraví, i nám se bude dařit, získáme hlubší poznání Pravdy, uzdravíme se, a budeme prospívat.
Pokud nepůjdeme, uzavřeme se vůči světu (vůči svým bližním), co se stane? Zabarikádujeme se ve svém poznání (které je dočasné, např. něco bylo pro nás aktuální před deseti lety, ale dnes ne), ustrneme, spokojíme se s úrovní, na kterou jsme se dostali, a nepůjdeme dál, ale Kristus jde před námi, On nás vede. Zastavit se znamená ztratit Ho: On jde dopředu, a my stojíme, vzdálenost mezi Ním a námi se bude stále zvětšovat... Postupně se z Tebe stane nějaký divný člověk plný anachronismů, začneš používat zastaralý jazyk (ne, Ty budeš mluvit pořád stejně, ale kolem Tebe se bude vyvíjet čeština), lidé Ti přestanou úplně rozumět. Už teď si většinová společnost o křesťanství myslí, že to je něco historického, a že jít do kostela, to je něco jako jít do muzea. Postupně přestaneš být svému okolí srozumitelný a budeš podivín, ztratíš kontakt se sousedy, s příbuznými, s kolegy na pracovišti...
Pokud církev přestane s misií, její osud je také jasný: Za pár let z ní bude sekta, t.j. spolek podivínů. Uzavře se do nějakých svých nauk, pouček, formulací, tvrzení, ustálených slovních spojení, do různých pravidel, schémat myšlení, vytvoří si svůj vlastní slovník (jazyk, ktrerý se jmenuje „křesťanština“ 8-), a nejen, že přestane mít vztah s živým Kristem, ale ještě začne radit Bohu, co a jak má dělat. Ztratí spojení nejen s Bohem, ale i s lidmi ze svého okolí...
Takže dnes si můžeš vybrat svojí budoucnost 8-)