Zaštítění: Zahraniční misijní organizace
Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice X.
V posledních třech dílech našeho seriálu jsme si popsali, jak v praxi vypadá „zaštítění“ misie. Když jsme se o těchto věcech bavili s přáteli, co tedy vlastně tento (tak často skloňovaný) pojem znamená a odkud se vzal, zaznělo několik výkladů. Jedna část přátel tvrdila, že zaštítění je zajištění misie, což se mi nezdá, po léta jsem byl „zaštítěn“, avšak nikoli zajištěn, stejně tak, jako ostatní misionáři, které znám. Pak jeden přítel pronesl větu, že zaštítění pochází od slova „štítit se“ – to už by více vypovídalo o situaci 8-) Avšak nakonec na to přišla moje moudrá žena: Je to od slova „štítek“ – to je ta věc, co se dává na čepici před oči, abyste některé věci neviděli (kšilt). A opravdu: Od té doby, kdy jsem odhodil všechny tzv. záštity, se mi otevřely oči pro nové věci, uviděl jsem nové principy (ne tak nové, ony tu byly již dříve 8-), viděl jsem Boží jednání se mnou, z čehož ještě více vzrostla moje vděčnost k Němu, odkryly se mi před očima různé pasti, do kterých jsem se dosud chytal, dostal jsem svobodu do mnoha oblastí svého života a uviděl jsem v novém světle, jak mám sloužit, a také jsem konečně uviděl, kdo má být moje žena a jaké jsou Boží plány pro mojí rodinu 8-)
Opravdu je třeba dávat si pozor, jakou značku na sebe kladete, jaká je nad Vámi nálepka, co je Vaše tzv. „pokrývka hlavy“. V Bibli se píše, že není zrovna moc dobře, pokud se muž modlí k Bohu s pokrytou hlavou (1K 11:4) Dnes má pro mne tento verš nový rozměr, než dříve.
Tak možná by se zdálo, že když jsem zde popsal, jak funguje záštita sborů, denominací a misijních agentur, že už jsem vyčerpal téma, ale ještě se nabízí čtvrtá možnost: Obrátit se na nějakou zahraniční agenturu se žádostí o vyslání. Tuto možnost mi také navrhovali mnozí činitelé církví: Tvrdili, že česká církev nemá ještě patřičné zkušenosti, vypracované metody, že po letech komunismu se misijní práce pozastavila, že je tady vakuum, že na misii nejsou peníze, a ať se obrátím na zaběhlé zahraniční organizace.
Vše to jsou výmluvy a jak jsem i zjistil, není to ani pravda. Výmluvy v tom, že pokud sami přiznávají, že v tuzemsku nemá misie svoji tradici, mají ji tvořit: Vyvíjet programy, zkoušet metody, uvolňovat na misii peníze, podporovat členy svých církví, aby něco podnikli v tomto směru, konat přednášky, semináře, učit se, jak toto téma uchopit a jak obsáhnout tuto Ježíšovu výzvu své Církvi. Měli by budovat struktury, které napomáhají misii a umožňují ji konat a rozvíjet. Zkrátka měli by něco budovat a ne odkázat zájemce a potencionální dělníky na vinici Páně do zahraničí.
Doba komunismu? Připadá mi to jako nějaké zaklínadlo, pořád se na to někdo odvolává. Pokud pominu pravdu, že církev měla i v této době hledat své způsoby, jak fungovat a jak se podílet na celosvětové misii (někteří jednotlivci to svým životem dokázali, že je to možné), tak chci upozornit na fakt, že toto období našich dějin skončilo před třiceti lety: Ano, chápu, že po třiceti letech nemusíme být top misijní země světa, ale za tu dobu jsme mohli být opravdu již dále, a připadá mi, že misie je stále v plenkách, pro mnoho křesťanů je to stále x na druhou, velká neznámá. Navíc nejen, že misie (více či méně, neříkám, že vůbec) není, to chápu, že než se něco vybuduje, tak to skutečně není, ale nevidíme, že by tu byl nastartovaný nějaký proces, rozestavěná stavba, nějaká záruka, že „se na tom pracuje“, že se máme na co těšit.
Doba komunismu měla svá nebezpečí, a naše doba má zase svá nebezpečí, jsou to hlavně konzumní způsob života, všeobecný tlak na spotřebu. Je jen na nás, ať už žijeme v jakékoli době, abychom dosvědčili životaschopnost Církve navzdory nepříznivým podmínkám. Církev je věčná, stojí nad politickými režimy a je psáno, že brány pekelné ji nepřemohou, tzn. nemůže Ji překonat nějaký politický režim. Dnes se říká: „Za komunistů to nešlo“ – až se zase změní politický systém, co budou říkat potom křesťané? „V době svobody to nešlo“?!
Když jsme u toho zahraničí: Skutečně není pravda, že by na tom byli lépe: Byl jsem na jedné konferenci, kde ředitel západní misijní organizace prohlásil, že jako Češi máme výhodu, že si můžeme misijní organizaci nebo struktury udělat od základu nové, funkční. Oni, že jsou vázáni starými tradicemi, těžce se prosazují nové způsoby, každý nápad, každá myšlenka se těžce probíjí na světlo, zaměstnanci aparátu blokují mladé lidi v nápadech, vše je takové zatuchlé, neohebné... Předělávat starou stavbu je prý horší, než postavit novou, a to asi platí i o organizaci misijní práce.
Opravdu, navštívil jsem několik církví, misijních stanic a organizací na západě a všude jsem viděl to samé: Sbory mají méně členů, než ty v Česku, takže i misijní sbírky jsou menší, není tedy pravda, že by církve na západě byly bohatší. Vybavení, nájmy jsou tam dražší, takže všude jsem viděl nějaké praskliny ve zdech nebo v podlaze, to naše budovy jsou krásně opravené. Nevymalováno, starý nábytek... Nevytopené budovy, zima na shromážděních... Kdo máte nějaké iluze, jeďte se léčit návštěvou nějakých sborů na západě. Ano, viděl jsem i pěkné budovy, ale to byly modly, členové sboru tomu věnovali vše, aby to pěkně nazdobili, ale na úkor života, pořádně se tam nescházeli, nebyla tam radost, neběhaly děti, nepodporovali žádnou misii, stranili se lidí, jen si odbyli nedělní shromáždění, nejvíc živo bylo na parkovišti, kam chodili na cigaretu, a pak hned šup do aut a pryč. S námi, jako hosty se nikdo nezastavil prohodit pár slov... Kdyby to byl jeden případ, tak bych si pomyslel, že je to výjimka, ale zažil jsem to vícekrát. Také jsem se tam dozvěděl, že tam bují vysoká rozvodovost a jiné problémy.
Jediné, kde jsem jakž takž viděl, že to funguje, byly sbory, kde byla vysoká účast cizinců. V jednom kostele bylo čisto jen proto, že tam chodila uklízet paní z Číny. V jedné církvi, když slyšela, že přijdou hosté, tak nám paní z Koreje přišla uvařit čaj. Jinde Arab se nám omluvil, že tam nemají pro nás jídlo a dal nám Eura, ať si koupíme na benzínce bagetu. A mohl bych jmenovat další, včetně kazatelů, vedoucích besídek, atd.
No, ale když jsem ještě tomu věřil, že by mi ze zahraničí mohla přijít nějaká pomoc, psal jsem tam na adresy různých organizací mnoho dopisů, mailů, apod. Ve většině případů mi ani nepřišla žádná odpověď, odpověděly mi asi jen dvě organizace, a to tím stylem, že mohu navštívit jejich e-shop a koupit si nějaké knihy, případně misijní trička, předměty, atd.
Další naše osobní zkušenosti s těmito západními organizacemi byly také odstrašující: Některé z nich jsme potkali, když jsme sloužili mezi uprchlíky na tzv. balkánské uprchlické trase. Tak např. v jednom záchytném táboře, který zřídila EU, se pohybovala řada dobrovolníků z různých organizací, některé byly i křesťanské. Protože EU tady uplatňovala svůj vliv, dosadila sem inspektora, který dohlížel nad dobrovolníky. Vydával jim registrace k jejich službě, někteří měli „licenci“ na vydávání drogerie, jiní na distribuci jídla, atd. Křesťané měli zakázáno šířit Evangelium, literaturu, apod. Takže jejich organizace (byly dvě) svým lidem oblékli oranžové vesty a poslali je zametat odpadky. Mluvili jsme s nimi, řekli nám, že Bible odvezli zpátky do své země a že děkují Bohu, že díky zametání aspoň mohou „být na místě“, i když nemohou hovořit k lidem. Normálně bych to bral, že je to komické, ale bylo to opravdu tragické! Zeptal jsem se kolem procházejícího policisty, kde končí hranice vlivu inspektora, ten nám řekl: „Kde končí asfalt a začíná dlažba, tam je hranice sběrného tábora.“ Přešli jsme pár kroků na dlažbu, kde jsme byli na veřejném prostranství, a kde nám inspektor nemohl nic vytknout a začali jsme rozdávat Evangelia (uprchlíci chodili všude kolem). Západní křesťané zůstali na asfaltě a dál zametali...
Dále jsme na této uprchlické trase narazili na stánek s křesťanskou literaturou, který obsluhovaly dvě dívky. Řekli nám, že si všimli, že od nás uprchlíci přijímají Evangelia, ale od nich ne, proč? Odpověděl jsem jim, že jim to dáváme v rodné řeči, kdežto ony pouze v arabštině a málokdo z této vlny uprchlíků hovoří arabsky. Nemohly pochopit, že tito muslimové nemluví arabsky (všichni křesťané také nemluví latinsky nebo italsky 8-). Jejich organizace jim ani nedala školení, ani potřebné materiály v patřičných jazycích, ani ochranu, představte si, že je vysadili někam do pole, kudy procházely tisícové davy (samí mladí muži 8-), postavili je ke stánku a nezajímali se o jejich bezpečnost. Prohlédl jsem si webové stránky této organizace, a zjistil jsem, že si ještě za to tyto dívky musí zaplatit, aby tam mohly stát s logem organizace, jejíž vedoucí byli někde v teple a posílali články a fotografie na základnu, aby vykázali činnost.
Za nejhorší případ považuji, co se stalo našemu kamarádovi: Nelíbilo se mu, že když jede s námi na misii, tak není „dostatečně zaštítěn“ a že tedy příště pojede s jednou zahraniční organizací. Dobře. Kdo jel s námi, byla cena výjezdu nastavená tak, že si účastník platil pouze dopravu, jídlo a ubytování. Naše služby jako organizátorů a Evangelia, která mohl rozdávat, nemusel platit. Celé to vyšlo 9 tisíc na 9 dní. Organizace, kterou si vybral, že s ní pojede, chtěla také 9 tisíc na 9 dní, ale pod tímto údajem na webu bylo připsáno: Sežeňte si své ubytování, kupte si své jídlo a zaplaťte si (a zajistěte) dopravu na místo. Takže organizátoři dostali 9 tisíc, nezajistili ani Evangelia, vše schramstla pouze administrace. Kamaráda to tedy vyšlo na dvojnásobek, a ještě neměl jak dělat misii, když nebyly Bible (ale splnilo se mu, že je zaštítěn 8-) A představte si: Na webu této organizace jako náplň činnosti mezi uprchlíky byla věta: Nebudeme jim mluvit o Kristu, abychom je nedráždili, ale můžete mluvit Evangelium místním obyvatelům. Pochopitelně místní obyvatelé byli křesťané. Takže jinověrcům nebudeme kázat Evangelium, ale křesťanům ano?!
Tyto a jiné zkušenosti ukazují, že spoléhat se na nějakou instituci může být zavádějící. Je lepší spoléhat se na Boha, u Něj hledat odpovědi, s Ním se pouštět do různých dobrodružství a zažívat, jak On nás pěkně vede, vyučuje nás a pomáhá nám dorůst do povolání, které do nás vtiskl, když nás ještě tvořil. O těchto věcech a mnoha dalších, si povíme zase příště 8-)