Zaštítění: Misijní organizace

Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice VII.

   Dnes bych se v našem vzpomínání zaměřil na jedno téma, které je často předmětem Vašich dotazů, ať už lidí zasvěcených do misie, či nikoli. Nedivím se tomu, tato otázka se nabízí zcela logicky, a samozřejmě i já jsem to řešil jako čerstvý misionář, než jsem věcem nahlédl trochu pod pokličku. Otázka se tedy týká organizačního uspořádání misie, jejího fungování pod nějakou agenturou, sborem, církví či jinou organizací. Mluvívá se v této souvislosti v pojmech jako jsou „vyslání“, „zaštítění“, „zastřešení“, „přikrytí“ či podobně. Tak pojďme se podívat, jak tomu bylo u nás...

  Téma je to široké, proto sbory a církve si ponechme na příště, dnes se můžeme zaměřit na misijní organizace: Když jsem byl v začátcích služby, dozvěděl jsem se něco málo o misijních organizacích, které v českém prostředí fungují... Je jich několik a pro tento typ misie, kterým jsem se zabýval já, se zdály vhodné dvě z nich. Do obou jsem postupně vstoupil v domnění, že účast ve větší organizaci pomůže více rozvíjet a uskutečňovat všelijaké plány (mít se s kým poradit, jménem organizace oslovit další církve či instituce, se kterými by se nabízela spolupráce, atd. Zkrátka nebýt na věci sám, ale být v kolektivu starších, zkušenějších lidí, poučit se od ostatních misionářů.

   Čekal jsem více, že zde se bude misie organizovat, promýšlet různé nápady, a ty dobré dotahovat ke zdárnému konci, budou se pořádat misijní akce, prezentovat činnost v církvích, se kterými budeme propojeni... Po nějaké době jsem z této představy vystřízlivěl, a teprve pochopil, co jsem měl chápat hned na začátku, že tyto organizace fungují pouze jako nadační fondy pro toky peněz, ale nedají se odtud načerpat biblické materiály (ani je neplánují tisknout, vyrábět či nabízet), jejich vedoucí se ani nesnaží porozumět vlastní misii a jejím průkopníkům, nebudují učedníky, nevytipovávají z řad sborů vhodné kandidáty na misii, nepečují o misijní dorost, tedy ani nepěstují budoucí generaci misionářů, nevytvářejí žádné strategie... Zaměstnanci těchto organizací spíše než roli vedoucích v tomto již tak zanedbaném oboru vykonávají běžné úřednické úkony, nebudují v církvích misijní kulturu, jen informují o tom, co jednotliví misionáři konají na svém poli (a uveřejnit nelze vše, takže objektivita těchto misijních projektů není vysoká). Dokonce ani církve a jejich představitelé se nemohou v těchto organizacích inspirovat, informovat či poučit jak na misii – ta tedy pro ně zůstává velkou neznámou: buď snadno uvěří různým dobrodruhům, nebo z opatrnosti ani nevyvinou nějaké misijní snahy, ani do nich nezapojí své členy. Nakonec se vše odbyde zasláním nějaké finanční částky na poloanonymní projekt, což, pokud se to stane právě skrze nějaký zmíněný nadační fond, ten z provizí opět může žít a dále fungovat a kruh se tímto uzavírá 8-( Abych tuto situaci shrnul do jedné věty: Zjistil jsem, že dotyčné organizace, místo aby byly takovými „misijními centrálami“, kde vedoucí jsou skutečně vedoucími, tak zde vykonávají spíše běžné úřednické úkony: Ředitel, místo toho, aby něco řídil, zorganizoval či budoval, posouval věci dopředu, tak dělá spíše sekretářskou práci, a každý misionář si musí sám obstarat svůj projekt a podat o něm zprávu, ředitel pak jen zaeviduje číslíčka a zprávu pověsí na web organizace.

   Mohl jsem se samozřejmě ušetřit zklamání, stačilo si pořádně přečíst názvy těchto organizací, kde je jasně napsáno, že jsou nadačními fondy a tedy je jasné, že se zabývají hlavně financemi, takže jsem ani od nich nemohl čekat to, co jsem hledal, ale znáte to: „Přání je otcem myšlenky“. Jde o to, že jsem hledal něco víc, než jen, kdo mi zaeviduje příjmy a výdaje. Ovšem nebyl jsem v tom sám, kdo měl větší očekávání, pletlo si to více lidí, např. hodně lidí, kteří se stavěli velice pozitivně k mojí službě, když jsem se jich zeptal, když fandí této misii, tak proč ji nikdy nepodpořili finančně, celí překvapení mi odpověděli: „No vždyť jsi přece v organizaci, která Tě platí, tam jsi zaměstnanec, oni se o Tebe starají...“ Hodně lidí mělo zažité představy vzdálené realitě.

   To, co jsem si přál, patřit pod vysílající organizaci, se tedy nesplnilo, hledal jsem a bohužel zjistil, že to, co vyhlížím, nedělá v Česku nikdo. Časem jsem se ještě pokoušel pohnout vedoucí k tomu, zda by snad jako organizace přecejen nepřerostli ve vysílající subjekt, ale ti v tom měli jasno: „Vysílajícím subjektem má být místní sbor“ – To, že to nejde, je jasné, místní sbor má úplně jiné zaměření, ale o tom si povíme příště. To píši jako vysvětlení toho, proč se o tyto věci dnes snažíme alespoň amatérsky, profesionálně se tomu opravdu nikdo nevěnuje.

   Jak tedy věci fungovaly doopravdy? Tak určitě jsem nebyl fondem placen, jak tomu většina lidí věřila, ani mi ve fondu neříkali, co mám dělat, vše jsem si musel shánět a organizovat sám, stejně tak, jako ostatní misionáři, kteří jsme byli rozdělení do „projektů“, které jsme si museli sami vypracovat, zajišťovat jejich praktický chod a i se starat o své financování, a nakonec ze své činnnosti napsat výstup (zprávu).

   Můžeme se postupně podívat zblízka na tyto čtyři aspekty: 

   1. Projekt: Já jsem měl štěstí v tom, že jsem od začátku, kdy mě Bůh povolal na misii, od Něj věděl, co a jak mám dělat, takže když jsem se přišel ohlásit do kanceláře Nadačního fondu, a tam mi řekli, ať podám vypracovaný projekt, prostě jsem sedl a sepsal, co mi předtím ukázal Bůh. Znám však lidi, kteří na tom jsou hůře: Prožili od Boha povolání k misii, ale ne ke konkrétnímu dílu, k tomu potřebovali ještě nějak dospět, dopracovat se k tomu, odhalit své určení... Tito, když přišli do Nadačního fondu, a tam jim bylo řečeno, ať si vypracují projekt a pak přijdou, to jim asi moc nepomohlo?! Ve sboru se nemohli poinformovat nebo zrát k misijnímu povolání (pastor se věnuje pastýřské práci a ne misijní, tak Vám moc neporadí, nebo Vás právě pošle do zmíněného nadačního fondu, ať tam něco zjistíte 8-) Navíc sbor má své zájmy a priority a chce Vás, abyste jim v tom pomáhali, nemají zájem na tom, abyste jim někam odjeli...

   Stejně to celé ve skutečnosti projekt nebyl, ten vypadá tak, že nějaká instituce nabídne žadatelům peníze, a když se jí líbí Váš projekt, dostanete nějakou částku. V našem případě samozřejmě organizace nedisponovala žádným obnosem a nic tedy ani nenabízela, pouze Vám otevřela účet, na který Vám mohli poslat nějací lidé. Tyto lidi jste však museli sami najít a oslovit se žádostí o peníze, a pak jim poradit, aby je poslali prostřednictvím fondu. Místo toho, abychom se jako misionáři soustředili na vlastní práci, museli jsme si ještě zajišťovat zázemí. Já jsem ještě jakž takž mohl, protože jsem se pohyboval v Česku, ale horší to měli ti, kteří byli na misii v zahraničí: Jak mohou o nedělích obcházet církve se žádostí o sbírku? Výsledek můžeme vidět na tom, kolik projektů zaniklo (pokud to delší čas sledujete, získáte si přehled), a jak málo projektů je nyní aktuálních: V poměru, kolik křesťanů je v českých církvích, a kolik let již fungují zmíněné fondy, je to žalostně málo vyslaných misionářů: Jedná se vlastně jen o pár jednotlivců, což téměř 30 let po revoluci, době svobody, různých možností, atd. vypadá děsivě: Za tu dobu už zde mohla dávno být vlna misie, desítky vyslaných misionářů, vypracované strategie, objevené principy, semináře, které by toto vše vyučovaly, a vůbec šířící se misijní mentalita (tedy opak zahleděnosti do sebe, do svých problémů, a v podstatě i do jejich pěstování). Podmínky pro to jsou: Panuje tzv. „svoboda“, lidé bohatnou, mohou podporovat misii, vše se zlevňuje (počítače, elektronika, letenky...) vše je dostupné (evangelijní materiály, očkovací vakcíny...). Pokud česká církev nepěstuje tuto kulturu, nebude jí mít. Zajímavé je, že naopak islamisté jí mají, svědci Jehovovi, budhisté, jogíni, představitelé New Age, výrobci spotřebního zboží, obchodníci s drogami, producenti pornografie, prodejci automobilů... Všichni, kdo prosperují.

   Samozřejmě tuto misijní kulturu (zaměření směrem „ven“) nemohou vybudovat samy sbory, ty potřebují oporu ve svém ústředí, kde by právě fungoval patřičný odbor, stejně tak, jak to funguje u všech jiných skupin, které jsem vyjmenoval v předchozím odstavci a kde se aktivní lidé mají o koho opřít „tam nahoře“. Takto veškerá tíha padla na jednotlivé misionáře a na pár jednotlivců, kterými se obklopili (pomocníci, modlitebníci, dárci). Ne, že bychom se nesnažili nebo nepracovali, ale výsledky samozřejmě nemohou být takové, jaké bychom rádi viděli...

   2. Vlastní činnost: Pokud od Boha víte, co máte dělat, tak máte vyhráno, přesto však přicházejí ve službě momenty, kdy se potřebujete na někoho obrátit o pomoc, poradit se, modlit se za některé věci, kde máte slabinu, apod. Misionáři nejsme superhrdinové, jak to občas vykreslují některé knihy či časopisy (a jak tomu někteří rádi věří), ale jsme obyčejní lidé a potřebujeme oporu. Pokud jsem měl nějaký problém, vedoucí v nadaci mi připomněl, že jsou jen nadace, a že jestli chci něco řešit, tak ve svém sboru. Tam zase, pokud nerozuměli věcem týkajících se misie, buď Vás zpět poslali do „misijní organizace“, nebo začali dávat obecné rady ze své pastorační praxe, které jsem v daném případě často nemohl aplikovat. Zkrátka sami ve sboru si často s misijními výzvami nevěděli rady a opět potřebovali nějakou instituci, na kterou je možno se obrátit...

   3. Financování: Jak jsem již uvedl, každý misionář si musel sám hledat na sebe zdroje, což je velice obtížné, bere to čas, ale hlavně, když řeknu pravdu: My to moc neumíme! Jestli do nás Bůh vložil své obdarování na misii, tak to nám jde, ale shánět peníze, to je úplně něco jiného, na to mají zase obdarování jiní lidé. Sám jsem se to dodnes nenaučil, abych někoho žádal, a když už jsem to v minulosti udělal, buď mě u toho poléval stud, nebo jsem se do toho nějak zamotal, že jsem neuměl jasně vyslovit konkrétní potřebu. A zde mi právě chybělo, že Nadace byla málo aktivní v oslovování sponzorů, obvzláště v kontextu toho, co jsem popsal výše, že tvrdili, že nebudou budovat misii, jen se starat o finance. 

   Dalším paradoxem bylo, že pokud již jste dokázali oslovit nějakého sponzora a on Vás vyslechl a dokonce přislíbil nějakou částku, podle pravidel nadace jsem ho ještě musel nasměrovat, aby svůj dar poslal prostřednictvím Fondu. Samozřejmě to bylo z důvodu, že Nadace si ponechávala procenta za „zprostředkování“ – Časem jsem si uvědomil, že já sháním na organizaci, a ne organizace na mne. 

   Dále nastaly problémy s vyplácením získaných prostředků: Nadace se bránila přímé podpoře misionářů (nebudovaly se vztahy nebo důvěra, odkazovalo se na domovský sbor), takže mi prostředky nevyplatila, ale poslala do sboru. Sbor mi pak řekl, že mi je nemůže dát, to aby vše bylo čisté před státem (přitom Nadace byla registrována u státních úřadů, takže její toky byly „čisté“), kvůli tomu prý musím vypsat fakturu, oproti které mi dají tyto peníze. Takže nejen, že jsem je ještě musel zdanit (opět nesmysl: Peníze darované skrze nadace se již nemusejí danit), ale ještě, abych mohl vypisovat faktury, jsem se musel stát živnostníkem: Tedy církevní složky mne i misii vyšoupli elegantně za dveře církve, už jsem nebyl ani dobrovolníkem v církvi, ani jejím vyslancem, ale stál jsem „na volné noze“. Tento stav, kam mě sami přivedly, mi později, když jsem se „osamostatnil“ (z mého pohledu jsem pouze definoval svoji pozici), hodně vyčítaly.

   4. Zprávy z misie: Zde byla opět řada problémů... Jak si asi můžete představit, každá práce je ve své podstatě rutinní. To platí i o misii: Prostě děláte stejné věci, stejným způsobem, pořád dokola, třeba několik let. Kdyby nad Vámi byl nějaký šéf, tak to chápe, přijme Vaše „výkazy“ a je spokojen, ale co když máte oslovovat potenciální sponzory? Když je „projekt“ nový, může to být zajímavé, působit čerstvě, atd., ale co když už několik let píšete stále stejné články? Mnoho čtenářů to pak jen zběžně přehlédne a nevěnuje tomu příliš pozornosti. Mezitím se objeví nějaká „novinka na trhu“ nějaká metoda, osobnost, či řečník, něco, co zní lákavě a stáhne to v církevních kruzích na sebe pozornost... Část misionářů pak tvrdě poznala, že nejsou již tak „v kurzu“ jak bývali, pokračují v práci buď za cenu vysokých osobních obětí, nebo končí s projektem a jdou si prostě vydělat na chleba. Co je také rozšířené, zvláště to vídáme v různých amerických službách, tzv. „ministries“ je, že ve snaze zaujmout čtenáře a získat prostředky manipulují statistikami, své zprávy si různě přibarvují, apod. Např. můžete narazit na stejné svědectví jednoho člověka hned u několika služeb najednou 8-)

   Další pravda je ta, že mnoho misionářů není dobrými řečníky či pisateli, takže oslovit a zasáhnout posluchače či čtenáře může pro ně být problém.

   Nejhorší je, že vlastně s ostatními misionáři nemůžete být ve shodě, v přátelství či spolupráci, ale v podstatě vedete konkurenční boj: Potřebujete, aby Vás určitá církev pozvala na neděli prezentovat a dala Vám sbírku, a ne někoho jiného, aby Váš článek působil atraktivněji na čtenáře, než toho druhého, atd. proto potřebujete upravit své zprávy, aby zněly zajímavě nebo dokonce naléhavě, urgentně: Vkrádají se různé psychologické metody, útočí se na lidské smysly a emoce. A tak můžete narazit na srdceryvně pronesené věty typu: „Když Ty dnes nedáš peníze, tak umře nějaké dítě!“ V úvodu misijních článků se objevují fotografie plačících dětí (za mne: Každé dítě někdy brečí, pořídit takovouto fotografii není žádný problém). S čím větším lidským utrpením se vytáhnete, tím více bodujete a vítězíte ve zmíněné konkurenci, takže vedle lidí, co jsou přítomni nějakých záplav, zemětřesení, válečného konfliktu, či podobně, zdá se, že Vy se svojí zprávou obyčejného člověka na obyčejné misii zanikáte...

   Takže výsledek toho všeho? Asi jak jste pochopili, jsem nakonec z takových organizací vystoupil. Rozhodl jsem se postavit čistě na Boha a na Jeho pověření: To, co od Něj slyším, že mám dělat, to dělám, o tom čestně a bez příkras píši na tento web, o misii se radím se se svými nejbližšími přáteli a ve financování nežebrám, ale čekám, komu Bůh tuto potřebu položí na srdce. 

   Hledím si zkrátka služby, kterou jsem přijal od Pána a nemíchám se do ostatních věcí. Prohlubuji své poznatky a sbírám dále zkušenosti, které oboje rád předávám dál zájemcům. Zatím tedy pracujeme amatérsky, tak, jak nám umožňují okolnosti, ale pořád věřím, že jednou budu pracovat na jiné úrovni v organizaci, až si některá církev uvědomí potřebu misie a vytvoří strukturu, která bude ostatním pomáhat ve vykročení na misii, v růstu apod. Věřím, že přijde tento čas, zatím však nehodlám zahálet, takže: Do toho! 8-)