Vyjití

Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice III.

   Vítejte při našem pokračování „seriálu“, ve kterém se ve vzpomínkách vracíme k začátkům a průběhu posledních pár let služby, kterou se zabýváme. Toto vzpomínání nesepisujeme kvůli nostalgii, ani proto, abychom nějak vyvýšili nebo zdůraznili naší práci, o které si myslíme, že je naprosto obyčejná (každý dělá to svoje, my toto), ale rádi bychom podali takový přehled: Jaké jsme během služby objevili platné principy, co funguje, a co ne, jaké jsou překážky, atp. Tento přehled by měl sloužit nám, abychom si definovali těžce objevované pravdy (aby nám někde nezapadly 8-), dále začínajícím misionářům, aby bylo více zdrojů, odkud by mohli čerpat inspiraci, případně rady či vzory, a také církvím, či misijním organizacím, které chtějí vysílat misionáře, ale potřebují teprve najít způsoby, jak toto dělat, či potřebují někde na někoho navázat, než vyvinou vlastní způsoby nebo metody, přijmou svá pravidla, atd. Je to další krok k tomu, abychom jako česká církev nemuseli slepě kopírovat zahraniční modely misie, ale vytvářeli si společně vlastní, osobitý styl, který bude jedinečný a dosáhne opět někam dále, než třeba před námi dosud zavedené organizace... Ne, že bychom si nevážili jejich práce, ale je třeba jít dále, sledovat nové trendy, orientovat se ve specifické kultuře, která nás obklopuje, stíhat krok rychle se měnící společnosti, čelit novým výzvám, které před nás klade stále rychleji se měnící životní realita tohoto světa...

   Jako příklad z historie uvedu situaci, kdy v době průmyslové revoluce církev nereagovala pružně, v rostoucích průmyslových střediscích neorganizovala církevní práci (skupinky, modlitební místnosti, hnutí pracujících mužů, společné oslavy církevních svátků a slavností, bohoslužby pro pracující, vydávání vhodné literatury, atd.). Výsledkem bylo, že všechnu tuto práci suplovala různá dělnická hnutí, odbory, sociálně laděné politické strany a jejich akční výbory... Toto byla líheň komunismu, který postupně prosákl města a křesťanství zůstalo dominantní pouze v zemědělských oblastech na venkově. Časem, jak rostla tato města (ale i nově vzniklá společenská vrstva), a sílil jejich vliv, komunismus byl stále silnější, až nakonec přinesl změnu i na venkov, a později zasáhl i do chodu církevního života. Naše jednoduchá definice: „Buď Ty misijuješ svět, nebo svět zmisijuje Tebe.“ 8-)

   Možná rychlý pohled ve zkratce, ne úplně přesný, ale pro ilustraci nám postačí a může nám být varováním, co se naší laxností nebo nepřipraveností může stát za našich časů a jaké by to mohlo mít následky pro ty, kteří přijdou po nás: Nestačí pouze omílat staré poučky, ale je třeba o věcech přemýšlet a hledat Boží vůli pro naši generaci, jít dále...

   To, co je takové „znamení naší doby“, a kde je podle nás nyní nutné angažovat se, napnout síly a „vložit se do toho“, je bezesporu prostor internetu (již vznikají různé služby, kde se nezasažení lidé od svých počítačů a tabletů z pohodlí domova a anonymně či pod pseudonymem „proklikají“ na různé stránky, kde nacházejí odpovědi na své otázky, pro které by si do církevního prostředí nikdy nepřišli, např. se stydí, mají předsudky, nechtějí tam být viděni nebo si nechtějí víru v Boha spojovat s konkrétní denominací) a za druhé je to právě demografická proměna společnosti, která je stále více multikulturní: Cizinci nejen, že jsou stále více součástí naší společnosti, ale tím, že sem míří jakási „elita“ těchto národů, lidé inteligentní, disciplinovaní, cílevědomí, budou jistě v budoucnu zastávat důležité funkce a ovlivní i život „původních 8-)“ obyvatel, tedy nás Evropanů. Nemusí se Vám třeba líbit naše služba nebo náš styl či forma, ale to, že imigrace bude stále sílit, je fakt a je třeba něco dělat, tak, jak kdo co, nebo jak umí.

   Samozřejmě, že v našem seriálu nezazní všechny principy misie, které jsme odhalili, nebude tu ani vyčerpávající souhrn nějakých návodů nebo receptů, nedají se ani použít vždy a všude: Záleží, kam cestujete, kde se pohybujete, do jaké země či kultury jste povolaní, ale i na typu Vaší osobnosti, apod.... Toto vyprávění má charakter obecného přehledu a konkrétnější, podrobnější informace z našich zkušeností Vám rádi předáme osobně, během nějakého tréninku, konference či studia v uzavřenějším kruhu zájemců 8-)

   Takže minule jsme si tu nastínili jakousi „kostru“ našeho příběhu, a postupně si jí vyplníme povídáním o jednotlivých obdobích. Dnes, protože jsem již vyčerpal hodně prostoru 8-), se můžeme podívat ne na více, než jedno téma, zvolil jsem : Vyjití. 

   Vyjití je pro misii, ale věřím, že vůbec pro Církev, nebo prostě pro věřícího člověka, velice důležité, avšak málo pochopené v naší církevní subkultuře. Takže z Bible víme, že podmínka naplnění Božích zaslíbení pro Abrahama byla vyjít ze svého rodiště. Jákob došel požehnání až po tom, co vyšel od svých rodičů a v cizí zemi dosáhl bohatství, romnožení, ale i usmíření s bratrem. Izrael měl vyjít z Egypta, aby obdržel to, co Mu patří, ale nejprve musel vyjít Mojžíš, aby v cizí zemi Bůh zformoval jeho osobnost, připravil jej a později použil k náročnému úkolu. Různí proroci byli Bohem posláni na různá místa, tedy museli vyjít: a to nejen ze svého dosavadního působiště, ale i z jisté mentality: „Vezmi si za ženu prostitutku a měj s ní děti“ „Havrani (tedy nečistá zvířata, pozor: Nedotýkat se!) Tě budou živit ze svého zobáku“ „Mluv proti Izraeli“ „Mluv k zemi, k horám, k severu, k jihu, k mrtvým kostem“ Tedy samé šoky, že? 8-) Dále: David vyšel do vyhnanství a pak do pouště, kde se zformovala jeho armáda, základ budoucího státu. Josef s Marií vyšli do Egypta, aby ochránili Ježíše (a aby se splnila slova proroka o tom, že tam Jeho příchodem padnou egyptská božstva a modly). Ježíš vyšel z Nazareta a zabydlil se v Kafarnaum, kde Jeho služba zažila nebývalý start. Později vyšel i odtud... Apoštolé vyšli z teplíčka sboru v Antiochii a Církev se rozšířila do světa. Ábel nevyšel se svými ovcemi z Kainovy zahrádky (Boží příkaz „zaplňte zemi“) a ten ho zabil kamenem do hlavy 8-(

   I v našem prostředí chápeme vyjití: Žáci a studenti vycházejí z domova, aby vychodili učiliště nebo vysokou školu, maturanti vyjedou do ciziny na stáž, aby získali zkušenosti a naučili se mluvit cizím jazykem, dívka jde z domu, aby se vdala...

   Jen s tou misií je jaksi problém 8-): Slyšíme stále: „Nechoď, ať nejsi daleko svého sboru“ „Nechoď, ještě není čas, ten až nastane, půjdeme všichni!“ „Nechoď, je to nebezpečné!“ atd., atd.

   Ale to je až ta druhá etapa, až když překonáte sami sebe, vždyť i z našeho nitra se ozývá: „Nechoď, tady máš všechno.“ „Nechoď, tady máš rodinu.“ „Nechoď, tady jsi důležitý a právě tady Tě ocení, „tam“ Tě nikdo nezná.“ „Nechoď...“

   Ano, je to těžké: Nejen nejprve překonat sám sebe a poslechnout Boží hlas, pokud Vás volá, pak překonat dobré a starostlivé rady Vašich blízkých, rodiny nebo bratrů a sester z Vašeho sboru, ale to pokračuje: Zvládnout technicky přesun (stěhování, výpověď v zaměstnání, najití nového místa, když přece jen ten hlas Boží není až zas tak konkrétní 8-), ale nejen technicky, ale i emotivně: Rozlučka s přáteli, vyčítání rodičů, „kam to jedeš?“ atd. A potom znovu: Nově někde začínat, znovu se jinde seznámit s novými lidmi, zvládat přechod do jiné kultury, jazykového prostředí (i nářečí), atd. Nejde pouze o emoce, ale i o fyzickou kondici: Jinde jíte jiné jídlo, než jste zvyklí, pijete jinou vodu, dýcháte jiný vzduch: Možná na dovolené na 14 dní je to fajn, ale když už je to několikátý měsíc, nemusí Vám to udělat dobře, jak jsme i my sami zakusili na sobě...

   Možná jste tyto věty již někde četli, v nějaké misijní příručce či učebnici, a zní trochu obecně? Trochu tedy popíšeme, jak jsme to prožívali my s Luckou: Tak já o něco dříve 8-):

   Ještě před tím, než mě Bůh povolal na misii, tak mě již vedl k tomu, abych vyšel, a to ze svého města, ze svého bytu, ze zaměstnání, které jsem měl, ze sboru, který jsem navštěvoval, a abych ze severních Čech odešl do Prahy. Už to byla velká změna: Anonymita velkoměsta, složitá doprava po městě, odlišná skladba lidí v církvi, jiné nároky v zaměstnání, celkově jiná mentalita. Asi trénink na příští léta 8-) Tady jsem si našel bydlení, zaměstnání, sbor a svojí službu v něm. Ale Bůh neplánoval mě tu usadit, spíše vytrénovat a hlavně mi zde ukázal na cizince: Mohl jsem si tak zmapovat národnostní skladbu, specifika, atd. Později už to nebyla jen Praha, kam mířili tisíce cizinců, ale dnes je to všude ve velkých, ale i menších městech. Ještě jsem zde stihl navštívit nějaké kursy, knihovny, kulturní akce, které se týkaly tématu migrace, tyto možnosti jsem později v jiných městech neměl (dnes je to samozřejmě jiné).

   Když mě Bůh opět vyzval k pohybu, nejprve jsem pouze navštěvoval vzdálenější sbory, ale časem jsem neunesl tašky k vlaku: Stoupal objem biblických materiálů, které jsem vozil s sebou, a jak se cesty prodlužovaly, tak jsem musel vozit i více svých osobních potřeb. Začal jsem se tedy modlit za auto. Na to mi můj tehdejší „vedoucí“ řekl, že provoz auta je drahý, ať si pořídím slevovou průkazku na vlak. Tehdy už bylo jasné, že se rozcházíme v myšlení, vždyť různá auta vozí zeleninu, pečivo, uzeniny, proč ne jiná auta Bible a Evangelia? Dále ne všechny sbory měly své zázemí, kde bych mohl přespat, složit nějaké knihy na příště, atd., to znamenalo, když pořizovat auto, tak rovnou již s postelí 8-) A opět jiný vedoucí mě nabádal, ať raději pořídím auto jen malé... Asi abych daleko nedojel? 8-)

   Časem jsem si spočítal, kolik objemu času a práce strávím v okolí Prahy a kolik jinde po Čechách, Moravě a Slezsku, takže když mi přišla nabídka odstěhovat se jinam, přišlo mi to efektivnější, vyjíždět ze Severní Moravy: Znamenalo by to za méně kilometrů obejet více sborů (nejen, že objektivně jich tu je více, ale jsou i více misijní, než ty české), navštívit více asijských tržnic, postavit více týmů do služby, obdržet více peněz ze sbírek, tím pádem vytisknout a rozdat více Evangelií a oslovit více cizinců, atd. Jenže tato matematika nepočítala s lidským faktorem: Ocitl jsem se najednou v jiném prostředí, např. je tu jiné nářečí, musel jsem více napínat smysly, abych vše pochopil 8-), ale není to pouze jazyk, ale mentalita, a ta moje se nemohla s tou místní dlouho „potkat“ -časem jsem si zvykl, ale prvních pár měsíců jsem si připadal úplně „mimo“, šlo to tak daleko, že jsem se jednou našel v zatemněném bytě za staženými roletami a škvírkou jsem pozoroval lidi venku, jak chodí venku na sluníčku. Došlo i na sebevražedné myšlenky, do té doby pevné jistoty jako Boží milost, Jeho láska byly otřeseny v základech. Přestalo mi chutnat jídlo, nelíbily se mi pěkné písničky 8-( Ztratil jsem radost i pokoj, prožíval jsem zmatek, stesk. Samozřejmě i pro své okolí jsem se stal podivný. Nakonec jediné, co mě z toho vyvedlo, bylo Boží povolání, které ve mně Bůh znovu obnovil: Jedině to, že jsem se v poslušnosti postavil na to, k čemu mě Bůh posílá, mě mohlo narovnat. Pochopil jsem, že Bůh v mém životě otřásl vším, aby zůstalo to pevné. A misie je se mnou pevně spjata 8-) Možná se Vám to zdá divné, proč jsem musel tímto projít, ale víme, že Bůh dopustil, aby se Jeho apoštolé také ocitli zbičovaní v temném sklepení a přivázaní o hladu a žízni, dokonce, aby Jeho Syn trpěl na kříži: Do obou těchto situací zmíněné přivedla právě poslušnost svému povolání, a právě tato poslušnost tomuto povolání je také vyvedla ven a pozvedla: Nebyla to dobrá rada přítele, nebylo to oblíbené jídlo, ne wellness, ani příjemné setkání s bratry, ani chvála puštěná z křesťanského rádia... Prostě nejsou to vnější věci, ale vnitřní jistota, že děláte to, co máte dělat. Dokonce jsem poznal, že ty nejskrytější věci a největší taje, které jsem od Boha přijal, tak právě v období smutku a samoty. Jedna věc je jistá: To, co popisuji, nebyla pouze moje zkušenost, ale i další misionáři by mohli vypovídat podobně: Je fakt, že k vyjití patří deprese (nemám teď vhodnější slovo, ale víte, o čem je řeč: Když z Vaší duše křičí hlas: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“): Vzpomeňte si na Izraelity na poušti: „Bylo by nám lépe zůstat otroky v zemi egyptské...“ česky: „Proč jsem se někam harcoval?“ Zoufal si Mojžíš, zoufal si David, zoufal si Jeremiáš, zoufal si Jonáš, Job, Elijáš... Tak proč by měl být vyjímkou nějaký Jarda, Pavel, Franta, ..... (dosaď si své jméno 8-)

   Časem, když Lucka vstoupila do misie a vydala se se mnou na cesty, prožívala podobné věci: „V Čechách se mluví a myslí úplně jinak než u nás!“, „Proč mě Bůh poslal na takovou práci?“ „Nemám nikde přátele, kdy už pojedeme domů?“ „Kup mi více kapesníků!“ „Nabij mi kredit, ať si aspoň mohu zavolat se svými blízkými!“ -Plně jsem tomu rozuměl a rozumím. Dokonce i když jste v cizím regionu, ale mezi svými, mezi křesťany, není to totéž, co doma: Místní prožívají věci jinak, mají jiné hodnoty, jiné životní priority... Nemohou Vám plně porozumět. Dodnes musíme oba alespoň občas jet na „ozdravný pobyt“ do svého rodiště, abychom se trochu vzpamatovali.

   Alespoň díky tomu co jsme prožili, víme, jak se cítí cizinci u nás a můžeme s nimi více cítit, máme k nim blíže... A skutečně: Podle statistik cizinci v cizí zemi jsou náchylnější k nemocem a dožívají se nižšího věku, než jejich krajané doma. Vyhnanství kdysi bylo jedním z nejtvrdších trestů. Firmy, když vysílají své zaměstnance do zahraničí, nebo i na daleké služební cesty, poskytují jim různé náhrady, diety, apod. Ne náhodou do Pavlových výčtů utrpení apoštolského povolání patří cestování: 2.Kor.11:23-28 Tak porozuměli jste? Ano: Pokud vysíláte nějakého misionáře, víte, co potřebuje: Abyste jej navštívili nebo abyste ho občas zavolali  (pozvali 8-) domů 8-)

   Ještě popíši zlom, který u mne nastal, a který mi pomohl zůstat u toho, co dělám: Když jsem se dostal do tohoto sevření, které jsem popsal výše, řekl jsem si, že se vrátím domů, mám tam nějakou rodinu, ale např. i spolužáky, atd., zkrátka lidi, se kterými bychom si rozuměli... V neděli jsem šel běžně do církve a zrovna kazatel mluvil o Jonášovi: Měl jít na východ, ale stočil to a plavil se na západ, prchal od Boha a Jeho poslání... No zkrátka, bylo to kázání pro mne 8-) tak jsem zrušil cestu na západ a pokračoval jsem na východ (takže jsem to ze Slezska protáhl až na Balkán a později až do Istanbulu 8-) a skutečně jsem se ocitl ještě více ve středu Boží vůle, najednou jsem byl obklopen lidmi, vnímal jsem Boží hlas ke mně i k jiným, z naší služby proudilo Evangelium k národům, tyto cesty přinesly mnoho radosti, a vždy po návratu jsme si užívali pocitu dobře vykonané práce 8-) No a dokonce najednou z východu to byl Východ, kam jsem se to dostal 8-)

   No, a když jsem si to vše prožil (rozlet, pád, propad, úplně jsem se rozebral, a pak jsem se sebral a znovu se postavil na nohy), tak přišla do služby Lucka a musela si to celé také podstoupit: Rodina měla strach, zda se Lucka neodstěhuje někam daleko, třeba do Čech? 8-) Ve sboru se divili: „A to od nás odcházíš?“ Opět bylo cítit, jak málo lidí rozlišovalo rozdíl mezi pojmy „odejít ze sboru“ a „vyjít ze sboru.“ Do toho přišlo odloučení od blízkých (rodina, sborovníci, kolegyně, kamarádky), nové prostředí, nové výzvy: Učit se nové jazyky, začít chápat jiné kultury, orientovat se v dosud neznámé problematice, ale i v nově dobývaném prostoru, pamatovat si nová jména a obličeje (které ke kterému vlastně patří 8-) a opět: Stesk po domově, absence vlastního domova a hledání sebe sama uprostřed toho všeho...

   Zajímavé na celé věci je, že vždy, když jsme četli jiné misijní weby, abychom se poučili od starších misionářů, na nic z tohoto jsme nenarazili: Vidíme, jaký je silný tlak na to, aby se křesťanské čtenářské obci předkládal pouze pozitivní pohled na misionáře (a další služby,) á la: fotky usměvavých misijních rodinek přimagnetkované na ledničku 8-) Když se potom s jinými misionáři potkáme osobně, jen při důvěrnějším rozhovoru se dozvídáme i o běžně nezveřejňované realitě. Pochopitelně: Každá věc má svůj rub i líc, to je jasné. A nemusíme se bát být v tom otevření nebo upřímní.

   Je to škoda v tom, že noví misionáři z nedostatku těchto informací mohou na tuto etapu své služby být nepřipravení (znám některé, kteří předčasně ukončili svá působení), ale i vysílající církve, když „jejich“ misionář se dostane do nějakého takového propadu, tak podléhají nesprávnému uvažování: „Je to ten správný člověk, neudělali jsme chybu?“ „Má on vlastně toto povolání?“ „Co se to děje, nezrušíme projekt?“ Zbytečně dochází k nedorozuměním, brzdí se Boží dílo a celkově misie nemá v církevních kruzích takové docenění, prestiž, nebo pozornost, kterou by si zasloužila, stačí si uvědomit, že z desetitisíců křesťanů v naší zemi je to pouze hrstka misionářů, nebo si porovnejte misijní sbírky s humanitárními nebo těmi pořádanými na budovy, zjistěte si, kdo všechno pracuje ve sborech pod zařazením „Misijní pracovník“ -jsou to sekretářky, uklízečky a údržbáři. Udělejte si anketu a zjistíte, jak zkreslené jsou představy o misii mezi křesťany, atd. Ale jsou tu samozřejmě i jiné důvody ve hře, než ty, o kterých píšeme dnes, na některé se třeba podíváme příště...

   Takže závěr, shrnuto podtrženo: Já už jsem si tím prošel, Lucka ještě prochází transformací 8-) a kdo z našich čtenářů je další na řadě? 8-)