Na misijním poli II.
Minule a předminule jsem povyprávěl o dvou věcech: Jak se mi nepodařilo domluvit se s žádnou denominací, že by některá zaštítila naši misii a o tom, jak se nám naopak dařilo přímo ve vlastní misii. Tedy vlastně selhal byrokratický přístup (všelijaká jednání, schůze, řešení otázky, jak se bude naše misie jmenovat, spravovat, financovat, evidovat účetně a jak se bude v různých tabulkách zapisovat pro vnitřní potřeby organizace, kdo bude nad námi nadhlížet, jak budou vypadat výroční zprávy atd.) a naopak se potvrdil praktický přístup, když jsme se prostě sbalili a jeli na misii – tedy tak, jak je to v Bibli: „Jděte a dělejte…“ A to nám také fungovalo a funguje dodnes.
Není v Bibli napsáno, že máme chodit po schůzích, sedět u počítače, vyplňovat statistiky, počítat si, s kolika lidmi jsme mluvili, žonglovat s čísly, kolik lidí se obrátilo, hlasovat s bratry o tom a příště zase o tamtom, vykazovat se nadřízeným, leštit kliky a postávat na koberečku. Naopak je tam napsáno, abychom se učili u Krista a byli činní v tomto světě, abychom mohli vydat počet v soudný den.
Tak snad jsme nyní blíže původnímu křesťanství? 8-)
Takže v denominacích se nám nedařilo, ale ještě tu jsou různé jednotlivé sbory, a na ty se podíváme dnes. Nejen, že nám některé posílaly své členy na misijní výjezdy, aby tu sloužili a školili se, ale také jsme s nimi dělali misii v tuzemsku. Dnes tedy, po našem vyprávění, jak se nám dařilo v zahraničí na misijním poli, si můžeme zavzpomínat, jak se nám dařilo na misii doma.
Tak co sbory? No normálně, v některých se nám dařilo a měli jsme tu skvělou spolupráci, v některých se nám zase nedařilo… Některé si přáli rozvíjet misii, jiné ne. Některé sbory mi pomáhali na misii, jiné mi v ní škodily…
Někdo minule reagoval na mé články, že jsou kritické, že tam mluvím o svých špatných zkušenostech s denominacemi, a že jsem tudíž ublížený a potřebuji se uzdravit, nebo odpustit, či co… Podívejte, jestli tento seriál má být takové zpracování naší historie, naší služby, tak tu píši vše, jak to bylo, jak se to stalo: Zažili jsme i to dobré i to špatné, a tady píšeme o všem… Jestli se stalo něco špatného, tak to tu napíši ne proto, že to někomu vyčítám, ale prostě proto, že se to stalo 8-) A hlavně to píši proto, jestli tyto řádky budou číst budoucí či začínající misionáři, tak ať se připraví, co je čeká 8-) 8-) 8-) V Evangeliu také čteme, že někde přijali Ježíše a Apoštoly, vzali Je do domu a dostali oběd, a někde Je nepřijali, a řekli jim, ať z jejich kraje odejdou… Také Evangelista, který sepsal příběh, jak ho zažil, tak např. když napsal, že Je odmítla samařská vesnice, protože Jeho pohled byl upřen k Jeruzalému, nebo že posluchači chtěli Ježíše hodit ze skály, jinde se Mu posmívali, někde Mu nadávali, příště Mu nevěřili, pak hledali, jak ho chytit za slovo a nejlépe Jej za to, co řekl, zabít, a další veselé příhody, tak si o tom normálně čteme a také netvrdíme, že byli pisatelé Evangelií ublížení, že to napsali z ublíženosti a potřebovali se léčit z neodpuštění a vlastně to tam neměli psát… Ne: je to zapsáno, protože to mělo být zapsáno, patří to sem a je to v Božím Slově. Prostě tam Evangelisté popsali (a ne náhodou) co zažívali na svých cestách, a my si to dneska čteme jako biblické příběhy z těch dob… My jako následovníci Krista si nemůžeme myslet, že budeme nad svého učitele, že my se něčemu podobnému vyhneme, ne: I nás čekají nepříjemnosti, lidé se nám budou smát, zlehčovat nás, vyženou nás, nebo vyštípají, nedají nám jídlo, budou nad námi skřípat zuby a nejradši by nás také shodili ze skály. Samozřejmě to tak úplně nemohou udělat, tak nasadí nějaký úsměv, přijdou za námi a mazlivými slovy nás vypoklonkují…
Takže jestli si myslíte, že začnete dělat misii a všude na Vás čekají, budou Vás vítat a vše půjde hladce, tak si opravdu můžete přečíst něco z naší historie (ale i z historie jiných misionářů) a začít se snášet na zem, do reality 8-)
Ve skutečnosti Vás velice šetřím, nepíši zde všechny své zážitky, někde jsem zažil opravdu brutální okrádání a brutální podvody, to sem však nedávám a píši jen o lehčích případech 8-) Jo: A věděli jste, že Ježíš měl také samé problémy s tehdejší denominací? 8-)
Ještě bych doplnil, že jsem si opravdu nezasedl na Církev a nepíši jen o Jejích nedostatcích, nějaké nepříjemnosti se nám mohou stát kdekoliv, nejen ve službě Bohu, např. jídlo je dobré a potřebujeme ho, ale také se Vám z některého může udělat špatně, a neznamená to, že kvůli tomu přestaneme úplně jíst, jen si musíme rozvážit, co už do sebe nebudeme ládovat 8-) Nebo sport je pro tělo prospěšný, ale také si někdo u sportování něco zlomí nebo natrhne, tak to neznamená, že se přestaneme hýbat, prostě musíme příště vzít v úvahu své možnosti, schopnosti a také věk 8-) Manželství je dobré, ale také Vás může partner někdy naštvat, zklamat. Také se při prvním sporu o nějakou maličkost nejdeme rozvést. To se prostě stává a je to normální… Tak i Církev je dobrá, ale také tu zažijeme zklamání (od určitých lidí), jasně. Tak co se divíte? 8-)
Tak dnes můžeme ty špatné zkušenosti vynechat, a můžeme si povyprávět, jak to vypadalo, když spolupráce se sbory fungovala 8-) Tam, kde ne, tak nevadí: To že zrovna nepomohl konkrétní sbor mně, neznamená, že nepomohl někomu jinému a že nemá právo na svoji existenci. Třeba nezačali sloužit cizincům, ale začali sloužit jiné skupině, dělat jinou službu, např. se studenty nebo s vězni?! No, jestli nezačali nikomu sloužit a jenom tam pořád sedí a řeční, tak je lituji, ale je to jejich problém a já jdu dál, dopředu.
Takže posledně jsme tu nastínili, jak vypadala naše služba v zahraničí, a co u nás? Snažil jsem se vždy službu cizincům propojit s některým místním sborem, aby zájemci z různých národů mohli přijít mezi křesťany, více se tu zorientovat, studovat Boží Slovo, seznámit se s někým, kdo jim třeba i pomůže s praktickými věcmi života v cizině, a také je trochu „potáhne“ na jejich cestě s Pánem.
Tak třeba v jednom sboru mi pastor řekl, že má zájem o tuto službu, ale že neumí anglicky. Odpověděl jsem mu, že Evangelizace není ve slovech, ale o tom, že vydáme něco ze sebe, nebo že dáme sami sebe… Bůh do nás vložil dary a my je můžeme používat na misii. Někdo bude možná mluvit, ale někdo jiný se modlit, další připraví pohoštění, někdo pohlídá děti, aby se dospělí mohli zabývat otázkami nad Biblí, někdo zařídí odvoz atd. Zeptal jsem se ho, co on dělá rád? Prý rád vaří. No výborně! Tak jsem mu navrhl, ať si připraví nějaké halal recepty, aby když přijdou na schůzku muslimové, aby věděl, co jim připravit. Mezitím přišli dva jeho kolegové z misijní akce, kdy šli na vysokoškolskou kolej a oslovili zde zahraniční studenty. Dva Afghánci projevili zájem, že nyní studují nějaké obory, ale předtím doma vystudovali teologii (samozřejmě islámskou) a teď by se chtěli dozvědět, jaká je teologie nás, křesťanů… Takže jsme naplánovali akci: Zmíněný pastor měl doma na zahrádce pergolu, sem jsme tedy pozvali afghánské studenty, dva evangelisté zatím zajeli na koleje, doprovodit studenty, aby zbytečně nebloudili po městě, mezitím byl čas na vaření 8-) a měli jsme skvělé setkání na zahradě: Napřed občerstvení, potom rozpravy nad Biblí, bylo to skvělé, studenti byli nadšení a my také 8-) Tak vidíte: Potřebovali jsme trochu nabourat zažité představy, že kazatel má kázat. No, tak ať káže v neděli křesťanům, ale v týdnu nám může upéct kuře 8-) Nejen, že pastor udělal, že byl oslaven Bůh skrze jeho kuchařské umění, ale i oslavil Boha svým majetkem, že nám dal k dispozici svoji zahradu a pergolu. No a my jsme si skvěle popovídali, i když nejsme profesionální kazatelé, vždyť jestli jste křesťan deset, dvacet nebo třicet let, tak už snad také trochu znáte Bibli a máte nějaké zkušenosti s Bohem, ne? 8-) A navíc když se dáte do služby, Bůh Vás k tomu zmocňuje.
Jindy jsme zde zažili: Dva evangelisté se vydali na misii do města. U kašny na náměstí oslovili skupinku Nepálců. Dali se do řeči a během hovoru tito lidé řekli, že se sešli na sobotu jako krajané, každý pracuje jinde, připravili si maso do krabiček, teď se chystají někam za město, že si to upečou někde v přírodě... Kamarádi jim nabídli, že si to mohou ugrilovat na zahradě sboru, která je odsud pět minut chůze… Tak se zaradovali, že nemusí péct někde v křoví a šli na zahradu. Do sboru si chodili umýt ruce apod. a tak poznali toto místo, vyptali se na různé věci, co je zajímaly, slyšeli o Kristu, dostali Evangelium v nepálštině a seznámili se s místními křesťany, se kterými dále udržovali kontakt…
Ve stejném sboru, díky tomu, že nás sem tento pastor „vpustil“, jsme toho zažili ještě mnoho. Tak během teoretické přípravy, kterou jsem zde vedl pro zájemce, jsem prohlásil, že vlastně vše je připravené, Bůh už udělal svoji práci, Ježíš prohlásil „Dokonáno jest“, tedy je hotovo, teď jen musíme jít, vstoupit do těch věcí a vyzvednout si, co pro nás připravil. Povstal jeden bratr a řekl: „No to bych chtěl vidět, jak je to už „hotovo“ a že si to máme jen sebrat…“ Zeptal jsem se ho, kdy má čas, že tedy půjdeme, aby to viděl. Mohl hned druhý den, tak jsme se ráno vypravili na misii. Vešli jsme do prvního vietnamského obchodu, nabídli prodavačce Evangelium, ta odmítla se slovy, že nechce, ať to dáme tamhle těm dvěma nakupujícím. Dobře. Otočili jsme se ke dvěma Asiatkám a nabídli jim to stejné Evangelium. Podívali se, řekly, že je to vietnamsky, že tomu nerozumí. „A odkud jste?“ Zeptal jsem se. „Z Filipín“. No tak jsem jen zalovil v kabele, vyndal jsem literaturu v jejich jazyce a nabídl jim ji, že se mohou dozvědět o Bohu. „Ale my jsme věřící!“ Zvolali překvapeně a hned se zeptaly, jestli tu máme nějaký sbor, že jezdí daleko do Prahy. „Jasně, máme tady sbor za rohem“, odpověděli jsme a ony se zaradovaly, že už nemusí trávit několik hodin ve vlaku dojížděním do vzdáleného sboru. Pozvaly nás do nějakého masérského salónu, kde pracovaly, tam nám představily další kamarádky, celkem jich bylo deset. Dohodly se, protože pracují i v neděli, tak se budou střídat: Vždy pět zůstane v práci a pět jich půjde na bohoslužbu, příští týden se prohodí a zase jich přijde mezi nás pět. Od salónu do sboru to bylo asi pět minut pěšky. Bratr řekl, že se ten den přesvědčil, že je to opravdu připravené, stačí si to vyzvednout: „Vždyť za první hodinu naší práce je deset nových příchozích do církve!“ Natolik ho to přesvědčilo, že tato práce má smysl, že se mnou spolupracuje dodnes! Ještě mnoho jsme toho spolu zažili a pořád si něco plánujeme…
Pak jsem zde zase na teoretické přípravě prohlásil smělou věc, že duchovní svět je jiný než ten náš fyzický, takže na zemi, když zasadíte mrkev, vyroste mrkev a když zasejete pšenici, vyroste pšenice, ale v duchovním světě můžete zasít Boží Slovo do Vietnamců, ale „vyrostou“ Vám (tedy chápejte: obrátí se) Romové, nebo zasejete mezi Romy a „vyrostou“ Češi… Během tří týdnů se přesně toto stalo: Ve středu jsme evangelizovali na asijské tržnici mezi Vietnamci. V neděli přišla do sboru romská početná rodina, kterou nikdo nekontaktoval, prostě se jim doma nějak dal poznat Bůh (samozřejmě to bylo právě v tu středu, kdy jsme evangelizovali na jiném místě) a šla do církve zjistit více, už tu zůstala… To „nakoplo“ sbor, že se teď začnou obracet Romové a vyrazili na misii mezi ně. Výsledek? Další neděli přišly do sboru tři Češky, nikdo je neznal a ani ony se vzájemně neznaly. Ptali jsme se, jak na nás přišly? Jejich výpovědi se shodovaly: Seděly doma, něčím se trápily, nebyly věřící, ale najednou přišlo do jejich místnosti nějaké světlo, ony pochopily, že je volá Bůh, v telefonním seznamu našly adresu církve a šly se sem zeptat, co a jak. Samozřejmě se jim to stalo přesně ten den, kdy evangelisté byli na jiném místě v terénu! Tyto ženy sem začaly docházet pravidelně, přijaly křest, a nakonec ve svých bytech, kde donedávna převládala nějaká deprese, tak se konaly skupinky a převládal tady pro změnu Boží Duch 8-)
Vyprávěl jsem to v jiném sboru a řekl jsem, že tento princip setby do duchovního světa se může projevit i jinak, nejen tím, že se obrátí nějaké skupiny lidí ke Kristu. Pokud zasadíte (investujete) do duchovního světa, v duchovním světě se něco stane, projeví se to nějak na zemi, je z toho nějaké ovoce, ale jaké, to předem nevíme… Může se zlepšit atmosféra sboru, ze kterého vyšli evangelisté, nebo přijde nějaká změna do města, kde sbor působí… Šel se mnou do akce jeden evangelista. Uvěřil nedávno a teď se modlil za své tři děti, aby také poznaly Krista. Jeho modlitby byly vyslyšeny, teprve až když přestal kázat svým dětem a začal kázat cizincům 8-) To byl ten správný průlom v oblasti, kde to potřeboval nejvíce.
Jinde jsem také mluvil o tomto principu, pro změnu se stalo toto: Telefonoval mi jeden Evangelista, kterého jsem předtím také trénoval pro misii cizincům a dodával jsem mu Evangelia v různých jazycích určená k rozdávání: Ptal se mě celý zděšený, co se děje? Že prý chodí každou středu na misii a když se vrací domů, u zouvání bot ho vždy v předsíni zahrnou nějací mravenci, polévá ho horko apod. V jiné dny, kdy se vrací domů z práce, se mu to nestává, takže ví, že je to spojené nějak s tou misií… Co to je? Není to nebezpečné? Odpověděl jsem mu, že právě naopak, že Bůh, kterému právě posloužil, začal sloužit jemu a že ho uzdravuje, cítí mravence a různé teplo, jak mu proudí tělem, a to je Svatý Duch, který dělá svojí práci… Kolega zašel k lékařce na celkovou prohlídku a volal mi hned zpátky: „Skutečně, vyšlo mi v testech snížení cholesterolu, upravil se mi cukr v krvi, zlepšil se zrak, a další ukazatele“ Vidíte, udělal něco pro Boha a Bůh udělal něco pro něj.
A teď si představte všechny ty sbory, které odmítly sloužit Bohu, o co vše se připravily: O duchovní průlom ve sboru, o zlepšení vztahů v rodinách svých členů, o zlepšení jejich zdraví atd. Mohou si to samy vyčítat, na to nepotřebují mne, abych jim něco vyčítal 8-)
Mohli bychom vypočítávat dále: Někdo díky misii našel práci, někomu z mladých lidí misijní zkušenosti pomohly udělat si jasno v tom, co chce studovat a vybral si školu, vystudoval obor, který ho dnes těší a má v něm uplatnění. Někdo díky misii našel životního partnera, někdo zlepšení vztahu s Bohem, jiný smysl života… Také se stalo, že právě cizinci přinesli velké finanční dary a sbory si tak mohly dovolit nákladnější projekty, třeba dostavbu sborového centra…
Tak i jinde jsme zažívali skvělé věci s Pánem, ale asi nejvíce jsme toho zažili ve sboru, který je ve městě, v jehož blízkosti je jeden z uprchlických táborů na území ČR: Měl jsem koncept, který jsem se snažil prosadit v tomto městě v jedné církvi, když jsem pak ale viděl překážky, které mi tento sbor klade do cesty, začal jsem hledat jiný sbor pro tuto myšlenku. Po tom, co jsem bezúspěšně prošel internetové stránky různých církví a nenašel partnera pro tuto službu, jsem se šel projít a zašel jsem za hranici obce. Tady jsem spatřil církevní budovu a Bůh ke mně promluvil, že to je ta církev, se kterou se mi zde povede rozhýbat tuto službu. Bylo to už v sousední obci, proto se mi předtím nedařilo na internetu nic najít, hledal jsem to pod jiným názvem a o tom dělení obcí jsem nevěděl… Když jsem tu stál a modlil se, aby se tedy naplnilo, co mi Bůh říká o této církvi, Bůh mluvil dále: „Budeš tu pracovat, ale neoslovuj je, dokud se nevymění kazatelé“ Takže vidíte, že záleží na lidech! A skutečně: Po nějaké době jsem na jedné konferenci potkal kazatele z tohoto sboru a uslyšel jsem, jak říká, že je na tomto sboru nový… Tedy už se vyměnili a mohu oslovit tohoto! Ihned pochopil mé myšlenky, dokonce se mi svěřil, že chodí kolem uprchlického zařízení a modlí se za to, jak se tam dostat? Já už měl všechno „vymyšlené“ (ve skutečnosti mi konkrétní kroky říkal přímo Boží hlas) a jen jsem hledal lidi. Tento kazatel mi otevřel dveře do sboru, zde jsem našel dobrovolníky a také jsme tu měli zázemí pro aktivity, které byly před námi.
Prostory byly ideální: Kuchyň, jídelna, místnost vybavená pro děti, sál na promítání, zahrada vhodná pro letní posezení, trávník na nějaké sporty, v blízkosti les pro různé hry určené pro děti… Lidé se také zapojili: nejen členové místního sboru, ale z týmů, které jsem trénoval na misii po okolních městech, se také na programy sjížděli křesťané ze širokého okolí.
Po tom, co jsme si udělali pro své potřeby takový minikurz o kulturách a přístupu k nim, jsme uspořádali první úspěšnou akci, poté jsme vždy takovou akci udělali vždy jednu sobotu v měsíci. Připravili jsme vždy nějaký program, v několika jazycích natiskli pozvánky, které jsme vyvěsili v uprchlickém táboře, také jsme zvali osobně ubytované v táboře. Na akci přišlo něco mezi dvaceti třiceti lidmi z naší cílové skupiny, pak tu bylo množství dalších služebníků. Vzhledem ke kulturním zvyklostem daných zemí jsme tu měli v jednom koutu dvora posezení čistě pro muže, tady jsme popíjeli čaj a trávili čas v rozhovorech. Ve druhém koutě bylo posezení pro ženy. Dospělí byli spíše rádi, že si mohou posedět, odpočinout si u čaje, popovídat si a svěřit své děti do besídky, kde se o ně na chvíli postará nějaká „teta“. Pro ty aktivnější z dospělých byla možnost nějaké sportovní hry. Pro děti byl připraven bohatý program: Pro ty menší nějaké vystřihovánky a omalovánky v místnosti dětské besídky, pro větší pak hledání pokladu v lese. Pro všechny skupiny jsme měli vyškolené dobrovolníky. Rodiče si tedy odpočinuli, občerstvili jsme se, byl uvařený oběd a mohli jsme se tak u stolu seznámit… Nijak jsme na nikoho netlačili, nikoho jsme nekonvertovali, prostě jsme jen vytvořili klidné a bezpečné prostředí, kam jsme pozvali žadatele o azyl, pro které to byla příležitost jak se na chvíli odreagovat od svých starostí života v táboře, kde na stísněném prostoru tráví dny ve společnosti dalších cizinců, se kterými si ani nerozumí, a stresuje se zdlouhavým právním procesem, na jehož konci buď získá azyl a musí se začlenit do nové společnosti, nebo dostane zamítnutí a musí se vrátit do země původu, v čemž mu brání jak důvody, kvůli kterým vlastně odjel, a mezitím přibyly další důvody nevracet se…
Často právě z tohoto důvodu, že nemohli zůstat nebo nevěděli, zda zůstanou, a obava z návratu do země původu zatlačily tyto faktory na zmíněné lidi natolik, že tajně překročili hranici a zkusili své štěstí v jiné evropské zemi, kde třeba získat právo na azyl je snadnější… Takže lidé z tábora mizeli, na jejich uvolněné místo přicházeli noví, ty jsme opět pozvali na naše programy, a tak dále, takže v naší službě nám „prošly rukama“ stovky uprchlíků…
Tak jak jsem uvedl: Tito lidé si u nás mohli odpočinout, poinformovat se o životě v Česku, kdo tu chtěl skutečně zůstat, tak si zde mohl trénovat češtinu, kdo si chtěl trénovat angličtinu, bylo jasné, že chce pokračovat na své cestě… Ale hlavně: Mohli se tu seznámit s někým z místních, dát si schůzku někde soukromě, a to byl prostor nejen, jak poznat město, kde momentálně žijí a poznat to, jak žijí své životy občané naší země, ale i blíže se poznat s křesťanstvím, protože pokud měl takový člověk zájem, ve společnosti ostatních uprchlíků to tak nedával najevo. V soukromí to bylo jiné a tady bylo těžiště vlastní misie: ne v táboře, ne na ulici, ne ve sborové budově, ale doma v obýváku, na soukromé zahradě, při procházce, na výletě…
A o tom to je: Ne, že misii budou dělat jen nějací misionáři, nebo že je to aktivita určená do církevních prostor v konkrétní dobu, ale že je to něco přirozeného, dělá ji každý kdekoliv a kdykoliv podle příležitostí. A zde se nám podařilo přiblížit se k tomuto modelu!
Z těchto setkání, kontaktů a přátelství, která vznikala, nakonec bylo hodně obrácených lidí, mnozí přijali Ježíše za svého Pána, někteří se dali pokřtít v tomto sboru, a ti, co neodešli do Německa, tak zde i uzavírali členství ve sboru. Pak ještě můžeme přičíst ty, kteří už přišli do naší země jako křesťané, jen díky pozvánkám přišli do této církve a výsledek byl takový, že běžně na bohoslužbách pětina z přítomných byla cizinci, bohoslužba se překládala do několika jazyků zároveň. Toto však byly pouze ty viditelné výsledky. Nikdo nedohlédne, co se stalo s lidmi, kteří u nás slyšeli Evangelium, setkali se s křesťany (a s křesťanstvím), dostali Boží Slovo, aby si je mohli přečíst, modlili jsme se za ně, ale pak odešli na Západ a nevíme, jaká byla jejich další cesta?
Byly to nejen společná setkání jednou za měsíc ve sborových prostorách a pak jednotlivé kontakty a individuální schůzky, ale vytvořili jsme další nabídky, takže nakonec jeden den v týdnu byl ve sboru kurs češtiny, jeden den v týdnu zde byl „bazárek“ (křesťané darovali oblečení, boty, hračky a předměty denní potřeby, vyskládali jsme to v jedné místnosti na stoly a uprchlíci se zde mohli „pohrabat“ a vybrat si něco podle svých potřeb). Jak po češtině, tak po bazárku jsme si samozřejmě poseděli u kávy a u buchtičky a strávili opět nějaké chvíle rozhovory a seznamováním se. Do toho občas nějaká „nárazovka“, jako třeba společný výlet do ZOO, nebo jsme zašli na nějaké sportoviště, či jsme ženám objednaly manikúru apod. Takže jsme tu měli 10 akcí během měsíce. Zájemce o nedělní bohoslužby jsme sváželi auty, aby nebloudili v neznámém prostředí.
Toto vše zničila korona, kdy nebylo možné nadále scházet se ve větším počtu lidí v místnostech, nešlo pořádat hromadné akce, dokonce nemohli lidé ani přijet do sboru, vše nadále bylo postaveno již jen na individuálních kontaktech, i tomu byly kladeny překážky, jako zákaz návštěv, zákaz jízdy v autě dvou cizích osob, zákaz pobývat venku po 21. hodině večerní. Takže někoho vzít domů, aby vás udal soused, odvézt někoho autem, aby vás nechytila policie nebo aby se uprchlík stihl vrátit do devíti večer do tábora, bylo buď složité, nemožné nebo velké riziko. Do toho strach, ať už oprávněný nebo neoprávněný, a nakonec sama nemoc, kdy bylo dost lidí opravdu nemocných, že se nemohli s někým setkat. Po koroně to byl ozbrojený konflikt na Ukrajině, kdy vláda přemístila naše tradiční uprchlíky (ale nevíme kam?) a do ubytovacích prostor navezla Ukrajince, takže se změnil celý chod této služby, Ukrajinci jsou buď věřící, mají svoji příslušnost k některé z církví, nebo mají alespoň historickou zkušenost s křesťanstvím a o misii se v tomto případě nedá mluvit, spíše je to tak, že misii vystřídala nějaká humanitární či sociální služba.
Ale není všemu konec, hodně Ukrajinců se vrací domů, další se začleňují do společnosti, takže opouštějí pobytové centrum, kde zase budou volná lůžka, mezitím jsou jiné konflikty ve světě, takže asi brzy zase budou noví uprchlíci, a pak záleží, jak lidé, kteří se naučili dělat misii, zareagují na novou situaci, jak se chopí nových příležitostí, jak je vycítí, uchopí a jak si zorganizují nový chod služby…
Ale to je budoucnost, a o té my zde nepíšeme, tady se věnujeme historii 8-) Takže jaký je závěr? Vidíte, že v denominacích se nám nedařilo nikde, naopak v jednotlivých sborech se nám leckde dařilo! Jak to celé dopadlo, se dozvíte příště 8-)