Manželství
Dnes volně navazuji na minulý díl tohoto seriálu, ve kterém jsem popsal, jak jsme se seznámili s Luckou a jak jsme se vzali. Dnes by se tedy hodilo napsat něco o tom, jaká byla první léta našeho společného života. Zároveň tím plynule navážeme na téma zahraničních misijních výjezdů, protože vlastně krátce po naší svatbě jsme nejprve odjeli na jeden důležitý výjezd, ale brzy nato vypukla známá uprchlická krize roku 2015, takže během této uprchlické vlny jsme dva roky trávili hodně času v zahraničí, konkrétně na Balkáně, kudy chodily statisíce uprchlíků…
Tak než se do toho dáme, ještě jsem si vzpomněl na jeden moment z doby, kdy jsme připravovali svatbu: Byl jsem na misii na asijské tržnici a před jedním stánkem, kde visely ze stropu samé boty, kozačky apod., ke mně promluvil Bůh: Řekl mi, že mám Lucce koupit boty. Za pár minut mi volala Lucka, že si na něco vzpomněla, že jí musím koupit boty. Že u nich na Slezsku je taková tradice: Ženich musí koupit nevěstě boty a ta mu zase musí koupit košili. Bylo to pro mne další potvrzení, že mě Bůh vede do vztahu s Luckou, jak mi řekl o těch botách 8-)
Ještě jedna věc se stala před naší svatbou, která předznamenala něco pro nás do budoucna: Vybírali jsme, kde se bude konat náš obřad a kdo jej povede. Já jsem se vlastně přiženil z Čech na Slezsko, takže bylo jasné, že svatba bude tady: Zde žije rodina Lucky a tehdy tu bylo těžiště mé služby, takže jsem tu měl mnoho misijních partnerů… Vím, že některé česko-slezské páry jezdily dělat svatbu na Moravu, aby to měly obě strany stejně daleko, ale v mém případě to nemělo smysl – z rodiny mi přijeli pouze maminka a dva bratři, a potom několik přátel… Chtěli jsme se samozřejmě vzít před Bohem, takže jiný než církevní sňatek nepřipadal v úvahu. Já jsem díky službě prochodil mnoho církví, na hodně místech jsem měl dobré vztahy, takže jsem moc nerozlišoval, pro mne by bylo těžké vybrat: Dám přednost jednomu sboru, urazím druhý (?!) Lucka chodila do jednoho sboru, tak chtěla svatbu právě zde. Z kazatelů jsme chtěli někoho, ke komu máme vztah oba, jinak jsme každý měli jiný okruh kontaktů, ale dva lidé se našli: Jeden byl vedoucí sboru, kde jsme se seznámili na mých přednáškách, k němu jsme měli (a máme 8-) důvěru, jemu jsme dokonce dali rozsoudit náš záměr se vzít: Kdyby řekl, že na modlitbách přijal, že nejsme pro sebe, odstoupili bychom od našeho plánu, tolik pro nás byl důležitý hlas církve. Tento bratr-otec ve víře ale neměl právo oddávat, alespoň nám pronesl řeč během obřadu 8-) Oddal nás kazatel, který dlouho sloužil ve sboru, který navštěvovala Lucka, potom sloužil ve sboru v sousedním městě, kde jsme spolu budovali misijní službu, takže s Luckou se znal z předchozího místa své služby a se mnou z této misie 8-)
Ale už tehdy se objevil jeden stín 8-( Nejprve vypadalo vše dobře, Lucka to oznámila u sebe ve sboru, zamluvili jsme si zde sál, a: Začali se o nás zajímat starší tohoto sboru, pozvali nás na předsvatební pohovor, což vypadalo dobře, že se o nás zajímají a že se za nás chtějí modlit, ale nakonec to na mě působilo spíše tak, že se zajímají, jestli tady po svatbě budeme členy. A čas mi to bohužel jen potvrdil 8-( Takže samozřejmě na tomto pohovoru padla tato otázka, „co členství“? Dosud jsme to moc neřešili, cítili jsme se členy Božího Království, členy Rodiny víry, nerozlišovali jsme, tedy v tom smyslu, že jsme měli všude přátele, tedy bratry a sestry, hlavně to bylo zapříčiněno typem naší služby, já jsem vlastně rozvíjel misijní hnutí kde se dalo (i nedalo 8-), tak jsem prochodil mnoho různých církví a nedělal jsem rozdíly. Lucka už byla zapojená do této služby, takže také začala mít kamarádky v jiných sborech, a už předtím pracovala v diakonii, kde tam s ní byly kolegyně také z různých církví… Teď tedy, jak na to odpovědět? Já jsem krátce předtím vystoupil z církve, kde jsem byl členem asi 12 let. Tehdy jsem měl své důvody, a to: Nebyly tu podmínky pro rozvíjení misijního povolání, které jsem obdržel od Boha – dokud jsem sem chodil jako člen, tak vše v pohodě, ale když jsem zde začal sloužit Bohu, už jsem se nevešel do předem vytvořených kolonek, jako služebník jsem se v tomto nastaveném systému nemohl ani uplatnit, ani zaměstnat, ani růst v tom povolání. A situace se zhoršovala v souvislosti s tehdy aktuálním tématem restitučních nároků… Není to téma na dnešek, možná o tom někdy příště… Prostě jsem odtud odešel a teď přede mnou vyvstaly dvě možnosti: Buď bych se stal členem jedné církve, kde jsem v té době poměrně dost sloužil, a která neuplatňovala restituční nároky. Nebo bych se stal členem církve, kde byla i moje nevěsta, zkrátka bych se sem „přiženil“. Zbývalo pouze vyjasnit si s vedením těchto dvou církví, které pro mne přicházely v úvahu, jak by to bylo s misií. Kvůli tomu jsem jezdil na setkání s vedoucími představiteli do Prahy. Takže na tomto setkání se staršími jsem řekl, že čekám, jak dopadnou tato jednání a podle toho se později zařídím. No a co Lucka? No hlavně jsme nevěděli, kam se přestěhujeme. Bylo více možností, chtěli jsme zakládat církev pro uprchlíky ve východních Čechách, nebo jet sloužit někam, kde je slabá církev a hodně misijních příležitostí, takže asi až bychom zjistili, kam nás Bůh volá, tak tam bychom začali chodit do církve?! Nebo by zůstala členkou svého sboru „na dálku“?! Jednou na to nějak přišla řeč, jestli jako manželé máme být členy jednoho sboru, tak jestli by se mnou šla do té církve, která byla ještě ve hře? Odpověděla mi, že tam nikdy nebyla, že nezná tu církev ani ty lidi, ani teď nemá možnost tam jet a poznat to prostředí, takže nevstoupí tam naslepo, ale třeba po svatbě tam pojedeme a strávíme nějaký čas a ona se zde „rozkouká“ – to znělo rozumně 8-) No nakonec nás Lucka svojí odpovědí všechny překvapila, i staršovstvo i mne: Řekla, že když jsem já vystoupil ze své církve a hledám, kam půjdu, tak ona vystoupí také a bude hledat se mnou společně 8-) Ale já jí k tomu nenaváděl, doopravdy! 8-) Pak řekla něco hodně rozumného: Že ví, že se odstěhuje z toho města, a že nebude přínosem pro ten sbor, tak by její členství bylo pouze formální, že chce být plnohodnotnou členkou tam, kde jí Bůh postaví. Dáme se společně Bohu do ruky a vydáme se za dobrodružstvím, které pro nás připravil! 8-)
Starší to asi nenesli zrovna dobře. Řekli, že je to škoda, že Lucka odchází ze sboru… Já je opravil a řekl, že neodchází, ale vychází. Odejít znamená, když už tu nechceš být, ale vyjít, to je něco jiného: Možná tu chceš být, ale cítíš Boží volání a rád nerad, prostě musíš jít. Zeptal jsem se jich, jestli chápou vyjití? Odchod, to je smutek, ale vyjít, to je radost: „Měli byste se radovat, že jste Lucku nějak oslovili, zasáhli, dali jí základy ve víře, pokřtili, vyučovali v Božím Slově, dali jí prostor pro růst; a teď, když je připravená, vyjde a ponese to, co zde přijala dál ke ztraceným: Radujte se, že máte podíl na světové misii!“ – To je život, že ho nezavřete do konzervy, ale necháte ho proudit dál… Odpověděli mi, že ano, že to chápou, ale nepůsobilo to na mne moc důvěryhodně a mohl jsem se později přesvědčit, že to skutečně nepřijali… Nezískala od sboru finanční podporu pro svoji misii, tu jí poskytlo časem až pár jejích přátel odtud, dostali jsme minimum prostoru nějak zde naší službu prezentovat, vedení sboru se o nás moc nezajímalo, když jsme byli na misijním poli, spíše nějací přátelé Lucky přes facebook, starší už nás znovu nepozvali zeptat se, jak se to vyvíjí, naše členství nebo naše činnost… Ještě to mělo pokračování, svůj vývoj, ale to je téma na někdy příště…
Takže věděli jsme, co chceme, tedy zorganizovat si svatbu a potom si společně hledat místo, kam patříme. Teď nám praská hlava z příprav, tak přece nebudeme řešit dva úkoly najednou…
Co bylo potom? Měsíc po svatbě ještě Lucka pracovala v diakonii, pak jí skončila smlouva a vyrazili jsme: Nejprve za mojí částí rodiny, aby Lucka viděla, kde jsem vyrůstal, poznala členy mé rodiny, kteří nemohli přijet na svatbu, navštívili jsme nějaké přátele, kteří pro mne byli rodina. Já jsem si toto kolečko už odbyl, na Slezsku je takový zvyk, že před svatbou musím osobně pozvat členy její rodiny, sousedy a přátele a při tom pozvání jim předat balíček svatebních koláčů. Takže tchýně se sousedkou pekly, my jsme to nakládali do auta, aby se to nerozmačkalo, já jsem řídil, Lucka mi vysvětlovala cestu a postupně jsme navštívili různé tety, strýce, babičky, sousedy, přátele. U toho mi ukázala, kam chodila do školy, kde dělala autoškolu, prostě vše 8-)
Takže teď jsme byli v mém rodném pohraničí a všechno toto já jsem ukazoval Lucce i jejím rodičům, kteří se za námi také přijeli podívat. Když odjeli, zařadili jsme do svého programu i návštěvy církví, kde jsem sloužil tím, že jsem rozvíjel misijní práci, aby i další mí misijní partneři poznali moji manželku – oni se hlavně báli, že když se ožením, tak se usadím a už k nim nebudu jezdit a nebudeme společně dělat službu, tak jsem chtěl, aby poznali Lucku, že to je misijní žena a že služba zůstane v provozu 8-) Během těchto cest tedy i Lucka poznávala tyto moje partnerské sbory a jiné církevní prostředí, než byla dosud zvyklá. Třeba chtěla přirozeně jít do sboru své dosavadní denominace, z čehož byla překvapená, že je to tu úplně jiné: Ano, samozřejmě sbory se liší, jiné je to na Slezsku a jiné v Čechách, jiné ve vnitrozemí a jiné v pohraničí, na Moravě nebo třeba na Slovensku. Sbory tvoří lidé a lidé jsou různí, takže ani nejde čekat, že bude celá denominace stejná (přesto to hodně lidí očekává 8-)
Během těchto návštěv sborů tedy jsem měl já představit Lucku, a ona si měla udělat obrázek o těchto společenstvích, rozkoukat se zde, a měli jsme společně rozlišit, kam máme vstoupit. Za to jsme se modlili a Lucka měla oproti mně ještě jednu výhodu: a to svojí ženskou intuici 8-) No ale těch sborů bylo hodně (asi 22) a neděle jsou jen čtyři za měsíc, tak to trvalo poněkud déle to hledání 8-)
V tom čase jsme také odjeli na svatební cestu, kterou byl misijní výjezd do Řecka. To bylo tak: Když jsem byl požádat rodiče Lucky o její ruku, řekli, že mi ji dají, ale s podmínkou, že jí vezmu na svatební cestu a nebude to žádná „ta naše charita“ – pro mne samozřejmě nemyslitelné, jak jet někam a nevidět příležitosti ke službě? Kor jet do ciziny a nevidět tam cizince? 8-) Během rozvážení koláčků jsme také byli za jedním Lucčiným strýcem, který se nám omluvil, že nemůže přijít na svatbu, tak jako omluvenku nám dal 20 tisíc korun a řekl, že za to máme jet na svatební cestu. My jsme samozřejmě měli se svatbou velké výdaje, tak bychom asi na misijní výjezd nemohli jet, ale teď jsme na to měli!
Takže jsem to vymyslel následovně: Tou dobou se jezdilo každý říjen na misii do Řecka, na poloostrov Peloponés, kde jsme sloužili v přístavu uprchlíkům, kteří tu vystupovali z trajektů na souš… Býval jsem vedoucí těchto akcí, takže jsem to nemohl odříct, ale nějak jsem na to musel naroubovat tu novomanželskou cestu… Udělali jsme to tedy tak, že jsme vyjeli už o tři týdny dříve než ostatní, později se s nimi setkáme v přístavu. Nepojedeme přímo, rovnou po dálnici, ale projedeme další země, a asi polovinu cesty pojedeme podél pobřeží… Peníze na to jsme měli od strejdy 8-) Cestou si nebudeme jen užívat, ale hledat další misijní příležitosti do budoucna. Tak tedy, jedeme!
Nejprve jsme vyjeli ze studeného podzimu (byl říjen) do teplého pásma, přes Rakousko do Bosny. Cestou jsme si koupili v Chorvatsku letní deku, zimní schovali do peřiňáku na dobu, až se budeme v listopadu vracet do zimních Čech. V Bosně jsme zavzpomínali v příhraničním městě na letní výjezd, kdy jsme tu byli poprvé s týmem. Za pár let se v tomto městě začnou soustředit největší masy uprchlíků a strávíme zde s týmy ještě mnoho času požehnané služby, ale tenkrát jsme to ještě nevěděli. Stejně nám ale Bůh už toto město ukazoval, a nějak nás sem vedl, i když jsme ještě nevěděli proč. Přesto jsem měl silný pocit, že tu budeme něco dělat. Zatím jsme si prochodili toto město, poznali jej, navštívili místní církev a seznámili se tu s pár lidmi…
Odtud jsme projeli další města, kde jsme se rok předtím seznamovali a měli jsme tu už společné vzpomínky a navštívili nějaké lidi, se kterými jsme tu měli rozhovory. Pak jsme odbočili do neznámých krajin, abychom poznali i další části Bosny, podél řeky Neretvy jsme sjeli do Mostaru, jehož návštěva je povinností pro všechny turisty v Bosně 8-) Během této cesty jsme poznali mnoho muslimů, jak žijí, jak uvažují, jak se modlí apod. A doplnil jsem si tak svá teoretická studia o islámu. Někdy určitě o tom napíši v jednom z dalších dílů tohoto seriálu!
Z Mostaru jsme chtěli již k moři, do Dubrovníku, takže už jsme vjeli do katolické oblasti země. Jeli jsme přes hory, a jednou se nám ukázala u cesty cedule: „Směr Medžugorje“. „Pojeďme se tam podívat“, navrhl jsem: Hodně se o tom místě mluví, komentují se nějaká domnělá zjevení Panny Marie, ale jsou doopravdy domnělá, nebo skutečná? Jak je to doopravdy? Na každém šprochu je pravdy trochu jak se říká, měli bychom to propátrat 8-) A nebude tu příležitost, jak vést ke Kristu náboženské fanatiky? No podívali jsme se sem, ale působilo to na nás odpudivě: Všude kilometry okolo neúrodná, kamenitá půda, všude plno trní, řekli bychom „poušť“ a když se blížíte k městu, to zdálky září, všude žárovky, světla… Něco jako Las Vegas. Také, že ano: Při vjezdu do města samé reklamy, všechno ozářené, všude ceny čtyřnásobné oproti obecným cenám v Bosně a Hercegovině. Všechno s Marií: Oplatky s Marií, růžence s Marií, pedikúra s Marií, alkohol s Marií… Navštívili jsme i náboženské centrum, venkovní areál vedle kostela, bylo to strašidelné: Profesionální žebráci (dáš = budeš mít požehnání Marie), prodejci suvenýrů, cetek… Zfanatizované obličeje poutníků, socha utrpení Krista, kterou otírali kapesníčky, ty pak odvezli domů svým nemocným, kteří se nemohli dostavit – ale už otřené kapesníčky také v prodeji, samozřejmě) celá socha byla matná, jen lýtka, kam dosáhli poutníci, byla vyleštěná do zlatova…
Teď se dívám na mapy, že se do této pustiny od pobřežní dálnice staví odbočka, aby to měli lidé jednodušší se sem dostat (jak nalákat další platící turisty) – celá ta opičárna kolem Medžugorje je tedy určitý impuls k rozvití místní ekonomiky, jinak kolem se jen pasou kozy v trní a skáčou po kamenech a rostou tu kyselá granátová jablka. Nějak se místní chtějí uživit… Na jednom katolickém webu jsem našel varování, že toto místo ani údajná zjevení neuznal papež, a že se sem schovávají kněží, kteří mají aféry se ženami: Lidová úcta je tu tak silná, že když se sem ukryje nějaký takový kněz, je v podstatě „nedotknutelný“ a případná milenka nemůže na něj podat žalobu ani z něj vymámit alimenty.
Teprve později mi nějací katolíci řekli, že je to skutečně komerce a že pravé místo, kde měla být ta zjevení, je o kus dále… No, nechal jsem se nalákat těmi blikátky a nedošel jsem na horu zjevení 8-) Budu se sem asi muset vrátit vyjít na tu horu 8-)
Ještě než jsme vjeli do toho města, prohlásil jsem, že v Marii nevěřím, ale proč tedy tolik lidí o ní mluví, jestli na tom něco není? A: „Jestli uvidím, že se tam budou modlit vedle sebe katolíci, pravoslavní i muslimové, tak tomu dám nějakou šanci a začnu to zkoumat, ale jestli tam budou pouze katolíci, tak je to nějaká fantasmagorie nebo vykonstruovaná aféra nebo něco podobného a neuvěřím“. Na místě byli samozřejmě pouze katolíci, 8-)
Takže rychle pryč z tohoto byznys centra do přírody, pak Dubrovník, odtud již podél moře do Černé Hory navštívit mého známého misionáře, ten se ale mezitím přestěhoval do Srbska, nevadí, navštívíme ho cestou zpátky na sever. Přes hranici do Albánie: Nádherná země, dobří lidé, máme odtud perfektní dojmy… Misie moc ne: Ačkoliv se v turistických průvodcích píše, jak je to muslimská země, spíše jsme všude viděli křesťany, muslimové byli spíše v romských čtvrtích… Když jsem tu byl poprvé, byl to noční přejezd a neviděl jsem nic, proto jsem si to chtěl vynahradit a nyní se mi to splnilo!
Jedna veselá příhoda: Lucka pořád marně sháněla v obchodech mléko do kávy. Už asi v pátém obchodě se na dotaz na mléko ozval výbuch smíchu mezi prodavačkami. Nakonec jsem jí musel říct: „Lucko, Ty jsi tady jediná socka, která nemá krávu“ 8-) Lidé si tu pěstují vše: Zeleninu, květiny, ovoce, olivy, víno, tabák; mají zvířata… Staví si nádherné domy. U domů jsme kupovali domácí sýry, olivový olej, zeleninu, med, hrozny, marmelády… Tady jsme se viděli, jak je vše relativní: V mnoha průvodcích se píše, že je to nejchudší země Evropy a např. zde jsme neviděli bezdomovce a všeho tu byla hojnost. Třeba na nás mávali policisté u silnice, tak jsem zastavil, oni se ptali, proč jsem zastavil, já řekl, že mě stavili, oni že ne, že mi jen naznačovali, že jedu rychle, ať zpomalím… Chápete: U nás by to byla pokuta za rychlou jízdu, tady vám řeknou: „Zpomal“. Nikde nechtěli žádný úplatek a je to první země, kde jsem se nebál nechat odemčené auto, jaký jsem tady měl pocit bezpečí…
Minulý rok se tu stalo, že nějaký vězeň, kterého propustili, vzal samopal a zastřelil dva Čechy putující karavanem, muže a ženu. I my jsme jeli karavanem. Hodně nás zastavovali lidé a omlouvali se nám za ten incident. Tehdy, když se to stalo, byla v hlavním městě demonstrace, průvod za solidaritu se zabitými a za odsouzení viníka. U nás, když někdo zabije Němce kvůli peněžence a hodí ho do řeky, tak se o tom skoro vůbec nepíše…
Navštívili jsme tu nějakou byzantskou pevnost, kde kdysi vedla hranice západní a východní římské říše, přes řeku nás přetáhl převozník 8-)
Tak z Albánie už do Řecka, podél pobřeží jsme se dostali k místu, jestli si vzpomínáte, kde mi před lety umřelo moje první auto. Usmál jsem se, jaká mohu s Bohem zažívat vítězství: Tehdy jsem přišel o auto, ve kterém se stejně spalo nepohodlně, zůstal jsem s igelitkou v ruce… A dnes: Minikaravan se širokou postelí, kde se dobře spí, po boku manželka, v cíli nás čeká parta přátel…
V přístavu jsme se setkali s týmem, dělali jsme misii – během této cesty i misie jsme se s Luckou ještě více poznali a sblížili. Odtud jsme odjeli do Korintu podívat se na přístav, zda tu budou uprchlíci, ale nic, alespoň jsme si prohlédli město a přespali v historickém Korintu; ten dnešní leží trochu jinde než ten, co známe z Bible 8-)
Cestou z Řecka jsme poznali blíže Makedonii a opět: Zde jsme už za rok hodně sloužili. Spali jsme na hraničním přechodu, ještě na řecké straně, kde se nad námi slétlo hejno neznámých ptáků, celou noc řvali a znečistili nám (slušně řečeno) auto, museli jsme za hranicí, v prvním makedonském městě na myčku. Přemýšlel jsem, co to znamená, byla to podivná událost. Nakonec jsem prohlásil, že je to znamení, že sem budeme jezdit sloužit, a také že ano: Za rok tu vzniklo stanové městečko, kde žilo 13 tisíc uprchlíků a my jsme zde byli pravidelnými návštěvníky! Městečko se jmenovalo Idoumeni, kdo si pamatujete 8-) Za hranicí, kde byla ta myčka, jsme to tedy už znali a tady jsme se ubytovávali a stravovali.
Ještě na řecké straně se nám stalo toto: Na Lucku dopadla depka, že už je dlouho na cestě (já už byl přece jen zvyklý na dlouhé pobyty mimo domov) – nemá tu s kým si popovídat. Já jsem mohl v Bosně, Černé Hoře i v Makedonii srbsky, ale ona s nikým… Na týden jsme byli s Čechy v přístavu, ale ti už odjeli… A teď na ní dopadl smutek, ale domů to potrvá ještě pár dní a internet na cestě také moc nebyl, aby si zašla na sociální sítě… Řekl jsem jí, že jí aspoň koupím čokoládu, ať překoná tuto krizi a šli jsme do obchůdečku před celnicí. Tam naprostá Řekyně, černé vlasy, tmavá pokožka, řekla česky: „Vy jste z Česka? Já jsem se tam narodila a vyrostla a chybí mi popovídat si s někým česky.“ „Odkud jste?“ Když Lucka odpověděla, že z Třince, prodavačka se zeptala, z jaké ulice, že i ona je z Třince. Nakonec zjistily, že bydlely kousek od sebe a snad i znali některé stejné lidi… Já měl volno a ženy, tak jak to potřebují k životu, si mohly popovídat 8-)
Při výjezdu z Makedonie do Srbska jsme opět prochodili místo, kde budeme za rok za dva hodně sloužit a znovu se nám tak potvrdil princip, který vidíme v Bibli: Když prochodíš nějaké místo, Bůh Ti jej dá! Přečtěte si např. o Abrahamovi, Jozuem nebo Kálebovi, ale stejně to tak vidíme u dalších biblických postav…
Opět se nám to potvrdilo na severu Srbska: Věděli jsme, že tu někde jsou uprchlíci, ale kde? Skrývají se před policií (tehdy, dnes už ne a jsou vidět všude podél dálnice). U jednoho města mi kontrolka zahlásila, že mi došel olej. Dolil jsem jej, ale vypadlo mi z ruky víčko od oleje a zapadlo někam do motoru. Odbočili jsme tedy z dálnice do města, abychom koupili nové. Zašli jsme si tu na oběd a v restauraci ležely na stole noviny. Hned na úvodní stránce byl rozhovor s albánskou mafií, která sem pašuje lidi. Reportér se ptal nějakých maníků v kuklách a ti mu vše vypověděli: Kde nakládají lidi, kolik si nechají platit, jak vypadá transport, kolik asi lidí přivezou a kde je vysadí. Všechno jsme tu měli pohromadě a zjistili jsme, kde vysazují uprchlíky: Ano, přesně v tomto městě, zbývalo jen najít to místo poblíž dálnice. Od té doby sem jezdíme na službu pravidelně a také chodíme obědvat do té stejné restaurace 8-) Zase: Bůh nás sem pozval, prochodili jsme to tu a dostali jsme to místo do dědictví!
Takže to už se vracíme z naší svatební cesty, která plně splnila svůj účel: Poznali jsme se blíže jako manželé, udělali jsme misii v Řecku a našli místa, kde budeme sloužit v příštích letech: bosensko-chorvatská hranice, řecko-makedonská hranice, makedonsko-srbská hranice a srbsko-maďarská hranice. Když časem uprchlická krize zesílila natolik, že to začalo být pro novináře téma číslo jedna, tak odsud bylo dost reportáží v novinách, v televizi a na internetu, ale my jsme tu byli první: Ještě předtím, než tato situace nastala. Prochodili jsme to zde, a když přišli uprchlíci, jeli jsme na jistotu a už jsme věděli nejen o těchto místech, ale i jsme znali ta místa a okolí, i nějaké lidi.
Po návratu se nám stalo to, na co často vzpomínáme: Byli jsme za rodiči Lucky, kteří po nás vyžadovali, ať jedeme na svatební cestu, ale ať to není žádná ta naše „charita“. Vytřídili jsme proto fotografie, které jim ukážeme: Bez týmu a bez služby, jen přírodu, kde jsme my dva apod. Avšak jejich sousedé byli evangelíci, takoví, kteří jdou třeba jednou do roka do kostela. A zrovna šli tu neděli, kdy tam jedna kamarádka prezentovala naši službu, byla totiž s námi v Řecku a vrátila se o dva týdny dříve. Sousedé tak viděli naše fotky z misie a vše řekli rodičům 8-) Takže jsme byli prozrazeni 8-)
Byl listopad, právě jsme se vrátili tak akorát včas vyměnit pneumatiky a zase jsme mohli jet se trochu podívat po sborech, ale už na jaře jsme opět odejeli do zahraničí, kde nakonec bylo tolik příležitostí ke službě, že jsme tu strávili dva roky: Naše výjezdy jsme organizovali tedy odtud, lidé z Česka za námi jezdili, střídaly se tu týmy, třeba s námi byli týden, pak jsme týden dělali misii ve dvou, pak zase přijel tým, pak jsme týden dělali přípravy, prali si oblečení, odpočinuli si a zase na týden přijali další tým… Vždy tři měsíce jsme byli na misijním poli a tři měsíce jsme jezdili po Česku prezentovat tuto službu, abychom nabrali další dobrovolníky v duchu verše L 10:2 – Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svoji žeň.
Za tu dobu nám tedy společenství nechybělo, byli jsme pořád mezi křesťany, ale tím, jak jsme v mnoha sborech mluvili na pódiu, tak jsme málo poznali sborový život, starosti o členství v církvi, tedy to „papírové“, jsme tedy prozatím odložili, teď děláme něco podstatného, na čem záleží…
Když jsem popsal naší svatební cestu i naše výjezdy během dvou let po tom, co jsme se vzali, tak to vše jsme absolvovali v malém karavanu. Jednalo se o předělanou dodávku, zvenčí to vypadalo pořád jako dodávka, uvnitř jsme měli tento „komfort“: Skřínku na ramínka na pověšení oblečení, botník, peřiňák, poličku, toaletní skříňku, malý dřezík se zásobou vody na mytí nádobí, celkem 20 litrů a postel 120 × 200 centimetrů. Nad postelí byla natažená šňůra na sušení plavek a ručníků, a ještě tu byl výklenek, kde jsme měli tašku, která nám nahrazovala skříň. Pod postel se ještě vešly dvě krabice: jedna s Biblemi, druhá na špinavé prádlo.
Já jsem tu byl zvyklý, už dva roky, teď jsem se musel uskromnit 8-) a nyní si zvykala Lucka. Bylo to dobrodružné, ale i náročné: strávili jsme tu dva roky: Za tu dobu jsme spali jednou odděleně, když šla Lucka navštívit sestru. Jednou jsme jeli odděleně, když už jsme měli ponorku, tak jela Lucka vlakem a já jí vyzvedl na nádraží: na jednom nádraží jsem jí posadil na vlak a na druhém vyzvedl… Nic ve zlém, bez hádek, ale prostě jsme museli mít každý pro sebe pár hodin! Byla to naše škola manželství, museli jsme si vše hned vyříkat, odkládat řešení problémů tu prostě nešlo! Za tu dobu jsme se tedy dobře poznali, sžili jako nikdo jiný: Spočítejte si, kolik jsou jiní manželé za dva roky spolu: Chodí do práce, za přáteli apod. A my: Pořád spolu!
Ještě jsme měli plynový vařič, mohli jsme si tu uvařit kávu nebo čaj, ale na jídlo jsme museli chodit do motorestů. V zimě, když se nám porouchalo topení, tak v noci vždy, když šel někdo na WC, druhý musel tělem vyhřívat deku, druhý za tu chvilku vymrzl a pak se přiběhl ohřát, pak jsme se vystřídali 8-) Někdy byla taková zima, že jsme museli jít na pension, ale to bylo jen párkrát…
Až když jsme začali plánovat děti, pořídili jsme větší karavan (i se záchodem 8-) Tady jsme si pak užívali více prostoru a mohli jsme sem pak i zvát různé lidi: Buď se k nám chodili během misií ohřívat naši společníci, když jsme byli někde v poli, došli si k nám na WC nebo na čaj. Nebo jsme k nám zvali i uprchlíky na jídlo a na čaj, také jsme jim tu pouštěli film „Ježíš“ a diskutovali jsme o Písmu i o jiných tématech. Také se sem vešlo více Biblí, a i humanitární sbírka, kterou jsme vezli pro uprchlíky. Takže celkově se naše misie vylepšila, a i naše soukromí 8-)
Z této doby čerpáme dodnes: Na výjezdech se nejen vytřídilo, kdo s námi chce dělat a kdo ne, kdo chtěl akci a kdo pouze přednášky v teple sborové budovy. Ale hlavně se mnou Lucka projezdila Česko a Balkán, poznala mé misijní partnery a dnes, když se dělíme kvůli službě (a kvůli modlitbě: 1Kor 7:5) a ona zůstává doma s dětmi, ví přesně, kam jedu, co tam budu dělat a s kým budu. Umí si to představit, je klidná a i chápe co tam dělám a proč. Neodrazuje mě od těchto cest, ale vysílá mě a žehná mi na ně. Bůh jí to oplácí a v době, kdy jsem pryč, k ní zvláštním způsobem mluví a navštěvuje ji. Nebojí se se mnou i pustit nějaké dítě a já si je občas na střídačku beru s sebou.
Takto tedy vypadala jedna naše životní etapa, od seznámení, přes svatbu až po první dítě. Ještě, když byla Lucka těhotná, tak jsme jezdili společně po našich misiích a organizovali jsme týmy, teprve asi měsíc před porodem jsme si našli byt 8-) Tím začala jiná etapa našeho života, o které napíši zase někdy příště 8-)