Má Cesta k Pravoslaví XV. – Tradice

19.03.2025 17:43

   Ve svých vyprávěních o různých tématech, se kterými jsem se postupem času setkával a nyní je zde otevírám, abych Vám je přiblížil (ne vnutil 8-), často říkám, že některé věci se nedají pochopit pouze z Písma, ale dá se jim porozumět ve spojitosti Písma a Tradice. Vím, že jste „odkojeni“ teologickou poučkou „Sola scriptura“, tedy „Pouze Písmo“ a proto Tradice je pro Vás nepřijatelná. Já bych spíše řekl nepochopená, protože kdo Ji nepřijímá, tak Ji ani nečte a když Ji nečte, neví, co obsahuje, a když neví, co obsahuje, jak Ji může odmítnout či zavrhnout?

   Většinou Tradici lidé zavrhují, protože jim to někdo řekl, aby Ji zavrhli, tak to udělali, aniž by si zjistili, co vlastně obsahuje. Ale kdo nám to řekl, abychom zavrhli Tradici? Jsou to důvěryhodní lidé, učenci, kteří to s námi myslí dobře? Navíc když jsem tak vzpomínal na své začátky ve víře, vybavil jsem si, kdo nás učil proti Tradici: Většinou lidé, kteří Ji sami nečetli…

   Dále ti, kteří církevní Tradici odvrhli jako první, tedy Luther a jeho následovníci, si samozřejmě léty vytvořili vlastní tradici a dodnes další následovníci tohoto teologického směru věří věcem, které zavedli jejich předchůdci, ale které v Písmu nejsou zaznamenány… Možná to nenazývají tradicí, nebo si ani neuvědomují, že se to již tradicí stalo, ale je to soubor zvyků, různých ustanovení, bohoslužebné praxe atd., kterých se drží a jsou pro ně nezpochybnitelné…

   Není se čemu divit, tradice je totiž součástí každé kultury: Všude tam, kde se sdružují lidé kolem něčeho (kolem ohně v lese, u stolu u piva, kolem rybníku na rybách, na sportovišti kolem cvičících strojů, na pracovištích, na školách, ve vchodu paneláku nebo ve čtvrti rodinných domků...) se pěstuje určitá kultura, která sdružuje a posiluje komunitu. Každá společenská jednotka si vytvořila své tradice, každý národ si je vytvořil, každá rodina má ty své a koneckonců i každý jednotlivec má své zvyky, jejichž soubor by se dal též nazvat tradicí?

   Pokud každé společenství má své tradice, tak logicky i společenství věřících bude mít ty své, proto každá náboženská skupina má vlastní tradici, my se dnes zaměříme na tu původní církevní Tradici, která souvisí s Biblí, s působením Apoštolů a se životem prvotní Církve:

   Pro všechno musí být opodstatnění v Písmu, proto se podíváme do Bible, kde se píše o tradicích. Začneme Novým Zákonem: Apoštol Pavel píše: 

„Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali“ — 1.Kor.11:2

 a jinde: 

„Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem“ — 2.Tes.2:15. 

   Tedy čteme v Bibli, že některé věci Pavel předal věřícím v dopise (to jsou ty epištoly, které jsou součástí Písma) a některé věci jim předal slovem, takže tady vidíme, že ústní Tradice hrála roli už v první Církvi.

   Dále je zajímavý verš 1.Kor.5:9, kde je věta: „Napsal jsem vám v listě…“ Tedy v předchozím listě, takže vidíme, že to, co my označujeme jako „první“ list Korintským, nebyl první, ale minimálně druhý. Takže ten první dopis se nedostal do Bible, ale někde existuje a první Církev se z něj inspirovala. Tady musím upřesnit, že my sice říkáme „ústní“ Tradice, ale ona je i v písemné podobě, protože slova Apoštolů zase někdo zaznamenával a zapisoval (nebo to dělali Oni sami), takže Tradice je sepsaná. Proto se také říká „legendy“, od latinského „lege“, tedy „číst“. Tedy legendy, tradice, obsahují jak to, co Pavel psal do Korintu před „prvním“ dopisem, tak i pozdější slova a dopisy, které se nedostaly do Bible, a to nejen Apoštolů, ale i jejich učedníků, pozdějších biskupů (např. Timotej, Titus, Kliment a další), kteří si také vzájemně vyměňovali korespondenci.

   Další zajímavé věty z Nového Zákona se objevují v Janových listech: 

„Ačkoliv bych měl ještě mnoho co psát, nemíním to svěřovat papíru a inkoustu; neboť doufám, že se k vám dostanu a budu s vámi mluvit tváří v tvář, aby naše radost byla úplná“ — 2.list Janův, verš 12 

a

„Měl bych ti ještě mnoho co psát, ale nechci to svěřit inkoustu a peru; doufám totiž, že tě brzo uvidím, a budeme spolu mluvit tváří v tvář“  — 3. list Janův, verše 13 a 14

   Takže vidíme, že hodně slov Apoštola Jana nebylo zapsáno do Bible, a ani to nepovažoval za důležité, vsázel na osobní kontakt a ústní předání své nauky, která opět nezapadla, protože to opět někdo někam zapsal...

   Tradice hrála roli při vzniku Evangelií: Evangelijní příběhy, které se odehrály, si lidé nejprve předávali ústně, až po delší době se je jednotliví Evangelisté rozhodli je sepsat i do písemné podoby, přičemž nevycházeli pouze ze svých osobních zážitků, protože některých událostí nebyli přímými účastníky, např. Matouš popisuje Ježíšovo proměnění na hoře, kam ale s sebou Ježíš vzal pouze Petra, Jakuba a Jana. To znamená, že si to od těchto tří nechal Matouš vyprávět a pak to zapsal.

   Nejlepším příkladem, že Evangelium je sepsaná Tradice (ústní předání), je první odstavec Evangelia podle Lukáše, přečtěte si jej pozorně: Lk.1:1-4 V této kapitole se popisují např. události kolem narození Ježíše a Jeho dětství, u toho samozřejmě nebyl žádný pisatel Evangelií, Ti si tyto příběhy vyslechli od Panny Marie a od Jakuba, bratra Páně.

   Nejen Evangelium, ale celé velké části Bible jsou vlastně zapsaná Tradice, jak může třeba někdo popsat potopu světa, která nastala několik století před jeho narozením? 8-)

   To, že vedle Písma měli první křesťané k dispozici i jiné zdroje informací, na to ukazují tyto verše: 

„To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé. Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané“ — J 21:24,25

   Takže Jan zažil i jiné věci s Ježíšem a slyšel mluvit Ježíše slova, která nenapsal v Evangeliu, ale určitě se svými učedníky o nich mluvil… Mluvili o nich i jiní lidé, kteří byli přítomni u těchto událostí a kteří slyšeli tato slova…

   Jsou tu další zajímavosti, které poukazují na Tradici, např. v 2.Tim.3:8 Pavel jmenuje egyptské kouzelníky z doby Mojžíše, ale Starý Zákon tyto čaroděje nejmenuje?! Tedy Pavel neznal jejich jména z Bible, ale z jiného zdroje… Z jakého? Samozřejmě ze židovských knih a tradic, které se staly i zdrojem pro budoucí křesťanské tradice...

   Pavel nabádá Timotea, aby svěřil dalším učedníkům, co od něj sám slyšel: 2. Tim.2:2 a neříká, aby se držel pouze Písem...

   To byl Nový Zákon a Evangelium, co Starý Zákon? Už jsem uvedl, že mnoho biblických pasáží jsou vlastně sepsaná ústně vyprávěná Tradice, což je logické: Mnohé knihy nesou název podle ústřední postavy té knihy, ale samy tyto postavy nebyli autory té knihy: Někdo to sepsal, někdo, kdo zažil tyto osobnosti a události a sepsal to, ale třeba mnohem později, takže ne vše bylo z jeho paměti a posbíral vzpomínky ostatních svědků… Ale hlavně tyto pisatele vedl Svatý Duch, takže Ten pomáhal autorům jednotlivých knih Bible sepsat dávné události, o kterých samozřejmě kolovaly legendy, ale až s vedením Ducha Svatého se to celé uspořádalo do písemné podoby.

   Jdeme dále: Sám Starý Zákon cituje i jiné zdroje než biblické, např. Knihu Přímého, Knihu Hospodinových bojů, Knihu letopisů králů Judských, Knihu letopisů králů Izraelských atd. To jsou nějaké kroniky (podstatná část církevní Tradice též pochází z kronik). Takže tady vidíte ten paradox: My máme věřit pouze Bibli, ale sama Bible nás odkazuje i na jiné knihy...

   Nejsou to jen kroniky, ale i další prorocké knihy, které nemáme v dnešní Bibli, např. se cituje „Výklad proroka Ida“ 2.Par.13:22 nebo „Příběhy proroka Nátana“ a „Příběhy vidoucího Gáda“ 1.Par.29:29

   Pak je tu další zajímavost, že u nás na Západě (ne na celém) byly odmítnuty Deuterokanonické knihy Starého Zákona. Tyto knihy, ačkoliv v některých církvích nejsou součástí Bible, obsahují též cenné informace. Pravoslavná Církev uznává tyto knihy, já je čtu, jsou zajímavé a opět mi dokreslují obraz o mnoha tématech. Úplný obraz uvidíme pak až v Nebi…

   Vysvětlím ten pojem „deuterokanonické“: „deutero“ znamená druhotné, ale „kanonické“ znamená závazné (církevní kánon), takže: Platné!

   Např. protestanté tyto knihy neuznávají, pro ně více než „kanonické“, tedy závazné, platí to „deutero“, tedy druhotné a tím neužitečné.

   Takže nejprve tyto knihy odmítnou, a pak se vezmou za ruce a jdou oslavit např. Chanuku, jejíž původ je odvozen od událostí popsaných právě v těchto knihách 8-)    

   Protestanté vůbec jsou takoví izraelofilové, takže by se jim hodilo přečíst si ty deuterokanonické knihy, protože ty obsahují další příběhy Židů, např. co zažívali v babylonském zajetí, nebo různá židovská přísloví atd. 

   Vedle Deuterokanonických knih jsou pak ještě mnohé další, hodně jich je jmenovaných v předmluvě různých knih v naší ekumenické Bibli. Tyto knihy už skutečně nejsou závazné, ani v katolické ani v Pravoslavné Církvi, ale snad bychom si je mohli přečíst? Nemusíme věřit všemu, co se v nich píše, ale může na Vás „vykouknout“ nějaká zajímavá věta, která Vás obohatí v životě víry?!  

   V Asii a Africe existují tzv. Orientální Církve, které pro sebe uznaly za platné i další, nám neznámé knihy, takže např. Etiopská Bible má celkem 81 knih! Některé z nich Pravoslavná Církev zná, ale neřadí je do Bible, ale právě do souboru zapsané Tradice.

   Některé z těchto knih si získaly popularitu i mezi jednotlivými protestanty, jeden čas např. hodně kolovala Kniha Henochova. To určitě neměli schválené od vedoucích svých církví 8-) ale jiné knihy došly i uznání oficiálních kruhů, co třeba kniha Didaché? Tu má myslím hodně protestantů doma v knihovničce 8-)

   Takže Tradice: Co je vlastně jejím obsahem? Ony jsou vlastně dvě: Jedna se nazývá „Posvátná tradice“, to je Ta sepsaná, která je uznaná Církví a je na stejné úrovni jako Písmo. Ta druhá se nazývá „Církevní tradice“, není oficiální a jsou to nějaké buď lokální zkušenosti věřících z dávné doby, nebo něco podobného… Protestanté vlastně zavrhují Tradici z důvodu, že to jsou jen nějaké (nepodložené) pověsti, což je pravda právě v případě těch druhých tradic, ale neplatí to pro tu sepsanou Tradici, která má úplně jinou kvalitu.

   Rozdíl mezi těmito dvěma tradicemi je asi takový: Posvátná Tradice obsahuje příběhy ještě z předkřesťanské doby, jak je měli zapsané Židé. Pak obsahuje příběhy, které zapsali očití svědci života Ježíše, dále příběhy ze života Apoštolů, pak příběhy ze života učedníků těchto Apoštolů, kteří byli nazváni biskupy, a nakonec jak šel čas a šířilo se křesťanství, tak příběhy ze života Církve… A proto, že Církev byla rozšířena po celém tehdy známém světě, už nebyl možný vzájemný kontakt všech se všemi a vytvářely se nějaké lokální tradice, které mají význam v té které zemi, ale už ne pro celek, tak ty nejsou celou Církví přijaty do souboru posvátné Tradice. Dá se tedy říci, že ta první Tradice byla v nějaké době už uzavřena, ucelena do určité podoby, ale ta druhá se ještě nějakou dobu postupem času vyvíjela, takže může mít svůj původ z pozdější doby...

   Z posvátné Tradice se dozvídáme např. příběhy Apoštola Tadeáše, Filipa, Ondřeje a dalších, takže je to vlastně taková rozšířená „kniha skutků apoštolských“: V Bibli je kniha tohoto názvu, ale Ta pojednává pouze příběhy Pavla, Silase, Barnabáše, Marka, Timotea… Jenže tito lidé zažili i jiné příběhy, které tu nejsou popsány, ale právě v Tradici si můžeme přečíst i jejich další skutky, a i skutky dalších Apoštolů.

   Pokud byste si chtěli něco z této Tradice přečíst, tak kde? Buď někde na internetu, já používám stránku v srbštině, která je dobře zpracovaná pro soudobého čtenáře, neobsahuje celé dlouhé spisy, ale je to takový výtažek, aby se to dobře četlo a obsahovalo to to podstatné. Jeden srbský biskup to sepsal do knihy ještě v době, kdy neexistoval internet. Není to přímo sepsaná Tradice, ale životopisy svatých, kde se Tradice často cituje. Tato kniha nedávno vyšla ve slovenštině: Ohridský Prolog

   Na závěr, pro porovnání, uvedu vedle sebe dva příklady tradic: Z té psané je to legenda, že Noe dostal od Boha pokyn, aby vykopal Adamův hrob a na archu vzal Adamovu lebku, aby se neztratila. Když opadly vody potopy, měl ji uložit do jeskyně ve skále, kterou mu Bůh ukázal. Ta skála dostala podle té lebky svůj název: Lebka, tedy Golgota. Když Bůh zkoušel Abrahama, ten měl obětovat svého syna právě na této hoře. Víte, jak to bylo, že syn přežil a na tom místě Abraham obětoval berana. Jeho krev se vsákla do země a stekla na Adamovu lebku, což byl předobraz, že Kristova krev jednou obmyje hřích lidstva, a protože za hřích lidstva je zodpovědný právě Adam, později Kristova krev stekla z Kříže na zem, protekla skulinami ve skále do této jeskyně a obmyla jeho lebku, čímž byl poražen prvotní lidský hřích. Proto také ta skála popraskala, země se zatřásla a z hrobů vystoupil duchové ospravedlněných, kteří se ukázali mnoha lidem. Shodují se tu časové události: Adam byl vyhnán z Ráje v pátek, ten den byla jarní rovnodennost, měsíc byl v úplňku a proto, že Bůh byl smutný z Adamova pádu, tři hodiny bylo zatmění slunce. V den ukřižování Krista byl také pátek, jarní rovnodennost, měsíc v úplňku a tři hodiny bylo zatmění slunce. I Adam, i Ježíš prožívali v ten čas oddělení od Boha.

   Nepsaná tradice lokální církve, tedy pověst, říká: Když ďábel svedl první lidi, chtěl si je pojistit a udělal s Adamem smlouvu, a to ve třech provedeních (kopiích). Byly to tři kamenné desky, na kterých byl úpis. Aby ty desky nikdo nenašel a nemohl zrušit tu smlouvu, jednu schoval do jeskyně v hoře, druhou pod říční dno řeky a třetí do podsvětí.

   Když Bůh zkoušel Abrahama a poslal jej obětovat svého syna „na horu, kterou mu ukáže“, byla to právě ta hora, v níž byla ukryta jedna deska. Abraham zde obětoval berana, jehož krev se vsákla do země a dotkla se této desky, což bylo znamení, že jednoho dne na ní vyteče Ježíšova krev. Proto chtěl satan zničit vyvolený národ, protože z něj se měl narodit Kristus, tedy kdyby se mu podařilo zničit izraelský národ, nepovstal by z něj Mesiáš... Když se to později stalo a po ukřižování Páně Kristova krev stekla na zem a prosákla k této desce, ta praskla, až se země zatřásla.

   Bůh také dal Mojžíšovi dvě desky Zákona sepsaného Jeho prstem, na znamení ďáblovi, že ty jeho desky budou překonány Božími deskami a Boží smlouva s lidstvem překoná tu satanovu smlouvu s lidstvem. Proto to ďábel nenechal jen tak, podnítil izraelskou pospolitost, aby si zhotovili zlaté tele a uspořádali pohanské slavnosti, čímž vyprovokoval Mojžíše, že ten rozbil ty Boží desky, ale Bůh mu dal nové, které se časem nosily v Truhle úmluvy.

   Další kopie té ďáblovy smlouvy byla ukryta pod říčním dnem Jordánu. Když Hospodin vedl Izrael z Egypta do Zaslíbené země, měli překročit Jordán v místě, kde se nacházela tato ďáblova deska. Bůh zadržel vody Jordánu, že celý Izrael přešel suchou nohou řeku po tomto dně, takže pošlapali tu skrytou desku, navíc nad ní stáli po celou dobu přechodu Hospodinovi kněží, a ještě přes to místo nesli Boží desky v Arše úmluvy. Navíc měli Izraelci vyndat z tohoto říčního dna dvanáct kamenů na svědectví této události, takže se rýpali v tom říčním dně, což značně znervóznělo satana, jestli nenajdou a nezničí tu jeho smlouvu?! Bůh mu naznačoval, že jednou rozlomí i tuto desku. Později se Ježíš dal pokřtít v Jordánu a během Jeho křtu právě praskla i tato deska. Vsuvka: Tento svátek Ježíšova křtu je v Pravoslavné Církvi větším svátkem než Vánoce!

   Takže dvě desky už byly zničené: Ježíšovým křtem a Jeho ukřižováním, ale ještě měl ďábel v záloze třetí desku v podsvětí, kam se nikdo podle jeho mínění nemohl dostat. Ale po své smrti v sobotu Ježíš sestoupil do podsvětí, jak píše Apoštol Petr, a podle této legendy tam osobně Ježíš rozlomil i tu poslední desku, a teď konečně rozumíme větě z Bible: „Vymazal dlužní úpis“ 8-) Kol.2:14. To, že tuto poslední desku Ježíš zničil právě v sobotu, tak nastal pravý Sabat, tedy odpočinutí od otročení ďáblu a naše vykoupení z jeho moci.

   Že definitivní osvobození, vykoupení a uzdravení rozlomením té poslední desky nastane v sobotu, Ježíš předváděl tím, že v sobotu uzdravoval nemocné, vyháněl z posedlých démony apod. Tím zase o trochu více chápeme, proč si pro tyto skutky vybíral sobotu a proč to tolik provokovalo jeho náboženské okolí...

   To byly dvě ukázky, jedna z posvátné Tradice, která je zapsaná, a druhá z nějaké církevní tradice, kterou mi vyprávěl jeden etiopský křesťan. Pokud si chcete přečíst nějaké další legendy, musíte hledat, nebo mi napište a já Vám pošlu nějaký odkaz 8-)