Má cesta k Pravoslaví XIV. – Modlitby za zemřelé
Tak minule jsme se tu dotkli světa zemřelých, kdy jsme si popsali, jak svatí, kteří žijí na nebi, nám pomáhají shůry 8-) Co když někdo zemře, a není svatý? O tom si povíme dnes...
Když jsem byl ještě protestant, říkali nám v církvích, že když někdo umře, tak je konec, je soud. Je rozhodnuto, kde bude trávit věčnost a my s tím už nic neuděláme.
Ale něco mi v této teologii chybělo, nějak jsem se s tím nemohl srovnat: Napadaly mě otázky, jako co když někdo zemřel a neslyšel během života Evangelium? Co když slyšel, ale neměl dostatek času to strávit, zpracovat a přijmout, nebo nepomodlil se tu správnou modlitbu spasení?
Vedle toho se tu konaly takové modlitby za osvobození a součástí toho bylo vyznávání hříchů našich předků, které mohly svazovat nás nebo celé naše rodiny po generace... Byl v tom trochu rozpor, protože najednou jsme vlastně od Boha vyprošovali odpuštění hříchů lidí, kteří již zemřeli, což osobně mně i dalším lidem kolem určitě pomohlo. Takže napřed nám tu řekli, že co se týče zemřelých, už je rozhodnuto, už jsou ty věci z jeho života nezvratné, a pak jsme se v modlitbách snažili něco zvrátit a „hrabali“ jsme se v něčí minulosti, která však podle předchozích slov byla již uzavřená?!
Když jsem se časem dostal do jiného církevního prostředí (ale v rámci stejné denominace) a vzpomínal jsem na tyto modlitby za naše předky, které skutečně pomáhaly, tak mi tu zase řekli, že to nejde a že to tam v tom sboru vlastně neměli dělat. Takže další rozpor (uvnitř jednoho křesťanského proudu). A navíc mi tu vlastně řekli, že jsme neměli dělat něco, co nám pomohlo?! No já udělám všechno, co mně nebo někomu jinému pomůže 8-)
Byli jsme tehdy v církvích většinou mladí a zdraví lidé. Pomyslel jsem si, co až to začne stárnout a umírat? Co potom kazatel bude říkat na pohřbu? Jak šla léta, už k tomu začalo docházet a zúčastnil jsem se pár pohřbů: Na těch protestantských zaznívalo, že pro mrtvého už nic neuděláme, ale že je určitě v nebi (protože chodil do sboru 8-), a aby pozůstalí nebyli smutní (kdo je a není v nebi ve skutečnosti nevíme). Během smutečního kázání šlo vlastně o to oslovit (postrašit 8-) přítomné, že mají málo času a aby udělali pokání a také se dostali do nebe. Pokud jsem se nějak dostal na katolický pohřeb, tady zaznívala i naděje pro zemřelého, že ještě pro něj můžeme něco udělat, že naše modlitby mu ještě pomohou. V těchto kázáních tedy zaznívala naděje, a Bůh je přece Bohem naděje? Tak jak to je? To uvidíme za chvíli 8-)
Co mě na té protestantské verzi připadalo „podezřelé“, byla ta tvrdost: „Je konec, už nic nenaděláš!“ Přemýšlel jsem takto: Bůh dává naději, takže musí být ještě nějaká naděje i pro ty, kteří zemřeli?! Bůh je Láska a láska je silnější než smrt? Bůh je milostivý Bůh, Jeho milosrdenství je věčné, jak se mnohokrát opakuje v Písmu, i to zpíváme během chval, takže jestli Boží milosrdenství je věčné, musí nějak přesahovat i na věčnost a nevztahuje se pouze na přítomnost, na ty, kteří momentálně žijí na zemi, ale i na ty, kteří jsou po smrti a nachází se někde... (Kde? To je otázka 8-)
Sám jsem měl jeden problém: Mně otec zemřel, když mi bylo 13 let, a pořád jsem mu nemohl odpustit nějaké věci. V církvi mi říkali, že mu mám odpustit, což jsem dělal stále a opakovaně, ale bez výsledku, a pořád mě něco hryzalo. Až když jsem si to nějak srovnal v hlavě a zašel jsem na jeho hrob, kde jsem mu řekl, že mu odpouštím, povolilo to, a konečně jsem došel smíření s ním a s minulostí... To mě přesvědčilo, že existuje nějaké spojení živých a mrtvých a že se v této věci dá něco podniknout...
Podobně to vrtalo v hlavě asi i jiným lidem, např. jsem zažil sbor, kde řešili, že se oženil jeden jejich starší a šel ukázat svému otci na jeho hrob nevěstu 8-)
Pak se mi dostala do ruky kniha od jednoho anglikánského misionáře (v anglikánské církvi jsou různé duchovní proudy, i podobné letničním, i katolickým), který začínal duchovní službu v nějakém hrabství, kde strašilo na zámcích. Přišel tam namachrovaně s těmi rádoby letničními modlitbami a postupně musel přejít k modlitbám za zemřelé. Kniha popisovala jeho přerod ve službě a v chápání právě těchto věcí...
Když jsem se později dostal k pravoslavné literatuře, kde se důkladně popisují tyto záležitosti, potvrdilo se hodně mých myšlenek, a konečně jsem získal ucelený obraz o tomto tématu. Proto myslím, že to může také někomu pomoci a rozhodl jsem se o tom něco zde napsat 8-)
Takže jak to je? Než přejdeme přímo k věci, ještě krátké zamyšlení: U Boha funguje čas jinak než u nás lidí, takže např. uslyšíte o někom, že se vyboural v autě, a je po smrti. Už ho nenavštívíte a neřeknete mu Evangelium, a podle té verze, že po smrti je rozhodnuto, se za něj ani nemůžete pomodlit. Právě proto, že u Boha funguje čas jinak než u nás, představte si: Pomodlíte se za toho člověka, i když „už je pozdě“ a Bůh se mu může zjevit v okamžiku smrti, může to udělat tak, že během vteřiny mu může nadpřirozeně „udělat více času“ a promlouvat k němu. Prostě Bůh ví věci předem, i ví, jak se budeš modlit. Třeba potřebuješ něco ve středu, ale ještě to nevíš, zjistíš to v pátek a začneš prosit Boha, On Ti to pošle, ale pak zjistíš, že Ti to poslal nějaký bratr nebo sestra už ve středu, protože už tehdy jim to Bůh řekl, aby to udělali. No ale modlil ses až v pátek... Bůh je Pán nad časem.
Tak co ti zemřelí, můžeme se za ně modlit, nebo ne? Já to chápu takto: Bůh je Soudce a bude každého soudit. Ďábel je žalobce, ten nás bude osočovat a žalovat nás. No ale u soudu hrají roli ještě svědci a obhájci, tedy obránci či přímluvci. Církev (Andělé a věřící lidé) budou na soudu svědčit, obhajovat a přimlouvat se.
Jak je to s těmi přímluvci, to jsem viděl v amerických detektivkách: Dva černošští teenageři stojí u soudu, soudce je chce „opepřit“, tedy dát jim nějaký trest, ale vystoupí nějaká (opět 8-) černošská obhájkyně a pronese řeč o tom, jaké měli chlapci dětství, že nemohou za to, v jaké čtvrti se narodili, ať soudce přihlédne, jaký měla na pachatele vliv společnost, tohleto a támhleto, no a nakonec soudce zmírní rozsudek a místo do vězení pošle mladíky zametat ulice... Takže představitel určité komunity hájil další představitele té stejné komunity před státní mocí, a takhle to chápu, že je to před Bohem: Členové Církve se modlí za ostatní členy Církve.
Podle církevního učení nás čekají dva soudy: Ten osobní, záhy po smrti, kdy bude Bůh posuzovat život každého z nás zvlášť a pak Poslední soud, kdy Bůh bude soudit vše na zemi: Tady se budou soudit celé národy, zvlášť vyvolený národ (ano, vyvolený národ bude stát před soudem), Andělé, duchové atd. Tento Poslední soud se v Pravoslaví nazývá „Strašný soud“ – když jsem tento pojem uslyšel poprvé, pomyslel jsem si, jak je to výstižné!
Takže když někdo zemře, prochází nějakým soudem, ale pak ještě čeká na tento Poslední soud, takže je ještě prostor (čas) modlit se za jeho duši, ještě není definitivně rozhodnuto o jeho konečném osudu.
Bůh je spravedlivý, a teď si vemte, že někdo třeba žije jako řádný člen Církve, ale ke konci života udělá chybu. Třeba zemře ve hříchu, tak by měl jít do pekla? Ale předtím žil dobře, tak by měl jít do nebe? Naše modlitby mohou převážit Boží rozhodnutí... Nebo někdo je tak „napůl“: Udělal i dobré i špatné věci, tak má jít i do pekla i do nebe? Naše modlitby (prosby) tomu člověku mohou pomoci na soudu. Nebo se někdo nedokázal zbavit nějakého zlozvyku, tak kvůli jednomu problému bude navždy zatracen? Někdo zase dělá věci, o kterých neví, že jsou hřích (někdy ani jeho církevní prostředí je neoznačuje jako hříšné). Potom má tzv. „nevědomý hřích“ atd.
Takže mně je dobře v církevním prostředí, kde se počítá s nadějí pro zemřelé: Mohu se svobodně modlit za své předky, za přátele, kteří již zde nejsou a také vím, že se někdo pomodlí za mne, až já tady nebudu 8-)
Pointa je v tom, že se modlíme za ostatní členy Církve, a kdo je to člen? 8-) Kdo se pokřtil v Krista, oblékl Krista: Gal.3:27 a Kristus je Věčný, takže to už se nedá odpárat? Pročítal jsem si stanovy protestantských církví, kde se psalo o členství. Stálo tam, že členem můžeš přestat být: 1. Na vlastní žádost, 2. Je Ti ukončeno pro závažný hřích a 3. Členství zaniká smrtí. No já myslím, že po smrti je křesťan ještě více v Církvi, než předtím? 8-) Protože je u Boha mezi Anděly a ostatními spasenými lidmi? Ani hřích mě nemůže oddělit od Boha a pokud zhřeším, potřebuji ještě více Církev, aby mi pomohla se napravit, a ne, že mě vyškrtnou ze seznamu...
Takže jasně, smrtí člověk nepřestává být členem Církve a jak už jsem uvedl, máme se modlit za členy Církve 8-)
Podle církevního učení (katechismu), člověk po smrti potřebuje modlitby Církve (ostatních věřících), protože on už nemůže na místě, kde je, svými modlitbami zvrátit minulost, ale my, co ještě žijeme na zemi, tak můžeme. Jsou to nejen modlitby, ale i dobré skutky vykonané námi ve jméně zemřelého. Podle katechismu dobré skutky jsou: Napojit žíznivého a nasytit hladového: Když jsem cestoval po Balkáně v pravoslavných zemích, bylo mi divné, že všude jsou kohoutky s tekoucí vodou, v Čechách sháním vodu do auta těžce... Pak jsem si všiml, že u těchto kohoutků jsou nějaké cedulky. Ty hlásaly podobné věci, jako např.: „Tento pramen vybudoval Jan ve jménu svého zemřelého bratra Petra“ apod. Tedy bratr zemřelého zajistil, aby se jménem zemřelého mohli žíznící napít. Ti se pak z vděčnosti pomodlí za tohoto zemřelého... Nebo se nám stalo, že jsme šli s Luckou do kostela, a po bohoslužbě jsme chtěli odejít, ale nějaká rodina nás vtáhla na faru, že konají oběd jménem své zemřelé babičky. Tím nasytili poutníky a věděli, že my se zase pomodlíme za tu babičku... Jindy mi třeba jeden Ukrajinec v chrámu dal hrušku, ať jí sním a pomodlím se za jeho zemřelou maminku (koupil hodně jídla, nechal je posvětit knězem a pak to rozdal přítomným). V dobách, kdy byl větší hlad než dnes, tak to mělo určitě velký smysl a četl jsem, že tyto zvyky hodně lidí zachránily od smrti hladem...
Ještě vzpomenu, že na Balkáně jsme vídali položené jídlo na hrobech: Chudí lidé, když nemají co k jídlu, jdou na hřbitov, obejdou hroby a vezmou si, co se nabízí... Z vděčnosti se pomodlí za ty, kteří odpočívají v těch hrobech... Kdo sledujete sovětské válečné filmy, vzpomenete si na pasáže, když někdo padl, že vojáci nalili do skleničky vodku a položili na ní kousek chleba a někde to postavili... Bylo to pro kolemjdoucí, kteří pochopili, vypili skleničku, zajedi chlebem a pomodlili se za padlého, kterého třeba ani neznali jménem...
Tím, že se máme modlit za zemřelé, byl přijat určitý řád v Církvi, aby to nebylo nějak halabala, a aby se na to dbalo. Takže určitě za zemřelé křesťany se modlíme během každé bohoslužby, a to obecně (pokud neznáme jejich jména), nebo věřící napíší na lísteček jména svých zemřelých a kněz je během modliteb přečte. Kdo má zájem, poprosí kněze o zvláštní bohoslužbu za zemřelé, ta se koná po běžné liturgii, ne u hlavního oltáře, ale v buď se odejde na hrob zemřelého, nebo se to dělá v chrámu někde u nějakého stolku (často na to bývá zvlášť vydělen jeden stolek). Na tento stolek se kladou potraviny, které kněz posvětí a pak se rozdají lidem. U tohoto stolku je zpravidla na stěně kříž znázorňující utrpení Krista, nebo i znázorněné duše zajatých v podsvětí... Hlavně jsou tam vidět lebka a kosti Adama, které podle tradice byly pohřbeny v jeskyni pod Golgotou, takže jak stékala Krev Krista z Kříže na zem, prosákla do těchto míst a dotkla se kostí Adama, čímž byl poražen prvotní hřích lidstva. Následně tato skála popraskala a duchové zajatých vyšli na svobodu (Mt.27:50-53). Na tomto místě, na tomto stolečku se také zapalují svíce za zemřelé, což má symbolizovat přání, aby zemřelým v podsvětí zazářilo Kristovo Světlo a Teplo (v pekle je zima a chlad).
Dále jako den vhodný pro modlitby za zemřelé je určena sobota, protože v sobotu pobýval Kristus v podsvětí mezi zemřelými: 1.Pt.3:19 Proto také ty bohoslužby za zemřelé, které jsem popsal v odstavci výše, se často dělají v sobotu večer... Ještě dodám, že jsou to sice soukromé bohoslužby, objednané věřícími u kněze, ale chrám je otevřený, aby se mohl zúčastnit kdokoliv: Čím více modlitebníků, tím lépe 8-)
Dále, aby se nezapomnělo na nikoho, jsou během roku vyděleny speciální soboty, kdy se konají zádušní mše, každá ta sobota je trochu jiná, např. za naše předky, za biblické patriarchy nebo za padlé vojíny všech dob... Tím se během roku pomodlíme vlastně za všechny zemřelé všech dob... Koho to téma zajímá více, může si počíst tady.
Na závěr ještě jedna zajímavost: Zažil jsem domy nebo různá místa, kde strašilo. Tímto se to vysvětluje: Že zemřelí lidé, kteří nemají klid, zemřeli buď v hříchu, nebo nějak násilně, nesmířeni s Bohem, kteří nemají nikoho, kdo by se za ně modlil, na sebe upozorňují, protože zoufale potřebují naše modlitby. My jako věřící lidé jim tedy můžeme vyprosit u Boha klid do doby všeobecného smíření...
Také proto bývají označena místa, kde došlo k nějakému neštěstí, např. křížky u silnice ukazují, kde se stala bouračka, aby se projíždějící mohli pomodlit. Na místech, kde se udály v minulosti bitvy, se stavějí památníky apod.