Má cesta k Pravoslaví XIII. – Relikvie
Minule jsme si tady řekli něco o ikonách, tedy že uctíváme před ikonou Boha a různé světce, ne, že uctíváme samotnou ikonu… Také jsme si řekli, že tato praxe není zavedená časem, že to není nějaká nástavba z pozdější doby, ale že se objevila již v první Církvi, ještě během života Apoštolů. Současně s ikonami první Církev začala také uctívat různé relikvie, na to se podíváme dnes.
Tak jaké byly první relikvie? Byly to části oblečení, které nosily osoby prostoupené Duchem Svatým: Tyto osoby (světci) se tak naplnili Duchem Svatým, že Jeho moc z nich prostě přetékala, tryskala, takže to i ovlivňovalo jejich okolí: Místa, kudy procházeli, lidé a předměty, kterých se dotýkali a také tou „mocí z výsosti“ (Lk.24:49) nasáklo oblečení těchto lidí, které nosili na sobě.
Toto se objevovalo již ve starozákonní době, např. si můžete přečíst něco o Eliášově plášti: Když jej Eliáš hodil na Elíšu, na něj sestoupil prorocký duch. Také Elíša tímto pláštěm udeřil o hladinu řeky, a ta se rozestoupila, že mohl přejít přes řeku suchou nohou. Nebo si všimněte: Jonatan svlékl svůj plášť a oblékl si jej David, který pak měl vojenské úspěchy, tedy si oblékl plášť vysokého vojenského důstojníka, velitele, a sám se stal velitelem, bez předchozích zkušeností: 1.Sam.18:4,5 To funguje i naopak: Všimněte si, že kvůli nějakému pohanskému (zasvěcenému magii, prokletému) plášti přišla zkáza na Izrael: Joz.7:5-25 V tomto kontextu můžeme dobře rozumět verši: Juda 22,23, kde se píše o bezbožnících a sektářích a že ve styku s nimi ať se nám oškliví jejich plášť, který je poskvrněn hříchem.
Co čteme o těchto pláštích v Evangeliu? Vidíme, že krvotočivá žena se dotkla třásní roucha Ježíše a byla uzdravena: Mt.9:20-22 Také lidé vítající Ježíše v Jeruzalémě rozprostírali své pláště na cestu, aby pro nich projel: Lk.19:36 – určitě tyto pláště pak uchovávali doma ve zvláštní úctě. Také Ježíšův šat, který vojáci nechtěli rozpárat, ale losovali o něj, se stal velikou relikvií, konkrétně v Gruzii: Tento šat vyhrál v kostkách voják židovského původu, který byl do Palestiny povolán z Gruzie (kam se Židé dostali během babylonského či asyrského zajetí). Po ukončení vojenské služby se vrátil domů, kam přinesl tento šat, od kterého se uzdravila jeho nemocná sestra. Začali sem chodit sousedé pro uzdravení a nakonec kolem něj postavili kostel. Tyto události jsou součástí příběhu přijetí křesťanství v Gruzii.
V novozákonní době se tyto zázraky s kusy textilií děly samozřejmě v ještě větší míře, protože již sestoupil Duch Svatý. Tak např. čteme, že lidé vynášeli své nemocné podél cesty, kde měl jít Petr, aby na ně alespoň padl jeho stín, a ti se uzdravili: Sk.5:15. Dále, že Pavel se dotýkal šátků, od kterých pak utíkali démoni: Sk.19:12.
Takže když nějaký světec ze sebe svlékl určitou část svého oblečení a ponechal ji místní církvi, protože musel někam odejít, míra Ducha Svatého, která byla dána tomuto světci, zůstávala přítomna v této místní církvi. Všimněte si verše: 2.Tim.4:13, kde si Pavel žádá, aby mu z jedné církve přivezli určitý plášť a zkuste si to dát do souvislosti s tím, co zde píši... Teď by to dávalo smysl, ne? Jeden kamarád mi řekl, že si žádal ten plášť proto, že mu byla zima. To se mi nezdá: Kdyby mu byla zima, tak si jde koupit něco na sebe a nečekal by několik měsíců, než mu (v létě 8-) přijde ten plášť, o který si psal...
Jeden z nejznámějších takových kusů oděvů je plášť Panny Marie. Zachoval se zápis v historii, že jej uchovávali v Cařihradě. Když připlula nepřátelská loďstva a obklíčila Cařihrad a vypadalo to špatně, patriarcha se zástupem věřících obešel hradby města, kde se modlili o záchranu, a pak udeřil tímto pláštěm o hladinu moře, načež se rozpoutala veliká bouře, která potopila toto loďstvo. Ti, co se z těch lodí zachránili, nakonec v Cařihradě přijali křest. Komu se to nějak nezdá s tou Marií, tak si uvědomte, že Panna Marie byla spolu s Apoštoly v místnosti, kde na Ně sestoupil Duch Svatý: Sk.2:1-4.
Dalšími relikviemi, které měla první Církev, byla pouta, jimiž byli svázáni mučedníci pro Krista: Nejen oblečení, které na sobě nosili světci, se nasáklo mocí Ducha Svatého, ale i pouta, která nosili pro Jméno Ježíš. Jedna z takových nejznámějších relikvií jsou řetězy, jimiž byl svázán Apoštol Petr. Lidé neuchovávali tyto řetězy jen tak, pro nic za nic, nebo z nějaké pověrčivosti, ale skutečně od těchto předmětů se uzdravovali, takže věděli, co dělají.
Nejslavnější relikvií je samozřejmě Kristův Kříž, který vykazoval takovou moc, že židé ve snaze zabránit šíření Evangelia Jej zakopali do země, aby „to“ zastavili. Tento Kříž později našla a dala vykopat císařovna Helena se svým synem císařem Konstantinem: A zase se hned kolem Něj začaly dít zázraky!
Další známou relikvií je Kopí setníka Longina, kterým tento voják probodl Kristův bok. Dále trny z koruny, kterou římští vojáci před popravou nasadili Ježíši na hlavu (jeden trn z této koruny je zakomponován do Svatováclavské koruny, kterou dal vyrobit Karel IV.)
Později, jak v době pronásledování přibývalo mučedníků, přibývalo i množství těchto relikvií.
Asi nejzajímavější relikvie, kterou jsem měl možnost navštívit já osobně, byla sekera, kterou Noe opracoval dřevo na archu, ve které se zachránil se svojí rodinou a s vybranými zvířaty.
A teď se dostáváme k tomu, co je pro většinu lidí kámen úrazu: Ostatky svatých umístěné v kostelích, tedy lebky, ruce, kosti a další části těl: Vypadá to fakt strašidelně, tedy na první pohled. Pojďme se na to podívat zblízka:
Takže už přišla řeč na dobu pronásledování, ze které nám zůstalo mnoho mučících nástrojů, které se staly relikviemi. Ale ještě něco zůstalo po mučednících: Jejich těla. V době římského pronásledování podle tehdejších pravidel neměli být popravení za víru pohřbeni, buď těla hodili do řeky, nebo je pohodili na volném prostranství, aby je roztahala divoká zvířata či aby se na ně slétlo ptactvo a už si s tím poradilo…
Velká odvaha křesťanů v té době byla ta, že v noci chodili a kradli ta těla, aby je pohřbili. Kdo by u toho byl přistižen, byl by také zatčen jako křesťan a šel by na popravu.
Tito lidé nejprve chtěli prostě jen pohřbít své bratry a sestry, jenže: Všimli si, že kolem těchto těl září nějaké světlo (často z nich i vycházela zázračná vůně) a zjistili, že při kontaktu s těmito těly se uzdravují. Tak např. pro tento úkol, tedy ukrást tělo a slušně je pohřbít, se přihlásili dobrovolníci z řad malomocných, protože byla nějaká šance, že vojáci, kteří by eventuelně číhali v noci na místě, v touze zatknout další křesťany, se budou bát styku s malomocnými a nechají je na pokoji. A když tito malomocní sebrali tělo mučedníka a nesli je, uzdravili se od malomocenství.
Dále byl zvyk několik dní se modlit u hrobu těchto mučedníků za jejich duše, ale kdo se tam šel pomodlit, tak se také uzdravil: Hluší začali slyšet, slepí začali vidět apod.
Proto se v pravoslavném světě pro ostatky svatých vžil název „mošty“ od slova moc, tedy moc Ducha Svatého. Staroslovansky jsou to „mošči“ (mošč = moc), rusky „močty“ (moč = moc) a srbsky „mošty“.
Jaká moc Ducha Svatého se projevovala od těchto ostatků, častokrát poznali i pohané. Tak např. v Antiochii se stalo, že pohané měli určité věštecké místo, na kterém rostl strom, v němž bydlel démon, který lidem odpovídal na jejich dotazy nějaké věštby. Když římské úřady popravili místního biskupa, křesťané jeho tělo pohřbili v blízkosti tohoto stromu. Od toho dne démon přestal dávat své věštecké rady. Sešli se tu pohanští kněží a kouzelníci, aby zjistili, co je špatně. Démon ze stromu jim odpověděl, že dokud bude poblíž v zemi tělo tohoto biskupa, nemůže věštit. Pohané tedy zorganizovali přenesení těla světce, vykopali jej a že ho odnesou někam jinam, ale když s tělem procházeli kolem stromu, z čistého nebe udeřil blesk do stromu a ten shořel a byl úplný konec věštbám 8-)
Dokonce byly i případy, že sami mučitelé, soudci, kati a vojáci, kteří během poprav drželi stráž, se obrátili ke Kristu: Když např. někoho popravili, třeba mu usekli hlavu a vystříkla na ně krev popravených, od této krve se uzdravili z nemocí, které je trápily. Hodně jich na místě veřejně vyznalo Krista a byli také popraveni.
Nebo tělo bylo vhozeno do řeky a odnesl je proud, nikdo nevěděl, kde se nachází, ale v noci se ve snu někomu zjevil tento mučedník a oznámil, kde je jeho tělo. Ráno se tam vypravili, na tom místě ho našli a odnesli pohřbít...
Pro to, že na hrobech těchto mučedníků se děly zázraky, se vžilo, že na nich křesťané začali konat své bohoslužby. Na těchto hrobech si dělali provizorní přenosné oltáře. Později, když pominulo pronásledování a začaly se stavět křesťanské chrámy, stavěly se právě kolem těchto hrobů: Na hrob se umístil oltář (což je vlastně stůl) a kolem se postavily zdi.
Jak se Církev začala šířit po světě, tak ne všude byly tyto hroby, proto začali křesťané brát částečky těchto moštů, zašívali je do ubrusů a ty kladli na oltáře v nových chrámech, toto se dělá dodnes. Když jede sbor křesťanů dělat bohoslužbu někam ven do přírody, srolují tento ubrus a berou ho s sebou, rozprostřou si ho na provizorním oltáři, na nějakém stole či kameni a konají kolem něj bohoslužbu. Na tento ubrus se staví Kalich a tác s chleby, když se připravuje Eucharistie, tedy Večeře Páně.
Možná je to někomu divné, ale prostě první křesťané zjistili, že to tak funguje. Byl to pro ně tak silný zdroj k vyslyšení modliteb, k uzdravení apod., že když třeba tyto ostatky ukradli nepřátelé (Barbaři, Arabové, Peršané, Turci), tak křesťané byli ochotni vykoupit od nich tyto ostatky za vysoké sumy. Např. za jednu lebku si tito zloději řekli o stejnou lebku vyhotovenou ze zlata. A křesťané byli ochotni na to přistoupit.
To, že toto není jen nějaká pověra, mánie pobloudilých křesťanů či psychologický efekt, dokazují události, kdy se od těchto ostatků vyléčili i nevěřící nebo nepřátelé víry. Např. na Balkáně jsou kostely, které vystavěli muslimové jako poděkování za to, že na tom místě u ostatků svatých byli vyléčeni. Je hodně míst, kde Turci zaplatili výrobu zvonů, opravili věže kostelů či střechu z vděčnosti za své uzdravení.
Kde se píše v Bibli, že od ostatků světce se mohou dít zázraky? Je to tady: 2.Kr.13:20,21.
Kdo se štítí lebek, koster, různých hnátů apod., tak nebojte: Ne všechny mošty vypadají takto: Někdy se zachovala celá těla světců, která netlejí, ale zůstávají stále stejná 8-) V našem prostředí je asi nejznámější případ Žofie Bošňákové na Slovensku. Tento Boží zázrak tak vadil satanistům, že jeden z nich se vypravil poškodit toto tělo...
Vědci někdy zkoumají tato neporušená těla. Tak např. jim měří tělesnou teplotu a hádejte, kolik mají? Stále 36,6 °C 8-) Dějí se kolem toho zajímavé věci, např. existuje světec na jednom ostrově, který v kostele leží v rakvi a proudí sem davy věřících pomodlit se. Každé ráno se odemyká ta rakev, aby si poutníci mohli prohlédnout jeho tělo. Někdy však rakev nejde odemknout, zasekne se zámek. Klíčníci říkají, že to proto, že on určitě není v té rakvi, že někam šel… Odpoledne se třeba objeví nějaký námořník či rybář, řekne, že se mu převrhla loďka a topil se a že nějaký člověk šel po vodě a vytáhl ho z vody. Najednou jde rakev odemknout a světec má samozřejmě na botech nějaké mořské řasy, které tam včera nebyly 8-) Jednou za rok mu prý musí vyměnit boty, protože jsou prošlapané...
Pro to všechno, co jsme si tu řekli, se v každém pravoslavném kostele uchovávají částečky tělesných ostatků světců, někdy i celá těla. Chrámy zpravidla bývají otevřené každý den, kdykoliv se tu můžete v přítomnosti těchto moštů pomodlit. V našem prostředí je to složitější, zde třeba není tolik věřících, aby pořád někdo mohl být přítomen, tak se chrámy odemykají pouze v určité dny, ale v Řecku, Srbsku, Makedonii jsem viděl, že i když tu nikdo nemůže být, klidně ráno kostel odemknou a jdou do svého zaměstnání, nikdo tu nehlídá, protože nikdo by si nedovolil tu něco ukrást nebo rozbít. No, ale my jsme v Čechách, že? 8-)
Vedle toho, že ostatky svatých jsou přístupné během celého roku, jsou ještě zvláštní dny, kdy se konají u těchto ostatků bohoslužby, které jsou velikými slavnostmi. Je to ve třech případech:
- výroční den světcovy smrti;
- výroční den nalezení jeho těla, to když byl pohřben neznámo kde a pak byl nalezen;
- výroční den, ve kterém byly přeneseny jeho ostatky do jiného hrobu.
Jak vypadá taková slavnost, můžete vidět třeba ve filmu Mandolína kapitána Corelliho, čas: 2:00–5:05
Proč se v minulosti přenášely ostatky svatých do jiného hrobu? Bylo to buď z důvodu, že tito světci byli později pohřbeni na čestnější místo, nebo vůbec, že byli pohřbeni, protože mučitelé je napřed někde pohodili. Nebo zemřel nějaký poustevník v horách v jeskyni a teprve, až ho po létech našli, tak ho pohřbili, do té doby třeba o něm nikdo nevěděl (oni se skrývali před lidmi). Nebo např. jak Turci dobývali postupně území Byzance, tak aby nezničili tyto ostatky, tak je křesťané přenesli do křesťanských měst. Také těla význačných světců pro daný stát přenášeli do hlavních měst, kde je ukládali např. do podlahy katedrál. U nás to bylo tělo knížete Václava, který byl zavražděn v Boleslavi, tady byl i pohřben, ale za nějakou dobu vyzvedli jeho tělo z hrobu a přenesli do Prahy.
Možná někdo namítne, že by se nemělo hrabat do starých hrobů a nechat nebožtíky na pokoji... Tady jsou nějaké biblické příklady přenášení ostatků zemřelých: Josef si přál, aby jeho kosti byly v budoucnu přeneseny do zaslíbené země: 1.M.50:24,25, což mu jeho potomci splnili: 2.M.13:19. Dále David přenesl kosti Saula a jeho příbuzných a pohřbil na čestném místě: 2.Sam.21:12-14.
Takže jsme tu dnes probrali oblečení světců, jejich různé předměty a nakonec i jejich tělesné ostatky. To ale není vše, ještě existují místa, kde tito světci žili, nebo je navštívili a udělali tu nějaký zázrak: Tato místa se stala poutními, křesťané sem jezdí uctít tyto světce a také tu zažívají uzdravení, nějaký Boží dotek, vyslyšení modlitby atd. Např. já jsem byl v Chorvatsku v jedné jeskyni, kde Apoštol Pavel během svého působení v Ilýrii založil podzemní (tajnou) církev. Dále jsem byl na Ukrajině v jedné jeskyni, ve které prožil mnoho let o samotě poustevník, který je význačnou osobností ukrajinských dějin... Nebo jsem byl v Turecku v jeskyni, kde se stal tento zázrak. Kousek vedle byla jeskyně, kde byla pohřbena Marie Magdalena.
Taková nejznámější místa jsou v Betlémě, kde se narodil Ježíš, v Jeruzalémě, kde byl ukřižován a kde ležel v hrobě, na Sínaji, kde Mojžíš dostal od Boha desatero, u Jordánu, kde působil Jan Křtitel apod. Jinde mimo Palestinu je to např. poloostrov Athos, kde vystoupila z lodi Panna Marie a požehnala toto místo jako „svoji zahradu“, nějaká místa, kde Marie otiskla svoji nohu do skály atd. atd. Ale protože světců je za dobu historie Církve celá řada, podobných míst je po světě velmi mnoho...
Možná si pomyslíte, že toto vše, co jsme tu probrali, ať už oblečení význačných osobností, různé jejich předměty, tělesné ostatky či místa, která jsou spojena s životy a působením těchto světců, jsou pouze nějaká specifika v Pravoslaví, ale není to tak, najdete to všude: Jak v jiných náboženstvích, tak i u nevěřících lidí. Např.: Kolik z Vás má nějakou památku po babičce, třeba prstýnek nebo řetízek, či jen porcelán, ubrus, který byste nikdy nevyhodili? 8-) Nebo má někdo fotbalový míč podepsaný svým oblíbeným sportovcem, podepsané cédéčko nějakého zpěváka atd. Myslím, že každý z nás má doma nějakou tu „relikvii“ 8-) A i když pro Vás určitý předmět ztratí hodnotu, najde se kupec (obchodníci se starožitnostmi), protože hodnotu to přestalo mít pro Vás, ale sama o sobě ta věc neztratila hodnotu, naopak časem se její hodnota ještě zvyšuje. Rodné domy význačných osobností se přeměnily na muzea, kde se vystavují předměty denní potřeby těchto lidí, které si sem chodí prohlížet jejich obdivovatelé, u výstavky je cedule se zákazem dotýkání se předmětů, protože tito ctitelé by si všichni rádi sáhli atd. Každý z nás čas od času zajde na hrob svých rodičů, prarodičů, i když můžete na ně zavzpomínat kdekoliv, třeba doma u stolu při kafi nebo v parku na lavičce, stejně tam zajdete, cítíte, že je to „něco víc“.
No dobře, řeknete si, to jsou nevěřící lidé, ale my, protestanté?! Protestanté samozřejmě mají celou řadu takových památek: Když jsem bydlel v Praze, zažil jsem, že si pořádali bohoslužby v Betlémské kapli, protože tady kázal Jan Hus. Bylo to pro ně tak důležité, že byli ochotni zaplatit vysoký pronájem těchto prostor... Znám takové, kteří putovali do Kostnice, protože tady byl Jan Hus upálen... S jedním sborem jsme šli pěšky na zříceninu hradu Krakov, kde nějaký čas bydlel Jan Hus. Další význačné místo pro protestanty je Růžový palouček, kde se podle legendy Jan Ámos Komenský loučil s vlastí, prý tu měla Jednota bratrská nějakou bohoslužbu nebo modlitbu těsně předtím, než opustili hranice Čech, po které zde zakopali kalich, který snad, až se vrátí opět vykopou... Další ctitelé jezdí do Herrnhutu, význačného sídla emigrantů z řad Jednoty bratrské, a jak jsem tu již psal dříve, někteří protestanté se tady chodí modlit na herrnhutský hřbitov, protože tu jsou ostatky misionářů, kteří odsud vyšli do různých koutů světa a po jejich smrti sem byly převezeny jejich ostatky. Tito lidé, které jsem tu potkal modlit se, mi říkali, že na tomto místě (jak pěkně se vyhnuli slovům „z těchto hrobů“ 8-) nasávají sílu k misii. Jinak samozřejmě protestanté jezdí do Izraele, aby navštívili místa, kterými procházel Pán Ježíš, nebo další místa, kde se odehrály události, popsané v Bibli. Hodně protestantů se chce modlit u zdi nářků v Jeruzalémě. Ti, kteří to zažili, to popisují jako jeden z největších zážitků svého života.
Takže vidíte, že i protestanté mají svá „svatá místa“ 8-) Jedno z největších jejich poutních míst je Amerika: Kolik jsem potkal protestantů, kteří mi říkali, že když potřebovali udělat nějaké závažné životní rozhodnutí, odletěli do Ameriky, aby se tu za to modlili, a až jim Bůh v Americe řekl, co mají udělat, tak do toho šli... ?! Nepochopil jsem...
Dnes jsme tedy otevřeli další téma, koho to zajímá, může mi napsat, podiskutujeme přes maily, po telefonu nebo se uvidíme?! Abych zakončil slovy z Písma, tak jsem vybral verš pro Ty, kterým je ještě stále divné, že Bůh jedná i skrze své zemřelé služebníky: V knize Rút Noemi říká větu: „Hospodin neodňal své milosrdenství od živých ani od mrtvých“ 8-)