Má cesta k Pravoslaví XII. – Ikony
Tak dosud jsem popsal, jak jsem se „náhodou“ dostal do pravoslavného kostela a mezi pravoslavné křesťany, nakolik to bylo pro mne něco nového, že jsem si o tom chtěl něco zjistit z knížek, jak jsem vyzkoušel něco z té praxe a fungovalo mi to, proto jsem se pustil do hlubšího studia daného tématu.
Od mnohých z Vás mám pozitivní reakce na toto vyprávění, ale určitě jsou tu věci, které Vám vrtají v hlavě a na které se často ptáte. Jsou to věci, které Vás logicky napadnou jako první, stejně jako mne napadly jako první, když jsem se s nimi setkal na začátku toho všeho: Během mého seznamování se s tématem, během prvních zkušeností, které jsem udělal, mě samozřejmě zarazily, udivily a málem odradily…
Sem určitě patří v Pravoslaví všudypřítomné ikony, ostatky svatých a uctívání Panny Marie… Naštěstí jsem se nenechal hned odradit, ale prostudoval jsem to hlouběji, můžeme se spolu tedy podívat blíže na tato témata…
Jako první, čeho si všimnete, když přijdete do pravoslavného chrámu, jsou ikony, takže jimi dnes můžeme začít: Většina protestantů by z principu nevstoupila do pravoslavného chrámu. Pokud by to ale udělali, tak jakmile by viděli to množství ikon, hned by se zase otočili na podpatku a vyběhli by odsud 8-) Naštěstí nejsem většina, ale rád věci zkoumám. Asi jsem to začal zkoumat hlavně proto, abych věděl, jak na to pravoslavní nahlíží, a mohl bych jim to v teologické diskuzi vyvrátit 8-)
Takže jsem si koupil malou knížečku o ikonách, a šlo se na věc, tedy na teologický rozbor 8-) Celé mě to překvapilo a viděl jsem, jak se věci bez výkladu špatně chápou: Když vstoupíte do chrámu a vidíte to, tak to nemusíte pochopit, teprve s výkladem to začíná dávat smysl…
Tak pěkně od začátku: Co je to ikona? Je to obraz, to víme. Bůh stvořil člověka k obrazu svému: 1.M.1:27. Takže my jsme Boží obraz, tedy my jsme ty ikony. Já jsem ikona a Ty jsi ikona. Ta ikona na stěně kostela nebo na prkénku, to je obraz obrazu. Tím, že je to obraz obrazu, nemůže to být obraz Boha, jak hned uvidíme... Všichni máme na paměti, že Bůh zakázal zobrazovat: 2.M.20:4 a 5.M.5:8, proto máme alergii na tyto obrazy v kostele (ale obrazy v knihách, v galeriích a na bankovkách nám nevadí 8-). No tak tady došlo k prvnímu nedorozumění: Bůh zakázal zobrazovat Boha a klanět se tomuto zobrazení… Zobrazování něčeho jiného není v Bibli zakázané, a vidíme, že se pilně zobrazovalo: Na Arše úmluvy byli vyobrazeni dva Andělé: 2.M.25:18-20, v Šalomounově chrámě byli také dva: 2.Par.3:7-10, vedle Andělů tu pak byli vyobrazeni býci, lvi, dále palmy, lilie, granátová jablka a nějaké věnce: 1.Kr.7:18-36. Bůh takto vyzdobený chrám požehnal: 2.Par.5:14
Andělé, lidi a zvířata jsou bytosti, které někdo viděl, tak je mohl namalovat, ale Boha nikdy nikdo neviděl, tak Ho nemůže nikdo namalovat, to je jasné.
Pravidlo pro pravoslavné ikony je, že se nikdy nesmí zobrazit Bůh, vždy jen buď nějaký člověk, který skutečně žil, nějaká událost, která se stala, nebo nějaké proroctví v Bibli, které se teprve stane, ale už je popsané, jak to bude vypadat... Nesmí se znázornit člověk, který ještě žije, jako svatý, protože zítra nemusí být svatý. To je další rozdíl mezi katolickou církví, která třeba ještě za života papeže Jana Pavla II. mu stavěla pomníky, aniž by byl prohlášen celou římskou církví za svatého. Protestanté nezůstávají pozadu, ti tam nemají sochu papeže, ale na záchodě obraz Bonkeho, který také ještě neumřel 8-) V Bibli stojí psáno, že si máme brát za vzory ty lidi, kteří již zemřeli: Žd.12:1 (to, že zemřeli, se dočtete v předcházející kapitole č. 11).
Tak to máme první hlavní rozdíl mezi obrazy v pravoslavném chrámu a v katolickém kostele, kde jaksi pozapomněli na zákaz zobrazování Boha a snažili se o to (ale moc jim to nejde 8-): Visí zde obrazy nějakého stařečka v sukni s dlouhým plnovousem a pleší na hlavě, vyobrazený, jak sedí na trůnu jako Bůh. Je to pěkná blbost, protože Bůh určitě není starý a nemá pleš. Jestli má vousy, nevíme a pokud má, tak také nevíme, jestli jsou bílé?
Dalším problémem, který máme, je to uctívání obrazů: Bible zakazuje uctívat nebeská tělesa, nějaké bytosti, Anděly, lidi, zvířata či předměty jako Boha. My používáme český překlad, tam je to slovo „uctívání“ (nebo klanění) ale v originálních jazycích, ve kterých byla sepsaná Bible, je to trochu jinak: Řecky tu máme dvě různá slovesa pro uctívání, jedno znamená uctívání Boha a druhé uctívání třeba rodičů, nadřízeného, státní moci, zákonů atp. To jsou dvě odlišné věci: Asi každý máme v úctě rodiče, ale neuctíváme je jako Boha, to je jasné. Nebo respektujeme dopravní značky, ale neklaníme se jim. Slouží ony nám, a ne my jim. Pro uctívání ikon je v řečtině zvoleno právě to druhé slovo (sloveso), které znamená tu jinou formu uctívání, než které náleží pouze Bohu. Takže např.: Ve škole visí ve třídě obraz prezidenta republiky a když vstoupí učitel nebo pan ředitel, tak povstaneme jako výraz úcty, ale nezbožšťujeme ani ředitele, ani prezidenta. Vyjadřujeme jim nějak úctu, ale ne tu, náležející Bohu. A naopak: Pokud rozbijete obraz prezidenta, zapálíte státní vlajku, jsou to trestné činy, takovou váhu to má, neúcta se trestá!
Nedávno jsem byl v jedné venkovní kavárně, abych si vypil kávu, shodou okolností to bylo na 1. máje a přes ulici v parku se konal nějaký mítink. Začali tam hrát státní hymnu a my všichni jsme v té kavárně spontánně povstali a uctili ve stoje naši hymnu. No a také kvůli tomu nejsme nějací modloslužebníci? 8-) Dělají to obyčejní lidé, jako my v té kavárně, sportovci před nějakým zápasem, vrcholní politici během nějakých oficiálních ceremonií a dělají to samozřejmě i křesťané (jako běžným občanům by jim to prošlo, odmítnout povstat během hymny, ale kdyby to odmítali vytrvale, už by se nemohli stát sportovcem nebo politikem, což obojí samozřejmě mohou).
Tak to jsme si řekli něco o řečtině... V hebrejštině existuje pro sloveso „uctívání“ ještě více výrazů, asi deset, tam se to ještě více rozlišuje, ale opět pouze ten jeden termín z těch deseti se vztahuje k uctívání Boha.
Úcta, kterou věřící vyjadřují před ikonou, Vám může zdálky připadat jako uctívání těch obrazů, tak to ale není: Věřící uctívají světce zobrazené na té ikoně, ne ty obrazy ve smyslu dřevo a barvy. Už bylo řečeno, že všichni máme v úctě své rodiče, a právě tito svatí jsou takovými našimi rodiči (vychovateli) ve víře: Byli tu dříve než my, dosáhli nějakého poznání či zkušenosti a máme se od nich co učit. Jsou to naši duchovní otcové a matky.
Vedle obrazů se uctívají další věci, např. Kříž: Zase se neuctívá to dřevo nebo zlato, ze kterého je zhotoven, ale jako symbol Kristova Kříže, smrtí na Němž nás spasil. Kdysi, když jsem byl mladý křesťan, říkávali mi starší bratři (protestanté): „Pojď pod Kristův kříž“ – pak jsme měli zavřené oči a představovali jsme si ten Kříž. Takže jestli si Ho vizualizujeme ve své mysli, nebo na plátně, to je jedno. I v letničních a charismatických církvích jsem viděl viset kříže na plátně, nebo dřevěné…
Dokonce, pokud se chcete poklonit před pravým Křížem, na Kterém skutečně zemřel Kristus a Jenž obsahuje stopy Jeho Krve, můžete zajet do Moskvy, tam Ho mají v jednom kostele: Původně Ho židé zahrabali, Byzantinci Ho našli a vykopali, Peršané Ho ukradli ve válkách s Byzancí, měli Ho schovaný u sebe, až jednou nějaký perský vladař Ho daroval ruskému carovi… Takto se dostal do Moskvy a je tam doteď…
Dále se vedle obrazů uctívají tělesné ostatky svatých, nebo jejich oděvy, pouta apod., to si necháme na jindy… Jen jeden příklad pro zajímavost: Když byl upálen mistr Jan Hus, jeho popel byl nasypán do řeky, aby jeho následovníci neměli části jeho těla k uctívání. Vyřešili to po svém: Šli do Betlémské kaple v Praze, roztřískali kazatelnu, ze které dříve Jan Hus kázal, a každý si vzal jednu třísku z té kazatelny a tu uchovávali jako relikvii.
Tak co ty obrazy svatých? Jste proti nim? Nejste, já Vás znám 8-) Máte je doma všichni, jen se podívejte do dětské knihovničky, určitě tam máte dětskou Bibli, která je ilustrovaná, jsou tam vidět Mojžíš, Noe, Abrahám, Ježíš, Josef, Marie a další biblické postavy, no proč ne? Na Mikuláše si kupujete čokolády, které jsou zabaleny do celofánu, na kterém je ikona Sv. Mikuláše. Ještě si na Vánoce děláte různé betlémky, vystřihujete to z papíru, lepíte někam atd. To jsou zase ikony s vyobrazením narození Ježíše a ikony dalších světců, jako Tří králů apod. Však už jsme si řekli: Tito lidé žili, jejich příběhy se skutečně staly, tak si to můžeme namalovat (když jsme to nestihli vyfotit 8-)
Možná řeknete, že je to pro děti, že to je něco jiného… Tyto ilustrované Bible byly např. ve středověku i pro dospělé, můžete se jít podívat do nějakého muzea, nebo fotky najdete na internetu…
Ikony jsou úplně stejné ilustrace, vedle toho, že jsou v knihách, jsou také na zdech chrámů a na dalších místech... Dále: Pravoslavná teologie říká, že co je písmo pro gramotné, jsou obrazy pro negramotné (kterých v minulosti bylo hodně, ale i dnes se nějací najdou) – má to logiku, asi je to jedno, jestli čtete příběh marnotratného syna, nebo máte komiks o marnotratném synu, kde obrázek po obrázku chápete ten příběh (a ještě Vám to někdo čte, dětem rodiče a v kostele kněz 8-)
Je to stejné, jako v dětském slabikáři: Nalevo je napsáno „traktor“ a napravo je namalovaný traktor. Podle toho se děti učí číst, napřed pochopí ten obrázek a potom časem i ta písmenka. Hádanka: Který z těch dvou traktorů znázorňuje traktor, ten vlevo, nebo ten napravo? 8-) Samozřejmě oba, jeden v písemné podobě, druhý v kreslené…
V Pravoslaví se ani neříká, že se ikona „maluje“, ale „píše“, protože je tam popsán nějaký příběh, je tam napsán nějaký vzkaz pro nás… Proto existuje obor „ikonopisectví“, např. v Bulharsku je na to škola. A naopak: Písmo se píše, nebo maluje? Víte, že existuje obor „písmomalířství“ 8-)
Tak píše se ikona, nebo maluje? Pro správné pochopení se musíme (ne všechno mám z té knížečky, na něco jsem také přišel sám 8-) podívat, jak vlastně vzniklo písmo? Samozřejmě z obrázků. Takže kdyby se Bible napsala v původním písmu, tak by byla celá obrázková 8-) Samozřejmě to je, třeba v čínštině, protože čínské písmo je obrázkové. Ale i hebrejské nebo řecké písmo vychází z obrázkového, stejně tak naše latinka, arabština a další… Číslice také, třeba devítka znázorňuje zrnko pšenice, které zemřelo, protože prasklo a dolů vyrašil klíček, zárodek budoucí rostlinky… Šestka pak, jak už ta rostlinka se má k světu, protože ten klíček se stočil a směřuje vzhůru, skrze vrstvu zeminy ke slunci…
Takže i písmenka, i číslíčka jsou obrázky, pokud tedy by někdo trval na tom, že by se z Bible měly vymazat všechny obrázky, tak by asi zůstal prázdný papír? 8-)
V této souvislosti jsem zažil veselou příhodu: Byli jsme s jedním týmem na misii v Drážďanech, kde jsme spali v bytě u nějakých Rusů. Byli to baptisté a strašně vystupovali proti ikonám, ale znáte Rusy, kolik jich mívají na zdi... Tito měli doma snad všude na zdech taková prkénka s vyrytými biblickými verši. No prostě tam nechtěli ty dřevěné ikony, tak si tam místo toho dali ty dřevěné destičky s nápisy s ozdobným (malovaným 8-) písmem. Ale je to úplně stejné, jestli si tam dáte obraz nějaké události, nebo napíšete verš, která popisuje tu událost... Ale tím, jak to bylo přeplácané, ta výzdoba, tak to ukazovalo na tu jejich potřebu mít všude kolem sebe ty obrazy. Jen to vyměnili za nápisy. To stejné jsem viděl u muslimů, kteří si zase na zeď dávali destičky s arabským kaligrafickým písmem (které se vyloženě maluje 8-) Tvrdili, že se nesmí zobrazovat živé bytosti, ale všude měli billboardy s tvářemi politiků, reklamy, nějaké osobnosti znázorněné na bankovkách...
Tak jdeme dále: Víme, že se běžně používají obrázky, jako např. etikety na láhvi vína, různé nálepky na zboží, jako třeba „neklopit“ „křehké“ apod. Také v návodu, jak smontovat skřínku nebo jak zapojit televizi jsou obrázky. Všude je tam i psaný text, ale (pro nešiky 8-) je tam i obrázek, aby to pochopili, co se píše v tom návodu. Stavební či technická dokumentace obsahuje obrázky, schémata elektroinstalace, vodovodu či plynovodu obsahují obrázky, veřejné budovy mají na chodbách obrázky nouzového ústupu v případě požáru, stejně tak hasící přístroje na sobě mají obrázky, které znázorňují, jak použít tento přístroj, veřejná WC mají na sobě obrázky, abyste rozlišili pánskou a dámskou toaletu… Na páce převodovky v autě je obrázek, abyste věděli, kde je zpátečka, na palubce jsou obrázky různých airbagů, teploměrů, ukazatelů hladiny v nádrži atd. Obrázky jsou prostě všude, lidstvo je zkrátka používá. No, tak je používá i ta křesťanská část lidstva, co je na tom divného? 8-)
Dám jeden příklad: V autě na palubce se Vám rozsvítí nějaká kontrolka (ikonka 8-) a Vy nevíte, co to je? Podíváte se do nějakého návodu, který si vozíte v autě s sebou, najdete v té knize tu ikonku (obrázek) a přečtete si, co to znamená, třeba vyměnit žárovku, zkontrolovat brzdy nebo dolít olej. Stejně je to s ikonami: Přijdete do kostela, tam uvidíte nějakou ikonu, která nevíte, co znamená? Tak se podíváte do knihy světců, nalistujete tu ikonu nebo datum, který se váže ke světci zobrazenému na ní a přečtete si, kdy tento člověk žil, co vykonal, čím se proslavil, resp. jak proslavil Boha. Tím se zase dozvíte něčí příběh (svědectví), čímž znovu vzroste Vaše víra a vděčnost Bohu (to nemám z nějaké pravoslavné příručky, ale pamatuji si to ze skupinek, kam jsem dříve chodíval a kde mi vždycky říkávali, že si musíme vzájemně říkat svá svědectví, aby se povzbudila naše víra 8-). Zkrátka zase se dozvíte něco nového, zase získáte další kousíček skládačky do celkové mozaiky. Uvidíte nový rozměr víry a života s Bohem...
Když jsem předtím zmínil různé druhy zboží: Víte, že výrobci vypalují na své produkty určité značky (říká se tomu „brand“) nebo na zvířata se dříve vypaloval cejch. Jsou to opět obrázky (mohou být zjednodušené do nějakého loga), které vypovídají o výrobci či o majiteli. Takže stejně tak obrázky v Bibli nebo na zdech kostela vypovídají něco o autorovi Bible, či o Pánu Církve (Jejím Zakladateli). Když přijede auto, podívám se na jeho logo a zjistím okamžitě, co je to za značku, kdo byl výrobce toho auta. Když přijdu k domu, na kterém je obrázek hole, kolem které je omotaný had (ve skutečnosti je to vlasovec na špejli 8-), tak asi pochopím, že je to lékárna, když je před domem obrázek kuchaře, jak nese nějaký tác, tak asi rozumím, že je to restaurace a když přijdu k domu, na kterém je kříž nebo ikona, tak hned vím, že to je modlitební dům, nebo nějaká církev.
Stejně, jako se značí auta a domy (než se zavedla popisná čísla, všechny domy měly nějaká znamení, proto dnes vídáme různé domy, jako „U černého orla“, „U tří labutí“, „U dvou prasátek“ apod.), tak se označují i lidé: Když si pověsím na krk křížek, tak asi dávám světu najevo, Komu patřím, stejně tak, jako když se s někým potkám, tak mi jeho znaky, které si zase on dal na krk, na tričko, na bundu, nebo vytetoval na kůži, dávají najevo, s kým mám tu čest a jestli mi stojí za to se sním bavit nebo ne.
Evropané jsme dost ovlivněni reformací, proto se nám primárně příčí obrazy v kostele. Ale není pravda, že reformace odstranila z kostelů obrazy: Sice v té době s tím někdo začal, ale sám Luther to zatrhl a řekl, že si ty obrazy ponechají (ale bohužel nevymlátili ty sochy). Odstraňování obrazů z kostelů je až novodobější záležitost…
Sochy, kterých jsme se tu dotkli, to je jiná, ty v pravoslavném kostele neuvidíte, to byste museli zajít ke katolíkům (dneska se do nich nějak trefuji, ale já to nemyslím ve zlém, já je mám rád, jen ty sochy mě straší 8-) Proč mě straší, to Vám řeknu hned: Jsem nějak citlivý na duchovní výjevy, v životě jsem viděl hodně Božího jednání, různá znamení, pak jsem viděl nějaké Boží principy, což jsou určitá schémata, ve kterých se Bohu zalíbilo jednat (o těchto principech dost často píši ve svých článcích), pak jsem také viděl několikrát Anděly, a hodněkrát jsem viděl démony. A nejvíce démonů jsem viděl právě v sochách: Část démonů jsou duše nestvůr, které se narodily lidským dcerám zplozených padlými anděly: 1.M.6:4 Tyto jsou po matkách smrtelníci, tedy zemřely, ale po otcích nesmrtelní, proto se jejich duše toulají po zemi a hledají tělo. Někdy posednou člověka a někdy alespoň zalezou do soch, to je také tělo, i když neživé... Proto také nutí lidi k modloslužbě, aby vyráběli ty sochy, aby měly ta těla. Skrze ně pak nějak komunikují s lidským světem, hodně pohanů (např. hinduisté) tvrdí, že sochy se na ně dívají živýma očima, pokynou jim třeba rukou, nebo dokonce když jim předloží jídlo a zamknou je ve svatyni, tak ráno je jídlo snědené apod. Toto byla podstata římského pohanství: Uctívání démonů, kteří se projevovali skrze sochy. A protože křesťané ničili tyto sochy, opouštěli jejich uctívání, pohanské chrámy měnili na církve a už nesloužili těmto bytostem, ty ztrácely vliv, a proto podněcovali pohany k pronásledování křesťanů. Když nakonec v Římské říši křesťanství zvítězilo, zaonačily to alespoň tak, aby se sochy staly součástí římského křesťanství, aby pořád měly kde bydlet a lidé jim projevovali úctu.
Takže tady vidíte, jaký je rozdíl mezi obrazem a sochou. Že Bůh mezi těmito dvěma věcmi rozlišuje, vidíme v Bibli přímo v těch pasážích, o kterých jsme si již říkali, ve kterých zakazuje vyobrazování: V těchto verších čteme právě o trojrozměrných sochách a ne o dvojrozměrných obrazech (bytosti, které se chtějí „vtělit“ do soch, jsou právě trojrozměrné): 5.M. 4:15-16 5.M. 12:1-5 Bůh nejen zakazuje zhotovování soch, ale také cení, pokud někdo ty zhotovené rozbíjí: 2.Kr.18:3-5
V těchto biblických pasážích se nepíše pouze o sochách, ale i o různých oltářích a sloupech… Víme, že baroko používalo tyto sloupy jako rekatolizační pomůcku proti našemu národu, ale používali to i jiné národy pro nějakou magii, např. ve starém Egyptě byly tyto sloupy, jsou v Tibetu atd. Samozřejmě je uvidíte ve Vatikánu. A tady je největší paradox, na který neustále narážím: Protestanté na jednu stranu strašně kritizují ty obrazy, na druhou stranu velebí Masaryka a Havla, kteří právě ty (Bohem zakázané) posvátné či magické sloupy stavěli, např. na Pražském hradě. A ještě je pozlacovali! A nepomohou tu žádné krásné řečičky, kterými chtěli zakrýt pravý účel tohoto sloupu, který je běžným smrtelníkům utajen: Jasně, že to byli členové nějakých tajných zednářských spolků, kteří zaneřádili naši zemi kdečím, svým konáním vystupovali proti Bohu, křesťanům, svatosti atd. Za jejich vlády se rozmnožil (a legalizoval) hřích. A protestanty bývají dáváni za příklad. Pro mne osobně je to leda tak příklad, jak satan umisťuje své lidi do vrcholných pozic (Lk.4:6), aby měl ještě větší vliv na národy a odváděl je od Boha. O tom někdy můžeme udělat zvlášť článek, pojďme se vrátit k těm obrazům:
Jako nebe bude plné a ne prázdné (plné Boží slávy, plné svatých, plné přírodních krás, plné hudby, barev, vůní, květin, zvířat atd.), tak se kostely vyzdobují tak, že nejen, že tam je pár ikon, ale je to tu plné ikon: Ty jsou všude, kam se podíváte, i na stropě. Jen ne na podlaze, aby se po nich nešlapalo jako výraz neúcty (to raději pošlapeme nějaké nestvůry: Ž.91:13 8-) Protože ikon je tu tolik, tak kdybyste chtěli uctít všechny světce, vyobrazené na nich (nezapomeňte, že rozlišujeme „uctívat“ a „uctívat“ 8-), tak byste potřebovali žebřík, abyste je obešli všechny, proto se to dělá tak, že některé se položí šikmo v úhlu asi 45 stupňů, a ty jsou určené k uctění, bere se to tak, že uctěním těchto vystavených uctíváte všechny ostatní… Tyto ikony, které se vystavují k uctívání zástupně za všechny, jsou: Vždycky Ježíš, jako Hlava Církve, pak Panna Marie s Ježíšem-Dítětem (znamení, že panna počala a porodila Syna: Iz.7:14), dále světec, kterému je zasvěcen dotyčný chrám a pak ještě světec, jehož svátek se slaví toho dne, kdy se kostel otevírá...
Jaké tu ještě můžete vidět ikony? Vedle těch základních, jako Ježíš, Marie, Jan Křtitel apod., jsou tu vyobrazení různí svatí, kteří se dělí do dvou skupin: Národní světci a ti všeobecní. Ti všeobecní svatí, to jsou osobnosti, které měli vliv na celou Církev, takže jsou známí všude. Ti národní jsou osobnosti, které mají význam pro konkrétní národ, třeba pro nás je to Svatý Václav nebo Ludmila, ale protože jsou součástí jedné Církve, jsou zároveň i všeobecnými svatými, ale v jiných zemích se třeba o nich moc neví... Ale děje se to i naopak, někteří světci jsou důležití pro nás a my je neznáme, třeba Lýdie Makedonka: Tuto ikonu jsem viděl pouze v Makedonii, přitom to byl první člověk z Evropy, který přijal Evangelium (Sk.16:14), tak by ta osoba měla být důležitá pro nás všechny Evropany?
Výjevy na ikonách nám neznázorňují pouze jednotlivé světce, ale i momenty, kdy Nebe nějak protklo pozemské události (třeba uzdravení zraku slepého). V některých jazycích (můj koníček 8-) se více než pojem „Bůh“ používá pojem „Nebe“ – jako že věříme nejen v Boha, ale ve všechno, co řekl a co udělal, takže věříme v plnost, takže vlastně v Nebe, ve Kterém bude plnost všeho. Např. čínský znak pro slovo „nebe“ se kreslí jako takový panáček, má dvě nohy, dvě ruce a hlavu. Zajímavé, ne? 8-)
Pak v některých jazycích slovo Bůh ani neexistuje, třeba ve vietnamské Bibli je napsáno „Jehova“: Ve staré vietnamské mytologii nebylo něco jako bůh, takže neměli ten pojem, a tedy to ani nepřekládali (protože neměli do čeho 8-), tak opsali z hebrejské Bible „Jehova“. Někde na indonéských nebo malajských ostrovech zase používají, aby se to nepletlo: „Jehova-Alláh“ 8-)
Ani naše české „Hospodin“ nesedí, je to pokus přeložit biblické „Pán“. Samotné slovanské slovo „bůh“, tedy později i „Bůh“ neznamená Pána nade vším či Stvořitele v tom biblickém významu, ale to slovo je jen zkratka jiného slova, a to „bohatství“ – takže je to někdo, kdo Vám dává bohatství, tedy dostatek jídla, takže déšť z nebe, slunce, ochranu apod. Možná ti Asiaté udělali dobře, že to nepřekládali a převzali to z hebrejštiny…
No to jsme odbočili. Tak zpátky k obrazům: V Pravoslaví se to bere tak, že jsou jakýmisi okénky do Nebe, ale obráceně, ne tedy, že my vidíme ty světce znázorněné na ikonách, ale že oni vidí nás. Což je pravda, že nás sledují (také máte pocit, že jste sledovaní? 8-) Samozřejmě se to nemyslí doslova, jako že z těch obrázků vás sledují ti světci (i když: Kdo ví? 8-), ale že Vás sledují z Nebe a tyto obrázky Vám to mají jen připomínat.
Když přijdete do kostela a jste ze všech stran „obklíčeni“ obrazy svatých, to Vám má připomínat, že jsme obklopeni zástupem svatých: Žd.12:1. Tento zástup svatých je kolem Ježíše v Nebi a až se tam jednou postavíme před Krista, nebudeme tam sami, ale budeme součástí tohoto zástupu...
Teď uděláme malou přestávku, já si skočím na kávu a Vy zatím meditujte nad těmito verši: 2. Kor.4:4-6 a Gal.3:1, v obou se píše o obrazu a o Kristově tváři, verše se dají číst samozřejmě různě, teď to na chvilku zkuste v kontextu našeho dnešního tématu. Jestli Vás to nijak neosloví, nevadí, za chvíli si více řekneme o obrazu Kristovy tváře…
Tak už jsem zpátky: Tak co, kápli jste na něco? Pravděpodobně jste tyto verše chápali duchovně, jako jakési duchovní obrazy atp. V té době, ve které se tyto verše zapisovaly, tak ale skutečně mezi lidmi obíhalo několik obrazů Kristovy tváře na plátně, takže když Apoštol někomu řekl: „Viděli jste přece obraz Kristovy tváře“, tak ti lidé (a pisatel těchto veršů), mohli skutečně vidět obraz Kristovy tváře, a tedy tyto verše by mohly být míněny doslovně...
Jak to tedy bylo s těmi obrazy? Tak byly tři: První obraz vznikl tak, že jeden král městského státu Edessa (na území dnešního Turecka) byl vážně nemocen a donesla se k němu zpráva o Ježíši, že chodí po Palestině a uzdravuje lidi. Pomyslel si, že by mohl uzdravit i jeho, ale byl tolik nemocen, že nemohl cestovat do Palestiny. Vymyslel proto plán: Poslal za Ježíšem malíře, aby Jej ten namaloval na plátno, a že by se snad uzdravil i z pouhého Jeho obrazu? No, známe to: Tonoucí se stébla chytá, takže zoufalý člověk vymyslí ledacos…
Malíř doputoval do Palestiny (provokuje Vás to geografické označení? Tak tedy jinak: Doputoval do Sýrie: Lk.2:1,2), vyhledal Ježíše, vyndal barvy, štětce, plátno a poprosil Ježíše, jestli by mu postál modelem?! Ten souhlasil, ale udělal si z něj trochu legraci: Posadil se, ale pořád měnil podoby (v Kristu je plnost všeho: Kol.1:15-19, takže vlastně On mu ukázal Sebe doopravdy jak vypadá 8-), takže malíř nemohl zachytit Kristovu tvář a vzdal to. Ježíš se usmál, vzal plátno z rukou malíře a otiskl svoji tvář do plátna. Takže první ikonu na světě udělal Ježíš, a ne nějaký člověk, odtud se bere i teologie, že můžeme dělat ikony, když je dělá i sám Ježíš, že to není žádný lidský výmysl. Tato ikona se jmenuje: „Rukou nevytvořená“, můžete si o ní něco přečíst, jak to celé bylo... Jak to bylo dál? Malíř se vrátil na hrad ke svému pánovi, král si přiložil plátno na svá nemocná místa a uzdravil se, ale jen napůl. Vedle obrazu malíř přinesl králi i vzkaz od Ježíše: „Pošlu Ti svého posla, který dokoná Tvé uzdravení“ Po sestoupení Svatého Ducha, když se Apoštolové rozešli do celého tehdy známého světa hlásat Evangelium, Apoštol Tadeáš došel právě do Edessy, přišel ke králi, vložil na něj ruce a uzdravil ho, tím on pochopil, že je to ten posel Krista, vyslechl celé Evangelium a přijal Jej. Toto místo se stalo jedním z epicenter raného křesťanství v Malé Asii: Edessa Uzdravení si král nenechal jen pro sebe, obraz vyvěsil na průčelí městské brány a od něj se uzdravovali i další lidé… A vidíte: Už je to přeci jen od Jeruzaléma blíže Galácii, takže skutečně mohli Galatští vidět ten obraz, pokud sem cestovali… Také dvě třetiny obyvatel Korintu byli tou dobou otroci, někteří mohli být nakoupeni někde na území dnešního Turecka (tady je tradice otroctví), takže také mohli vidět tento obraz…
Tak to byl první příklad, ale ještě pořád lidé nezačali malovat (psát) ikony, ještě tu máme dvě zajímavosti: Jeden je příběh Veroniky, to je ta žena, která trpěla výtokem krve, dotkla se třásní Ježíšova roucha a byla uzdravena. Následovala potom Ježíše a když šel na Kříž, zbičován a potupen, přistoupila k Němu z davu a utřela mu do roušky obličej. Opět se Jeho tvář otiskla do plátna a na světě byl další obraz Kristovy tváře, který sehrál roli při šíření křesťanství.
Třetí příklad je asi nejznámější, a to je plátno, do kterého byl zavinut Ježíš po své smrti: Kristus vstal z mrtvých, vyšel nejen z jeskyně (z hrobu), ale vyšel i z tohoto plátna, které zůstalo zabalené, to byl jeden z důkazů, že opravdu vstal z mrtvých: Kdyby jen předstíral smrt, jak někteří tvrdí, musel by rozbalit plátno, aby vylezl. Kdyby někdo ukradl Jeho tělo, jak říkají zase další, ukradl by Je buď i s plátnem, nebo by musel nejprve plátno rozbalit…
Když se toto plátno později rozbalilo, našel se na něm otisk celého Kristova těla i s tváří, nám je toto známé pod názvem: Turínské plátno. O tomto plátně jsou i různé filmy.
Často jsem slýchal tvrzení, že první křesťané neměli obrazy. Vidíte: Měli rovnou tři. Namítnete, že tyto příběhy nejsou popsané v Bibli: Ano, je to obsaženo v křesťanské tradici. O této tradici bude v budoucnu samostatný článek. Tradice a Písmo se doplňují, teprve spolu některé biblické pasáže začínají dávat hlubší smysl. Všimněte si, že některé verše v Bibli jsou pro nás těžce pochopitelné a že se na ně nikdy ani nekáže v církvích: Kazatelé se těmto místům vyhýbají a když jsem se na ty pasáže některých pastorů zeptal, měli vyhýbavou odpověď, něco ve smyslu, že bych to musel studovat na nějaké škole. Ale oni měli vystudovanou tu školu a nebyli schopni dát mi odpověď 8-) Právě tradice hodně těchto míst v Bibli objasňuje... O tom ale někdy příště, jdeme dál, co obrazy?
Takže první ikony nevyrobil člověk, ale vznikly Božím působením. Kdo byl první člověk, který vzal barvy, štětce, plátno nebo nějakou dřevěnou desku a namaloval ikonu? Byl to Apoštol ze sedmdesáti Lukáš, neboli Evangelista Lukáš: Byl to lékař, spisovatel a umělec, tedy malíř. Šířil jako správný Apoštol víru v Krista a používal k tomu i umění. Za svého života prý namaloval 70 ikon Panny Marie s Ježíšem (znamení, že panna počala a narodil se Syn: Iz.7:14) a rozeslal je do světa mezi různé národy. A tady je právě důležité to číslo 70: Podle židovské tradice Bůh, když zmátl v Babylóně jazyky (1.M.11:6-9), tak jich udělal právě 70, tedy lidstvo se rozdělilo na 70 skupin, které se rozešly do různých koutů světa. Vzniklo tedy i 70 jazykových skupin, tyto jazyky se dále dělily: Např. z (pra)slovanštiny vznikly dnešní slovanské jazyky, které se liší, ale ne moc, jsou vzájemně srozumitelné, protože kdysi to byl jeden jazyk, který se rozdělil tím, jak se rozdělovali lidé a šli do různých směrů… Podobně je to s turkickými jazyky, semitskými atd. atd. Jazykovědci říkají, že dnes existuje něco kolem 7 tisíc jazyků, všechny mají podle rabínů původ v těchto sedmdesáti… Další rabínský výklad je, že malomocenství (které kněží zkoumali: 3.M.13.kapitola + 3.M.14.kapitola) se dělilo na 70 druhů… Tím se třeba vysvětlují ty evangelijní pasáže, kde se píše, že Ježíš uzdravoval malomocné: Je to znamení toho, že bude uzdravovat národy, že je poslán nejen k Židům, ale i k národům 8-) Také se vysvětluje, proč na jednom místě si Ježíš vybral 12 Apoštolů a na jiném 70: Těch 12 bylo pro 12 kmenů Izraele a těch 70 pro 70 etnických skupin, které existují od dob Babylonské věže: Tedy pokryl všechny národy.
Takže Lukáš namaloval 70 ikon a rozeslal je do všech koutů světa, jako předzvěst, že do všech koutů světa (mezi všechny národy) přijde Evangelium. U některých z těchto ikon jsou zajímavé zápisy z historie: Neví se, jak se dostaly na konkrétní místo, pak je někdy lidé vykopali ze země, ikony připluly samy po moři či po řece apod. Na místech, kde byly nalezeny, se začaly dít veliké zázraky a rozšířilo se či upevnilo křesťanství.
Bůh je svrchovaný a jedná podle toho, jak sám uzná za vhodné, ne podle nějakých našich teologií: Je lépe zkoumat způsoby, jimiž Bůh jedná, než si vytvořit nějakou teologii a pak se do ní snažit napasovat Boha a veškerenstvo.
Tak z Bible např. víme, že Bůh jedná skrze hudbu: 2.Kr.3:15, skrze chrám: 1.Kr.8:29-49, skrze přírodní úkazy: 2.M.19:16-18, dále skrze nějaké hlasy, vize, sny… Také skrze nějaké prorocké akty: 2.Kr.13:15-19. Skrze Svého Ducha, skrze nějaké lidi, skrze zvířata: 4.M.22:27-31. Jedná skrze nějaká konkrétní místa, která si k tomu vyvolil: 1.M.28:16, no a jedná i skrze nějaké předměty: 1.Sam.30:7,8.
A určitě se v dnešní době, v době Nové Smlouvy, rozhodl jednat skrze Svoji Církev. Nějaká část Té Církve jsou živí lidé, kteří chodí po zemi, nějaká část Té Církve jsou zemřelí svatí v nebi, nějaká část Té církve je nám neznámá, protože žila v jiné době nebo na jiném místě a my o těchto lidech nemáme zprávy, a nějaká část Té Církve jsou lidé, kteří se teprve musí obrátit, aby Církev byla celá, úplná (Ř.11:25,26). Nějaká část Té Církve je popsaná v Bibli a nějaká část Té Církve je namalovaná na obrazech… Bůh jedná skrze Svoji Církev, a to i tu část, která je zapsaná na obrazech. Proč se tak rozhodl, že to udělá, nevíme, ale že se tak rozhodl, je vidět z mnoha případů, kdy se např. někteří lidé uzdravili před určitou ikonou, obrátili se k Bohu atd. A nejen křesťané, kteří věří v ty ikony a mohli by si snad něco vsugerovat, ale i odpůrci, i nevěřící, i nezaujatí lidé… Např. nedávno se stalo: Nějací muslimové z Turecka se stěhovali do Paříže a jejich sousedé, křesťané, jim dali dárek na rozloučenou malou ikonku. Nebyli to nějací fanatici, brali to jen jako obrázek, památku na své přátele z vlasti… Ikonku si tedy pověsili v paneláku v kuchyni na zeď, jako pouhý obrázek: Nemodlili se u něj, neklaněli… Prostě obrázek, kterým zakrýváte nějakou skvrnu na zdi, když se Vám nechce vymalovat ji 8-) Jenže: Z očí světce znázorněného na ikonce začaly téct slzy. Muslimové našli kapky oleje na zemi pod obrázkem, muž si myslel, že tam manželka něco rozlila, tak to utřel, to se opakovalo, a navíc se z těch kapek začala šířit ohromná vůně. Pak si při utírání prachu všimli, že ty kapky tečou z očí světce. Bylo jim to divné, nerozuměli tomu, tak zavolali nějakou křesťanku ze vchodu, ať se na to podívá. Ta utřela slzy z ikonky do vatičky a odnesla si to domů kvůli té vůni. Jenže otěhotněla, ačkoliv měla diagnostikovanou neplodnost. Dala si to nějak v hlavě dohromady, pozvala pár známých, se kterými se seznámila v ordinaci u lékaře, kam chodily ženy léčit se s tou neplodností, rozdala jim také vatičku se slzami, ženy také otěhotněly, to se rozneslo, ta zpráva, a dopadlo to tak, že začali lidé chodit k těm Turkům, ať jim prodají tu ikonku. Ti nechtěli, protože to byl dárek, ale dovolili, ať se k nim domů chodí lidé modlit. No, a mají v kuchyni modlitební skupinky 8-) Takže muslimové se obrátili ke Kristu, léčí se tu ženy, rodí se děti a teď: Jak může někdo říci, jak jsem mnohokrát slyšel, že toto dělá ďábel, aby svedl lidi? Ďábel neuzdravuje, nechce, aby se rodily děti, chce lidi naopak zabíjet (J.10:10), nechce, aby se lidé obraceli ke Kristu… Tak udělal to Bůh, a nebo ďábel? Klidně to mohl udělat i ten světec, který byl znázorněn na ikoně, Ježíš přece řekl, že Jeho následovníci budou dělat větší zázraky, než On: J.14:12. Někdo namítne, že mrtvý nemůže dělat zázraky: No to jo, ale ten světec je živý, nic mu nechybí, naopak, je na tom lépe, než kdykoliv předtím, žije v Nebi, v plnosti Boží přítomnosti a z té plnosti nám něco posílá na zem, svým spoluvěřícím i těm, kteří teprve mají uvěřit: Ř.8:28-30.
Takže žádná legenda z historie, ale příběh z dnešní doby, všude okolo plno svědků, mohou se na to zaměřit vědci s moderními přístroji atd. Těchto příkladů je hodně: Některé jsou ze současnosti, některé z minulosti, ze které se nám dochovaly nejen legendy, ale i pozorovateli zapsané zprávy: Z různých ikon teče vonný olej, někdy oči světců na nich znázorněných roní krev, signalizují nějaké blížící se neštěstí, někdy shoří dům, ale ikona v ohni zůstane celá atd. Těchto příkladů je opravdu hodně, koho to zajímá, můžete si přečíst např. příběh jedné ikony, jak skrze ni Bůh jednal v průběhu doby, od starověku až dodnes.
Tak může nebo nemůže Bůh jednat skrze ikony? No On může všechno, proto se Mu říká „Všemohoucí“ 8-) Dělá si, co chce.
No dobře, tak jsme si vysvětlili, že obrazy (oproti sochám) jsou v pořádku, ale co to jejich uctívání? Už jsem předeslal, že není uctívání jako uctívání. Teď se na to podíváme podrobněji:
V dnešní, postmoderní době to těžko chápeme, ale uvědomte si, že Církev je starověká, pochází z úplně jiné doby, než ve které žijeme dnes: Pochází přesně z té doby, ve kterou si Bůh přál Jí založit: Mt.2:7, Lk.19:44, Mk.1:15, Ř.5:6, Gal.4:4. Proto, abychom některé věci pochopili, potřebujeme se na ně podívat v kontextu té doby.
Tak když jdeme do historie, nedávno jsem např. četl, že v Osmanské říši, pokud sultán poslal nějaký dopis do vzdáleného koutu země nějakému pašovi, tak když posel vyndal tento dopis a začal jej číst, musel se paša (vysoce postavený člověk) poklonit, políbit tento dopis a během jeho čtení stát. Musel v této situaci projevit stejnou úctu, jako kdyby byl přítomen sám sultán. Stejné je to i s námi: Dříve bylo běžné, že než křesťan otevřel Bibli a začal si v Ní číst, tak Ji políbil. Když se čte v kostele Boží slovo, povstáváme (nedávno jsem zašel do protestantské církve, kde dělali vše naopak: Nějaká zpěvačka řekla, ať si lidé během jejích písní stoupnou („já zpívám: Stůjte!“ 8-) a když to skončilo, řekla, že teď někdo přečte verš z Bible, tak už si lidé mohou sednout 8-)
Nebo přijel nějaký panovník, lidé před ním klekali a líbali jeho plášť (můžete vidět v historických filmech). No tak stejně tak my líbáme např. rukáv roucha kněze, který mi před chvílí podal Večeři Páně (je to rukáv pravé ruky, kterou mi podal Večeři Páně). Zase Vám to přijde divné, ale kdysi to tak bylo běžné, např. nedávno jsem viděl turecký film (z dnešní doby). Tam když se sešla rodina, tak všichni nejstaršímu členu rodiny, takovému dědovi, líbali ruku. Je to všechno pozůstatek dávných zvyků, které se ještě někde udržely…
To jsem uvedl nějaké příklady ze středověku, ale ve starověku to bylo ještě rozšířenější…
Vedle roucha či ruky kněze, který nám zprostředkovává svátosti dále líbáme kříž na znamení vděčnosti Kristu, že na Kříži nás vysvobodil, líbáme obrazy Krista, kterému jsme vděčni za vše. Nikdo Vás nenutí nic líbat, ale pokud k tomu má někdo vnitřní pohnutí, tak ho mohou ostatní chápat a neurážet ho za to… Někdy to ani lidé nelíbají, jen to tak vypadá, ale oni se nakloní a dotýkají se čelem toho obrazu, nebo se jen tak klaní před ním a modlí se…
Víte, co ještě líbali dávní křesťané? Mučící nástroje, než šli na smrt: Hodně mučedníků poprosilo katy, aby mohli políbit meč, kterým jim za chvilku useknou hlavu... Teď mám knihu o novodobých mučednících (protestantských), tam je příklad chlapce z Japonska, když Japonsko vyhnalo cizí misionáře ze své země a popravovali křesťany, ukřižovali je podél cest, aby to ostatní viděli… Tento chlapec poprosil, aby ho rozvázali, ať se může otočit a políbit kříž, na kterém za chvíli zemře…
Na chvilku odhlédneme od toho církevního prostředí: Matka, které zemřelo dítě, např. políbí jeho rakev, než ji zasypou do hrobu… Voják nebo zajatec (nebo gastarbeiter 8-), který se po létech vrátí do vlasti, poklekne a políbí rodnou zem… Nedávno jsem viděl scénu z válečného filmu: Nějací uprchlíci před cizí armádou utíkají do jiné země. Jsou schovaní v lese a nemohou přeběhnout pole, protože nad ním létá letadlo a střílí po zemi. Jeden partyzán zaměří puškou pilota a zastřelí ho, letadlo spadne a uprchlíci mohou běžet. Partyzán políbí pušku, která zachránila tolik lidí: A já se mu nedivím.
Další pohled do historie: Nějaký vojevůdce porazil cizí vojsko, obyvatelé té země si klekli před ním a nastavili své krky na znamení, že jim může useknout hlavy, že se poddávají pod jeho moc. Jako gesto jim ten odpustil vzpouru a nechal je žít. Pokleknutím a skloněním hlavy oni mu dávali najevo svoji poslušnost. Stejně tak křesťané poklekali před Bohem (snad se ještě někdo takový najde i dnes 8-) a skláněli své hlavy. Už je to méně vidět, ale třeba u muslimů to můžete vidět pořád 8-) někdy si my Evropané myslíme, že to vymysleli muslimové, ale oni to převzali od křesťanů, kteří to zase převzali odkud? Z Bible. Zde je pár příkladů: 1. Sam. 25:23-24, 2. Sam. 9:6, 2. Sam. 24:20, ale Bible je toho samozřejmě plná, jak si lidé klekali na zem a skláněli hlavu: Jak před Bohem, který se jim zjevil, tak před člověkem, který měl nad nimi moc, resp. před člověkem, který zastupoval v tu chvíli Boha (Jeho záměry) na zemi...
Takže když se podíváte do historie, uvidíte, jak lidé skládali přísahy s rukou položenou na nějaké vlajky nebo listiny, jak se klaněli či poklekali před panovníky, jak se museli čelem dotknout nějakého dopisu či roucha atd. atd.
Zkuste se podívat na pár historických filmů, abyste se vžili do toho, jak to tehdy vypadalo, potom lépe pochopíte tu praxi dnešní Církve, která je vlastně starobylá.
V různých církvích jsem často slýchával nahlas pronesenou myšlenku, že se musíme vrátit do apoštolských dob, že potřebujeme Církev obnovit tak, jak byla v dobách Apoštolů: Já s tím plně souhlasím, ale uvědomme si, že ta prvotní Církev byla starověká, plná zvyků tehdejší doby. Bůh Svoji Církev zasadil do té doby, Církev vznikla v tomto kulturním prostředí, ne např. v kultuře Ameriky 21. století, odkud my tak rádi nasáváme rozumy 8-) Jestli chceme Církev měnit k lepšímu, tak si položme otázku, jestli je to dobrý nápad, dělat to tím způsobem, že Ji budeme modernizovat či westernizovat?! Jestli tím spíše něco neztratíme, než získáme?!
Západní člověk upadl do pasti racionalizace, všechno si potřebuje nějak zdůvodnit, už není schopen důvěřivě jako dítě od Otce přijmout nějakou Boží Milost. Proto říká takové věci, jako např. „Bůh nemůže udělat to či ono, protože...“ Blbost, Bůh může udělat všechno. Nebo jsem slyšel od nějakých lidí: „Ježíš se postil 40 dní a potom dělal zázraky, proto se my budeme také postit 40 dní a také budeme dělat zázraky!“ Jako „něco za něco“? A co za co? Či co je za kolik? To je kšeftování: „Já udělám to, a Bůh udělá tohle...“ Samozřejmě takhle to nefunguje, kolik znám lidí, že se postili 40 dní a nedělají zázraky, a kolik znám lidí, co dělají zázraky a nepostili se těch 40 dní... Bůh rozdává své dary podle Svého uvážení a rozhodnutí. Zracionalizovaný člověk se snaží vyspekulovat, jak věci fungují, ale spoustu věcí zůstává skryto lidskému rozumu: Iz.55:8,9 Bůh se samozřejmě dívá na naše skutky a oceňuje naše snažení, ale ještě více se dívá na naši víru a na naše srdce, než na to, kolik jste se postili, kolik jste odříkali modliteb, kolikrát jste přečetli Bibli nebo kolik nedělí jste byli na shromáždění.
Pojďme tedy Božího Ducha zkoumat duchem, a ne lidským rozumem: 1.Kor.2:12-15
Tak protože tento článek byl o ikonách, tak ať také ikonami skončíme: V Rumunsku a v Kosovu jsem zažil: Přijížděli jsme do nějakého města a na začátku obce byl uprostřed silnice vytvořen takový ostrůvek mezi levým a pravým jízdním pruhem. Takové jsou i u nás, kvůli tomu, aby auta zpomalila při vjezdu do obydlené oblasti. A tady na těch ostrůvcích byl buď kříž nebo ikona světce a pod tím nápis: „Město ..... Vás vítá, přejeme Boží požehnání při pobytu u nás.“ Když jste vyjížděli z toho města, tak na tom ostrůvku z druhé strany kříže či ikony byl opět kříž a ikona a nápis: „Město ..... se s Vámi loučí a přeje Boží požehnání na Vašich cestách.“ U nás jsou také u vjezdu do města ikony, akorát je na nich nahatá ženská a snaží se Vám prodat pneumatiky nebo nějaké nářadí... Tady vidíte další rozdíl mezi Východem a Západem.
Také v Řecku jsem zažil na nádraží, kde jste si kupovali jízdenky, tak na zdi byla ikona a přání šťastné cesty. Na jiném nádraží byla přímo na nástupišti kaplička, kde jste se mohli pomodlit, než Vám jel vlak... Když u nás v nějakém městě hledám církev, musím to hledat na internetu, protože jsou někde schovaní a ještě nevím, kdy budou mít otevřeno. Na Balkáně vystoupíte z vlaku a už je tu církev 8-) A ve městě jsou všechny otevřené 8-)