Má cesta k Pravoslaví XI. – Mnišství
Tak minule jsem Vám slíbil napsat něco o mnišském způsobu života a o konceptu mnišství vůbec…
Jak mě začalo toto téma zajímat? Tak poprvé jsem se s tím v životě setkal jako učeň na učilišti koncem osmdesátých let, kdy jsme jezdili do jednoho domova důchodců čistit takové staré sporáky v kuchyni. Tento domov vedly jeptišky, které vedle toho, že se staraly o staré a nemocné lidi, také vařily v této kuchyni, takže během práce jsme se setkávali s těmito jeptiškami, které nám vždy daly teplý oběd, ale nemluvily s námi. Jeptišky jsem viděl tehdy poprvé na živo, myslel jsem si, že už to dávno neexistuje… Jako kluky nás to zajímalo a ptali jsme se na to našeho mistra. Tento ateista nám odpověděl, že je to nějaký přežitek z minulosti a že až zestárnou a zemřou, tak už to nebude vůbec. Nechápal jsem, že se nějaké ženy mohly rozhodnout takto žít…
Po revoluci, začátkem devadesátých let, o tom byly v televizi nějaké propagandistické pořady, jak zlí komunisté rušili kláštery, internovali mnichy a jeptišky a že se to teď vrátí (řády získají zpět své majetky)… Později jsem si zjistil, jak to bylo doopravdy: Tyto kláštery po několik staletí fungovaly jako centra germanizace a (násilné) rekatolizace našeho národa, v době fašismu aktivně spolupracovaly s nacisty a po válce ukrývaly válečné zločince, skrývaly Banderovce a pomáhaly jim protlouct se na Západ do amerického zajetí, kde byli verbováni do nově se formujících jednotek a vysíláni jako záškodníci do SSSR. Také kláštery ukrývaly západní agenty, pomocí vysílaček udržovaly kontakty s centrálami CIA v Německu apod. Je jasné, že nový režim v padesátých letech se musel s tímto nějak vyrovnat, něco podniknout, a to bylo právě to zmíněné zavírání těchto klášterů a držení mnichů a jeptišek pod dozorem, aby dále neškodily státu a národu. Popravdě: Tyto řády vlastně nemají vztah k zemi, kde sídlí, poslouchají Vatikán a jemu slouží, ať jsou kde jsou… Neškodily tedy pouze v Čechách, ale i jinde, a ani není pravda, že pouze komunisté zavírali tyto klášterní řády. Podívejme se na pár podobných příkladů v Evropě: V 15. století se proti řádu německých rytířů vojensky postavila polsko-litevská koalice v čele s polským králem (bitva u Grunwaldu). V Německu se v 16. století zavíraly kláštery během probíhající reformace. Též v Německu v 19. století proběhla bavorská státní reforma církevních institucí, opět tedy vměšování státu do církevních záležitostí a opět zavírání klášterů. V carském Rusku byl zakázán jezuitský řád, protože začal šířit katolictví mezi představitele šlechty, což byl první krok k tomu, aby tito později odtrhli svá knížectví od Rusi a připojili je ke katolickému Polsku, zase politikaření. Zlé Rusko které zakázalo jezuity? V roce 1767 tento řád zakázaly na svém území jednotlivé evropské státy, v roce 1773 pak na nátlak evropských panovníků na papeže, tento zrušil jezuitský řád v celé Evropě, jediné Rusko jim povolilo činnost na svém území, dokud tedy neudělali tento podraz. Dále: Ve 14. století se francouzský král Filip zasadil o zrušení řádu Templářů. V 18. století Josef II. V Rakousku Uhersku zavíral klášterní řády, aby zvrátil trend posilování moci katolické církve na úkor moci státu…
V 15. století se na našem území kláštery staly terčem husitů, o této historické etapě asi víte hodně, tak to nemusím rozebírat dopodrobna… Něco z novější doby, 20. století: Když byl vyhlášen během 2. světové války klerofašistický stát „Nezávislý stát Chorvatsko“, tak během jednoho dne se lidé oblékli do uniforem a vyzbrojili se: Jak to stihli v tak krátké době? Celou dobu trvání Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců), který byl založen v rámci Versailleské smlouvy po 1. světové válce (stejně tak vznikly další státy, jako např. Československo), Vatikán pašoval zbraně do této země, které byly ukrývány právě v síti františkánských klášterů. Když fašisté vyhlásili svůj stát, jen lidé zašli do klášterů a vyzbrojili se, samozřejmě nejen tak pro parádu, okamžitě začaly masakry Srbů (nekatolíků), Židů a Romů. Další důvod uzavřít tyto kláštery, no ne?
Podobných případů bylo v historii více, toto byl jen drobný výčet. Na závěr ještě jednu zajímavost, a to, že kláštery nebyly rušeny pouze světskou mocí, ale také se zavíraly navzájem, to když jeden řád obžaloval druhý, ten byl na jejich udání zrušen a jejich majetek přešel do rukou toho prvního...
Takže jsme viděli, že i v jiných historických etapách se musel stát vyrovnávat s agenty Vatikánu, této superglobalistické moci, na ochranu svých národních zájmů...
Ještě k těm majetkům, o které se řády najednou v devadesátých letech hlásily k restituování, tak si také nedělejte iluze, jak k těmto majetkům přišly: Získaly je během středověku na lidech tím, že jim ukládali roboty, desátky a odvody, poddaní museli docházet a stavět jejich budovy atd. Řády byly zapleteny do intrik mezi šlechtou, např. se v nějakém sporu postavily na stranu jednoho a ten jim za odměnu udělil práva (podrobit si část jeho poddaných) atp. Také přičtěte konfiskace majetku evangelíků, no a máte docela slušný majeteček, který můžete žádat v restituci a ohánět se řečičkami o demokracii...
S těmito fakty jsem se neseznámil pouze při svém soukromém studiu historie, ale také jsem se s nimi setkal v literatuře a ve filmu, např. zajímavá je první kapitola knihy „Město na hranici“ nebo známý film „Jméno růže“. Na tento film se určitě podívejte!
No tak dosud jsme se pohybovali v katolickém prostředí, jak jste asi pochopili, co jinde ve světě?
Kláštery, mniši a jeptišky nejsou pouze v křesťanství, ale také v budhismu, šintoismu, hinduismu apod. Je to tedy širší téma, nás dnes ale bude zajímat to pravoslavné pojetí…
Tak nejprve trochu etymologie: Slovo mnich pochází z řeckého „monachos“, tedy člověk, který žije sám (mono, monos). Nejen to: Je to člověk, který se asketickým způsobem života tak přibližuje Bohu, že s Ním nakonec splyne v jedno (nežiji již já, ale žije ve mně Kristus: Gal.2:20). Toto splynutí člověka s Bohem se v Pravoslaví nazývá „Preobraženje“, tedy „přeobrazení, změna obrazu“ Vysvětlím: Na počátku Bůh stvořil člověka ke Svému obrazu, ten ale hříchem ztratil tuto podobu a tím, že se posvěcuje, získává jí nazpět, tedy vrací se mu původní podoba, původní vlastnosti, schopnosti… Očišťuje svůj původní obraz Boží, kterým i je, od nečistot, nánosů... Čím více se očistí, tím více je na něm vidět Praobraz jeho obrazu, tedy Bůh. Také se tomuto procesu, nebo spíše cíli tohoto procesu posvěcování, říká „zbožštění“, tedy že natolik ve Vás zemře Vaše lidská přirozenost, že už žijete tu Boží (nad)přirozenost... Sjednotíte se dokonale s Bohem. Tady je rozdíl pravoslavného a protestantského chápání spasení, kdy v protestantismu se bere, že spaseni jste, pokud uvěříte v srdci a vyznáte ústy: Ř.10:10, tedy se vytvořila nějaká modlitbička, kterou odříkáte a: Jste spasen! Pravoslaví chápe spasení jako proces, který pouze začíná tím, že uvěříte v srdci a vyznáte ústy. Pak záleží, jak žijete, jak rostete, jak se snažíte, jak krotíte svojí mluvu a mysl, jaké jsou skutky Vaší zbožnosti a nakolik se proměníte do obrazu Krista, resp. do toho původního Vašeho obrazu, jak Vás Bůh zamýšlel, máme tedy své spasení uvádět ve skutečnost: Fp.2:12 No a ti nejdokonalejší, kterým se to podařilo na maximum, ti dosáhli takového stupně posvěcení, které se právě nazývá zbožštění: Nabyli tu Boží přirozenost, kterou měl původní člověk, dokud nezhřešil, tedy navrátili se do svého původního určení. Proto také ze života těchto světců kolují legendy o zázracích, které konali, když se tak moc sjednotili s Bohem (J.14:12). Dále se tito světci znázorňují se svatozáří, se kterou byli i viděni za života, nebo ta i svítila kolem jejich mrtvého těla či vycházela z hrobu… To, že původní člověk (Adam) zářil, ukazuje hezky jeden čínský znak, který se čte „oheň“ – když z něj odendáte dvě čárky, které znázorňují záři, energii, ochudí se tento znak a čte se „člověk“ tedy dnešní člověk je ten, který ztratil tu záři (oheň, energii, nadpřirozené schopnosti). Světec je naopak člověk, který tuto záři a další ztracené vlastnosti a schopnosti získal zpátky.
Takovým biblickým příkladem pro všechny tyhle věci, o kterých zde píši, je Kristovo Proměnění na hoře (Mk.9:2-3), kde ukázal Apoštolům tento proces, jak se z lidské podoby proměnil v tu Boží podobu. To je ukázka, jak to můžeme dělat i my, ale nám v tom brání běžné povinnosti, světské zaměstnání, rodina, pak jsme unaveni, pak se potřebujeme nějak zrekreovat, pobavit (po práci legraci 8-), takže na to posvěcování není až zas tolik času… A právě mnich je člověk, který se rozhodl opustit tento světský způsob života a někde v ústraní (v lese, v jeskyni...) se věnuje svému očišťování, posvěcování, obnovování té podoby, kterou pro něj původně Bůh zamýšlel...
Co mnišky? Těm se v Pravoslaví říká monachyně (my známe ženské jméno Monika, což pochází vlastně od toho). Je to opět z tohoto řeckého monachos (mono, monos), což je přesnější oproti Západu, kde se vžilo označení „jeptiška“, což je zkomolenina ze slova Abatyše, které vychází ze slova „Abba“, tedy otec. Jak může být žena-mniška otcem, to nechápu 8-) Naše slovo „klášter“ pochází z latinského „claustrum“, což znamená uzavřené místo, na Západě skutečně kláštery jsou uzavřené, na Východě jsou naopak otevřené, jak se dozvíte za chvíli 8-) Ve Východní Církvi se nepoužívá slovo „klášter“, ale „monastýr“, což opět vychází ze zmíněného řeckého „mono“ či „monos“.
Jak jsem se začal o tyto věci zajímat? Když jsem se stal křesťanem, začal jsem navštěvovat protestantské církve. A zrovna ta „moje“, kde jsem byl členem, dost často kázala proti mnišství, že to jsou lidé, kteří utekli před světem (proč ne? 1.Jk.1:27), že my nikam nemáme utíkat, ale žít ve společnosti a měnit jí. Tak za prvé jsem za ta léta spíše viděl, jak svět mění církev, než jak církev mění svět. A za druhé mi ta kázání nepasovala k jiným historickým faktům, a to těm, že kláštery nebyly jen místy, kde se koncentrovaly bohatství, moc, politické pletichy a nějaká další zla, ale i místy, kde se jeho obyvatelé věnovali dobrým věcem, jako pěstování bylinek, vyráběním léčivých mastí, vynalézání léků, zakládaly se zde lékárny, nemocnice, pečovalo se o nemocné a zraněné, o chudé… Dále se zde pracovalo na vědeckých pokusech, např. nám známý Gregor Mendel, zakladatel genetiky, byl také mnich, nebo jiný mnich vynalezl anestetika, do té doby se operovalo při plném vědomí pacienta, díky tomuto člověku Vás nejprve uspí, než do Vás začnou řezat pilkou 8-) Zajímavost je, že tento mnich dělal pokusy na sobě a než vyvinul tu správnou látku, tak se několikrát přiotrávil, takže dokázal své Kristovství v sebeoběti pro druhé (J.15:13).
Opravdu nedělali dobře, že tehdy kázali proti mnišství, protože to prostě patří k Církvi (jak za chvíli uvidíme). Ale aspoň mě nakopli k přemýšlení, a šel jsem si zjistit, jak je to doopravdy 8-) To můžete dělat se všemi kázáními, buď jim budete slepě věřit a přijímat je, nebo si je půjdete ověřit, jak je to ve skutečnosti 8-)
Vnímal jsem tedy rozpor mezi tím, co se hlásalo v protestantském sboru, a některými historickými fakty. To stojí za prozkoumání, ne? 8-) No ale kdy na to bude čas, chuť a nálada?
„Nakoplo“ mě k tomu to, že jsem začal jezdit na misie na Balkán, kde jsem potkal živé mnichy a jeptišky, takže leccos jsem vyzjistil od nich, dostal jsem od nich nějaké základní informace a zbytek jsem si vyhledal v literatuře, takže co jsem zjistil, mohu dnes tlumočit Vám… Jdeme se na to podívat:
Takže nejprve, co jsem zažil? Při svých túrách někde v balkánských horách jsem se dostal do klášterů, omrkl jsem to tedy i zevnitř. Zpravidla to byla místa někde daleko od civilizace, tedy ideální prostředí k meditaci. Jestli Vám je toto slovo protivné, tak řekněme k rozjímání, k uvažování nad svým prošlým životem, kdy si vybavujete dávné hříchy a prosíte Boha za odpuštění… Tedy místa vhodná k pokání, ke změně života… Kláštery se snažily být soběstačné, proto budovy se stavěly z kamenů a dřeva sebraných v okolních horách, také tu měly zahrady, případně nějaké políčko, sady a vinohrady, někde i rybníky či nějaké jiné vodní plochy k chovu ryb. Někde pásli v lese nějaká zvířata… Všechny kláštery měly včelstva, vyráběly med, z vosku svíce a z propolisu léčivé přípravky. Mnoho mnichů buď pěstovalo, nebo vysoko v horách sbíralo divoce rostoucí léčivé byliny. Vyráběly se zde léčivé masti, čaje apod. Snad všude se pálil domácí alkohol z vlastního ovoce… Ten se používal opět na tinktury, mazání, ale i na běžné užívání, nikdo tu v tom nevidí nic špatného a opilého člověka jsem na Balkáně ještě neviděl...
Když se na chvilku vrátíme do našeho prostředí, můžete prozkoumat, jak katolické kláštery rozšířily užívání piva v Evropě: Přinesly do Evropy technologii výroby, začaly pěstovat suroviny, produkt šířit mezi lidi, tím si je na sebe navázaly a postupně pokatoličtily. V raném středověku se pivo stalo motorem ekonomiky: Řemesla jako výroba sudů, povozů k rozvážení piva, budování cest k jeho dopravě atd. Časem se pivo stalo formou mzdy (každý den dělník dostal určité množství chleba, piva a hrachu, jednou za čas nějaký peníz a šat), dále se pivo stalo formou daně, tedy poddaní měli povinnost odebírat od vrchnosti pivo (a platit je a konzumovat). Pokud se nějaká ves nebo město něčím vyznamenaly, za odměnu dostaly právo v určité dny si samy vařit pivo a prodat si je v určeném okruhu (pivovárečné právo). Pokud se naopak něčím provinily, musely za trest koupit pivo od nějakých pánů, kteří jim uložili tuto pokutu. Těch pánů mohlo být více, takže často se pěkně prohnuli: Pán vlastnící jejich vesnici, pán nad tímto pánem, nějaký vyšší šlechtic, a tak postupně výše a výše až k císaři… Např. po bitvě na Bílé hoře císař za trest (za vzpouru) odebral Praze právo vařit pivo a do roku konšelé lezli po kolenou a prosili o odpuštění a slibovali věrnost Vídni, natolik to Prahu ekonomicky zlikvidovalo… Tím, že páni měli jistotu, že poddaní odkoupí jejich pivo, nemuseli dbát na jeho kvalitu a lid napájeli různými břečkami… Tak vidíte, kdo nás naučil pít, ba přímo chlastat: Pivo jste museli odebrat, a přece jste ho nevylili, a ještě jste ho dostávali jako výplatu… Dodnes jsme největší spotřebitelé piva na světě a asi to nevzniklo náhodou…
Oproti tomu východní kláštery vyrábí vysoce kvalitní pálenku, pije se v malém množství (ale i když jsme toho vypili více, nic nám nebylo, kdybychom vypili stejné množství alkoholu v Česku, tak je nám špatně. Nikdo Vám to nenutí, na rozdíl od českých (německých) feudálů v historii.
Co jsem tu dále viděl: pěkné zahrady určené k meditacím, buď jste se mohli procházet, nebo sedět na lavičce. Bylo to tu tak promodlené, že pohroužit se do modlitby bylo velice snadné: Starosti jste nechali někde cestou na horu, resp. je odložili před branou kláštera, a už když jste vstoupili, byli jste tak nějak lehčí… Pak jste se tu mohli pohroužit do modlitby, mohli jste jít i na společnou modlitbu spolu s mnichy nebo mniškami, někde se četly modlitby nepřetržitě, buď to někdo četl z knihy do mikrofonu (někdy to nebylo potřeba, jak se to rozléhalo v nějaké klenbě), někdy to třeba hrálo z kazety… Nikdo tu moc nemluvil, mohli jste se soustředit na svůj vnitřní život… Většina klášterů měla tzv. „konaky“, tedy ubytovny pro poutníky, takže jste tu mohli strávit několik dní… Samozřejmě pro poutníky byly dveře otevřené vždy, ne tak, jak to známe ze západních filmů, že tlučete na vrata a otevře se takové malé okénko, kterým si Vás někdo prohlédne a rozhodne, jestli Vás vpustí nebo ne… Dokonce jsem zažil kláštery, které byly prázdné, buď tu nikdo nebyl, nebo mniši měli noční bdění a přes den spali? Ale dveře byly otevřené, mohli jste vejít dovnitř, vstoupit do kostelíka, posedět na zahradě, natočit si vodu, dojít si na WC, pomodlit se, cokoliv... Pokud mniši byli přítomní a měli jste nějaké těžkosti v životě nebo otázky, mohli jste si s jedním vyžádat rozhovor, on se za Vás pomodlil, vyslechl Vás a mohli jste od něj dostat nějakou radu. Lidé zde většinou nejdou ke knězi do kostela, od kterého spíše čekají, že dělá svatby, křty, pohřby apod., ale právě za mnichy, kteří jsou považováni za ty pravé duchovní osoby. Je to určitě pravda, nevím, proč se u nás tolik vžilo, že pastor je vševědoucí osoba, která má na všechno odpověď? Musí to být nejen teolog, psycholog a psychiatr v jedné osobě, ale i opravář, práce i rádce všeho druhu, musí předpovídat počasí, a určitě musí vědět, kdy Vám jede autobus 8-) Ještě stíhá zamést ráno sníh před sborovou budovou, rozvézt některé lidi domů a vynést jim tašky s nákupem do schodů. Samozřejmě jeho se můžeme zeptat, protože on to určitě ví, jak dopadnou volby v Americe, kdo zavinil válku na Ukrajině, kdy ta skončí a s jakým výsledkem a do kterých fondů nejlépe investovat Vaše peníze. To vím mimochodem také 8-) Přece do misijního fondu, protože ty ostatní vám mohou zkrachovat na zemi, ale tento Vám vynese v nebi v budoucím životě 8-) Mt.6:19-21 já jsem to tak udělal, v nebi Vás určitě ze svého nadbytku pozvu na nějakou hostinu 8-)
Jo: A také se rozmohlo, že místo, aby křesťané zvali lidi ke Kristu, tak je zvou v neděli do sboru „protože tam bude mluvit náš pastor a on Vám to vysvětlí, že to pochopíte!“ Dobrý vtip, že? 8-)
Tak dále: Zažil jsem dva kláštery (ale bude jich více), které sloužily jako léčebny pro narkomany. Když měl někdo tento problém, mohl odejet z města a tady se přihlásit. Tito lidé tu byli ubytovaní, byli na čerstvém vzduchu, pomáhali s nějakými pracemi, dostávali tu zdravé jídlo vypěstované na zahrádce a dostávali tu samozřejmě duchovní pomoc. U nás jsem zažil několik léčeben závislých, které vlastně napodobovaly klášterní život: Byl tu zaveden určitý režim (podobně jako v klášterech určitá řehole), společný život, společná práce a stravování, zákaz partnerských vztahů a vazeb… vše, dokonce i nějaká forma modlitby, vypracovali si tu různé rituály… Takže vidíte, že klášter byl prototypem pro takovou léčebnu, proč vytvářet napodobeniny, když můžete mít originál?
Celkově, kam jsem se podíval do kláštera, tak jsem tu cítil dobrou atmosféru, rád jsem se sem vracel a při dalších cestách vyhledal nové kláštery, kde jsem se opět zastavil a prožil zase něco hezkého s Bohem…
Působilo to na mne dobře, moje osobní zkušenost byla dobrá, začal jsem si tedy o tom zjišťovat více... Hned to rozebereme, nejprve se však pojďme podívat, jestli něco takového, jako mnišský nebo poustevnický život, je popsáno v Bibli? Určitě! Tak Mojžíš, než mu byl svěřen veliký úkol, prožil 40 let v pustině jako pastýř. Sice měl ženu a děti, ale ty nechal někde dole ve stanu a sám se celé měsíce toulal po vrcholcích hor… Elijáš prožil nějaké dny v odloučení od lidí někde v jeskyni, David také, když se ukrýval před Saulem, tak bydlel na poušti v jeskyni, dále čteme, že v nějakém kněžském domě v Nóbu pobýval Doég Edómský „v uzavření před Hospodinem“ (1.Sam.21:8), co by to asi tak mohlo znamenat? Asi je jasné, že už ve starozákonní době existovalo něco na způsob oddělit se na několik dní pro Hospodina?! Zajímavá pasáž v Bibli, spojená s tímto tématem je, kdy David některé své ženy zavřel do „kláštera“: 2.Sam.20:3
V Novém zákoně čteme, že Ježíš, než začal veřejně sloužit, strávil 40 dní na poušti jako poustevník (slovo „poustevník“ je od slova pustina, poušť) a také Apoštol Pavel strávil nějaký čas v arabské pustině, než začal sloužit veřejně (Ga.1:15-17). Jak je vidět, před nějakým důležitým dílem či skutkem by se člověk měl připravit duchovně někde v ústraní (třeba pod fíkovníkem: J.1:47-48 8-) To se vidí i z historie, kdy se různí mniši či poustevníci stali králi, dokonce cary, v novější době premiéry své země, nebo osvoboditeli před cizími vojsky: Napřed se někde v ústraní připravili a pak byli schopni zhostit se velikého a těžkého úkolu…
Nejen, že si to předem důkladně rozmyslíte a promodlíte si to, ale i k Vám může v tichosti mluvit Bůh, kterého byste v nějakém shonu a hluku neslyšeli… Nyní Ho vnímáte a přijímáte od Něj pokyny: Mt.10:27
Tak co ti poustevníci? Vzor všech poustevníků z Bible je určitě Jan Křtitel: Mk.1:4-6. Co dělá takový poustevník? Je sám se sebou, sám s Bohem, najde si nějaké opuštěné prázdné místo, většinou i tmavé, kam nemá přístup světlo (jeskyně, dutina stromu, nějaká skalní proláklina, nebo podobně). Nepřipomíná Vám to něco? 8-) Když se podíváme úplně na prapočátek všeho, tak před stvořením světa Bůh byl Sám se Sebou, byl Sám s Bohem a byl: Ve tmě 8-)
Moje osobní zkušenost: Než jsem uvěřil v Krista, byl jsem ze všeho zklamaný: Z lidí, ze společnosti, asi i sám ze sebe… Uzavřel jsem se v nějaké depresi (deprese znamená prohlubeň, proláklina) doma v koupelně, vymontoval jsem žárovku a seděl jsem tam skoro dva roky. Občas jsem vyšel ven koupit si nějaké jídlo, ale rychle zpátky a do své „poustevny“. Jen jednou se podařilo někoho vylákat mě ven: Jeden kamarád mě lákal na chatu, já jsem nechtěl, ale pak mi řekl, že tam má temnici, kde schovával sudy s pivem, ale ty už tam nejsou… Na to jsem slyšel: Domluvili jsme se, že se tam zavřu v té temnici: Bylo tam ještě více tma než v té koupelně, tak jsem byl spokojený 8-) Jak to dopadlo? V tomto oddělení se od všeho světského mi nakonec zazářilo světlo Kristova poznání, přišel moment, kdy se mi dal poznat Kristus, dal mi poznat sám sebe, moje místo ve společnosti, můj osud a cestu, kterou mám jít… Proto dnes žiji tak, jak žiji a dělám to, co dělám, díky Bohu za ty dva roky na samotce! Kdybych žil jako ostatní, tak bych se utopil ve světě zábavy, běžných starostí a na Boha bych možná nepomyslel, nebo kdyby ke mne promluvil (verš), dělal bych, jako že Ho neslyším a dál bych šel svojí cestou… Víte, kolik znám lidí, které navštívil Bůh a oni Ho přesně takto minuli? Jeden příklad za všechny: Měl jsem přítele, kterému jsem se snažil svědčit o Kristu. On mi přiznal, že ho Ježíš navštívil: Jeden čas tolik zneužíval alkohol, že se dostal do stavu, kdy ho strašně bodalo do očí světlo, proto se skryl někde v křoví a čekal, až se setmí. Byl v hrozné agónii a do toho křoví přišel Kristus a nabídl mu, že ho vyvede a povede životem… Odmítl, překonal krizi, pokračoval v pití, nakonec mu lékaři museli odebrat ledviny, chodil na dialýzu a předčasně zemřel… Prostě nevyužil tu skvělou příležitost v tom temném křoví, v odloučení od lidí, kdy nic není veselé, kolem samé chmury, žádné vyhlídky do budoucnosti, ale Boží navštívení je tak blízko: Kaz.7:2-4 a Ž.34:19
Poustevníci často byli buď lidé, kteří se také prostopášným způsobem dostali do tohoto stavu, někde se museli ukrýt, navštívil je tam Bůh, jim se to zalíbilo a zůstali s Ním žít někde sami v ústraní, ale ne vždy: Někteří si to rozmysleli včas, ještě je nedoháněla minulost a věřitelé, měli všeho dostatek, ale vnímali pomíjivost všeho pozemského, rozdali majetek chudým a odešli do samoty. Ti první se dostali na své místo kvůli svému nerozumu, ti druzí právě díky svému rozumu 8-)
No nic, jdeme dále: Jaká je historie mnišství? Myšleno toho dnešního, novozákonního… Tak už v Evangeliu čteme, že Ježíš vyzýval nějaké lidi, aby Jej následovali bez výhrady, aby opustili i svůj majetek, i své příbuzné… Někteří z těchto učedníků skutečně takto prožili svůj život, že jen chodili světem hlásat Evangelium, zakládat Církve a neměli majetek, manželku, děti… Víte co, to se může komukoliv stát i dnes, že jej takto povolá Ježíš…
Krátce po Velikonocích, kdy Kristus vstal z mrtvých, vystoupal na nebesa, sestoupil Duch Svatý a byla založena Církev, nastalo pronásledování křesťanů: Nejprve ze strany židů, později i ze strany římských úřadů. Co to znamenalo v praxi? K někomu domů vtrhla nějaká banda, pozatýkali nějaké lidi či rovnou pozabíjeli, pokud ne hned, tak časem je odsoudili a pak popravili, majetek křesťanů připadl udavačům, kteří je odhalili… Takže např. jste šli domů z práce, mezitím tam byla razie, a ještě tam někdo hlídkoval (nebo už si nový majitel Vašeho domu vybaloval kufry). Dovnitř jste nemohli, co teď? Buď jste se mohli jít udat na úřady, aby Vás také zatkli a Vy jste se shledali se svými blízkými ve vězení, pár dní jste byli spolu a pak jste šli na popraviště… Nebo jste si to malinko prodloužili, rychle jste odešli kázat někam Evangelium, pak Vás Kristovi nepřátelé také dostihli a poslali za Vašimi příbuznými na onen svět, ale aspoň jste stihli někoho přivést ke Kristu… Anebo jste z toho vyvázli, utekli jste z města, ale přišli jste o všechno a o všechny (jen ne o Krista: Ř.8:35,36). Tak jste začali žít s Ním na 100%, podruhé už jste nezakládali rodinu, ani nestavěli dům nebo nebudovali nějakou dílnu, protože jste věděli, že to nemá smysl, že by to mělo krátké trvání, než Vás zase vystopují… Proto jste nadále žili sami, jako takový prototyp mnicha, a právě mnišství se zrodilo v těchto podmínkách v prvním století (už Nový Zákon to popisuje: Žd.11:36-38). Jiní lidé věděli, že to stejně přijde, tyto konfiskace a zatýkání, tak předem rozdali svůj majetek nuzným, nečekali, až to zkonfiskuje nějaký boháč a vydali se do světa žít odevzdaný život Kristu: Od Něj očekávali, kam je povede a jaké jim svěří úkoly… Jdeme dále: V Egyptě (kolébka mnišství) již existovaly staré, pohanské kláštery, kde se praktikovaly nějaké kulty. Když sem přišli Apoštolové a šířili víru, hodně těchto egyptských kouzelníků uvěřilo v Krista (oni se s Ním vlastně už setkali, když tu byl jako malé miminko a několik let jako dítě na útěku před Herodem, už tehdy tu dělal zázraky, ale o tom v Bibli nemáme podrobnější zprávy… Ale něco se tu muselo stát, protože v Egyptě v polovině prvního století lidé ve velkém přijímali křesťanství a má to nějakou spojitost s pobytem Svaté rodiny v Egyptě). Tito egyptští kouzelníci, kteří přijali Krista, odvrhli staré kulty, přetvořily své chrámy v kostely, a často oni se stali po svém křtu biskupy nové Církve. Může za to Apoštol ze sedmdesáti Marek. Protože už předtím ti kouzelníci žili v oddanosti svým bohům, neměnili způsob života, jen se změnilo, Komu nyní budou sloužit. Takže pokračovali ve svém klášterním způsobu života, jen jej naplnili tím pravým.
Toto se nedělo pouze v Egyptě, ale i v antickém světě, když uvěřil nějaký kněz chrámu některého pohanského boha, také se stávalo, že své věřící převedl na víru v Krista, chrám předělali na kostel a sám tento kněz se stal biskupem nové církve.
Takže tehdy, když lidé přišli kvůli pronásledování o všechno, často zasvětili své životy plně Kristu, ale stejně tak i v pozdějších dobách, kdy pronásledování už skončilo: Mohli jste přijít o rodinu kvůli moru, kvůli válkám, přírodním katastrofám nebo různým neštěstím… Někdo zkoušel znovu štěstí v životě a zakládal novou rodinu, začínal nový život, někdo už do toho podruhé nevkládal energii a hledal své štěstí v náručí Boha…
Ale to bylo později, pojďme pěkně popořádku: Víte, co je dalším takovým biblickým příkladem mnicha? Když uvěřil nějaký kleštěnec, ten se logicky neženil a neměl rodinu. Tak co třeba ten kleštěnec, který byl správce pokladů etiopské královny, který uvěřil díky Apoštolu Filipovi? Ten určitě prožil svůj život jako mnich.
Takže jak vidíme, něco málo bylo již v dobách začátků Církve, ale kdy nastal veliký rozmach mnišství? Bylo to ve 4. století po vydání Milánského ediktu. To je ta historická fáze, kterou protestanté tolik kritizují. Jak za chvíli uvidíte, našlo se i hodně pravoslavných kritiků 8-) Takže co říkají tito kritici, ať už protestanští, nebo pravoslavní? Jen připomenu, o co šlo: Tento edikt, který vydal císař Konstantin, ukončil pronásledování křesťanů, postavil křesťanství na roveň ostatním náboženstvím a později se stalo i to, že křesťanství bylo v Římské říši prohlášeno jako jediné náboženství. A tady se stalo to, co je i terčem zmíněné kritiky: Lid přešel na křesťanství, protože musel, ale ponechali si své pohanské zvyky, kterých je dodnes plné západní křesťanství, stačí se zajít podívat do katolických kostelů. Krásně o tom vypovídá jedna scéna z filmu „Kmotr“, kdy se v Římě hlavní mafián setká s kardinálem, s budoucím papežem, a ten ho vyzve, ať se vyzpovídá. Když vyslyšel jeho hříchy, vzal kámen z kašny a řekl: „Západnímu světu se stalo to, co tomuto kameni: Leží stovky let ve vodě, ale když jej rozbiješ, uvnitř je suchý, uvnitř se ho voda nedotkla… západní svět leží stovky let uprostřed křesťanství, ale stejně tak se ho uvnitř víra nedotkla…“
No, tak to jsou obyčejní lidé, ale co je ještě horší, to je církevní hierarchie: V té době bylo hodně kněží a chrámových sluhů všelijakých pohanských kultů antického náboženství… Když se oficiálně zrušilo pohanství a vyhlásilo se jako jediné náboženství křesťanství, tito lidé se „překabátili“ a stali se kněžími křesťanských chrámů, ale často dále praktikovali nějaké prvky pohanské víry. Také chrámy se předělaly na kostely, ale zapomněli vyndat ty sochy, tak je jenom přejmenovali, např. v Římě sochu Dia přejmenovali na Sv. Petra nebo boha Pana na krále Davida, což jsou nejen blbosti, ale nebezpečné věci, podle Bible by se měly pohanské sloupy, oltáře a sochy rozbít a vyhodit. To (katolická) Evropa neudělala 8-(
Dále se začalo kupčit s kněžskými úřady, takže jste si mohl koupit úřad biskupa nebo dokonce papeže, ale investice se Vám vyplatila, protože v novém úřadě jste na lidech vytřískali další peníze, a už všechno začalo jít do...
Takže křesťanství zaplavily různé nánosy, církev se zprofanovala, obsadili jí různé podivné existence a původní víra se vytrácela…
Na to přišly dvě odpovědi: Jedna zvenčí, že po Božím dopuštění tuto zvrácenou říši začali napadat nepřátelé, jako Hunové, Avaři, Gótové, Langobardi, Vandalové, Peršané, Arabové, Turkické národy z východu… Nakonec se Řím rozpadl pod náporem okolních nepřátel, ale hlavní důvod rozpadu byla vnitřní zkaženost. To je samostatná kapitola… Spíš kniha 8-)
Druhá odpověď na tuto situaci přišla zevnitř Církve, kdy praví věřící, kteří si uvědomovali co se děje, odmítli být nadále součástí tohoto maglajzu a odešli někam do hor, kde zakládali komunity, ve kterých udržovali pravé křesťanství: Dbali na čistotu víry, na správné překlady Bible, sepisovali různé věroučné knihy, modlili se, konali bohoslužby a dále pokračovali v šíření pravé víry obyvatelům v okolí… Často lidé z vesnic pochopili, jaký je rozdíl mezi kostelem ve městě, kde si nějaký příživník koupil kněžský úřad a mezi kostelíkem v horské komunitě, kde jsou praví služebníci Krista, takže více lidí začalo chodit do hor do klášterů na bohoslužby, než do města... Často se stávalo, že když došlo k nějaké krizi v civilizaci, z hor z klášterů přicházeli proroci a další osobnosti, které uváděli věci do pořádku. Někdy si i státní moc uvědomovala past, kam se dostala, tak z těchto horských klášterů byli povoláváni mniši, aby se stali biskupy ve městě a udělali tady pořádek v církevních poměrech.
V těchto komunitách začali lidé žít asketicky, měli na to svojí teologii: „Když nás pronásledovaly úřady, neměli jsme jistotu, kde přespíme, kam budeme zítra nuceni utéct, co budeme jíst. Na útěku jsme snášeli hlad, žízeň a zimu. Všude jsme byli jako hosté, bez stálého bydliště. To nás udržovalo ve střehu, ve střízlivé křesťanské víře. Když teď skončilo pronásledování, zpohodlněli bychom, měli bychom své jistoty, stálé bydlení, plné spíže… Nakonec bychom začali sloužit těmto věcem a ne Bohu. Proto když teď na nás nejsou vnější tlaky, musíme sami na sebe nakládat tato omezení: V jídle a pití, tedy půsty, ve spánku, tedy praktikovat noční bdění, nedopřávat si pohodlí, tedy spát na tvrdé lavici atd.“ Tito lidé věděli, že naším největším nepřítelem není pouze satan, ale i svět a naše vlastní tělo a jeho žádosti, proto bojovali jak proti satanu na modlitbách, odešli ze světa a bojovali ještě proti svému tělu askezí.
Časem se z těchto klášterů staly perly křesťanství: Byla to centra vzdělávání, udržování pravé víry, přepisovaly (rozmnožovaly) se tu knihy, jakmile se rozšířil knihtisk, zaváděli jej v klášterech a tiskli tu Bible a další knihy. Také mniši byli spisovatelé nových knih… Hlídaly se tu staré texty, podle kterých se dá porovnat dnešní Bible a opravit odchylky. Kláštery se staly misijními centry, a to trojím způsobem: 1. Misie mezi křesťany, kde je potřeba náprava, 2. Staly se magnetem pro své okolí, když někdo hledal Boha, nějakou radu apod., šel se zeptat sem. To se praktikuje dodnes a tady je taková zajímavost: Na Východě je běžnější tento způsob misie, že mniši sedí v klášteře a přijímají zájemce. Podle statistik to má větší účinnost než západní styl, kdy křesťané jdou za nevěřícími a káží jim – opravdu zajímavé! Je to i v Bibli, že Jan Křtitel kázal na poušti a lidé chodili k němu... 3. Byli odsud vybíráni misionáři do různých koutů světa, např. nám je známá historie Cyrila a Metoděje, kteří k nám byli vysláni na misii na Velikou Moravu – původně to také byli mniši v klášteře.
Protože tyto kláštery tím, jak se původně chtěly vzdálit civilizaci, tak se stavěly někde vysoko v horách na nepřístupných místech, se často staly úkrytem pro lidi např. v dobách napadnutí nepřítelem (např. na Balkáně v době tureckých nájezdů). Králové si sem schovávali korunovační klenoty apod. Také se kláštery stávaly útočištěm povstalců, když Turci udělali nějaké represe, vyvolalo to vlnu nevole u obyvatel, neměli co ztratit, tak se vyzbrojili a šli bojovat proti okupantům, pak se stáhli do hor a skrývali se ve zdech klášterů… No a nesmíme zapomínat na to, že protože kláštery byly centry duchovního života, tak se tady dělo hodně zázraků, lidé si sem chodili pro proroctví atd. Nakonec tím byly tak proslavené, že si sem chodilo i hodně muslimů pro modlitbu za uzdravení 8-)
Mniši také vykonali plno věcí pro lidi, jako např. v Černé Hoře, kterou okupovalo Rakousko-Uhersko tak, že neměli kudy dovážet potraviny ani nemohli lovit ryby v moři, tak se jeden mnich vypravil do Ruska dělat sbírky na Černohorce, aby měli peníze na koupi jídla. Také v Itálii koupil dva pytle brambor, které po návratu zasadil a dával lidem brambory na sadbu, čímž odvrátil hladomor…
To, že kláštery vadí satanu, je vidět z toho, jak byly po celou dobu napadány: Nedivíme se, když je přepadli muslimové nebo nějací loupežníci či piráti, ale asi nejvíce proti pravoslavným klášterům vystupovala katolická církev, resp. představitelé západní „civilizace“: Benátčané napadali kláštery při Jaderském moři, nebo dovnitř poslali traviče, který tam otrávil mnichy. Poláci obsazovali kláštery na Ukrajině, Janované podplatili Mamaje, aby neposlouchal mongolského chána, ale zahájil válku proti Rusům (se kterými chán chtěl udržet mír), Křižáci přepadali Konstantinopol a Jeruzalém, kde ničili pravoslavné kostely a kláštery, Italové a Němci ve 2. světové válce bombardovali pravoslavné kláštery na Balkáně, Američané vybombardovali klášter Monte Cassino v Itálii, který byl benediktýnský (jediný západní řád uznávaný pravoslavnými, Benedikt je veliký pravoslavný světec) – sami katolíci říkají, že z tohoto kláštera byla šířena duchovní obnova, takže to někdo „zasekl“… Opět Američané vybombardovali klášter Na Slovanech v Praze, který založil Karel IV. Jako slovanský, se slovanskou liturgií, shořely tu v roce 1945 důležité církevní spisy psané ještě hlaholicí a cyrilicí… No, a do třetice Američané: Poslouchal jsem přednášku jednoho profesora, který mluvil o tom, proč byly pro svržení atomové bomby vybrány v Japonsku města Hirošima a Nagasaki: Byla to centra japonského Pravoslaví! Přitom stačilo ty bomby hodit do neobydlené části ostrovů, Japonci by si prohlédli krátery a pochopili by, co je to za sílu a mělo by to stejný efekt, že by to přesvědčilo císařské vojsko ke kapitulaci…
Co výrok Brzezinského (poradce amerických prezidentů) v devadesátých letech: „Zničili jsme komunismus, teď zničíme Pravoslaví!“ ?!
Protože víme, že pravá Církev bude pronásledována (J.15:19-21), když vidím, kolik zažívá Pravoslavná Církev pronásledování, něco mi napovídá, že je to pravá Církev! I když takto se to samozřejmě nedá říci, pojem „Církev“ (Ekklésia) v původním významu znamená „Nový lid v budoucnu, tedy v nebi“ – až po Posledním soudu, rozdělení ovcí a vlků po pravici a levici (Mt.25:31-34) a ustanovení nových pořádků, bude jasné, kdo je a kdo není Církev 8-) Zatím holt roste pšenice a koukol společně (Mt.13:24-30) bez ohledu na to, ve které denominaci… A to zmíněné utrpení samozřejmě zažívají i jiní křesťané...
Tak zpátky k mnichům: Jaká je teologie o významu mnišství v Církvi? Původní nebeský pořádek měl nějakou hierarchii, kde na špičce sedí Bůh na trůnu (Ten se nemění, Ten je tam pořád), kolem Něj jsou nějaké bytosti, Archandělé, Serafíni a Cherubíni, pak další řády beztělesných mocností, různí Andělé, ale v Bibli čteme i o panstvích, trůnech, vládách atd.: Kol.1:16 Pak tam jsou nějaké oddělené prostory (první, druhé třetí nebe atp.), dále jsou u Boha nějaké oddělené časy, prostě všechno nějak ladí a zapadá do sebe… Tento pořádek se narušil Luciferovou vzpourou a jeho pádem, navíc s sebou ještě strhl nějaké Anděly... To všechno víme, teď ta teologie: Nebeské trůny, kde seděli Andělé, kteří padli spolu s Luciferem, zůstaly opuštěné. Bůh rozhodl, že pokud Andělé, pro které byly určeny tyto trůny, je opustili, obsadí je vyvolenými lidmi: Těmi, kteří se tak posvětí, že stoupnou na úroveň těchto Andělů (ti, co na nich seděli, padli dolů, lidé mají možnost se svojí vůlí, svatým životem, pokáním, očišťováním se apod. Naopak dostat nahoru. Na tyto lidi platí tyto verše: Lk.22:30 Zj.3:21 Ř.5:17 Zj.14:1-5 apod.
Až budou tyto prázdné trůny obsazeny, nastane konec světa. Takže míra svatých, kterých je zapotřebí k obsazení těchto trůnů, je také zároveň míra trvání světa tak jak jej známe (Mt.24:36), ale také míra času, který má ještě satan. Ten ví, kolik času mu zbývá (Zj.12:12), a protože vidí ty trůny, jak se postupně plní, má zájem na tom, aby zůstaly prázdné, proto bojuje proti svatosti: Čím méně postupem času zůstává prázdných trůnů, tím více je ďábel v křeči, že se blíží jeho konec a tím více seje hříchů po světě, všimněte si, kolik je dnes oproti minulosti drog, rozvodů, hazardu, porna, prostituce, potratů, zločinnosti, porušování smluv, bezpráví… Je to jeden ze znaků posledních časů: 2.Tim.3:1-4 Vedle toho světci, kteří dosáhli svatosti, popisují, kolik nástrah a pokušení jim satan kladl do cesty, jak to dělá fikaně, aby mnichy odradil od svatého způsobu života a vrátil je do světa, některé dokonce přesvědčil k sebevraždě. Ďábel dělá tyto dvě věci proto, aby svět miloval hřích a nevycházeli z něj zbožní lidé usilovat o svatost někde jako poustevníci, a když už někteří vyšli, tak je obchází a dělá jim nástrahy, aby toho nechali, nebo aby se zabili: Aby opět někdo nedosáhl na další prázdný trůn... On chce vůbec nejradši zabít lidi (J.10:10), právě, aby se nenaplnil počet těch obsazených trůnů, prostě by nebylo odkud brát… To je také důvodem, proč v poslední době tolik eskaluje válečné napětí a už hrozí i jaderný konflikt: Kdyby k tomu došlo, tím by se ďábel zbavil svých problémů... Nebo jste si vážně mysleli, že atomovou válku připravuje Putin? 8-) Raději se na věci podívejte trochu z biblické perspektivy.
Co ještě dělá satan, je to, že bojuje proti misii, protože misie zasahuje Evangeliem národy, ve kterých žijí další lidé, kteří by mohli Cestu s Kristem vzít vážně a dojít po Ní opět až na další nebeský trůn. To přesně Bůh chce, obsadit tyto trůny lidmi všech národů, protože jednou bude soudit tyto národy a nás k tomu soudu přizve: 1.Kor.6:2,3. Aby tyto národy soudil opravdu spravedlivě, potřebuje mít z každého národa nějakého soudce nebo obhájce, ale hlavně svědka: Zj.20:4 Mimochodem tento verš krásně shrnuje tu teologii o trůnech 8-)
Stejně tak, jako satan v předchozím případě bojuje i proti světu i pomocí světa proti církvi, tak v tomto případě proti misii bojuje i pomocí církve: Mám s tím osobní zkušenost a další misionáři, které znám, nebo čtu jejich příběhy v knihách, tak také. Znám hodně „misionářů“, kteří nemají žádný problém s církví, bylo mi to divné, proč? Tak jsem prozkoumal jejich činnosti nebo „projekty“ jak se dnes říká, a mimo názvu tam nebylo nic misijního, tím se to vysvětluje: Neškodili ďáblu, tak je nechal na pokoji. Kolik oproti tomu znám misionářů, kteří škodili ďáblu a za 1. Nás pěkně otravovala církev (chtěla nás zbrzdit a zastavit) a za 2. ďábel nás pěkně bije: Všelijaké nemoci, různé problémy... Myslím, že každý z nás se dostal do osobního souboje se satanem.
Tak co ještě zbývá dodat? Hlavní rozdíl pravoslavného a katolického pojetí mnišství je v tom, že na Západě jsou různé řády, jako Kartuziáni, Augustiniáni, Johanité, Paulínky apod., tyto následují odkaz svého zakladatele, po kterém se často i nazývají... Na Východě jsou všichni mniši a mnišky následovníci Ježíše, a ne nějakého Františka nebo Augustýna (který v ortodoxní Církvi ani nebyl prohlášen za svatého).
Další zajímavost je, že na Západě jsou striktně oddělené mužské a ženské řády, na Východě se stává, že žijí pohromadě např. Matka a syn, bratr a sestra, nebo manželé, muž a žena, kteří se rozhodli pro mnišský život a zůstali spolu, netrhali rodinné svazky, jen žijí každý v jiné místnosti a společně se starají o dům, zahradu, kostelík a návštěvy...
Tak to jsme dnes probrali mnichy, co si dáme příště? No, však já něco připravím 8-) Máte rádi na konci roku překvapení, rozbalujete pod stromečkem různé krabice a nevíte, co je v nich, tak to tak asi uděláme i s dalším článkem, že nebudete vědět, co v něm bude: Aspoň budete mít i ode mne nějaké překvapení na Vánoce či na Nový rok 8-)