Má cesta k Pravoslaví X. – Manželství
Minule jsme si tady povyprávěli o půstu v pravoslavném pojetí, jaká je zde věrouka o půstu, a jak se promítá do praxe. Nemůžeme pouze mít nějaké učení, teorii, a pak žít jinak. Ani nemůžeme žít a konat podle nějakých svých představ, jak nás napadne, bez nějakého konceptu, bez určitých principů. Nemůžeme svůj život stavět na něčem, co nemá jasný, pevný základ…
Tento základ má být věroučný, Bible říká, že cokoliv není z víry, je hřích: Ř.14:23. Zároveň nemůžeme mít víru bez praxe, která by ji potvrzovala: Jk.2:18. Pokud lidé nemají konkrétní základ, podle čeho žijí, čím se řídí? Většinou od takových lidí slyšíme, že se „řídí srdcem“, že něco dělají tak, jak „to cítí“ apod. Bible říká, že pouze smilníci se řídí svým srdcem: 4.M.15:39. Ježíš také říká, že právě ze srdce vychází nenávist, vraždy apod.: Mt.15:19. Takže takto bychom asi nikam nedošli… Také, pokud člověk dělá věci podle toho, jak to cítí, tak něco jiného může cítit ráno a něco jiného zase večer, něco cítí dnes, ale co bude cítit zítra, to se ještě neví. Na takového člověka se nemohou spolehnout ani jeho blízcí.
Existují kultury, kde se žije podle těchto (ne)pravidel, a vidíme, jak to tam dopadá. Jsou to určité domorodé kultury v Africe (doporučuji knihu od Alberta Schweitzera „Lidé v pralese“, kde popisuje své zážitky z Konga). U nás pak známe romskou mentalitu, kde se muž ráno rozhoduje podle momentální nálady, jestli půjde ten den do práce nebo ne, jestli bude večer spát se svojí ženou, nebo s nějakou ze sousedství atd. Tato kultura je pokřivená. Jinak tradiční romská kultura samozřejmě také měla své zásady, svá vnitřní pravidla apod. – v zahraničí jsem zažil romské komunity, kde vládl zákon, tedy myšleno ne ten státní, určený okolím, ale ten vnitřní, podle kterého se chovali členové této komunity.
Tento rozvrat hodnot samozřejmě vidíme v dnešní době kolem sebe, že postihl západní svět: Lidé se také řídí srdcem, neuzavírají manželství, ale střídají partnery podle nálady, nechtějí pracovat, raději spekulovat (hlavní zásada kapitalismu: „levně koupit, draho prodat“) atd. Lidé na Západě se domáhají pořád dalších a dalších práv, ale vyhýbají se povinnostem, nechtějí přijmout zodpovědnost. Na jednu stranu nemají pevný světonázor, na druhou stranu jako houba nasávají světonázory východních náboženství nebo domorodých kultur, ty ale také nedodržují takové, jaké jsou v zemích jejich původu, ale upravují si je tak, jak jim to vyhovuje… Také vidíme, kam to vede: Jak společnost opouští svá dosavadní přijatá pravidla, která ji stmelovala po staletí, tak se rozrušuje, vznikají v ní antagonismy a spěje to k rozpadu „národních“ států, což nahrává globalistům v jejich snahách sjednotit svět (nový Babylon) pod jedním, světovým „prezidentem“, což bude samozřejmě antikrist. Tyto procesy sami globalisté řídí (současná krize tradičního hodnotového systému).
V křesťanství se samozřejmě nebavíme o zákonech, ale spíše o zákonitostech, které jsou ale tak jasné, že se podle nich vytvořila určitá pravidla.
U Boha není chaos, ale řád, tedy určité zákonitosti, principy, které vycházejí z Božího charakteru. Ty se ve Starém Zákoně projevily Božím Zákonem. V novozákonní době už nejsme pod Zákonem, ale pod Milostí a pod Duchem, tedy v Církvi se nemluví o zákonech, ale o pravidlech. Na každou oblast lidského života jsou přijata určitá pravidla.
Pokud tato pravidla pro sebe přijme jednotlivec, ten z nich získá nějaký charakter, přerodí se v osobnost a nezmítají s ním vášně, nálady, choutky apod. Pokud tato pravidla přijme rodina nebo nějaké společenství blízkých lidí, rodí se pevná společenská jednotka, rodina či komunita, která obstojí v tlaku okolí.
A když tato pravidla přijme celá společnost, zrodí se z toho nějaký stát, jako tomu bylo v případě starozákonního Izraele, kdy tento stát nevznikl na etnickém základě (protože mezi Hebreji bylo přimíšeno mnoho Egypťanů: 2.M.12:38, ale i dalších cizinců: 4.M.15:15,16 a naopak, ne všichni etničtí Hebrejové byli součástí Izraele: 1.Sam.14:21), nýbrž na Božím Zákoně: Kdo se přimkl k tomuto Zákonu, stal se součástí tohoto státu, jako např. Káleb, který nebyl Hebrej, ale Kenazejec: 4.M.32:12, nebo Urijáš, který také nebyl Hebrej, ale Chetejec: 2.Sam.11:17 V historii i v dnešní době vidíme, že vznikají státy ne na etnickém základě, ale na nějaké kolektivní vizi. Dva příklady: 1. Belgie, která vznikla na vizi vymezení se proti nábožensky tolerantnímu Holandsku a sekularizující se Francii, tak se od těchto zemí odtrhla část Francouzů a Holanďanů a vytvořili si katolický stát. 2. Německo, které se sjednotilo z mnoha knížectví a z územních celků etnicky rozdílných lidí (germánských národů, germanizovaných Slovanů a germanizovaných Baltů, tedy Prusů) na vizi bezcelního prostoru. Němci jako takoví neexistují, v samotném Německu žije mnoho národů (Bavoři, Švábové, Sasové apod.) Proto třeba neexistuje německá národní pohádka, německá národní kuchyně apod., oproti tomu, jak je tomu třeba u nás v Česku. Také německy se v Německu mluví pouze v televizi, běžní lidé mají odlišné dialekty. Kamarád se třeba divil, že se ve škole učil pozdravit „Guten Tag“ a když to použil, tak na něj Němci hleděli udiveně 8-) No, já jsem byl mnohokrát v Německu a nikdy jsem nikoho neslyšel říci „Guten Tag“ 8-) Vedle tohoto umělého státního útvaru existují další německy mluvící oblasti, které se neocitly ve sjednoceném Německu, ty se nacházejí v Dánsku, ve Francii, v Itálii, v Litvě, Estonsku a dalších zemích, které zase vznikly na jiných vizích… Později jiný vizionář chtěl sjednotit všechny Němce v Evropě do jedné říše, ale to narazilo zase na vize států, kterých se to dotýkalo a nevyšlo mu to…
Státy dokonce nemusí mít územní celistvost, např. kousek Francie je v Jižní Americe nebo od čtyřicátých do sedmdesátých let byl Pákistán rozdělen na dvě části, mezi kterými bylo tisíce kilometrů… Také Chorvatsko je rozdělené, pokud jedete autem po pobřeží, v určitou chvíli musíte vyjet do Bosny a pak z ní zase vjedete do Chorvatska. Prostě nezáleží na jazyku, národnosti ani geografické poloze, ale právě na určité vizi a na společných pravidlech...
Stejně tak, jako různí lidé se stmelují do jednoho státu, tak je to stejné v Církvi: Tady jsme také různí lidé, kteří máme odlišný původ, jazyk, odlišné společenské postavení, vzdělání, národní, ale i regionální specifika, kulturu, jídelníček, prostě všechno… Jediné, co nás spojuje je, že jsme se „přivtělili“ k Hlavě Církve, ke Kristu, a pak to, že jsme se přimkli k Boží smlouvě (Nová smlouva). Tím jako nový lid (občané nebeského království: Fp.3:20) máme také určitá stejná pravidla, která určují způsob našeho života a zároveň nás odlišují od ostatních lidí kolem nás… Tato pravidla pomáhají udržovat naši jednotu, to, že jdeme stejným směrem, máme stejné cíle atd.
Lidé, kteří tato pravidla porušili či odvrhli, bourají tuto jednotu. Víme, že dnes je církev rozdělená. Tito lidé a jejich následovníci si časem vymysleli jiná pravidla, čímž posílili ty své skupiny a zvětšili příkop mezi ostatními skupinami křesťanů. My se tedy podíváme na ta původní pravidla, která tu byla od začátku, na ortodoxní pravidla. A zkusíme si je porovnat s těmi dnešními, novodobými.
Pravidla jsou dvojí: Jedna jsou stejná pro všechny křesťany, ta jsou závazná pro svoji důležitost. Tato vychází z Boha, z Bible a z učení Apoštolů, také z jednoty Ducha Svatého, kdy třeba Církev potřebovala něco rozhodnout a přijmout závazné ustanovení, tak na modlitbách přizvali Ducha Svatého a teprve, když v tom měli jednotu, vydali nějaké prohlášení, které platí dodnes. Biblický příklad takového postupu vidíme tady: Sk.15:1-30. Takových případů bylo později v církevní historii, tak jak se vyvíjel svět, šířilo křesťanství a přicházely nové výzvy, mnohem více. Pak už se nad těmito pravidly museli na modlitbách shodnout ne již Apoštolové, kteří mezitím zemřeli, ale jejich učedníci, následovníci, kterým se říká biskupové (1.Tim.3:1-7). Proto se konaly církevní sněmy, kde se tito biskupové museli sejít za tímto účelem. První z těchto sněmů je právě popsán v Bibli, jak jsme si řekli, ve Skutcích Apoštolů v 15. kapitole.
Sněmy jsou buď celocírkevní, tedy všeobecné, nebo existují ještě místní sněmy, které přijímají (od Ducha Svatého, jak jsme si již řekli) a následně vyhlašují svá ustanovení (něco jiného řeší Eskymáci na Aljašce a něco jiného zase lidé v rovníkovém pásmu), která však nemohou být v rozporu s těmi všeobecnými. Takže to jsou pak ta druhá pravidla.
Později si podobně pořádaly sněmy i odpojené církve, kde už si vyhlašovaly svá pravidla, která nejsou ve shodě se všeobecnými pravidly, např. v Evropě to byly sněmy kvůli nově vzniklému luteránství (ty ale pořádali katolíci), v Americe to byly sněmy např. baptistů, kde se řešila otázka vztahu k alkoholu a k tabáku: Na severu Ameriky je zima, takže si křesťané dají pro zahřátí nějaký alkohol, ale odsuzují kouření. Na jihu USA pak jsou farmáři ekonomicky závislí na pěstování tabáku, takže neodsoudili kouření, ale odsoudili pití alkoholu. Nakonec se tedy baptisté v USA rozdělili na tzv. severní a jižní (aby se pak tyto dvě skupiny rozdělily asi na sedm dalších). Takže vidíme, že toto už není v souladu ani s Biblí (která pití alkoholu nezapovídá, ani se nezmiňuje o tabáku), ale ani tyto sněmy nebudovaly jednotu, ale prohloubily rozdělení křesťanů...
Takže zpět k pravoslavným pravidlům: Vedle těch všeobecných existují ještě nějaká lokální pravidla, podle místních podmínek, třeba podnebních, prostě ta, která nejsou až zas tak důležitá pro celek a tomuto celku neškodí, nezpůsobují rozvraty. Např. na Sibiři a na Aljašce není dostatek zeleniny a ovoce, ale zase je tu mnoho řek bohatých na ryby, tak během půstu, když u nás máme zeleninové dny, tak Eskymáci na Aljašce nejí losy a soby, ale jí ryby. Nebo křesťanům v Severní Africe muslimové strhávali křížky z krku, tak nenosí dřevěný křížek na šňůrce, ale tetují si křížek na tepnu levé ruky...
Tato podružná pravidla nebudeme rozebírat, to je koníček pro etnografy, tomuto koníčku se můžete věnovat ve svém soukromí (já se tomu věnuji, kdo máte zájem, můžeme si o tom někdy popovídat nebo vyměnit si poznatky 8-), ale zaměříme se na ta podstatná pravidla, která nás sjednocují, resp. sjednocují chod Církve:
Tak vlastně jsme začali už minule, kdy jsem popsal pravoslavná pravidla půstu.
Dnes tedy můžeme v našem vyprávění pokračovat o dalších praktických věcech všedního života zbožných lidí: Určitě to, co je důležité v životě každého člověka hned po jídle, které jsme probrali minule, je vztah k opačnému pohlaví. Jaká pravidla v tomto ohledu přijalo Pravoslaví?
Tak hlavní zásada zní, že Bůh dal manželství pro člověka, nevytvořil člověka pro manželství. Takže existují i lidé, pro které manželství není... Celkem rozšířená pověra na Západě je, že manželství je pro plození dětí, to také není pravda, jak už jsem zmínil: Manželství je pro člověka, tedy ne pro děti, jako biblický příklad můžeme uvést: 1.Sam.1:8. Na začátku Bible čteme, že Bůh viděl, že není pro člověka dobré, aby byl sám, přivedl tedy k muži ženu. To je podstata manželství: Aby člověk nebyl sám, ale aby měl životního partnera. Děti, to už je druhá kapitola, buď budou, nebo nebudou, záleží na dohodě mezi manžely, na přírodě atd. Rodit děti není manželská povinnost.
Takže když Církev říká (říká to i Ježíš: Mt.19:12), že manželství není pro každého, tak jedna zajímavost: Kdysi jsem četl v jedné protestantské knize od autorského týmu z Rakouska, že procházeli církvemi, vyplňovali dotazníky a podle nich dělali statistiku duchovních darů. Spočítali, kolik procent věřících je obdarováno hudebním talentem (všimněte si: ne každý křesťan je „chválič“ 8-), kolik procent věřících je povoláno k přímluvné modlitbě (všichni se modlíme, ale ne každý je modlitebník), kolik procent je povolaných k praktické službě, ke kazatelské, k misijní atd. A během tohoto výzkumu jim vyšlo, že jedno procento věřících má dar celibátu. Někdy jsou z toho zmatky, protože v protestanství není rozšířeno mnišství, protestanství nemá kláštery a učí, že se nemáme ukrývat před světem, ale žít v něm a být světu svědectvím. Na celibát se tedy dívají jako na něco katolického a odmítají jej. Člověk, který má tento dar od Boha a je bombardován kázáními proti mnišství, se dostává do rozporu sám se sebou a vznikají i psychické poruchy, nebo vstoupí pod tlakem okolí do manželství a dochází k jiným tragédiím…
Pak jsem četl článek o necírkevních lidech, o ateistech, kteří se léčí na psychiatrii, protože u sebe pozorovali nechuť k sexu. Lékaři se je napřed pokusili léčit, předepisovali jim hormony, dokonce jim radili, ať zkusí homosexuální styk, ale nakonec nic nepomohlo a vznikla nová diagnóza: „Asexuál.“ No jo: to jsou přesně ti lidé, kteří mají od Boha dar celibátu, ale nepoznali Boha a Jeho cesty, proto to celé nepochopili a trápili se, že jsou jiní, zkoušeli léčbu, a nakonec skončili s diagnózou a neví, proč a pro Koho žijí. Takže asi ta statistika z té knihy byla hodně přesná!
Takže ano, jsou lidé, pro které manželství je a jsou lidé, pro které manželství není životní cesta.
Proto podle učení Církve člověk může žít buď v celibátu, plném zasvěcení se Bohu (opět: Mt.19:12), nebo v manželství (1.Kor.7:9). Mezi tím není nic. Západní svět vyplnil toto „nic“ životním programem „singles“, což je ve své podstatě život zasvěcený sobě, kdy si lidé chtějí užívat život a nechtějí, aby jim v tom překážel partner, děti apod. Bohužel tento vynález zkázy západní církev neodsoudila, ale přijala, např. vyšla protestantská kniha s názvem něco ve stylu „Žiju sám a jsem normální“, dále křesťanské časopisy vydávají na toto téma články, teologické školy vyučují na toto téma, či píší „odborné“ statě a dokonce jsem byl na konferenci singles, kde hlavní řečnice vyzdvihovala tento životní styl… Zmíněné články, statě a pojednání vlastně kopírují světské články na internetu, které pojednávají o lidech, kteří žijí sami, stačí, když si zadáte podobná hesla do vyhledávače a vyjede Vám tam spousta výpovědí od těchto lidí. Všechno je to samozřejmě propagace tohoto životního stylu. Největší extrém jsem našel v článku o Japonsku, kde si dívky a ženy, které žijí samy, pořádají svatby samy se sebou: Obléknou se jako nevěsty, mají nějaký obřad, pak jdou do restaurace na svatební hostinu, u toho je někdo fotí a udělají si z toho album. Úlet. Lepší než být svojí nevěstou, tak je být nevěstou Kristovou!
Co znamená být nevěstou Kristovou? Že se obětujeme pro druhé, stejně jako Kristus se obětoval pro jiné: Buď se obětujeme ve službě své manželce a svým dětem, nebo se obětujeme ve službě členům komunity, ve službě Církvi, ve službě nemocným, potřebným, vězněným atd. Opak toho všeho je sloužit sobě.
Kdyby singles byli od Boha, přišla by s tím církev už dávno, to že tomu tak není, se pozná podle toho, že toto téma bylo žhavé nejprve ve světě a pak teprve v církvích, tedy tyto církve přijímají (kopírují) světské zásady 8-( Proč? Tady je odpověď: 4.M.28:13 × 4.M.28:43,44 – buď jsme jako věřící lid poslušní Bohu a On nás učiní hlavou a ostatní ocasem, nebo nejsme poslušní, nedodržujeme Boží Zákon a stáváme se ocasem a svět kolem nás je hlavou. V současnosti to vypadá tak, že svět je hlavou, něco vymyslí, pak to vyhlásí a zavede a církve se následně přizpůsobují novým trendům...
Myslím, že něco už se mění i v chápání západních křesťanů (tedy jednotlivců, ne sborů): Znám např. skupinu dívek, které vyšly z nějakých sborů, kde měly být podle nově nastaveného kursu singles, odmítly to, opustily tato společenství a založily si své vlastní: Pronajaly si společně dům, kde žijí jako komunita a usilují o službu Bohu a o službu mezi sebou vzájemně. Takových komunit je více, některé jsem navštívil. Oproti tomu, když jsem byl ještě členem jedné protestantské denominace, tak tam svitlo jednomu pastorovi v hlavě, že existují lidé, pro které není vhodný civilní ani manželský život, že potřebují nějaký komunitní způsob života odděleně od světa (pár takových existencí znám). Na společné pastorálce přednesl nahlas přede všemi pastory myšlenku, že „naše církev potřebuje zřídit klášter“. Samozřejmě následoval hlasitý výbuch smíchu, nikdo se tím vážně nezabýval a předem to smetli z pořadu dne. Ke škodě pro mnoho lidí, kterým by to určitě pomohlo v životě.
Když jsem odsoudil myšlenku singles, asi by se slušelo odpovědět na otázku, co svobodní lidé v církvích? No, buď se připravují na manželství, nebo na zasvěcený život. Musí mít jasno v tom, kam směřují, vědět, že nezůstanou napořád v tomto postavení a nebudou si je pěstovat jako životní styl.
Takže co dále? Už jsme si rozdělili lidstvo do dvou kategorií: Jedna žije v manželství a druhá mimo něj. Tedy si musíme rozdělit i naše psaní na dvě části: Nejprve budu psát o manželství a později o mnišství.
Manželství. Tak už jsme si řekli, že to není povinnost a že jeho primárním cílem není plodit děti. Jaký je tedy smysl manželství? Je to obroušení vlastní osobnosti o druhou: druhý člověk, který Vás během let lépe a lépe poznává, Vám ukazuje na Vaše chyby, charakterové nedostatky a povahové rysy, které sami nemusíte vidět. No, ale oplácíte partnerovi stejnou mincí 8-) zase Vy jemu ukazujete ty jeho vlastnosti, které by měl měnit, nikoli však k obrazu Vašemu, ale k obrazu Božímu samozřejmě 8-) No a děti Vám samozřejmě také ukáží pravdu o Vás: Na nich vidíte, co dělají, že jste to také dříve dělali 8-) „Po kom to dítě je?“ 8-)
Krásně to zobrazovala ilustrace z knihy o manželství, kterou jsem si koupil v srbském kostele: Na obálce jsou dole dva černé čtverečky, které symbolizují dva lidi, kteří jsou na začátku společného manželského života. O něco výše jsou ty čtverečky už trochu zaoblené a ne tak tmavé. Zároveň se tyto čtverečky, jak stoupají výše, k sobě vždy o něco přiblíží… O kousek výše už jsou si dost blízko, už se stihly ještě více zaoblit a zesvětlat. Nakonec se čtverečky úplně obrousí do koleček, zesvětlají skoro úplně, už se dotýkají… A na vrcholu tohoto procesu už je kolečko pouze jedno, protože ty dvě do sebe splynuly úplně, a také je úplně žluté 8-) To je obraz dvou lidí, kteří se postupně charakterově vyčistili, a nakonec splynuli v novou bytost, přesně tak, jak nám to zaslibuje Bible, že dva budou jedno: Mt.19:4-6.
Tím, že nám partner v manželství pomáhá povahově se proměnit a přiblížit se ideálu svatosti, se manželství řadí mezi jednu ze sedmi svátostí, které Církev vyznává.
Lidé v klášterech tohoto procesu nejsou ušetřeni, tam jim roli tohoto „brousitele“ hrají ostatní bratři nebo sestry (jsou mužské a ženské kláštery, ale vyskytují se i smíšené, např. kde matka žije se synem, nebo manželé, kteří ale spí odděleně a žijí mnišským životem, nebo třeba bratr a sestra -to je jeden z rozdílů pojetí mnišství v Pravoslaví oproti katolicismu).
Motem této zmíněné knihy se stalo jedno řecké přísloví: „Když jdeš na dlouhou cestu, pomodli se. Když jdeš do války, pomodli se dvakrát. Když se ženíš, pomodli se třikrát.“ 8-) To ukazuje, že manželství je těžší, než válka 8-) Ano, je to makačka, není to procházka růžovým sadem. Opět lidé na Západě vlivem humanismu, romantismu, antropocentrismu (středem všeho je člověk), knih, filmů, hudebních klipů a nekonečných telenovel, si zidealizovali manželství, jako že v něm se jim ulehčí, až už nebudou sami, někdo druhý se o ně postará apod. Také na Západě je vysoká míra rozvodovosti, protože tato očekávání se nenaplnila, manželství končí v troskách... Oproti tomu ortodoxní pojetí je, že manželství je služba druhému, oběť. Proto, když se v něm musí za nějaký čas skutečně obětovat, jsou na to připraveni, nejsou překvapeni a rozčarováni. To o té službě a oběti se samozřejmě říká i v západních církvích, ale přeci jen ten vliv okolní zkažené kultury je dost silný, tak se to často nebere tak vážně…
Trochu jazykovědy: V srbštině se „manžel“, „manželka“ řekne „suprug“, „supruga“: Po vynálezu kolejí se právě vžilo slovo „pruga“ pro železniční trať (to jsou ty dvě koleje spojené pražci, které ať vedou kam vedou, udržují si stále stejnou vzdálenost vedle sebe, jako manželé jsou bok po boku). Předložka „su“ je naše „sou“, tedy evokuje nám to pojmy jako sounáležitost, souputníci apod. Ve staroslověnštině, když se čte text z Evangelia, kde Ježíš říká, že pozvaný host se vymlouval, že nemůže přijít na hostinu, protože koupil pět párů volů a musí je vyzkoušet, tak právě pár volů (spřežení) zní: „suprug volov“, takže zase nám to ukazuje, že manželství je takové „spřežení“ 8-) Aha! Tady se vysvětluje starý slovanský zvyk, proč se ženichovi, když vyjde z kostela, staví na krk chomout 8-)
Které pohledy západní, evropské a oproti tomu té východní, orientální církve na manželství se liší? Tak například na Západě slýcháme v kostelích (všimněte si toho, až půjdete na svatbu, nebo je to vidět ve filmech, kde se odehrává nějaká svatba) větu: „Dokud Vás smrt nerozdělí“ Podle Pravoslaví manželství smrtí nekončí (právně ano, ale duchovně či fakticky ne): Manželská věrnost je až na věčnost, protože láska je silnější než smrt: 1.Kor.13:13, však i u nás v Česku se říká „láska až za hrob“. Tedy pokud jeden z manželů zemře, manželství není u konce a ten druhý se pořád považuje jako manžel. Vdovství by se tedy nemělo porušit. Dost často se stává, že vdovec nebo vdova vstoupí do kláštera. Jsou samozřejmě případy, kdy to tak úplně nejde, třeba ovdoví muž s malými dětmi, tak se ožení podruhé, aby děti měly náhradní maminku. Druhý sňatek tedy je možný, ale bere se to jako úleva z pravidla, není to samozřejmost. Bible tuto možnost připouští: 1.Kor.7:8,9, ale je přijato, že to připouští jako úlevu v určité životní situaci, že to není samozřejmost: lepší je zůstat sám, tak to radí i Apoštol Pavel. Pokud někdo chce vstoupit do druhého manželství, musí tedy požádat Církev o požehnání pro tento krok. Církev posoudí konkrétní situaci a může dát dotyčnému svolení. Přesto se to bere jako ústupek jasně danému ideálu (Mk.10:6-9), proto se v Církvi vžilo rčení: „První svatbu slavíme s radostí, druhou se smutkem“.
Protože dříve lidé více umírali (války, nemoci), tak byly požadavky třeba i na další, než pouze druhou svatbu, takže zase zasedla Církev, aby se o tom poradila a bylo rozhodnuto, že za život člověk může vstoupit celkem třikrát do manželství, po čtvrté již nikoliv (srovnejte našeho Komenského, který měl za život celkem čtyři manželky, samozřejmě v rozporu s Biblí, kde se říká, že biskup má být jen jednou ženatý: 1.Tim.3:2).
Co rozvod? Ten se připouští v určitých případech, také do toho má co mluvit Církev. Ta posoudí příčiny a okolnosti a vyjádří své stanovisko. Zajímavostí pro nás je, že rozvod se připouští nejen v případech nám známých, jako např. cizoložství, alkoholismus spojený s domácím násilím apod., ale i, pokud se manželé ve vyšším věku, kdy už mají vychované děti, rozhodli, že vstoupí do kláštera, když chtějí zbytek svého života plně zasvětit Bohu. Také proto, že Církví bylo přijato, že biskupové budou vybíráni z řad mnichů, tak pokud některá země nemá dostatek mnichů, ale z kněží je nějaký adept na biskupa, tak pokud se to dohodne s jeho manželkou, tak se rozvedou, kněz se stane mnichem a pak jej Církev vysvětí na biskupa. To je hóóódně moc veliký ústupek a výjimka, která se použije jen ve velké krizi při nedostatku duchovních. Tuto krizi např. prožívá právě Československá církev 8-(
Zvláštní kapitola jsou dynastické sňatky u monarchů, tady platí jiná měřítka, než pro obyčejné věřící, protože v minulosti bylo zapotřebí např. sňatkem uzavřít mír mezi dvěma zeměmi, nebo země potřebovala následníka trůnu, tak v případě bezdětnosti (která jinak není důvodem pro rozvod), se k tomuto přistoupilo, aby král zplodil potomka v druhém manželství… Také Církev připouští sňatek pouze mezi dvěma pravoslavnými křesťany, v případě těchto monarchů mohl pravoslavný vládce pojmout za ženu nepravoslavnou křesťanku, aby zajistil nějakou mezinárodní smlouvu či mír mezi dvěma zeměmi. To je známé např. z ruské historie, kdy carové brali pro své syny německé či dánské princezny, takže nakonec ruská šlechta nebyla ruská, ale vlastně německá, zejména poslední vládnoucí dynastie Romanovců.
Takže pokud vše dobře dopadne a nenastanou tyto případy, tedy vdovství či rozvod, a manželství funguje, co praktický život?
Rodina se považuje za „domácí církev“, kde se muž bere jako hlava této domácí církve. Tedy je zodpovědný za vedení domácích bohoslužeb, jako je čtení Písma či modliteb (ale může to svěřit někomu z domácnosti, kdo má pěkný hlas či nadání pro předčítání z Bible), manželka a děti přisluhují… Tedy např. žena zapálí uhlík a muž na něj položí kadidlo. Muž začne modlitby, pak se mohou modlit ostatní, ale muž je zase zakončí… Muž žehná jídlu na stole, než se začne jíst, také poděkuje Bohu po jídle, čímž zakončí společné stolování. To všechno znamená, že muži jsou aktivní ve víře, ve vedení své ženy a ve vychovávání dětí. U nás vidíme pravý opak: Ženy jsou ty duchovnější, aktivnější ve víře, více čtou Bibli a různé knihy, více vedou malé děti a více chodí do shromáždění, kde často vidíte poměr žen a mužů asi tak v poměru 3:2 Tady jsem na to byl zvyklý a proto mě překvapilo, když jsem byl ve východní Evropě v kostelích, že tam fakt vedou muži (myšleno: je jich více v kostele).
To, že muž vede duchovně svoji rodinu a žena při tom pomáhá, je obdoba toho, že muž shání potravu a žena ji doma připravuje: Stejně tak muž zajišťuje duchovní potravu svým domácím a žena u toho přisluhuje, napomáhá…
Když mluvíme o tomto postavení mužů, tak zajímavostí je, že v Pravoslaví žena nemá až tak „povinnost“ chodit do chrámu, často do kostela na bohoslužbu jde muž se synem, žena doma s dcerou něco připravují a když se „chlapi“ vrátí z bohoslužby, tak otec rodiny předá požehnání celé rodině, povypráví, o čem se kázalo atd. Proto v pravoslavných kostelech vidíte více mužů než žen, což je u nás nezvyk. Ženy tu samozřejmě také chodí na bohoslužby, ale ne tak často, jako muži...
Když mluvím o postavení mužů v Církvi, tak je tu další zajímavost: Během bohoslužeb, když lidé jdou do fronty k přijímání Večeře Páně, tak nejprve jdou malé děti, potom muži a ženy nakonec. Např. já jsem dával ve frontě přednost ženám, jak jsem zvyklý normálně, třeba při vstupu do dveří, do výtahu atd. Ženy mi to vysvětlily a popostrčily mě dopředu.
Také, když se kněz obrací k zástupu, tak je oslovuje: „Bratři a sestry“ nikoliv obráceně, jak se to vžilo u nás kvůli jakési rovnoprávnosti, genderové vyváženosti, či kvůli feminismu.
Všimněte si, že podobně oslovení v zemích, kde později zvítězil komunismus, bylo: „Soudruzi a soudružky“ – je to kulturní dědictví těchto zemí, kde po staletí bylo přítomno Pravoslaví. Na Západě slýcháme: „Dámy a pánové“.
Proč to tak je? Vychází to samozřejmě z Bible, všimněte si, že pisatelé jednotlivých knih začínají svá oslovení „Otcové, bratři, synáčkové“ atd. neoslovují sestry a dcery, i když samozřejmě poselství Bible je i pro ně... Biblická (a tedy i křesťanská) kultura je samozřejmě patriarchální, ne matriarchální. Proto je tam třeba napsáno, že jsme dědicové Božího království, tedy synové, o synovství pak Bible mluví pořád (příklad: Žd.12:5-8). V Bibli se pro pojem „dědic“ používá i pojmu „syn“, a protože všichni jsme dědicové Bořího Království, Božích zaslíbení, proto i ženy jsou synové Božího Království… Zní to složitě, ale když to budete zkoumat v řečtině, ty verše, tak tam je to snad trochu jasnější...
To, že ve Východní Církvi má muž přednost před ženou, souhlasí s Biiblí, kde se píše, že muž byl stvořen jako první, žena byla stvořena pro muže, nikoliv však muž pro ženu: 1.Kor.11:8,9.
To, že Západ „ujíždí“ co se týče postavení ženy, vidíme např. podle toho, co se děje v Americe, kde jsou církve, kterým vadilo toto biblické oslovení „Otcové“ a „Bratři“ a ve svých překladech tam vsunuli i „Sestry“, což tam předtím vůbec nebylo a čímž se tyto církevní kruhy dopustily pozměňování Písma (Zj.22:18).
Dokonce nějaký úleťák v Americe na nějakém kongresu řekl, že by věřící po modlitbě neměli říkat „Amen“, protože v angličtině to evokuje muže (man, výslovnost men), takže by se mělo zavést po modlitbě „Amen a Awoman“ 8-) To už je moc.
V Evropě vidíme, že mnohé církve zavedly farářky a kazatelky, kam se vyvíjejí tyto církve, můžeme také pozorovat: Všude tam, kde jsem se dříve snažil o spolupráci s církvemi a byla tam farářka, jsem neuspěl, vůbec neuměly komunikovat, neodpovídaly mi na maily, v osobních rozhovorech mluvily tak nejasně, nekonkrétně... Sbory, které vedly, byly v rozkladu a dnes už tam mají duhové vlajky, jsou schopni udělat homosexuálům svatbu a v zemích, jako jsou Německo, Dánsko apod. už dokonce ustanovují homosexuály, kteří žijí v registrovaném partnerství, za pastory. No, a mezitím u nás další protestantská církev ustanovila „pastorku“ a další církev o tom má diskusi, že by to zavedla také. To bude samozřejmě jen první krok, s čím přijdou potom a kam to povede? V poslední době tyto změny připravuje i současný papež v katolické církvi. Svět se zbláznil. Jediný „ostrov svobody“ (a zdravého rozumu 8-) osobně pro mne je Pravoslaví.
Kam vede na Západě upřednostňování žen, dobře vidíme: Když ženy dostaly v USA volební právo, příští volby vyhrála strana, která uzákonila prohibici, což vedlo k vzedmutí mafie (30. léta v USA). Je hodně soudkyň, takže během rozvodového řízení ženy soudkyně spíše dají děti do péče matkám, i když ta matka se třeba nestará o děti, chlastá a fetuje a otec by se lépe postaral o děti... Neposoudí jednotlivé případy, jednají podle určitých šablon. Je hodně učitelek, takže chlapci ve školách nemají nad sebou mužskou autoritu. Firmy musí zaměstnat ženy, aby měly vyrovnanost v zaměstnávání mužů a žen, např. nedávno se stalo, že nějaká kapitánka lodi způsobila havárii, neměla takovou kvalifikaci, jako muži, kteří se nedostali na pozici kapitána, ačkoliv byli lepší, ale přepravní společnost musela zaměstnat nějaké procento žen 8-( V moderních muslimských státech, které zavádějí demokratické principy, oddělují funkci státu a náboženství, otevírají se světu, povolují výstavbu kostelů pro křesťany atp., tak když ženy dostaly volební právo, ve volbách zvítězili náboženští fudamentalisté a všechny dosavadní kroky přišly vniveč, země se vrátila o několik desetiletí nazpět..
Mohou v Pravoslavné Církvi sloužit i ženy? Ano: všude tam, kde se nevysluhují svátosti. Žena tedy nemůže dělat Večeři Páně, křtít, oddávat atp., ale může vyučovat děti v besídce, dělat vyučování ženám, mohla by i kázat, ale ne na bohoslužbě, kterou vede kněz, ale třeba na nějakém setkání… Existuje pojem „diakonica“, tedy diákonka, která připravovala ženy na křest, vyučovala je, pomáhala jim se převléci během křtu atp. Také, pokud někde není kněz, existuje tzv. „bohoslužba bez kněze“ tedy je tam výjimka, že během této bohoslužby není Večeře Páně, ale je tam čtení Božího Slova, zpěvy, modlitby… Tu může vést buď doma otec rodiny, nebo v kostele nějaký bratr, ale může i sestra. Podobné bohoslužby si také dělají mnišky v ženském klášteře, pouze pokud to chtějí komplet, i s Večeří Páně, tak si pozvou kněze z okolí.
Tak dále, jaká je praxe mezi manžely? Četl jsem nějaký časopis, kde lidé zadávali otázky a kněz jim odpovídal. Padla tam otázka, jaké je rozdělení rolí mezi mužem a ženou v domácnosti? Kněz odpověděl, že domácí práce se nedělí na mužské a ženské, takže když někdo z manželů vidí, že je třeba umýt nádobí nebo utřít prach, tak to udělá, tedy muž nečeká, že je to ženská práce. Toto dělení platí pouze u činností, kde je zapotřebí fyzická síla, tak muž to nebude očekávat od ženy.
Jednou jsem měl zajímavý rozhovor s Arménem (arménská církev není pravoslavná, jsou to monofyzité, v nějakém století se oddělili od Pravoslaví). Ten mi řekl, že u nich je ostuda pro muže, kdyby dělal nějakou ženskou práci, takže jediné, co smí, je dělat šašlik (něco jako naše ražniči), tedy nakrájet maso na kostky, napíchnout je na rožeň a opéci. Jinak v jejich kultuře nesmí dělat nic doma. Když tam prý ovdoví muž, tak je z něj úplná troska, neumí si ustlat, uklidit, uvařit, nic… Vidíte, jak to dopadá, když se někdo oddělí od Pravoslaví 8-)
Ale vidím, že jsme přeskočili svatbu? 8-) No, ještě se trochu pozdržíme: Svatbě předchází tzv. Ohlášky, to je oznámení, které se čte před shromážděním, že tito a tito dva lidé se chystají vzít. Také se to vytiskne na papír a ten se pověsí na dveře kostela, aby si to věřící mohli přečíst. To je zejména kvůli tomu, že Církev chce předejít příbuzenskému sňatku, takže kdyby někdo, kdo se dozví o připravované svatbě, věděl něco o snoubencích, že je tu nějaká překážka jejich sňatku, tak na to upozorní kněze. Např. zná rodiny těchto mladých lidí a ví o určité příbuzenské linii mezi nimi, nebo zná skutečného biologického otce jednoho ze snoubenců a podobně…
Také kněz musí projít matriky a hledat, jestli u těchto dvou lidí, co se chtějí vzít, není nějaká rodová linie. Ta je odstupňovaná a je určeno, která linie je moc blízká a svatba být nemůže, nebo která linie je natolik vzdálená, že se lidé mohou vzít. Toto se stalo mému kamarádovi, který žije v Olomouci. Seznámil se zde s dívkou, začali plánovat svatbu a během nějakého rozhovoru zjistili, že jejich rodiny pochází ze stejné vesnice na jižní Moravě. Museli jet do té vesnice, vyptat se starších lidí a zajít na matriku. Přesvědčili se, že nejsou příbuzní a vzali se.
V Srbsku je to ještě horší v tom, že tady je poměrně málo příjmení, takže hodně lidí má stejné příjmení. Proto rodiny si po generace udržují tzv. „Slávu“, to je oslava nějakého světce, na jehož svátek se dal pokřtít jejich rod v minulosti, když přecházeli od pohanství na křesťanství. Takže když se potkají dva lidé se stejným příjmením, následuje otázka, kterého ctí světce? Pokud nějakého jiného, tak pravděpodobně nejsou příbuzní. Také zde rodiny doma mají tzv. „Čitulu“, to je seznam jejich zemřelých předků, podle této knihy také mohou prověřit s kým jsou a nejsou příbuzní...
Další překážka je: Každý člověk má svého kmotra nebo kmotru. To je něco jako ručitel při křtu, který se zavazuje, že kdyby křtěnec přišel o své vychovatele, tak nad ním převezme péči o výchovu v křesťanském duchu. Nebo když rodiče křtěného neplní tuto roli, tak kmotr ji zastupuje. Třeba odpadli od víry, stali se ateisté, nebo vlažní křesťané, tak nedbají o křesťanskou výchovu dětí, potom nastupuje kmotr a bere tyto děti do kostela a učí je o víře… Nebo v dospělosti začne tento křtěnec dělat blbosti a neposlouchá rodiče: Tak na kmotrovi je, aby za ním došel a domluvil mu. Kmotr se stává při křtu příbuzným dítěte, už je v rodině… A příbuzní se nesmí ženit a vdávat mezi sebou. To znamená, že i když nejsou biologičtí příbuzní, nemůže mezi nimi být uzavřen sňatek. Příklad: Já jsem kmotrem chlapce ve věku mého syna. Jsem tedy příbuzný jeho rodiny. Ta rodina má holčičku. Kdyby si za osmnáct let vzpomněl můj syn, že by si ji vzal za ženu, tak to není podle církevních pravidel možné. Proto se často navštěvujeme, aby tyto děti vyrůstaly společně a vnímaly se jako bratr a sestra.
Kdo se ještě může a nemůže oženit? Kněz se nemůže oženit. Ale ženatý muž se může stát knězem 8-) V Pravoslavné Církvi je běžně, že kněží mají rodinu (Tit.1:5,6). Je to tedy tak, že když mladý člověk studuje teologii, tak se nejprve ožení a pak se nechá vysvětit. Pokud ovdoví, už se podruhé nežení. Pokud se někdo rozhodne, tak se nechá vysvětit a už je jasné, že se neožení...
Tak. Když jsou vyloučeny všechny překážky, bránící sňatku, jde se na věc:
Během svatby se kladou na hlavy ženichovi a nevěstě královské koruny (fakt to tak vypadá 8-) a prohlašují se ne za muže a ženu, ale za krále a královnu. Svatba je ustanovení nového království (nová rodina, nové panství, nová domácí církev…) Svědek ženicha drží během svatebního obřadu tuto korunu ženichovi nad hlavou a svědkyně nevěsty zase jí... Také ženich s nevěstou s knězem a se svými svědky obcházejí oltář, na znamení, že střed jejich manželství bude Bůh. Nakonec, když jsou prohlášeni za krále a královnu, usednou vedle sebe na trůn, koruny se jim vloží na hlavu a jsou tu další obřady, které jsou plné symboliky a které si dobře pamatují do života. Např. Já si vůbec nepamatuji kázání, které měl pastor na naší svatbě 8-)
Pravoslavné svatby jsou vždy v neděli, ne v sobotu jako u nás, to proto, že přicházejí nejen pozvaní, kostel není uzavřen pro soukromé účely, ale může přijít kdokoliv. Ráno je běžná bohoslužba a odpoledne je svatba, kostel je otevřený, je slyšet, co se uvnitř děje a kolemjdoucí mohou vstoupit, sami jsme se byli podívat v Řecku na nějaké svatbě…
Dále, proč jsou zde svatby v neděli: 1. Během obřadu dostávají manželé napít z Kalicha Kristovy Krve, ale Eucharistie se koná právě v neděli. 2. Sobota se v Pravoslaví považuje za den smutku (Kristus byl v hrobě), ale neděle za den radosti, protože Kristus byl vzkříšen. 3. Svatba se koná před Bohem i před lidmi jako svědky, je to veřejné vyznání, proto svědci (kolemjdoucí) nahlíží do kostela, který není uzavřen pro soukromé účely. 4. Čím více hostí, tím více lidí, kteří se pomodlí za novomanžele. 5. Novomanželé mají pohostit nejen svatebčany, ale i poutníky, kolemjdoucí, chudé apod., proto sem zajdou lidé, kteří jsou na cestách nebo mají potřebu a pak se tu i nají, to je skutek milosrdenství: Tobě se dostalo milosrdenství, že jsi dostal manželku, tak projevíš milosrdenství, že dáš najíst hladovému (Iz.58:10). 5. Ze zákona mají novomanželé a jejich rodiče placené volno v pondělí, musí se totiž vyspat po probdělé noci 8-) Tak proč se ženit v sobotu, aby Vám propadlo placené pondělí? 8-) 8-) 8-)
Pak je tu jedna zajímavost s prsteny: U nás jsou prsteny dvojí: Zásnubní a pak ty, které si manželé dávají na prsteníček během svatebního obřadu. Ty druhé dva jsou schované v takové skřínce a oddávající je vyndá v určitý čas. V Pravoslaví jsou prsteny jen jedny, ty stejné: Nejprve si je dají snoubenci na prsteníček levé ruky, čímž dávají znamení, že jsou zasnoubeni. Během svatebního obřadu jim je kněz sundá a dá na prsteníček pravé ruky. To je pak znamení, že jste ženatý-vdaná.
To jsme dříve nevěděli a nosili jsme od svatby prsten na levé ruce. Jednou jsme někde projížděli a stavili jsme se v kostele, kde se nás kněz zeptal, jestli jsme manželé? „Ano“, odpověděli jsme a ukázali mu ruce, že máme prsten. On nám řekl: „Ale prsten patří na pravou ruku!“
Pak jsme si sedli do auta a přemýšleli o tom. Zkusili jsme si prsteny přendat na pravou ruku. V tom mi to došlo: U nás se říká, že prsten má být na levém prsteníčku, protože tady začíná tepna, která vede do srdce, a přece naše láska je v srdci, máme se rádi ze srdce atd. No jo, ale co říká Ježíš o lidském srdci? Že z něj vychází nevraživost, sváry, cizoložství, nenávist a další špatné věci: Mt.15:19. Pravý prsteníček se spojuje spíše s rozumem. Pokud chci dobře vést své manželství, tak k tomu potřebuji použít právě rozum. Pokud třeba pohladím svoji ženu, tak přece pravou rukou… Pokud chci vychovávat syna, k čemuž mu potřebuji občas naplácat na zadek, tak to přece udělám také pravou rukou 8-) Pokud mám pracovat, abych uživil svoji rodinu, tak k práci používám také zejména pravou ruku atd. No a ještě dodám: Pokud chci zvěstovat Evangelium Indům, tak to už vůbec bych nesměl mít prsten na levé, tedy „nečisté“ ruce, to je snad jasné? 8-)
Už jsme si tedy prsteny nechali na pravé ruce, ale ještě jsem se podíval do své knížečky o manželství, co se tu o tom píše? Stojí tu, že před svatbou si zamilovaní lidé dají prsten na levou ruku, která je spojována se srdcem, ale během svatby se prsteny přendají na pravou ruku na znamení, že už jsou spojeni něčím víc, než jen láskou: Zkrátka přijímají závazek, zodpovědnost… Přijdou dny, kdy láska nebude úplně v dohledu 8-) a pak na čem bude stát jejich vztah?
Zkuste si dát do souvislosti (jen tak pro představu) to, že v Česku se nosí prsten na levé ruce a kolik je cizoložství , domácího násilí, hádek a rozvodů…
Teprve pak jsem si začal všímat, jak nosí prsten ostatní lidé: Např. v ruských filmech mají herci prsten na pravé ruce. Existuje belgický zpěvák (Helmut Lotti), který má nějaké písničky v němčině, angličtině i v ruštině, točí videoklipy, kde je třeba převlečen za carského nebo sovětského vojáka, má uniformu, všechno, ale prsten na levé ruce, čímž se prozradil 8-) Filmaři mu zapomněli říct, ať si to na natáčení přendá 8-)
Během svých cest jsem si všiml, že Němci nosí prsten na pravé ruce. Také Poláci. Např. nedávno jsem si četl něco o historii Polska, v článku byla fotografie Lecha Walesy -také měl prsten na pravé ruce. Zajímavé: Nás oddával Polák a dal nám prsten na levou ruku 8-)
Dodnes, když někoho potkám V Českém Těšíně, tak nevím, kdo je kdo, protože tady žije i početná polská menšina, tak se podívám na prsten, a podle toho poznám, jestli je to Čech nebo Polák. Také v kempech, kam jezdí hodně Němců, tak poznám Čecha od Němce.
To, že další evropské národy nosí prsten na pravé ruce je důkazem, že je to původní způsob: I když se oddělili od Východní Církve, přijali katolictví, později luterství, a ještě později další věrovyznání, tak tohle jim zůstalo ze starých dob…
Tak co ještě zajímavého o manželství? Manželé by se neměli v době půstu k sobě přibližovat tělesně, a také se považuje za ctnost, když se třeba ve vyšším věku manželé rozhodnou, že se budou více věnovat Bohu, tak se dohodnou, že spolu nebudou spát, více se oddají zbožnosti. Není to povinnost, ale pokud je to oba táhne k Bohu, tak třeba udělají takovou dohodu.
Naopak během aktivních let by se manželé neměli vzájemně odpírat (1.Kor.7:5), pokud to jeden z nich vytrvale dělá, a druhý partner si najde náhradu, za rozbité manželství v očích Církve nese vinu ten první.
Tak ještě k tomu vzájemnému odpírání: My to praktikujeme, nám to zařídily děti, které nás k sobě nepustí 8-)
Dokonce vím o klášteru, který je takový malý, že tu jsou jen dva mniši: Jsou to manželé, přijali mnišství, ale nerozdělili se, obydlili tento klášter, kde mají každý svou místnost, spí odděleně, ale společně vedou kuchyň, pracují na zahrádce, udržují kostelík, modlí se v něm atd. To uvádím jako další příklad vzájemného manželského odpírání, prostě dva lidé, kteří si už užili dost manželského života, chtějí zbytek svých dní plně zasvětit Bohu...
Nakonec tu máme ještě pár zajímavostí o manželství: Pokud se brali dva lidé v nějakém sekulárním systému, který propagoval úřední svatby, Církev nesmí prohlásit toto manželství za neplatné: V očích Boha je to platné manželství. Někdo se to pokusil popřít, vznikly kolem toho otazníky, proto se zase Církev poradila a usnesla se, že takové manželství platí. Např. jsem potkal v Makedonii ženu, která mi vyprávěla, jak po rozpadu komunismu v Jugoslávii se začali lidé ve velkém vracet do Církve (nikdo jim tam předtím nezakazoval chodit 8-) a nastala tato otázka. Biskup vzkázal, že objede farnosti a kdo chce, tak jim dá dodatečně požehnání. Ale už je podruhé neoddával: Uznal jejich manželství za plnohodnotné, jen jim požehnal...
Něco podobného jsem viděl i u nás, když jsem byl na návštěvě v nějaké církvi, která byla tak malá, takže neměla takový počet členů, aby dosáhla na státní registraci. Jejich pastor tedy neměl právo oddávat. Pár se vzal v sobotu na radnici a v neděli přišli do církve, by obdrželi požehnání.
Dokonce Církev uznává, že pokud spolu žijí dva nesezdaní lidé, už to trvá několik let, mají spolu děti, vedou domácnost, tak už je také bere jako manžele. To jsou případy, kdy ti lidé spolu začali žít a měli děti v době, kdy neznali Boha a netrápili se nějakým papírovým manželstvím. Teď poznali Boha, přišli do Církve a ostatní by na ně nahlíželi jako na hříšníky. To se děje často u nás, v západním světě, na který mají vliv dva faktory: Římské právo a německý pořádek, tedy bez papíru nic nelze... Uvedu dva příklady: Četl jsem o jedné misii mezi Indiány ve Střední Americe, kteří žili tak daleko od civilizace, že si dělali svatby jen podle kmenových zvyklostí, tedy bez papíru (asi v džungli nemají papírnictví 8-). Přijeli sem západní misionáři, něco tu pracovali, a když Indiáni uvěřili v Krista, odmítli je pokřtít, prrotože žili v manželství bez papíru. Nakonec sem museli dopravit loďkou po řece nějakého úředníka ze vzdáleného města (ten se asi zaradoval, že se musel trmácet tak daleko 8-), který jim vydal potvrzení o svatbách a pak se teprve mohli pokřtít. To by na jednu stranu mohlo vyznít humorně, na druhou stranu si myslím, že je to nepochopení misie: Namísto, abychom do nějaké kultury přinesli citlivě Krista, přinášíme sem necitlivě nějaká evropská a americká pravidla. Namísto christianizace probíhá amerikanizace. A jsou ještě horší věci: Uvedu zážitek, který jsem měl v jednom sboru, který navštěvovalo hodně Romů: Víte, že mezi Romy papír také nemá valnou cenu: Dva lidé se prohlásí za manžele, řeknou: „Ty jsi moje“ Ty jsi můj“ a hotovo. Pastor řekl Romkám, které upřímně věřily a chodily sem na bohoslužby, že jim nedá Večeři Páně, protože žijí ve hříchu s nějakým chlapem. Namítaly, že to není nějaký chlap, ale jejich muž, který se stará o rodinu. Přesvědčit tyto muže, aby vstoupili do toho správného gádžovského manželství, tedy papírového, se nepodařilo, tak tedy milý pastor vymyslel něco „lepšího“: Aby se tyto ženy fyzicky odpíraly svým mužům. Pak že dostanou Večeři Páně. Jak to asi dopadlo, je jasné: Chlapi, když zjistili, že s nimi jejich ženy nechtějí spát, tak si našli milenky, rozbily se rodiny, děti se ocitly v neúplné rodině, ženy neměly na jídlo, protože dosavadní muž teď musel platit nájem někde jinde, tak jim nedával tolik peněz na děti, prostě celková katastrofa. Ale hlavní věc je, že pastor byl konečně spokojený.
Proto, když si porovnám ty dva přístupy k tomuto tématu, opět mi z toho vychází to pravoslavné pojetí lépe: Tady by nebyly ty ženy potrestány za to, že uvěřily v Krista a začaly navštěvovat bohoslužby: Plně by se zapojily do života Církve a jejich rodiny by zůstaly celé. Opět je tu vidět ten rozdíl západní a východní Církve: Myslíte si, že Východní Církev by lpěla na nějakém papíře? Vychází z biblické, orientální kultury a když se podíváte do Bible, jak se uzavíraly smlouvy (manželství je také smlouva), zjistíte, že to bylo ústně před svědky. Západní církev vychází z římského práva, jak už jsme si řekli, a to je něco cizího biblické kultuře, ve skutečnosti Řím byla pohanská mocnost, takže vlastně se západní církev řídí pohanskými zvyklostmi...
To, že Církev rozhodla uznávat manželství lidem, kteří neměli církevní sňatek, jsem předtím dal do souvislosti se sekulárními režimy, které začaly vznikat až někdy ve dvacátém století, ale toto církevní rozhodnutí je vlastně ještě starší, např. když byla kolonizována Sibiř lidmi z evropské části Ruska, tak někde na dálném Východě ještě nebylo dostatek kněží, do církve to lidé měli několik set kilometrů. Vláda ale měla zájem na osidlování, aby sem přijeli lidé a zakládali rodiny a stavěli vesnice, města a přístavy, což je plně v souladu s biblickým „Ploďte a množte se, naplňte zemi“ (1.M.1:28). Proto ti lidé spolu začali žít a teprve, když sem vláda a Církev vyslaly nějakého kněze, udělaly se svatby dodatečně. Podobné to bylo při zakládání Petrohradu, nebo po severní válce, kdy v Rusku zůstalo hodně švédských zajatců: Ti se zde usadili, ale potřebovali ženy, to je jasné. Vláda měla opět zájem, aby tu zůstali žít a pracovat, poslala sem ženy, které mimochodem neměly jinou šanci se vdát, protože ve zmíněné válce zemřelo hodně ruských vojáků, takže chyběli muži. Takže vznikly rodiny, a až to bylo možné, přijel kněz, udělal obřad přijetí Švédů do Církve a následně svatby.
To jsou příklady z doby poměrně nedávné, ale pojďme ještě více do historie: Z knihy Skutků víme, jak probíhalo šíření křesťanství v tehdy známém světě: Apoštolové šířili Evangelium mezi Židy a pohany, kteří samozřejmě už žili v manželství, které uzavřeli podle svých dřívějších zvyklostí... Nikdo jim nezpochybňoval platnost těchto manželství, nikdo jim nedělal druhé svatby: Církev uznávala posvátnost jejich manželského svazku.
Nakonec ještě jedna zajímavost, to Vám asi polezou oči z důlků 8-) Tentokrát ze Srbské Pravoslavné Církve: V době nadvlády Osmanů, kteří si přáli poturčit a islamizovat obyvatelstvo na Balkáně, zavedli tito tzv. Právo první noci. O co šlo? Když někde proběhla svatba, musela se nevěsta dostavit večer k nějakému tureckému šlechtici, begovi, agovi, pašovi nebo podobně a strávit s ním noc. Turci plánovali, že prvorozené děti budou etničtí Turci a tím se postupně promění etnicita národa, který odmítal přijmout islám. Pak to snad časem půjde snáze? Zapůsobí se na tyto děti, až povyrostou, ty se vzepřou rodičům a asimilační plán snad bude mít úspěch? Církev ve snaze uchránit národ začala radit mladým lidem, ať nejprve dívka otěhotní a až je jistota, že čeká srbské dítě, udělá se svatba, nevěsta půjde na první noc k Turkovi, ten nic nepozná a dále se budou rodit srbské děti. Zachránili tak národ, dnes, když někdo vznáší teorie o poturčení Srbů, tak analýzy DNA to vyvrací...
Největší maso, které jsem zažil, že někdo znevážil posvátnost manželství, tak to bylo, když jsem navštívil vietnamský evangelický sbor v Praze: Nejprve mi pastor radil, že musím mít přítelkyni (ale jak mluví špatně česky, tak řekl přítulkyni 8-) To je samozřejmě blbost, potřebuji manželku. Pak tam bylo nějaké kázání a po něm svědectví, kde jeden Vietnamec říkal, jak dosáhl českého občanství: Našel Češku, se kterou se formálně oženil, dostal občanství a pak se s ní rozvedl. Asi jí za to něco zaplatil... Všichni mu tleskali, jak to vyřešil... No, posuďte sami: Žd.13:4 Tohle samozřejmě není žádná úcta, použít manželství jako prostředek ke svým cílům...
Tak než mít přítulkyni nebo formální svatbu, to už je snad lepší se stát mnichem? 8-) O tomto tématu zase příště!