Má cesta k Pravoslaví VII.
Minule jsem tady povyprávěl, jak jsem se „náhodou“ ocitl na pravoslavné bohoslužbě a jak mě to zaujalo… Překvapilo mě, jak tady působil Svatý Duch a chtěl jsem si tedy ověřit, jestli je tomu tak i jinde, nebo jestli jen v tomto kostele bylo něco zvláštního?
Po návratu do Česka jsem neměl nějaké příležitosti navštívit chrám, protože je jich u nás málo. Ne zas tak málo, jak jsem si myslel, ale ještě jsem nevěděl, kde jsou… Proto jsem to nechal na dobu, až zase pojedu na Balkán. Však jsem nikam nepospíchal, protože nijak vážně jsem o této církvi neuvažoval.
Další rok na jaře se tedy opět jelo na balkánskou trasu dělat misie. Tentokráte uprchlická krize vykulminovala v severním Řecku: EU zablokovala hranici s Makedonií, a uprchlíci se tedy zasekli v poslední řecké vesnici. Nemohli dál. Čekali tedy, a zatím si tu postavili stany. Těch tu postupně bylo tolik, že zde nakonec vzniklo celé stanové městečko pro 11 tisíc lidí z řad migrantů...
Jezdili jsme sem dlouho na misii, než se to zase rozpustilo a migranti se objevili na jiném místě této proměnlivé balkánské trasy. Za tu dobu jsme tady oslovili tisíce nezasažených lidí Evangeliem… Samozřejmě jsme na to nebyli sami, nejprve jsme si vozili týmy z Česka, však mnozí z Vás na ta léta vzpomínáte 8-) Pak už se nevyplatilo jezdit domů, tak jsme tu rovnou zůstali a jen přijímali týmy, které jsem organizoval na dálku po internetu.
Protože jsme byli na hranicích Řecka a Makedonie, v Řecku jsme přes den dělali misii, ale navečer jsme přejížděli na makedonskou stranu, kde jsme byli ubytovaní, protože to tu bylo o dost levnější.
Takže jak jsem uvedl: Jeden tým odjel domů a mezitím, co jsme tu s Luckou čekali na další, tak v mezičase jsme si vyprali a usušili oblečení, vyřídili si maily, zašli na túru do hor… A také jsme zašli podívat se do kostela.
Zrovna byly Velikonoce, takže jsme zažili velikonoční bohoslužbu, na které bylo přítomno snad celé město. Napřed jsme se byli podívat u kostela na oznámení ve vitrínce, abychom věděli, který den a v kolik hodin to začíná, protože tady oslavy Vzkříšení Krista probíhají jinak než u nás v Česku, za chvíli popíši, jak.
No a v té vitrínce jsem něco uviděl: Něco pro mne zásadního. Něco, co mne opravdu dostalo, a to ještě než vypukly samotné oslavy. Co to bylo, tak abyste pochopili tu situaci, tak se musíme vrátit o několik let nazpět do minulosti, potom se zase vrátíme zpět k té skřínce s oznámeními:
Souvisí to s tím, jakým způsobem mě Bůh povolal na misii, takže vrátíme se na chvíli do roku 2007: Do té doby, od roku 2001, jsem byl prostě křesťan, chodil jsem na shromáždění a na skupinky, sice jsem měl vždy touhu evangelizovat, ale chodil jsem tak po práci mezi bezdomovce a narkomany, také mezi satanisty. Ale jinak jsem sloužil ve sboru tím, co bylo potřeba, uklízel jsem, stavěl aparaturu, dělal pořadatele na našich konferencích… Pak přišel zlom a Bůh mi dal specifickou službu, které se od té doby věnuji naplno a už „nestrkám nos do cizích věcí“ (2.Tim.2:4) – tamty služby ať si zase rozdělí jiní lidé, kterým záleží na chodu svého sboru, mně teď záleží na spasení nevěřících, ne jak bude položen koberec, jestli je vytřená předsíň, jakou barvou budou vymalovány zdi a jestli je doplněný toaletní papír na WC…
Začalo to takto: Nejprve jsem dostal dvě proroctví: Jedno bylo od sestry, která u sebe v bytě pořádala skupinku s názvem „Boží doteky“. Tady jsme společně usilovali o duchovní dary (1.Kor.12:27-31) – modlili jsme se za prorocké sny, vidění atp. Na jednom setkání jsem měl vidění Anděla, který té sestře, té vedoucí, nalil ze džbánu nějakou vodu do dlaní. Ona nás pak vyzvala, ať nastavíme své dlaně a že nám ze svých rukou také nalije tu vodu, byla to nějaká nebeská voda, která přivádí k životu nevěřící (tedy oživuje duchovně mrtvé). Jenže to vidění pokračovalo, Anděl vyndal nějaké nástroje z brašny a začal mi něco montovat na nohy, na chodidla, která mě celá brněla. Přimontoval mi to přes lýtka, kolena a stehna až k pasu (Ef.6:14). Hlavní sestra to neviděla, ale dostala proroctví, které přednesla nahlas, a já v tu chvíli věděl, že je to přesně pro mne: „Dávám Ti nové boty, boty ke zvěstování Evangelia (Ef.6:15). Chozením se tyto boty olejují, stáním reziví“ a „Jdi, jen si sedni, dívej se a uvidíš!“ Tomu prvnímu jsem porozuměl, tomu druhému ne. V týdnu jsem o tom přemýšlel cestou z práce v tramvaji a když jsem na nic nepřišel, tak mě napadlo, že to udělám tak, podle těchto slov. Vystoupil jsem tedy z tramvaje, sedl si na lavičku a díval se kolem sebe… A uviděl jsem!
Abyste pochopili mojí situaci: Jsem velice neposedný člověk, pořád někam chodím a něco dělám. Jen tak si sednout, to neumím. Udělal jsem to jen proto, že jsem to dostal za úkol v tom proroctví. Vlastně já sedím pouze když píši tyto články, a ještě když řídím auto, jinak to nedokážu, proto ani nechodím na pivo, pořád se mi jen klepou nohy pod stolem, nevím co s rukama na stole atd. Také nerad chodím na návštěvy a také nevydržím sedět na těch kázáních (naštěstí během pravoslavných bohoslužeb se stojí, tak to je výhoda pro mne 8-) Takže když jsem tehdy seděl na té lavičce a díval se, tak jsem si připadal jako blbec. Jenže: Uviděl jsem! Co jsem viděl: Z tramvají a autobusů začali vystupovat samí Asiaté, Afričané a Arabové, kolem mne v tu chvíli nebyl žádný běloch (Praha = turistické město). V tom mi to došlo, že my se zaměřujeme na domácí, na Čechy, pak se někde ve sboru nebo na konferenci tvrdí, že se jednou půjde na nějakou zahraniční misii, ale těmto národům, které jsou kolem nás, se nikdo nevěnuje. Tak jsem to v tu chvíli, na té lavičce, přijal pro sebe, že se mám věnovat evangelizaci těchto národů, které tady žijí mezi námi. To už je sedmnáct let a pořád se toho držím.
Zanedlouho se to zmíněné proroctví o těch botách a tom pásu potvrdilo: V neděli šla jedna katolička ze mše a cestou zaslechla chvály z našeho sboru. Vstoupila ze zvědavosti dovnitř a zjistila, že to jsou oslavné písně Hospodinu. Líbilo se jí to, a tak začala každou neděli ze svého kostela po mši chodit poslechnout si sem ty písničky. Jednou slyšela v oznámeních, že budeme mít o víkendu nějakou akci v přírodě, kde se postaví velký stan pro 300 lidí, přijedou lidé z dalších sborů a budeme mít takovou konferenci a samozřejmě tu budou také probíhat chvály. Začátek této akce bude v pátek v sedm hodin.
Sestra (ta katolička) si tedy zapsala adresu a přijela na určené místo v sedm hodin. Vtip byl v tom, že to bylo myšleno v sedm večer, kdy v pátek měl být večer chval a v sobotu vyučování, v neděli pak shromáždění a rozjezd domů… Sestra přijela samozřejmě v sedm ráno, kdy jsme tu zatím byli jen dva lidé: Pastor a já, čekali jsme na nákladní auto, které mělo přivézt ten stan, který jsme pak měli postavit, natahat kabely, zapojit aparaturu atd.
Přijela, vystoupila, něco si tam říkala s pastorem, podívala se na mne, já jsem stál opodál, sedla do auta a zase odjela.
Další neděli za mnou ve sboru přišla (neznali jsme se, tady jsme spolu mluvili poprvé) a ptala se mě, proč jsem tam na té louce stál v brnění? „V jakém brnění“? Podivil jsem se, byl jsem přece oblečen do montérek, připraven na to stavění. Odpověděla mi, že jsem přece měl na sobě nějaké železné pláty, pak takové vysoké železné boty, to celé bylo propojeno nějakými dráty… Pochopil jsem: Sestra viděla duchovním zrakem ty mé nové boty, pás a další díly Boží výzbroje, kterou mě Bůh obdařil. Aby jí to mohl Bůh ukázat, spletl jí ty časy, aby tam jela dříve a viděla mě tak. Porozuměla tomu tak, že jí to Bůh ukázal proto, aby začala finančně podporovat mojí misii. Ta katolička byl první člověk, kdo mi dal peníze na misii, já si o ně neříkal, sama to tak přijala od Boha. Od katolíka bych to opravdu nečekal: To, že to přišlo odněkud, odkud bych to nečekal, byl pro mne důkaz, že je to od Boha a pochopil jsem, že Bůh začal podnikat kroky, abych měl peníze na misii, na kterou mě posílá.
No a z druhé strany: Ta katolička zase neočekávala, že dostane nějaký duchovní dar, třeba vidění Boží reality duchovním zrakem 8-)
To druhé proroctví, kterým mě Bůh „popostrčil“ na misii, to bylo zase takhle: Kamarád mě pozval do jeho sboru ve středu odpoledne. Tam mi prorokovala také jedna sestra (vůbec mě neznala, byl jsem zde poprvé), řekla mi: „Vše je již připravené, jen vezmi svůj konec a připoj ho k celku!“ a „Je to něco, jako když máš v ruce kabel, ten zastrčíš do zdi do zásuvky a zapneš tím nějaký přístroj, který pak funguje: Vše bylo provozuschopné, jen televize nešla, protože jsi držel v ruce ten kabel… Jakmile to spojíš, všechno se rozjede a začne to hrát“.
Dobře tedy: Bůh mi dává za úkol misii mezi národy, nechal mi nalít do dlaní živou vodu a namontovat na nohy zvláštní boty ke službě Evangeliu, vše připravil a čeká se jen na to, až já k tomu všemu, co už je hotové, připravené, připojím ten svůj konec, který držím v ruce… Jenže co to je? Co mám kam zapojit? Musím to zjistit!
Od té chvíle na mne z Bible začaly „vyskakovat“ určité verše, které jsem tam dříve neviděl, byly to verše o bdění pro Hospodina: Jak Izrael vyšel z Egypta a šel celou noc, takže na památku toho měli každý rok tu výroční noc bdít (po tom, co sní beránka) – To byla vlastně ta noc, kdy Ježíš měl Poslední Večeři se svými učedníky: Po tom, co snědli beránka, Ježíš lámal chléb a podával Kalich, pak zazpívali Žalm a šli do Getsemanské zahrady, kde se Ježíš modlil, zjevil se Mu Anděl, posiloval Ho, ale učedníci spali a Ježíš jim vyčítal, proč nebděli? Pak Ho zatkli a celou noc vyslýchali, takže tu noc před svým odsouzením a ukřižováním nespal… Nespali ani Apoštolové, je psáno, že Petr se v noci přimíchal mezi chrámové sluhy, kteří se ohřívali u ohňů, právě tam zapřel Ježíše. Vidíte, nespali ani ti sluhové a u ohňů bděli i další lidé, ve skutečnosti bděl celý Izrael na památku vyjití z Egypta (2.M.12:42). Ráno, když zakokrhal kohout, podíval se Ježíš na Petra a ten zaplakal… Ježíš bděl tu noc předtím, než ráno ustanovil Apoštoly: L.6:12,13. Ježíš vstal z mrtvých v noci, protože brzy ráno šly ženy ke hrobu, když ještě byla tma, pomazat Jeho Tělo a On už tam nebyl: J.20:1 Ježíš se učedníkům zjevil po svém zmrtvýchvstání poté, co Ti celou noc lovili ryby: J.21:3,4 .Trochu zpátky v čase: O prorokyni Anně, která uvítala Marii s Ježíšem v chrámě, je napsáno, že sloužila Bohu v tomto chrámu dnem i nocí: Lk.2:36,37
Apoštol Pavel píše, že Bohu sloužil i ve dne, i v noci: Sk.20:31 Když Pavel píše, že strávil noc a den na moři jako trosečník, je jasné, že nespal, protože se musel držet nějakého prkna: Kdyby usnul, pustil by se a utopil… V noci přišel Nikodém za Ježíšem a měli spolu duchovní rozhovor… Ježíš říká učedníkům, aby bděli, neboť neví, kdy se vrátí jejich Pán. Dává nám podobenství o družičkách, které měly bdít a čekat na Ženicha, který přišel uprostřed noci, to je samozřejmě podobenství o Církvi, nevěstě Krista, Kterého očekává, kdy přijde…
Co Starý Zákon? Bůh mluví s Abrahamem, říká mu, ať se podívá na nebe, jestli dokáže spočítat hvězdy? To znamená, že k němu mluvil v noci. Jákob měl vidění, když se v noci chystal spát, tak viděl žebřík, po kterém vystupují a sestupují Andělé, takže to bylo také noční vidění. Daniel měl také noční vidění: Dn.7:13 Opět Jákob v noci zápasil s Hospodinem do doby, než vzešla Jitřenka: 2.M.32:25. Jozue strávil bděním noc v táboře, ráno udělal vojenskou přehlídku a vytáhli do války: Jz.8:9 Když za Bileámem přišla moábská delegace s prosbou, co jim opdpověděl? „Počkejte tu do rána, ať seznám, co ke mně bude mluvit Hospodin“ (4.M.22:4-13) To znamená, že člověk, který míval vidění, byl zvyklý, že Bůh k němu mluví v noci (4.M.22:19,20).
V 8. kapitole knihy Leviticus, kde jsou popsané kněžské a bohoslužebné řády, se píše o uvádění kněží v úřad: Napřed Mojžíš tyto kněze omyl, pak jim oblékl roucha, nasadil turbany, pak je pomazal olejem, potom jim pomazával krví uši a palce na nohou, mezitím proběhly nějaké oběti atd. No a nakonec jim přikázal, aby drželi nepřetržitou stráž u vchodu do stanu setkávání sedm dní a nocí. Nocí! Tedy sedm nocí tam bděli... Teprve tímto bděním se všechny tyto obřady završily, dokonaly, bez něj by to nebylo „úplné“, teprve po něm bylo vše hotovo a připraveno. V 9. kapitole pak čteme, že už Mojžíš nedělal ty obřady, ale vyzvedl tyto kněze po tom posledním bdění, zavedl je k oltáři a řekl, že odteď už oni sami budou dělat ty oběti a obřady. Oni tedy udělali všechny ty předepsané oběti a: Ukázala se Hospodinova sláva!
Takže Mojžíš udělal všechno: Pomazal Árona a jeho syny, vykonal oběti, obřady, modlitby, zpěvy, všechno, ale to nestačilo: Teprve až Áron se syny sedm nocí bděli, tak jejich uvedení v kněžský úřad nabylo platnosti! A potom, co sloužili Bohu, ukázala se Hospodinova sláva, to je přece to, co my chceme a potřebujeme: Aby naši službu Bůh potvrdil shůry, aby to nebyla jen fyzická námaha: Můžeme se modlit, chválit, kázat, sloužit, cokoliv, v mém případě dělat misii, ale je to jen fyzická práce nebo můžeme říci: „tělocvik“ – teprve pokud na to vše přijde shůry Boží potvrzení, tak je to ono a je to živé a Boží, bez toho pouze hýbeme rukama, nohama nebo jazykem a je to prázdné...
Tak je to tedy! Takže já hledám, jak připojit ten „svůj konec“ k celku a tady všude čtu, že ty tajemné věci, ten zrod něčeho nového, ty hlavní změny se dějí v noci, když bdíme: Tehdy se děje něco zázračného, něco Božího!
Jestli tedy mám začít sloužit Bohu, stát se jeho služebníkem, podívám se do Bible, co se píše o Božích služebnících? Aha tady to je: 2. Korintským 6. kapitola: Klidně si to přečtěte celé, já „vypíchnu“ konkrétní body: „Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci: Ve vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění… To je tedy v ekumenickém překladu, v jiných překladech není „bezesné noci a hladovění“, ale „bdění a půst“. Aha, takže máme být vytrvalí, všechno vydržet, máme se postit, to víme, ale máme také bdít!!!
Tak od té doby jsem začal bdít: Přes týden jsem pracoval, tak jsem se musel vyspat na šichtu, ale víkend byl „můj“: V pátek po práci jsem se odpoledne prospal tak na dvě hodinky, večer jsem si to připravil, něco jsem si přečetl v Bibli, před půlnocí jsem vypil kávu a šel jsem do terénu, na takovou modlitební procházku (na čerstvý vzduch, abych neusnul 8-)
K té půlnoci: David říká, že o půlnoci vstává, aby chválil Hospodina: Ž.119:62 O půlnoci se také střídaly noční hlídky, to znamená, že jedni strážní si šli lehnout, ale druzí museli právě vstát a jít na stráž. O půlnoci také vstal z postele Samson, aby to šel naložit svým nepřátelům a jejich bohům: Sd.16:3
Takže o půlnoci jsem vycházel ven, modlit se. Druhý den v sobotu jsem to pak dospal. V noci ke mně Bůh opravdu mluvil a něco skutečně „zaklaplo“ – navázal jsem spojení, už jsem nedržel v ruce bez užitku ten kabel 8-) Nosil jsem u sebe malý Nový Zákon a když jsem se dostal na nějaké osvětlené místo, pod lampu či před výlohu obchodu, vždy jsem si „střelil“ jeden verš. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem namátkou otevřel Nový Zákon a padl mi zrak na nějaký verš, byla tam samá slovesa: „Šli, udělali, řekli, přepravili se“ apod. Pochopil jsem, že mě Bůh vyzývá k činům, k akci. Už dost bylo sezení ve sboru a na skupinkách, přijímání stále něčeho nového, nekonečného vyučování se apod. Jde se makat! To, co jsem za ta léta svého křesťanství nasával, jsem měl od nyní zužitkovat: Nepřijímat, ale dávat. Ale samozřejmě my víme, že platí: „Dej a bude Ti dáno“, takže čím více jsem dával sám ze sebe, tím více jsem přijímal od Boha: To teprve byla škola! Ne to, co nám říkali ve sboru studovaní kazatelé, nebo nějací američtí řečníci na konferencích, ale co mi osobně říká Bůh! Tito řečníci nám zprostředkovávali to, co sami zažili s Bohem, teď nastal čas sám zažít něco autentického s Bohem. Neposlouchat pouze cizí příběhy, ale začít žít svůj příběh, neposlouchat cizí svědectví, ale mít vlastní svědectví, skrze které vítězíme: Zj.12:11 Pouze nečíst knihy o tom, co kdo kde vykonal, ale také sám něco vykonat, a pak o tom napsat knihu (jednu z jejích kapitol právě čtete 8-)
Časem mi Bůh přidal k tomu bdění další aspekt: „Posvátná návrší“ To znamená, že nejprve jsem v noci chodil jen tak naprázdno, od ničeho k ničemu, časem mi ale Bůh ukázal, kam konkrétně jít. Najednou jsem věděl, že když jdu v noci na ty modlitby, má to mít určitý cíl, to, kam jdu a co tam dělám. Jde o určitá místa, často na nějakých vyvýšeninách, ať už přírodních, nebo vytvořených lidskýma rukama, kde se v minulosti staly klíčové události např. pro naše město nebo pro celý národ. Také zde v minulosti naši pohanští předkové uctívali svá božstva, dělali tady své obřady a zaneslo se to tu pohanskou modloslužbou, což se dodnes nějakým neblahým způsobem projevuje. Je třeba se tady modlit a porazit nějakou mocnost, která se tu zabydlela a brání lidem v okolí, aby jim zasvítilo světlo Kristovo. To je často důvod, proč lidé kolem takového místa zůstávají nevěřící, nebo přijímají místo pravého Boha nějaká falešná náboženství…
O těchto návrších se píše v Bibli, např. před chvilkou jsem zmiňoval Samsona, že vstal o půlnoci z postele a šel… Kam? Ano, na návrší: Sd.16:3 Nebo jsem psal o Jozuovi, že strávil bděním noc uprostřed lidu, ráno vykonal vojenskou přehlídku a společně s vojskem vyrazili kam? Do války proti městu Aj, které bylo samozřejmě také na návrší: Joz.8:9–11. Izraelité měli dobýt Jericho, to bylo také na kopci či na skále. Měli dobýt pevnost Jebús, na jejím původním místě pak vystavěli Davidův stánek a později jeruzalémský chrám, to je také na kopci (chrámová hora).
Jak je vidět, kanaánské národy, které měl Izrael vyhladit, si nějak oblíbily tyto kopce či hory nebo návrší a stavěly si právě na nich své pevnosti, města a také oltáře. Hospodin varuje Svůj lid, aby se neřídil zvyklostmi národů, které před nimi vyhání. To se samozřejmě časem stalo a Izraelité si na každém vyvýšeném místě zbudovali nějaké kultické místo: 1.Kr.14:23, což jim Hospodin vyčítal a trestal je za to. Takže to je přesně to naše téma, které jsme právě načali, ty kopce: Z těchto biblických pasáží právě čerpám tu představu, že i naši pohanští předci v Evropě si dělali oltáře na návrších (archeologie o tom přináší důkazy). Proč to dělali zrovna tam, o tom chystám speciální článek, nepůjdeme teď do detailů…
Ale i Hospodin jedná na horách: Psal jsem o Ježíši, že než ustanovil Apoštoly, modlil se celou noc kde? Na hoře. Na hoře se také proměnil před zraky Petra, Jana a Jakuba, aby jim ukázal Své Božství, Svoji nebeskou slávu. Na hoře byl Ježíš za nás ukřižován. Na hoře Mojžíš přijal Zákon (desatero), tuto horu mu určil Hospodin jako „horu setkávání“, Bůh sám se se svým služebníkem plánoval setkat právě na hoře. I Áronovi, i Mojžíšovi Bůh řekl, ať vystoupají na horu, že tam mají zemřít... Na hoře se Eliáš modlil za déšť pro Izrael. Na hoře se po potopě usadila Noemova archa, z hor sestoupili lidé dolů a zabydleli zemi. Na hoře Bůh vyzkoušel Abrahama, jestli je ochoten obětovat mu syna. Když Izrael během svého putování musel svést bitvu s Amálekem, Mojžíš vystoupil na vrcholek pahorku, kde držel napřaženou Hospodinovu hůl a lid vítězil. Bůh poslal Ezechiele, aby mluvil k horám. Ježíš řekl ženám, aby vzkázaly Apoštolům, ať jdou do Galileje, že se tam s nimi setká na hoře „kterou jim předem určil“ – Ježíš tedy naplánoval setkání s Apoštoly po svém zmrtvýchvstání na hoře. Z hory také Ježíš vystoupal na nebesa před zraky Apoštolů a přesně takto se také z nebe vrátí na zem: Sk.1:9-12 Je otázka, jestli přímo na tutéž horu (?), ale mnozí křesťané tomu věří, že Ježíš při svém druhém návratu sestoupí právě na Olivovou horu.
Co z toho vyplývá pro nás, dnešní Církev v Evropě? Můžeme (nebo měli bychom) zjistit, která ta návrší jsou důležitá pro nás a náš národ, co se to tam dělo a jít tam odstranit ten nános z minulosti… Nebo také najít horu, kde se s námi Bůh chce setkat a něco udělat v našich životech, nebo se nastartuje něco, co způsobí změnu v našem národě. Pak se snad něco uvolní a padne ta pevnost ateismu a přijde probuzení?! Samozřejmě nejsem první, koho to napadlo: Když na naše území přicházeli první misionáři, dělali to přesně takto, že vystoupali na ta posvátná návrší a odtud hlásali lidu Evangelium, případně jim tady pokáceli posvátné stromy či sošky bohů a postavili tady kostel, aby se z toho místa uctíval opravdový Bůh. To je také důvod, proč u nás stojí kostely a kaple (a různé kříže) právě na kopcích, všimněte si toho, když budete projíždět krajinou, nebo si prohlédněte nějaké obrázky od Josefa Lady 8-)
Není to pouze v Česku, viděl jsem to všude kde jsem cestoval po Evropě a zprostředkovaně jsem to viděl v různých filmech, např. v dokumentu o Gruzii...
Také pokud jste četli nějakou knihu o probuzení v Koreji, tak si pamatujete, že tam pár křesťanů objevilo jednu horu důležitou pro tento národ, prohlásili ji za „modlitební horu“, chodili sem brzy ráno (tedy také vlastně v noci 8-) před šichtou modlit se a začalo se šířit probuzení. Také potom sem chodili křesťané, tady se modlili za uzdravení, ke kterým tady dochází apod. Zkrátka kápli na to, kde je klíč. A my také potřebujeme najít nějaký klíč ke svému národu, aby se obrátil ke Kristu a nastalo probuzení. Může to být klíčová osoba (probuzení bývají kolem určité osoby), ale i klíčové místo.
Ty kopce nebyly důležité pouze pro pohany (a později pro křesťany) z náboženských důvodů, ale i pro vojevůdce při nějakých strategiích, ale také pro národní buditele, např. u nás se v minulosti pořádaly tábory lidu na kopcích, které jsou významné pro naše dějiny a pro naši vlast.
I jinde v Evropě mají své národní hory: Slovinci mají nepsaný zákon, že každý Slovinec musí aspoň jednou za život vyjít na Triglav (ten je znázorněn i ve státní vlajce), Litevci mají svoji horu křížů, a u nás jsem na hoře Říp viděl ceduli s nápisem: „Co Mohamedánovi Mekka, to Čechovi Říp“, čímž je řečeno, že každý Čech by měl aspoň jednou za život vyjít na Říp. Ale není to pouze Říp: Když se stavělo národní divadlo v Praze, kameny pro základy se svezly z různých hor důležitých pro Čechy, Moravany a Slezany: Samozřejmě z Řípu, dále z Blaníku, Radhoště, Vyšehradu, Svatoboru, z Hostýna a z dalších hor… Stavitelé tomu přikládali veliký význam.
Takže já také horám přisuzuji veliký význam při zvěstování Evangelia (Iz.52:7 8-), už jsem Vám slíbil, že jednou o tom udělám samostatný článek, jen snad zmíním jednu zajímavost o Mount Everestu, nejvyšší hoře světa: V Asii se celá staletí nedařilo šířit křesťanství, byla tzv. „pohřebištěm misionářů“. Ty tu buď zavraždili, nebo se jim prostě nedařilo „prorazit“. Možná někde vznikly nějaké malinké církvičky (ojedinělé úspěchy), ale obecně nic moc. V roce 1953 na tuto horu vystoupal první běloch (tedy předpokládejme křesťan) a od padesátých letech dvacátého století v Asii rostou církve největším tempem... Náhoda?
Od té doby, co mi tyto souvislosti Bůh ukazoval, jsem tedy na své bdění chodil na určité kopce, třeba na Vyšehrad, na Bílou Horu, Pražský hrad, nebo jsem zajel na Říp, Levý Hradec, Budeč, Kazín atd. Když jsem časem rozšířil své misijní pole z Prahy na celou Českou republiku, tak těch míst bylo ještě více…Nejen míst, ale přibyli mi z různých sborů spolupracovníci, tak už nás na to bdění také chodilo více 8-)
S těmito týmy jsme měli dobré zkušenosti jak s bděním, tak s modlitbami na těchto kopcích: Bylo poznat, když jsme evangelizovali v nějakém městě, jestli jsme tu noc předtím bděli nebo ne: Lidé přijímali úplně jinak! Samozřejmě, když bylo bdění, tak lépe, měli jsme skvělé rozhovory a vůbec to šlo hladce. Také během nočních modliteb jsme měli zkušenosti s duchovními dary, např. někdo dostal vidění nebo proroctví, nebo tak silnou modlitbu, že nás ostatní to „porazilo“ – opravdu to měnilo nejen atmosféru během misií, ale i naše osobní životy!
Pak se stalo, že jsme naše soukromé aktivity chtěli povýšit o malinko výše a nabízeli jsme ta bdění ve sborech. V té době se mi dostala do rukou kniha jednoho protestantského autora o bdění, kde bylo přesně vyjádřeno, co jsem začal chápat, jak jsem tomu porozuměl, co jsem praktikoval a jaké jsem s tím měl zkušenosti, ale zjistil jsem, že tuto knihu nikde neznají, nemají a nechtějí ji číst. Sbory se postavily i proti našemu bdění: S jedním sborem jsme to udělali úspěšně: Jednou. Pak už ne. S druhým sborem jsme to udělali dvakrát: Poprvé to bylo ve spojitosti se službou v uprchlickém táboře, kterou jsme dlouho připravovali a před první akcí jsme si z pátku na sobotu udělali bdění. Dopoledne jsme se vyspali a odpoledne šli na službu, která se náramně vydařila: Tento den tak skvěle odstartoval tuto službu, že ta se dařila výborně dalších sedm let, než začal covid, který to zastavil… Šlo to tak perfektně, že mnoho uprchlíků zde přijalo Krista, pokřtili se, začali chodit do sboru atd. Nakonec v tom sboru, pokud jste tam v neděli přišli, tak jste mohli vidět, že ze všech návštěvníků je tu celá pětina cizinců! Tento úspěch jsme chápali jako ovoce právě toho bdění v noci před zahájením té služby.
Chtěli jsme si to tedy zopakovat, a tak jsme si uspořádali další noc bdění: Sešli jsme se v pátek večer před půlnocí ve sborové budově, o půlnoci jsme zahájili modlitby a rozpustili jsme to až ráno v šest. K tomu bdění jsme si samozřejmě přidali ještě ta posvátná návrší 8-) Takže z pátku na sobotu jsme se modlili, dopoledne se trochu vyspali a odpoledne jsme hledali ta posvátná návrší (já tomu tak říkám, ale můžete to nazvat i jinak) a tam jsme se chodili modlit. Byla to nějaká místa v okolí bydliště těchto křesťanů, kteří si přáli změnu pro svá města: O těch místech se vědělo, že se tu stalo něco v minulosti, buď nějaké krveprolití, nebo tu byly nějaké úkazy (Bílá paní 8-), scházeli se tu satanisté nebo něco podobného. Buď tu ve středověku byla popraviště, kde trpěli nevinní lidé, stál tu hrad, kde nějaký feudál mučil své poddané, nebo se jednalo o místo, kde se střetla vojska a udála se zde nějaká bitva, ve které vytrpělo mnoho lidí apod. Také se tu na určitých místech děje podezřele moc autonehod, nebo je to místo hojně navštěvováno sebevrahy… Zkrátka existují určitá místa, kde se nějak projevuje prokletí, a my jsme se snažili tato místa odhalit, zlomit dávná prokletí, promodlit, resp. „prolomit“ to, co bylo zapotřebí a přinést změnu do celkové atmosféry místa, aby zdejší lidé měli svobodu poznat Krista a vydat Mu své životy – „něco“ je svazovalo a jakoby je „nepustilo“. No, lepší, než aby se vybourali v autě, spadl na ně strom nebo se oběsili na vrbě, tak je, aby poznali Krista, byli spaseni a stali se součástí Církve, vyvoleného lidu, no ne? 8-) Nevěřícím lidem dlužíme naše modlitby.
Oponenti nám namítali, že Ježíš je silnější než zlo, takže je zbytečné, abychom něco dělali, no ale právě: Dobrem máme přemáhat zlo: Ř.12:21 Tedy jsme šli na ta místa vyvýšit jméno Ježíš a vyhlásit tu Jeho panství. Proto jsme Církev, Jeho Tělo, abychom Kristovo vítězství, uzdravení a zlomení kleteb přinesli právě tam, kde je to potřeba. Je třeba ta místa prochodit, vždyť Bible nás učí, že dostaneme do dědictví každé místo, kam šlápne naše noha: 5.M.11:24 a Joz.1:3
O tom, jak je někdy nutné vyjít na takový kopec a pomodlit se za hříšníky, je pěkný film Strakonický dudák, hlavně posledních asi 10 minut 8-)
Tím jsme se vlastně dostali k chození, jakožto třetímu aspektu naší služby, dohromady to tedy jsou: 1. Bdění 2. Posvátná návrší 3. Chození. To, že máme chodit, je samozřejmě také v Bibli: Na začátku Bůh říká Adamovi, aby jako lidé zaplnili zemi, tedy jeho děti se měli rozejít a zabydlet ji. Když to jeho synové Ábel a Kain neudělali, nerozešli se a zůstali na jednom místě, víme jak to dopadlo... Když si lidé opět usmyslili, že nikam nepůjdou ale zůstanou na místě a stavěli si proto město a věž „aby se nerozptýlili“, Bůh je musel popostrčit, a tak zmátl jejich jazyky, že se vzájemně nedomluvili a to způsobilo, že se konečně rozešli do různých stran... Abrahamovi Bůh dal zaslíbení, ale podmínka, aby se naplnila, bylo vyjít ze svého rodiště. Později Bůh Abrahamovi poručil, aby zemi, kterou plánuje dát jeho potomstvu do dědictví, prochodil křížem krážem. Izrael měl vyjít z Egypta. Jozue a Káleb byli jediní ze své generace, kteří se zabydleli v zaslíbené zemi, protože ji spolu kdysi prochodili... Jonáš měl jít do Ninive. Ježíš procházel zemi, vlastně pořád chodil. Apoštolům řekl, aby šli do celého světa, Ti prochodili celý tehdy známý svět, došli do Evropy, do Afriky, do Persie, do Indie, do Číny. Boží Slovo nám říká, že budeme poznávat Hospodina na svých cestách: Př.3:6. Nevím, jestli někdo z Vás poznává Boha doma v křesle nebo u televize, já ne, já osobně Ho poznávám skutečně na cestách... Takže chození je důležité, je to něco od Boha, co nám určil, abychom praktikovali.
Když můžeme my Češi chodit na houby nebo chodit na pivo, proč bychom jako křesťané nemohli chodit na setkání s Bohem? To je napsáno třeba o Noem nebo o Henochovi, že „chodili s Bohem“. Mně se také líbí chodit s Bohem 8-)
Toto chození, o kterém tady píši, teď nemyslím to osobní s Bohem, ale to kolektivní, je tak účinné, že jej nedělají pouze křesťané. Vzpomeňte si na prvomájové pochody, které měly upevnit moc dělnictva u nás a demonstrovat jednotu pracujících celého světa. V Číně se dlouhým pochodem vyšvihl k moci Mao Ce-tung. V Itálii se pochodem na Řím dostal k moci Mussolini a podobných příkladů bychom v historii našli mnoho. V současnosti vidíme, že to takto dělá komunita lidí LGBT: Pochodují s duhovými prapory po městech a šíří tak svoji ideologii do veřejného prostoru. Zdá se, že každý, kdo chodí v zájmu nějaké myšlenky nebo nějakého cíle, tak s tím má úspěch?! Tak proč bychom nechodili my, jako křesťané? Každý sám nebo i společně 8-)
Takže toto jsme tehdy pochopili a organizovali si takové společné chození. Tím jsme vstoupili do duchovního boje, že jsme bděli a chodili na posvátná návrší modlit se. Ne tedy k místním bohům, ale proti nim, a hlavně k Hospodinu, pravému Bohu. To se ale samozřejmě nelíbilo těm démonům, kterým jsme „lezli do zelí“ tak proti nám poštvali hádejte koho: Církevní lidi, starší sboru, kde jsme si dělali tyto noční modlitby.
Takže to dopadlo následovně: Mí spolupracovníci, kteří se mnou chtěli dělat misii byli tak nadšeni ze zkušeností s nočním bděním, že to přijali za své, a že si budou sami dělat tato bdění, i když já zrovna budu někde na misii s jiným týmem. Však ano, na to mě nepotřebují 8-)
Už teď to starší z toho sboru sledovali s nelibostí, sledovali nás a hledali na tom, co děláme, nějaké mouchy. Vysvětlovali jsme jim, že bdění, to je něco jako půst, kdy si odpíráte jídlo, jen během toho bdění si odpíráte spánek. Obojí je to pomůcka na pokoření tělesnosti, pomůcka v duchovním boji: Nedopřejete tělu to, co má rádo a posilujete tak svého ducha a svoji víru, podrobujeme své tělo určité kázni, tady je to v Bibli: 1.Kor.9:27.
Dále je v Bibli přímý příkaz Církvi, aby bděla, od Ježíše: „Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ Mk.13:37 a od Apoštolů: „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.“ Ef.6:18
Starší nám namítali, že přece máme neděle, kdy se máme modlit dopoledne, a ne někdy v pátek v noci? No přece se máme modlit pořád, ne? 8-) 1.Tes.5:17 Dále do nás tepali: „Máme přece sbor, tak se máme modlit tady, a ne někde na nějakém kopci?“ Snažili jsme se jim vysvětlit, že ve sboru se schází spasení lidé, co se modlí za sebe, ale ti nešťastníci tam venku potřebují nějaký zásah. Je to v Bibli, Izrael se také neměl pouze modlit někde ve svatostánku, a to by mohlo stačit, ne: Museli jít a zabírat zemi! Praví muži je k tomu povzbuzovali: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme zemi, jistě se jí zmocníme!“ 4.M.13:30 (z toho verše je udělaná i píseň, ale bohužel ji pro Vás nemohu najít na You Tube, to je udělané schválně, aby se náhodou křesťané nepovzbuzovali k vyjití, mají přece sedět v kostele 8-).
Bylo to zbytečné, takto se přít, nikam to nevedlo: 2.Tim.2:14 – Byl to duchovní střet, ale i kdybychom je obešli a sešli se jinde, než v tom sboru a jindy, než v pátek a v sobotu, dozvěděli by se to a stejně by z toho bylo zle… Také, že ano:
Já jsem odjel na nějakou misijní cestu a tito přátelé si uspořádali další víkend noční modlitby. My jsme to dělávali tak, že z pátku na sobotu bylo bdění a v sobotu odpoledne se šlo na ty kopce, v neděli pak do sboru. Přátelé však usoudili, že v sobotu odpoledne jsou po bdění unaveni, navíc potřebují pracovat na zahradě, takže to spojí a v noci nebudou bdít ve sborové budově, ale rovnou půjdou na ty kopce, zkrátka prakticky spojí dvě akce do jedné. Shodou okolností tu noc byl měsíc v úplňku, takže i dobře viděli na cestu 8-) No a hned v pondělí už to šlo na přetřes na staršovstvu v tom sboru, že já jsem založil nějakou sektu, která se odmítá modlit v neděli v kostele a modlí se zásadně za úplňkových nocí na strašidelných místech!
Vůbec neviděli, že se to píše v Bibli, že máme dělat ta bdění, nechtěli si přečíst tu (protestantskou) knihu o bdění, nerozuměli ani dalším našim argumentům, jako třeba, že v noci vidíte realitu světa kolem sebe trochu jinak, třeba uvidíte něco ve svém městě něco důležitého, kolem čeho chodíte každý den, ale přes den jste si toho nevšimli? Pokud Vám záleží na Vašem městě a na lidech, co v něm žijí, tak přece zkoumáte jeho historii, zajímá vás, co se zde děje, jaké jsou duchovní potřeby lidí a hledáte všemožným způsobem, jak být odpovědí na tyto jejich potřeby tak, abyste Evangelium nemuseli „tlačit“, ale abyste Evangelium přinesli vhodným způsobem jako odpověď na to, co lidi tíží. Neměli o to zájem…
Nejhorší ale bylo, že kontrolovali „své“ členy, vždyť je to přece každého věc, co si dělá v soukromí?! Pokud jsme to tedy přestali vnášet do sboru a dělali jsme si to někde v přírodě ve volném čase.
Takže asi aby to nějak vyšumělo a ti lidé měli klid, tak přestali dělat ta bdění, já jsem se oženil s jednou z těch bdících dívek 8-) z této skupiny a odjel jsem si léčit nervy z církevníků a z církevní politiky mezi muslimy, na misii, právě na Balkán.
Po těchto zkušenostech jsem už bdění neorganizoval, dělal jsem si ho sám nebo s manželkou, občas s nějakým týmem, když jsme byli na výjezdu, ale vždy tak, aby se to nekřížilo se sborovými záležitostmi a způsoby, abych se zase zbytečně nedostal s někým do konfliktu, když oni to nechtějí a odmítají…
Takže jsem na Balkáně, v Makedonii, stojím před pravoslavným kostelem a na vývěsce čtu: „Plán celonočních bohoslužeb spojených s obcházením chrámu:“ a pod tím datumy, které noci se to koná, jedna bude zrovna dnes.
Cože?! Celonoční modlitby? V církvi? Obcházení kostela? Oni ví, že se to má dělat, organizují to a zvou věřící, aby se toho účastnili! Bdí, a ještě k tomu chodí! Tak toto byla přesně ta chvíle, tady u té vývěsky, kdy mě Pravoslaví začalo opravdu zajímat!!!
Za několik hodin jsem se tohoto bdění už účastnil: Viděl jsem, že tito křesťané tomu rozumí: Jak jsem psal výše, že při christianizaci Evropy misionáři bourali pohanské svatyně a na jejich místech stavěli kostely, tak tady nemuseli hledat, kde byli dříve ti pohané, věděli, že je to na tom místě, kde stojí jejich kostel, takže v noci se tu modlili a pak třikrát obcházeli s kříži a s nějakými prapory svůj chrám dokola a u toho zpívali chvály. Byl jsem z toho nadšený!
Chtěl jsem o tom zjistit více, tak jsem se zajímal. Co jsem se dozvěděl? Ohledně chození: Několikrát do roka se pořádá litie, to je takový průvod věřících, kteří nesou kříže a prapory, čtou z Bible a zpívají duchovní písně. Jdou na určitá místa, kde je pak třeba i bohoslužba. Tato místa nejsou vybrána náhodně, ale jde se konkrétně, sami se můžete domyslet kam 8-) Ano, přesně tam, kde se v minulosti něco událo, buď něco negativního, takže se to tu jde posvětit, nebo na místo, kde se naopak udál nějaký zázrak, tak tady lidé oslavují Boha, který jej způsobil.
Ohledně bdění jsem se dozvěděl, že to je pro běžné věřící vždy o Velikonocích a o Vánocích (proto se tomu říká půlnoční mše, že začíná o půlnoci a končí ráno, avšak katolíci to také pozměnili, takže to dělají spíše od jedenácti do dvanácti, nebo i dříve). V klášterech však, kde žijí mniši, tak když jich je dostatek, tak se střídají v bohoslužbách, kterých může být několik během 24 hodin, takže to bdění je tu každodenně. Klášter není uzavřený, ale mohou sem přijít i obyčejní lidé na tyto bohoslužby. U klášterů jsou ubytovny pro tyto návštěvníky, takže tu mohou zůstat několik dní a účastnit se života komunity. Je to něco jako když jedete kvůli zdraví do lázní na pár dní, nebo kvůli dovolené k moři, tak kvůli svému duchovnímu zdraví si prostě zajedete na pár dní v roce do kláštera, kde se soustředíte na svůj vztah s Bohem.
Tyto kláštery jsou centrem duchovního života mnoha národů. Jsou a vždycky byly: Tady se překládala Bible, přepisovala nebo tiskla, když už byl k dispozici knihtisk, překládaly se tu další knihy, proto tu jsou i knihovny, vyučoval se zde zpěv atd. Kláštery bývají samostatné, pěstuje se zde zelenina, ovoce, jsou tu sádky na ryby, včely atd. Mniši v horách sbírají byliny a připravují z nich čaje, masti a likéry. V některých klášterech se léčí narkomané nebo alkoholici.
Když jsme to s Luckou slyšeli, vypravili jsme se do hor podívat se do těchto klášterů. Tady jsem se účastnil těch jejich bdění, což bylo super: Starobylé kostely, osvětlené pouze svíčkami a do toho mužský chór zpíval starodávné hymny Hospodinu nebo zpívali Žalmy. Bylo to opravdu nádherné!
Tady v těch horách jsem také viděl, že se tu skloubily přesně ty mé důrazy, tedy bdění, návrší a chození: Tyto kláštery jsou vystavěné v horách, na nějakých skálách, uvnitř kterých jsou jeskyně. Zakladatelé nevybrali tato místa pro stavbu klášterů náhodně, jsou to přesně ta místa, kde se v minulosti něco dělo, působily tu temné síly a křesťané tady vybudovali místo modlitby, čímž přemohli zlo. Místní pověsti říkají, co se tu dělo, např. jedna řecká mytologie vypráví, že tady bojovali mezi sebou obři (1.M.6:4), jinde jsme byli na místě, kde byzantský vojevůdce zajal bulharskou armádu a čtrnácti tisícům vojákům dal vypíchnout oči, jen každému stému nechal jedno oko, aby na řetěze vedl ty ostatní oslepené zpátky domů… Pak jsem byl v místech, kde podle pověstí žili Psetolikové, tedy lidé s psími hlavami (Kynokefalos), trvalo nějaký čas, než je lidé přemohli a obydlili tuto krajinu (je to černohorská pověst). Ale jeden se zachránil a stal se svatým 8-) Víte, že podle řecké mytologie Zeus a jeho parta sídlili na hoře Olymp: Kdo ví, co se tu prohánělo za duchy a tehdejší lidé to, co zde viděli, zpracovali do těch příběhů?! Ani sem nebyli křesťané líní vylézt a postavit tady kapli! Asi ne pro parádu, ale proto, aby se zde také chodili lidé modlit. No vidíte, a podle protestantů jsme se neměli jít modlit ani na kozí hůrku... Kolem dokola pod Olympem je samozřejmě několik dalších klášterů... Hodně klášterů stojí na místech, kde se v římské době popravovali křesťané pro svoji víru... Každé to místo mělo svoji minulost, v literatuře jsem našel tvrzení, že žádný kostel, kaple nebo klášter nestojí na svém místě náhodou, ale že jsou přesně tam, kde si to Bůh přál. To je právě to! Že lidé rozeznali ta místa a postavili tady ty církevní objekty. Dnes tu v těch klášterech žijí lidé, kteří se zasvětili modlitbě a ozývají se odtud z hor chvály Hospodinu! Tito mniši konají bdění a organizují se tu poutě, např. jsem viděl, že pod horami byl také klášter, tzv. „Dolní“ a k tomu Hornímu, zasazenému do skály, se chodilo takovou horskou cestou. Sice tu byla silnice a nahoře parkoviště, ale mnoho věřících si zulo boty a šli pěšky touto horskou stezkou přes kameny. Takže jak říkám, tři v jednom: Bdění, návrší a chození 8-) Dokonce v tom Horním klášteře se rozdávají večer deky, aby nebylo lidem zima, ti tu bdí a čekají do rána na bohoslužbu. Kdo nevydrží, může v té dece spát, není problém 8-)
Abych dokreslil důležitost těch konkrétních míst, dodám jednu zajímavost: V době osmanské nadvlády se Turci snažili zničit některé tyto kláštery, to snad pochopíme, že jim šlo o islamizaci obyvatelstva, tak chtěli zničit opěrné body víry (přepisovaly a tiskly se zde Bible, vyučovalo se zde a lidé se v modlitbách posilovali, aby nezradili svoji víru a nekonvertovali). Také mnoho klášterů zničili Benátčané a evropští křižáci, kteří měli zájem obyvatelstvo katolicizovat. Ale co nejde úplně pochopit je, že jak ve 2. světové válce, tak v těch jugoslávských válkách v devadesátých letech střídavě Němci, Italové, Chorvaté a Američané ostřelovali některé tyto kláštery. Proč? Z vojenského hlediska mělo cenu odstřelit nějaký most, železnici, továrnu nebo rádiovou stanici, ale klášter, kde nebyly zbraně a jen se tam lidé modlili? Tyto kláštery nebyly zasaženy náhodou, protože nebyly v blízkosti žádného strategického cíle, byly daleko od civilizace v horách, takže je vidět, že jejich bombardování bylo záměrné. Jediná logika tohoto počínání je v tom, že satan nenávidí tyto (noční 8-) modlitby na místech, která kdysi ovládal, a tak je chce zničit.
No, takže co ty Velikonoce? 8-) Už máme dnes asi mnoho textu, tak to raději necháme na příště 8-) Do té doby se s Vámi loučím pozdravem: „Lidé, bděte!“ 8-)