Má cesta k Pravoslaví VI.
Zatím jsem Vám povyprávěl, jak jsem se dostal k pravoslavné literatuře a také k pravoslavným překladům Písma. V knihách jsem našel zajímavé věci, které mě „chytly“, bavilo mě to číst, ale nechystal jsem se jít podívat do této církve (a už vůbec ne stát se tady členem 8-) Akorát jsem byl předtím v Řecku v jednom kostele a v jedné kapli a jednou v kostele v Srbsku, ale vlastně jsem sem pouze nahlédl: Tyto kostely byly sice otevřené, ale prázdné, neprobíhala tady v tu chvíli bohoslužba…
Nechystal jsem se tedy jít podívat do žádného kostela, ani jsem neměl žádné jiné plány, prostě jsem jenom hledal inspiraci v nějakých knihách, to je celé. Jenže: Zase jednou jsme jeli na Balkán na misii 8-) Tentokráte se jelo do Bulharska do uprchlického tábora, kam nás pozval přímo jeho ředitel. V roce 2015 na jaře jsme se tu seznámili s jedním obyvatelem tohoto tábora, s uprchlíkem ze Sýrie, kurdské národnosti. Povoláním byl učitel a v táboře ho trápilo, že místní děti nemají školu: Stát jim ji nezřídil a ani se nevědělo, do jaké země potom půjdou a v jakém jazyce budou absolvovat školu, tak se zatím vyčkávalo… Tento člověk se rozhodl nenechat to jen tak a začal chodit po táboře, oslovoval další uprchlíky a zjišťoval od nich, kdo by mohl učit jaký předmět. Sehnal pár učitelů, ředitel jim vyčlenil nějaké místnosti v budově bývalé sovětské posádky, začali dávat dohromady děti, ale neměli vybavení a ani vedení tábora, ani stát jim nic neposkytl. V tom nás před bránou tábora na parkovišti potkal tento aktivista, slovo dalo slovo, seznámil nás s ředitelem, vše se domluvilo a šlo se na věc: V Česku jsme udělali sbírku a koncem srpna, tak aby se to stihlo na začátek školního roku, jsme ji sem zavezli: Tabule, křídy, pastelky, sportovní náčiní, sešity a mimo učebnic a lavic vlastně vybavení celé školy. Vybavili jsme místnosti, zahájili oficiálně vyučování a vděční rodiče dětí, které zůstaly ve třídě, nás vodili po táboře, brali nás k sobě do ubikací, vařili nám čaj, měli jsme spoustu rozhovorů a rozdávali jsme jim Evangelia, která jsme do tábora propašovali mezi ostatními předměty 8-) Tam, kde EU financuje své projekty, což byl i případ tohoto tábora, tak se nesmí vnášet Evangelium, protože EU je silně protikřesťanská organizace. Na toto jsme naráželi několik let a vlastně na to narážíme pořád.
Nyní jsme tedy měli svobodný přístup dovnitř tábora, to byla výjimečná příležitost a plně jsme ji využili: Oslovili jsme hodně Syřanů, i Arabů i Kurdů, celkem tak asi dvě stě nebo tři sta. Stačilo některým dát Evangelium, u nich to viděli ostatní a také si žádali, sami nás hledali a prosili o Evangelium. Samozřejmě pro „našeho“ učitele, který nám otevřel dveře, jsme měli celou Bibli: Pro zvláštní osobu zvláštní dar 8-) Když Ji dostal, tak vyvalil oči a řekl nám, že ho ve snu navštívil Ježíš a že hledal Bibli, aby si Ji přečetl. Časem se odevzdal Kristu a začal objíždět další Kurdy po okolí, aby jim sloužil. Protože na cestách přespával v takovém malém autíčku, celý zkroucený, když jsme potom měnili náš minikaravan za větší, ten starý jsme mu darovali, aby měl postel na cesty 8-) Nechtěli jsme to auto prodat, chtěli jsme, aby dále sloužilo Bohu a hledali jsme misionáře, který by takové auto potřeboval. Žádného jsme však nenašli, a tak jsme pochopili, že nemáme misionáře hledat, ale „vyrobit“ si ho 8-)
Na tuto cestu jsme z domova vyráželi ve dvou autech: Část týmu v dodávce se školními potřebami a my s Luckou jsme jeli napřed s tím, že se sejdeme na místě. Měli jsme celkem čas, tak jsem navrhl, že bychom nejeli přímo po dálnici, ale po jiných silnicích podle Dunaje… Splnil jsem si tak dávný sen: V dětství jsme jezdívali do hor v pohraničí, kde v jednom městečku z hospody opadala omítka a pod ní se objevil starý německý název hospody: „Na krásném modrém Dunaji“, což je nějaký valčík od rakouského skladatele. Celé dětství jsem snil, že navštívím ten krásný modrý Dunaj 8-) Tak tedy teď! Samozřejmě Dunaj byl zelený nebo hnědý, všude kolem bylo bahno a štípali nás komáři 8-) Cesta to byla příšerná, to jsem zase jednou měl „dobrý“ nápad! Ani za dálniční známku jsme neušetřili, v Bulharsku si musíte koupit silniční známku. Komárů bylo tolik, že se v noci nedalo spát a přes den nám svítilo slunce do očí a pekli jsme se v rozpáleném autě. Tak jsme vymysleli, že pojedeme brzy ráno, třeba ve dvě nebo ve tři, a jak vyjde slunce, tak to zalomíme a budeme spát do té doby, než se nám slunce dostane nad hlavu, aby nám nesvítilo do očí (jeli jsme na východ). Jednou takhle jedeme, vyšlo slunce, tak jsem zaparkoval v nějaké vesnici (Dolní Milanovac, dějiště populárního filmu Čao inspektore! 8-) a v tom začaly na kostele zvonit zvony. Pochopil jsem to jako pozvání od Boha, tak jsem vešel do tohoto kostela. To se mi stalo osudným 8-) Teprve později jsem zjistil, že to byl kostel zasvěcený Svatému Mikuláši, na jehož svátek jsem se narodil. Podle místní tradice, kdo se narodí na den Sv. Mikuláše, tak tento světec tomuto člověku pomáhá celý život. Asi to fakt nebyla náhoda, že první bohoslužbu jsem zažil právě v chrámu Sv. Mikuláše?!
První moje dojmy z pravoslavné bohoslužby byly tyto: Zaujalo mě, že kostel je narvaný lidmi, to u nás jsou kostely poloprázdné. Druhá věc, které jsem si všiml byla, že se lidé dělí: Vpravo stojí muži a vlevo ženy. To se mi strašně líbilo: Za prvé je to starý židovský zvyk, kdy se takto lidé dělili v synagoze, za druhé mi to přijde praktické, že jako muž stojím mezi muži a nerozptylují mě ženy, které by jinak stály přede mnou… Mohu se tak více soustředit na Boha. Třetí postřeh byl, že děti nejdou do zvláštní místnosti, ale hrají si přímo v kostele, jsou účastny bohoslužeb, hrají si tu s hračkami, jezdí na koloběžce, baví je to tu, chodí sem rády a nikdo z dospělých je neokřikne. Tyto první dojmy jsem zpracoval během asi jedné minuty, a už jsem si všímal, co se děje vepředu. Pozoroval jsem bohoslužbu, všiml jsem si, že kněží a diakoni mají takový prostor za dveřmi pokrytými závěsem, kde je i oltář. Pochopil jsem, že je to obdoba svatyně svatých ze starozákonního svatostánku. V určitou chvíli se závěs roztahuje na znamení, že opona se rozdělila a nám je otevřen přístup k Bohu.
V jeden moment vyšel kněz z této oltářní místnosti, v ruce držel kadidelnici se zapáleným kadidlem, prošel celý kostel a okuřoval jím stojící lidi. Toto jsem pochopil okamžitě a absolutně mě to nadchlo, pomyslel jsem si, jak je to perfektní prvek bohoslužby! Vysvětlím: Co mi dělalo dlouhá léta problém, během toho, co jsem navštěvoval různé církve, to byla lidská příroda: Nevím, jestli Vy to víte nebo dokonce cítíte (já to cítím), pokud ne, najděte si o tom nějaký článek na internetu, ale krátce Vám tu vysvětlím, co se děje s lidmi: Každý člověk ze sebe vyzařuje nenápadně nějaký pach. Ten není možná přímo cítit, že byste to vnímali, ale skrze tento pach se Vám nosem do Vašeho mozku dostane informace o druhém člověku. O co jde? Velice laicky: Tento pach obsahuje feromony, tedy látky, které nesou informaci o Vašem genetickém materiálu. Když se s někým potkáte, ten druhý člověk skrze tento pach (aniž by si to uvědomoval) dostane informaci, jestli máte společné vhodné nebo nevhodné geny k početí potomka, jestli by Vaše děti byly zdravé? Zkrátka, jestli jste vhodný partner pro založení rodiny, jestli jste vhodný rodič Vašeho budoucího potomka. Tento pach hraje hlavní roli při seznamování. Lidé si myslí, že se jim líbí druhý člověk proto, jak vypadá, nebo jak se chová, ale to si fakt jenom myslí, vlastně se orientují podle tohoto jemného pachu. To vysvětluje, proč si dívka o chlapci myslí, že se hezky chová, když se ve skutečnosti chová jako kus dřeva, nebo proč si chlapec myslí o nějaké dívce, že je nejkrásnější ze všech, přitom vypadá úplně normálně, jako kterákoliv jiná dívka vedle ní.
Proto, že se lidé řídí touto jemnou chemií, chovají se značně neracionálně, což potvrzuje jejich okolí poznámkami typu „Cože? Tihle dva? To bych si nikdy nepomyslel!“ Dále to potvrzuje, když po letech manželství se lidé rozvádí, tak se ptají sami sebe, co je mohlo na tom druhém člověku přitahovat, nebo jak to s ním mohli tak dlouho vydržet? Ale mají hezké a zdravé děti 8-) Nebo naopak: Existují všechny důvody pro rozvod, kamarádky to vysvětlí nějaké své přítelkyni, ta to uzná, vše je jasné, a: stačí, že doma najde pohozené manželovo propocené tričko, ucítí tu vůni a všechny racionální důvody pro rozvod rázem padají...
Tato chemie, tyto pachy, tedy hrají roli při seznámení, nejvíce je to vidět u zvířat: Ta k sobě nepřijdou a nepředstavují se, nebo nesledují zevnějšek toho druhého, prostě k sobě přijdou a očuchají se. Mají dobrý čich. My lidé (také takoví živočichové 8-), to úplně necítíme nosem, ale také to funguje, mozek si ty impulsy přebere.
Tyto látky, které vyzařujeme a které o nás vypovídají, co jsme zač, pak mají za úkol různé lidi přitahovat a podobné nebo stejné lidi odpuzovat, jako je to s magnetem: plus a plus se odpuzují, plus a mínus se přitahují. Proto někteří lidé na sebe reagují agresivně, nemohou se snést, jakmile se k sobě přiblíží, okamžitě je mezi nimi napětí nebo rvačka. V opačném případě to funguje tak, že se zamilujete „na první pohled“ (teď už víte, že to nebyl pohled 8-), nebo máte dojem, že toho člověka už jste někdy viděli, nebo máte pocit, že se dlouho znáte…
Ještě taková poznámka: protože Vám jsou nepříjemné ty vůně, které nesou stejné či podobné informace o genech, tak vlastně „smrdíte“ sami sobě, protože vdechujete vlastní vůni, proto máme potřebu umýt se. Např. jdete manželé na túru do hor a zpotíte se. Vůně Vašeho partnera Vám tolik nevadí, ale vlastní vůně ano.
Tyto feromony, o kterých se tady bavíme, působí i konflikty v rodinách: Dejme tomu, že máte doma miminko, narodil se Vám chlapeček. Dáte ho do kočárku, nad kterým se naklánějí tetičky, sousedky, paní v obchodě atd. U některých lidí se dítě rozbrečí, u druhých se cítí dobře a je klidné. Nejvíce se uklidní a je spokojené samozřejmě u maminky. Malé dítě totiž špatně vidí, orientuje se a rozeznává lidi právě podle vůně. Jakmile tedy tento chlapeček pozná svoji maminku podle pachu, má radost, když ta se odněkud vrátí a ono jí cítí… Když chlapeček povyroste a Vy se ho zeptáte, koho si vezme za manželku až vyroste, odpoví, že maminku (protože mu voní nejlépe ze všech žen). Potom povyroste, už je mu třináct let, a když se na něj zeptáte maminky, tak ta odpoví, že je to s ním k nevydržení, pořád se s ní hádá, odporuje, odsekává, nebo za sebou zabouchne dveře a vyhýbá se jí. Proč? No protože v pubertě se chlapci začalo měnit tělo a smysly a najednou dokáže rozeznat, že pach maminky je podobný jeho pachu, stejné geny se odpuzují a chlapce tedy pach maminky odpuzuje (z bezpečnostních důvodů, aby příbuzní neměli spolu děti – dobře to vymyslel Bůh). Stejně tak se nesnáší sourozenci, protože mají stejné geny, tak jejich pachy jim pomáhají odpuzovat se. Dokonce prý, když jsou děti rozdělené po narození od sebe a sourozenci se setkají v dospělosti, tak se také odpuzují, natolik je přírodní pojistka spolehlivá. Takže teď už i víme, proč se děti v rodinách hádají a perou a jsou situace, kdy je musíte rozdělit, vzpomeňte si, kolikrát jste na děti museli zakřičet: „od sebe!“ 8-)
Tak, až puberťák vyroste, zase se to nějak spraví, třeba si najde ženu a potom už se zase s maminkou smíří a vycházejí spolu dobře. To jsou proměny, co? Samozřejmě podobné to mají otcové s dcerami.
Ještě je tu jeden problém v dětství: Že se chlapci špatně učí, protože sedí ve třídě s dívkami stejného věku, a tak si musí přebrat jejich pach, který se line učebnou a bombarduje jejich mozek, a tedy i mysl, a nemohou se přece soustředit na to, co říká učitel, to je snad jasné. Proto v určitém věku se zhorší prospěch chlapců a dívky jej mají lepší. Kultury, kde jsou ve školství rozdělené chlapecké a dívčí třídy, to dělají dobře.
Takže co ty pachy? Kosmetické firmy mají laboratoře, kde toto zkoumají a podle toho vyrábí různé spreje, jedny na to, aby přerazily přírodní pach (antiperspiranty), druhé jsou naopak vyrobeny na bázi feromonů, aby člověk, který se tím nastříká, tak přitahoval zástupce opačného pohlaví. Vznikl z toho takový zmatek, že vědci říkají, že současná vysoká rozvodovost stoupla právě rozšířením používání těchto sprejů: Lidé při seznámení necítili ty pravé, přírodní feromony, buď je nemohli cítit, protože jejich vůni přebili cizí vůní, nebo cítili nepravé feromony, ty uměle vyrobené zase z jiných sprejů… Při seznámení si voněli, než šli na rande, tak se také něčím nastříkali, zase si voněli, ale po svatbě, až když spolu začali žít a večer ze sebe všechno smyjí a cítí konečně tu pravou vůni svého partnera, zjistí, že jim ten člověk nevoní a tedy je ani nepřitahuje. Tito lidé buď spolu nevydrží, nebo nemohou mít děti, vlastně nemají vhodné geny pro početí nového člověka a příroda se brání. Když jdou na léčbu neplodnosti, lékař jim oznámí, že oba jsou podle vyšetření plodní, jen prostě ten pár „nepasuje“ k sobě, prostě „spolu jim to nejde“. A zavinily to ty spreje. Takže stoupá nejen rozvodovost, ale i počet párů, které mají problém s početím, v poslední době vzniklo hodně klinik specializujících se na léčbu neplodnosti.
Můj osobní (nevědecký) postřeh: Rozšířením těchto sprejů se také rozšířil předmanželský sex, protože lidé začali tvrdit: „Nemohu kupovat zajíce v pytli, musím si partnera napřed vyzkoušet“ Do té doby (pamatuji si to z mládí, ještě když se ženy neholily v podpaží a nestříkaly se tolik těmi spreji), když se zamiloval mladík, tak tvrdil: „To je ta pravá, vím to!“ No, věděl to podle toho pachu a nemusel nic zkoušet 8-)
Zajímavost: Nejen spreje přeráží ty vůně, ale např. česnek, pivo nebo tabák. Znám např. manžele, kteří se dohodli, že česnek budou jíst jenom spolu: Pokud ho jedl jen jeden, druhému to smrdělo, ale když ho jedli spolu, tak to potom nevnímali… Stejně tak ženám smrdí muž, který se vrátil ze zakouřeného lokálu a je z něj cítit pivo, ale pokud jdou spolu do společnosti, tak jí to nevadí… Pointa je v tom, že když se vrátí manžel po cigaretě nebo po pár pivech, tak jeho žena z něj necítí tu vůni, která ji na něm přitahuje...
Tak když teď víme, jak fungují ty feromony, tak si představte, že přijdete někam na diskotéku, tam tancují lidé, všelijak se kroutí, více se potí a těmi pohyby více víří ty své pachy kolem sebe… Střídají se v tanci. Takže všechno je jasné: Přijdou sem cizí, vzájemně si neznámí lidé, začnou tančit, potit se, vystřídají různé taneční partnery, každý nasaje vůni každého, no, a koho vůně mu nejvíce „pasuje“, tak s tím asi naváže nějaký trvalejší vztah. A protože některé feromony se přitahují a jiné se zase odpuzují, proto vedle seznámení na těchto společenských akcích také dochází ke rvačkám...
No jo, ale co když nejdete na diskotéku, ale v neděli do církve na shromáždění? 8-) No tam to někdy vypadá podobně jak na tom disco: Úplně nejdříve ze všeho tady hrají „chvály“. Lidé se mají zvednout ze židlí, aby vestoje uctívali Boha. Když to neudělají, tak jim to řekne pořadatel, nebo vedoucí chval, aby to udělali. Pak se začnou pohupovat. Už se začínají potit a vířit ty své feromony. Přihořívá. Pak se přitvrdí: Zahraje se píseň „Chvalte Pána vším, co nám dal: rukama, nohama, bokama…“ a zpěvačka to znázorňuje svým tělem, jak se má kroutit boky a tím vším ostatním. Ostatní to napodobují. Tedy ještě více potu a ještě více víření, feromony putují vzduchem do širšího okolí tohoto kroutícího se křesťana. Přihořííívááá… Pak takoví ti fakt chváliči začnou skákat, tancovat a někdy běhat kolem. Teď už se dost potí a ve vzduchu je čím dál více feromonů, přiihoořííívááá… Pak nějaký vedoucí okřikne ty, co ještě málo křepčí, ať ještě více chválí Hospodina, všechno to tam začne poskakovat, mávat rukama, naběhnou praporečníci a všechny ty feromony, které by chtěly uniknout z davu pryč z místnosti, tak vířením praporů naženou zpátky do davu, to už je koktejl feromonů: Hoří!!! „Stop! To byla poslední chvála, teď se usaďte a poslouchejte kázání“ No to jo: Přítomní jsou rozparádění, zadýchaní, pěkně zhluboka vdechují všechny ty feromony, kterými je prosycen vzduch, cítí jeden druhého, tělesnost má navrch, jaké kázání? Jaké slovo? O čem to tam mluví ten člověk? Pak až přijdou domů, tak si to kázání musí pustit na MP3 nebo na YouTube, aby vlastně zjistili, o čem se tam mluvilo… Všimněte si, že snad všechny sbory si nahrávají nedělní kázání a vyvěšují si je na web.
Jestli se toto někomu z Vás zdá přitažené za vlasy, tak pozdravuji různé umírněné evangelikály, metodisty, puritány a pietisty, kteří asi nevíte, o čem je řeč, ale zkuste se podívat k letničním nebo ke charismatikům, kde jsem toto zažíval několik let pravidelně! Dokonce jsme tady měli semináře na to, jak chválit Boha: Že máme tančit jako David, že si máme s sebou vzít věci na převlečení, až se zpotíme, že si máme vzít příklad z afrických křesťanů, kteří skáčou vysoko do vzduchu atd.
Takže opravdu: Všiml jsem si, že po těchto „chválách“ se těžce soustředím na to, co říká kazatel, myšlenky mi lítají jinde a také jsem si začal uvědomovat, že cítím ty feromony. Např. V Bibli je, že žena nesmí přijít do shromáždění v době menstruace, dnes jsem slyšel názor, že to je Starý Zákon, to už neplatí, dnes máme hygienické pomůcky a taková žena může přijít. No jo, ale když si stoupne přede mne a vyzařuje to z ní, a mně to mate mozek? Nebo co když je na opačném bodu cyklu, v ovulaci? To je asi ještě horší: Zase vyzařuje nějakou vůni z těla, která má přitáhnout pozornost muže (tato vůně dává pokyn „kdy“). Jak jsem na to přišel: Když jsem začal chodit do církve, byl jsem součástí čistě mužské komunity, která, když jsme v neděli zamířili do shromáždění, tak jsme seděli odděleně v první řadě, před námi tedy žádné ženy nebyly. To trvalo rok a půl. Po odchodu z komunity jsem chodil jako běžný člen do shromáždění a na skupinky, tady už byly ženy a poznal jsem, že už to není jako dříve… Když začaly ty blázniviny s tím hopsáním, tak jsem to vyloženě cítil, jak se z lidí vypařují ty látky. Pak přišly ty semináře. Začal jsem si v církvi hledat místo, kde si sednu opodál, aby to na mne nedosahovalo, buď úplně dozadu, pak jsem to zkoušel úplně vepředu anebo na balkóně. Zkrátka věděl jsem to o sobě, že to cítím a vyhýbal jsem se tomu, ale pozoroval jsem i ostatní lidi, jaký to má na ně vliv. Za prvé se chovali jako mírně zdrogovaní, ony ty látky v mozku tak skutečně účinkují. Sám jsem to na sobě cítil, když jsem se toho moc nadýchal, tak jsem se cítil tak nějak… Protože v mládí jsem na sobě zkoušel různé látky, tak si myslím, že jsem docela schopen to rozeznat… Za druhé byli ti lidé nešťastní, protože vyslali ty feromony určené k seznámení, a když nic, celé to vyšlo naprázdno, tak přišla frustrace a propad v psychice: Místo aby šli z církve povzbuzeni, odcházeli v depresi, brečeli tam před vchodem, měli hysterické záchvaty. Emočně se rozkolísali. Mnohokrát jsem byl svědkem takových výlevů. Napřed jsem to moc nechápal, co se to tam u dveří děje, ale pak jsem měl dvě zkušenosti, které mi to objasnily:
Jednou po shromáždění, když jsme jako obvykle šli všichni do vedlejší místnosti na kávu, tak protože ze sálu vedly tzv. „lítačky“, podržel jsem jedné ženě, která šla za mnou, dveře, aby jí nepraštily. V týdnu za mnou přišel pastor, že ta žena za ním chodí, že jsem jí „balil“. Ale já jsem o ní ani nezavadil pohledem, jen jsem jí přidržel dveře, což je normální všude: Na úřadě, v restauraci, v paneláku ve výtahu, v obchodě… Prostě tato žena byla nafetovaná těmi pachy ze vzduchu a pak jakoukoliv událost chápala jinak, jako akt seznamování. Pastor mi přikázal, ať už napříště žádné ženě nedržím dveře.
Jednou zase: Bůh mi dal proroctví pro jednu sestru (to chceme, ne? Aby k nám Bůh mluvil, abychom prorokovali apod. Proto se vzájemně scházíme, aby Bůh jednal uprostřed svého lidu). Zase za mnou v týdnu přišel pastor, že za ním chodí ta sestra s tím, že jsem jí prý řekl, že s ní chci mít dítě. Proroctví, které jsem pro ni měl, se týkalo něčeho jiného, prostě slyšela to, co chtěla slyšet. Zase mi pastor zakázal s ní napříště mluvit. No, to ani nemusel, už bych za ní nešel…
A teď si vezměte, že nás tam bylo asi 200 a takové věci se určitě nepřihodily pouze mně. Představte si, že více sester chodilo za tímto pastorem, že nějaký bratr řekl nebo udělal to a jiný bratr zase tamto... Nakonec tento pastor prohlásil (v soukromí), že svůj sbor postaví na rodinách, že tam vlastně svobodné lidi nechce – no, to se mu nedivím, jestli mu dělali takovéto potíže. Dnes chápu, že za tím vším stály ty feromony, látky, které způsobují, že se lidé chovají neracionálně. Ty rodiny už měly vše vyřešené, tak tolik nepsychovaly...
Možná Vy pocházíte z klidnějších sborů, kde se takto nekřepčí, jako to bylo u nás, ale stejně: Je u Vás pořádně vyvětráno? Ne? Stojíte muži a ženy odděleně? Ne? Jak dlouho běží chvály? Vlníte se během nich, či se pohupujete? Potíte se? Feromony se uvolňují, šíří vzduchem a dělají svojí práci. Pokud je to u Vás ve sboru v pořádku, tak co cesta přeplněným autobusem či vlakem? Co pobyt v čekárně u lékaře? Co návštěva sportovních nebo společenských událostí? Je to všude, létá to vzduchem, dávejte si pozor!
Taková zajímavost: Víte, kde to není? Na koupališti: To je paradox: Ačkoliv tu jsou téměř nahé ženy, oblečené pouze do bikin, chlapy to tolik nerozdráždí, protože ty ženy skočí do vody a spláchnou ze sebe ty feromony, takže nejsou cítit 8-)
No já tedy chápu, že je to téměř všude, třeba v kině, v divadle nebo v tělocvičně, tam koneckonců nemusím chodit, ale proč by to mělo být v církvi, kam tedy rozhodně chodit chci?! Docela jsem s tím bojoval a v církvi jsem si vždycky hledal, jak si sednout, abych se těm závanům vyhnul.
A teď se vžijte do té situace, když jsem se tímto trápil několik let a najednou jsem v pravoslavném kostele viděl, jak kněz okuřuje kadidlem lidi: No to byla pro mne prostě bomba! Geniální: Kněz ovoní kadidlem všechny přítomné, čímž se zneutralizují ty jemné zápachy. Takže účinek je dvojí: Muži a ženy nevnímají vzájemně ty pachy, které by je k sobě vábily a za druhé, pokud stojí rodina spolu, tak ten puberťák, kterého irituje vůně jeho mámy, tak ji najednou necítí a mohou v pokoji existovat vedle sebe!
Tak co jsem tady viděl dále: Ženy si při vstupu do chrámu nasadily šátky na hlavu. Když jsem byl ještě v Apoštolské církvi, tak tam to v Čechách nebylo běžné, ale na Moravě jsem to viděl. Někdy kolem toho byly spory, jestli to ještě dnes platí? No, je to v Bibli, ne? Také jsem zažil, když třeba do nějakého sboru přišly ženy z Ukrajiny, tak ty nosily šátky a někdy to naučily i ty Češky. Takže v některých letničních sborech to bylo, v jiných zase ne, v pravoslavných chrámech je to běžné všude, tedy u vdaných žen. Podle toho poznáte, která je vdaná a která svobodná. V tom to zase ty Ukrajinky přehání, že to dávají i malým holčičkám. Nosí to tudíž i mladé svobodné dívky, kdo se v tom má potom vyznat?
Dále jsem si v kostele všiml, že lidé si neklekají, ale klaní se do pasu, u toho se dotýkají pravou rukou země. Teď trochu přeskočím chronologii, abych Vám popsal, jak mi Bůh sám odpověděl, proč se to tak dělá: Později jsem to viděl vícekrát na svých cestách, ptal jsem se na to věřících, ale akorát mi řekli, že se nekleká proto, že je neděle, a to je oslava vzkříšení, tedy radost, klečení je symbol ponížení, ale tento den byl Kristus pozvednut. Klečí se při jiných příležitostech, např. během bohoslužeb, které se konají v jiné dny, než je neděle, ale potom fest: Klaní se až čelem k zemi, podobně jako muslimové v mešitě, ale odtud to nepochází, pochází to ze Starého Zákona, tady čteme, že se při klanění patriarchové dotýkali čelem země.
Ale to s tím klaněním mi tu nevysvětlili. Ptal jsem se Boha a odpověděl mi: Jednou jsem na poli viděl zemědělce, jak něco vybírá ze země. Vypadal přesně tak, jako ti lidé v tom kostele: Stál, ohýbal se do pasu a pravou rukou se dotýkal té země a těch plodin, které vybíral. V tom mi došlo, že Bůh proklel Adama (člověka), za to, že uposlechl hlasu ženy, a proto musí v potu tváře dobývat svůj chléb ze země. Už nemáme rovnocenný vztah s Bohem, jako před pádem, tak teď musíme vybírat ze země třeba brambory, nebo v lese houby. Podobně člověk hledá spojení s Bohem, že se před Ním takto klaní. Co žena? Tu zase proklel Bůh tím, že bude v bolesti rodit syny. Sám jsem viděl, když jsme čekali syna, jak na moji manželku přišly porodní bolesti: Zkroutila se přesně takto, že se prohnula v páteři a držela se pravou rukou země… A ještě si představte tu situaci s tím hadem, kdy Evě nabízel ovoce: Většinou se to zobrazuje, jako že leze po stromě a ona se natahuje rukou nahoru, ale v Bibli není napsáno, že to ovoce utrhla, ale vzala. Co když had lezl po zemi a podával jí to ovoce? Nebo co když prostě ovoce leželo uzrálé, spadlé pod stromem a Eva se pro ně shýbla, aby je sebrala? V obou případech by se zase přesně takto poklonila k zemi a rukou by se dotkla ovoce. A to vlastně had chtěl, aby se mu Eva poklonila, že? No zapojte fantazii, nemůžete jen slepě věřit těm katolickým obrazům nebo ilustracím z dětské obrázkové Bible 8-) Takže tímto pokloněním k zemi, které Eva udělala, jsme ztratili Ráj a tímto pokloněním Jej zase získáváme nazpět, stejně tak, jako když třeba upustíte klíče, tak se také ohnete a rukou je ze země seberete. Takže někdo ztratil klíče a musel se pro ně sklonit, někdo jiný ztratil pětikorunu do nákupního vozíku a také se pro ni sklonil, ale všichni jsme ztratili Ráj…
Další věcí, které jsem v kostele nerozuměl, bylo, že ti kněží a diakoni mají všelijaká roucha, dělají různé úkony, pozvedají ruce, pozvedají Bibli, potom kalich, pak zase svíce a dělají rukama nějaká znamení, pak rozhrnují ten závěs mezi oltářem a lidem, pak si kněz vymění roucho nebo mitru na hlavě, pronáší různé modlitby, u toho různě pozměňuje hlas atp. Celé mi to přišlo jako nacvičené divadelní představení. Potom jsem však nad tím přemýšlel a uvědomil si, kolikrát my hrajeme různé divadlo. Třeba když jsem se ženil: Musel jsem se navléct do kostýmu a uvázat si kravatu, vyfasoval jsem scénář, takový papír, abych se podle něj naučil, jak všechno půjde po sobě, abych to pak nespletl: Jak kdo a s kým půjde v průvodu, jaké mám u toho dělat kroky, jaké dodržovat tempo, v jaké chvíli si kleknout, v jaké chvíli si sednout, kdy se postavit, kdy políbit nevěstu, kdy jít podepsat nějakou knihu, kde mám mít prsten, kdy ho vzít a nasadit nevěstě na ruku… Potom byly rituály s focením, na hostině byly rituály s polévkou, s dortem, pak bylo další divadelní představení: Společenský tanec: Napřed s nevěstou, pak s tchýní, nevěsta s tchánem, pak všichni svatebčané kolem nás a my uprostřed a já nevím co všechno ještě… Ostatní svatebčané také jeli podle scénáře: Též, co si vzít na sebe, jak se zařadit do průvodu, podle jakého schématu se rozesadit v kostele, kdy mají tleskat, kdy se modlit, kdy zpívat, kdy blahopřát, jak se poskládat na společnou fotografii, potom jak mají seřadit svá auta do kolony, pak byly ještě nějaké ceremonie v restauraci, než si konečně mohli sundat sako, rozepnout košili, povolit kravatu a konečně se vymanit ze zasedacího pořádku a jít se s někým pozdravit a dát si limonádu ve výčepu. No totální divadelní představení, plné rituálů!
A nejsou to pouze svatby, ale všelijaké maturitní plesy, promoce, pohřby, nebo třeba Vánoce: Štědrovečerní večeře, rozbalování dárků... Život člověka je plný rituálů, a to i těch malých, každodenních: Čištění zubů v určitý čas, ranní káva nebo čaj (ranní cigareta 8-), nedělní oběd, večerníček před spaním, prostě cokoliv, co jste si v životě zavedli a držíte se toho a když je něco jinak, tak z toho můžete být rozhození… No, tak proč ne rituály během bohoslužby?
Naštěstí v kostele u dveří zde prodávali dost literatury na tato témata, takže ještě jsem tu nakoupil a začal studovat ty pro mne nepochopitelné věci, takže jsem se dozvěděl, jak je to s těmi rituály, co ta roucha a to všechno: Začnu u těch rouch: Jak už jsem napsal dříve, křesťanství vychází ze židovství, a tam jasně měli kněží roucha a mitry (např. se o tom dočtete v knize Leviticus) – prostě první křesťané byli Židé a nepřestali s těmi zvyky a Božími nařízeními, pořád si na bohoslužbu oblékali roucha a mitry a dělají to dodnes. My se také oblékáme podle různých příležitostí: Do práce si bereme montérky, na spaní pyžamo, do lesa maskáče, na bazén plavky, na vaření zástěru atd. No, tak si i kněz na bohoslužbu bere roucho. Ta roucha jsou různých barev, každá symbolizuje něco jiného, proto si na různé bohoslužby kněz obléká třeba roucho jiné barvy, anebo se uprostřed bohoslužby převlékne a nasadí si jinou barvu… Hlavně to roucho má zakrýt tělesnost, představte si, že by tam stál ve vypasovaných džínách a byl mu vidět třeba naditý poklopec, nebo v kraťasech a byla by mu vidět lýtka…
Rituály: To jsou ve skutečnosti „pracovní postupy“. Postupy musíte dodržovat třeba v matematice, chemii, při práci v továrně nebo na stavbě, bez postupů to zkrátka nejde. Během liturgie pak tyto postupy – rituály zajišťují, že se na nic nezapomene, nic se nevynechá. Takže během každé bohoslužby se Církev modlí za nemocné, vězněné, cestující, za přítomné křesťany, za všechny křesťany, za obyvatele toho města, kde kostel stojí, a za všechny lidi. Např. mě nadchlo, že každou bohoslužbu se shromáždění modlí za vládu, za v moci postavené. V Bibli stojí, že takto se máme modlit „předně“ (hlavně): 1.Tim.2:1-4, ale kdo to dělá? Vymetl jsem mnoho církví a modlitebních skupinek, ale viděl jsem to málo: Občas si na to někdo vzpomněl, že se to má, tak se rychle pomodlili za vládu, a šlo se dál… V Pravoslavné Církvi se takto modlí nejen během každé bohoslužby, ale dokonce mají lidé doma takové modlitebníky, ve kterých je to také, takže kdo se modlí podle této knížečky, tak se za vládu modlí každé ráno. Ale co mě absolutně nadchlo, to je, že během každé bohoslužby se zde modlí za cizince, za příchozí (migranty): Tím, že jsem život zasvětil službě cizincům, toto mě hodně zasáhlo! Kolik jsem prochodil církví a přinášel tento biblický důraz, nezapomínat na cizince (Žd.13:2 – v originále filoxenia, tedy láska k cizincům), ale téměř nikde mi nerozuměli, o čem to mluvím, někde to uznali z hlediska teologie, ale prakticky to nechtěli uchopit, a tady se za ně modlí každou neděli! A nejsou to modlitby podnícené nedávnou uprchlickou krizí, tyto modlitby jsou součástí liturgie již po dvě tisíciletí...
Nejen, že se v Pravoslavné církvi za cizince modlí, ale na Balkáně jediné křesťany, které jsem viděl, že nějak pomáhali uprchlíkům, tak to byli právě pravoslavní. Oslovil jsem několik protestanských sborů, ale nechtěli do toho jít, pouze jeden v Řecku, ale také nás odmítali několik let, než prostě uprchlíci vkročili do této církve a už nemohli couvnout… Pak jsem viděl na jedné štaci nějaké Američany, kteří se sem přijeli vyfotit s uprchlíky, udělali si nějakou reklamu, pravděpodobně vybrali v USA na základě těchto fotek peníze, ale už se tu neobjevili... V Bulharsku jsme zažili letničního pastora, který si vytiskl vizitku, že je expert na uprchlíky, nechtěl se s námi spojovat a když jsme poslouchali jeho kázání, tak ve svém sboru řekl, ať nikdo nechodí za uprchlíky, že to musí on sám. Bral na to nějaké dotace, ale žádnou činnost jsme neviděli, že dělal. Takový vtip: On nám řekl, že jezdí do uprchlického tábora každou neděli ve dvě odpoledne. Kdo zná tyto kultury ví, že Arabové touto dobou spí, začnou fungovat až tak kolem páté šesté, ale naplno se probudí, až když vyjde měsíc. Šli jsme tedy ve dvě na bránu toho tábora (kde bylo uvnitř totálně mrtvo) a ptali jsme se vrátného, jestli už tu byl ten pastor (expert 8-), ale on nám řekl, že tam nikdo nechodí. Mysleli jsme si, že nám vrátný špatně rozuměl, tak jsme tam čekali, než jsme pochopili, že nám vrátný dobře rozuměl, jen nám prostě řekl, že tam nikdo v neděli odpoledne (a ani nikdy jindy) nechodí. Jinde mám z balkánských zemí fotografii před jedním katolickým kostelem, kde stojí cedulka v arabštině: „Zákaz vstupu do církve!“ Vedle toho jsem na hranicích zažil pravoslavný kostel, kde nechávali odemčeno, aby se uprchlíci mohli schovat před deštěm nebo sluncem, věřící jim sem nosili oblečení… Ve vedlejší vesnici jsem viděl, jak lidé vytahují před domy hadice, aby se mohli kolemjdoucí uprchlíci napít, zvali je domů umýt se a odpočinout… Srbské noviny pravidelně uveřejňovaly seznam vesnic, které se vyznamenaly v humánním zacházení s uprchlíky. Také jsem tu viděl jakousi pravoslavnou „charitu“, která pomáhala uprchlíkům… Zároveň tyto noviny uveřejňovaly seznam osob, které nějak ublížili uprchlíkům, např. předražený taxíkář, lokální politik, který si na antimigrantských heslech budoval kariéru atd. V dalším příhraničním městě se nás zdejší pop zeptal, co tu děláme. Odpověděli jsme, že oslovujeme uprchlíky Evangeliem, někde na zelené hranici, v lese a v příkopech... Hned zavolal z kostela jednoho muže, představil nás, že to je velitel místní policie a že se před ním za nás zaručuje, kdyby byl problém, ať to tento šéf vyřeší – samozřejmě tuto zelenou hranici kopírovali místní policisté a mohli by nás vykázat z prostoru, takže tato nabídnutá pomoc nám přišla velice vhod. Tolik křesťané, jinak tu pomáhalo hodně lidí, buď sekulární, nebo muslimové.
Sekulární lidé a muslimové měli své motivy, ale co se týče křesťanů, dlouho mi to nedávalo smysl, proč jsem na Balkáně viděl takový rozdíl v přístupu k uprchlíkům mezi protestanty, katolíky a pravoslavnými. Vysvětlilo se to právě tím, když jsem zjistil, že určitá část pravoslavných bohoslužeb je věnovaná cizincům, modlí se zde pravidelně za příchozí... Pro mne jako misionáře mezi cizinci je samozřejmě toto zajímavé.
Když jsem tak přemýšlel o těch rituálech, které jsem tu uviděl, nebo o tom, že bohoslužba připomíná divadlo či nacvičenou scénku, tak jsem si vzpomněl na jednu charismatickou konferenci, kde jeden řečník na pódiu postavil stůl, vyndal nějaké hrnce a předváděl tu cosi, a řekl: „Proč to dělám? Protože je vědecky dokázáno, že člověk si pamatuje více to, co viděl, než to, co slyšel, proto si většinu kázání nepamatujete, ale zapamatujete si toto mé kázání, když ho doprovodím nějakou ukázkou.“ Měl pravdu: Už si nepamatuji na ty ostatní řečníky, kteří tam pouze mluvili, ale toto kázání si pamatuji dodnes. Je to stejné jako s dětmi: Můžete jim stokrát říkat, co mají udělat, ale neudělají to, ale když to vidí na Vás, co děláte, tak to budou opakovat. Maminka nebo učitelka, když dítěti řeknou: „Zopakuj, co jsem teď řekla“, tak si fakt nevzpomenou 8-) ale pak si tatínek nalije vodku a synátor hned běží do kredence pro skleničku, že chce také 8-) Prostě to viděl. Děti napodobují jak rodiče, tak své vrstevníky nebo pohádkové bytosti, které znají z animovaných filmů (proto se v nich často zobrazuje králíček, jak rád jí mrkvičku, aby děti jedli zeleninu 8-) Takže tímto se tedy vysvětluje, proč se kázání v kostele doprovází různými úkony: Dokonce nejen, že je vidíte, ale sami se jich účastníte, takže to máte zažité.
No schválně: Kolik jste v životě slyšeli kázání a kolik z nich si pamatujete? Většinou je to tak, když jeden z manželů zůstane doma a druhý se vrátí z bohoslužby, padne otázka: „O čem tam mluvili?“ a odpověď? „No já moc nevím“ 8-) Vidíte, člověk to zapomene ještě cestou domů.
Zrovna nedávno jsem poslouchal v rádiu pořad, kde se povídalo o řeči těla: Při komunikaci s druhým člověkem hraje roli tělo 55 %, tón řeči 38 % a mluvené slovo pouze 7 %. Tím se vysvětluje, proč během bohoslužby ten kněz, jak ukazuje něco svým tělem, tak i mění tón řeči: Je to jiné, když se za něco prosí, jiné, když se děkuje, jiné, když se Bohu provolává sláva, jiné, když jsou přímluvné modlitby, jiné v kázání a zase jiné při čtení z Bible. A úplně jiné při oznámeních…
S tou řečí těla a s tóny to vidím např. v tělocvičně: Nějaká trenérka předcvičuje, zároveň vydává pokyny a u toho mění hlas, čímž udává tempo a mění cviky. Před ní cvičí několik žen a dívají se na trenérku, co dělá a podle jejího hlasu buď zrychlí, zpomalí, nebo změní prováděný cvik…
Takže dává smysl, že kněz během bohoslužby mění tón hlasu, ale dává smysl i to, proč kombinuje mluvené slovo (vzdávání chvály, provolávání slávy, poděkování, prosby, přímluvy, výzvy a kázání) s nějakými úkony těla, jako pozvedávání rukou, pozvedávání Bible, Kalicha či Kříže, úklony, procházení chrámem, někdy je to obcházení chrámu, pak je tu vycházení a vcházení dveřmi mezi oltářem a shromážděním… Někomu to připadá jako divadelní prvky, ale v životě je to běžné, např. když jsem pracoval na stavbě, tam byl takový rámus, že jsme si museli vypracovat systém znaků, abychom si vzájemně rozuměli. Takže tu byly znamení pro jeřábníka, aby pochopil, kdy má zvedat břemeno nahoru, kdy ho spouštět dolů, kam se má točit, pak tu byla znamení pro bagristu, pro řidiče nákladních aut atd. Samozřejmě také jsme měli znamení mezi sebou, která upozorňovala, že se blíží mistr, aby si všichni rychle nasadili helmu, schovali láhev rumu apod. 8-)
Různá znamení používají třeba námořníci, když spolu komunikují z lodě na loď, protože by se neslyšeli, tak si mávají předem naučenými pohyby rukama a praporky. Nebo na fotbale uvidíte, že rozhodčí hráčům ukazuje rukou a kartou nějaké posunky, kterým všichni rozumí, také trenér na dálku komunikuje s se svým týmem pomocí posunků.
Námořní plavba i sportovní hry existovaly dříve než Církev, toto značení pomocí rukou a různých pohybů je hodně staré... Jestliže se vrátím k tomu pořadu v rádiu, kde říkali, že mluvené slovo je pouze 7% komunikace, tak si představte typické protestantské kázání, kde kazatel pouze mluví... Asi proto jsem jich dost viděl, jak křičeli, mávali rukama apod. Potřebovali to zpestřit, ať tam lidi neusnou 8-)
Tak co jsem ještě zažil v tom vesnickém kostele? Uviděl jsem tu samozřejmě hodně nových věcí najednou, takže to byla taková exploze zážitků, z nichž některé jsem pochopil okamžitě, těm pak, kterým jsem nerozuměl, o tom jsem si potom zjistil buď z knih nebo jsem se ptal věřících a hlavně Boha, ale hlavně, co mě tu zasáhlo, bylo, že jsem cítil Ducha Svatého, jak jedná. To mi bylo divné: Jak může Duch Svatý působit uprostřed všech těch ikon a skříněk s ostatky svatých?!
Rozhodl jsem se to prozkoumat. O tom, co jsem zjistil, Vám napíši zase někdy příště dopodrobna.
Tak. Vyšel jsem z kostela, připojil se k Lucce, abych se také trochu vyspal a jeli jsme dál. Řekl jsem o všem Lucce, jak to bylo zajímavé a dohodli jsme se, že cestou ještě zkusíme nějaký kostel, ale protože pak už jsme byli v Bulharsku, tak se nám to nepodařilo, tady byly všechny kostely, které byly po cestě, zamčené. Ale rok nato jsme měli štěstí v Makedonii, o tom také napíši příště.
A ještě jednoho požehnání se mi ve vesnici dostalo: Tady je totiž na Dunaji taková soutěska, jmenuje se „Železná vrata“ – takže nakonec jsem přece jen zažil ten vysněný modrý Dunaj 8-)