Má cesta k Pravoslaví III.
Pokračujeme v našem vyprávění, jak jsem se dostal k pravoslavné církvi. Předem řeknu, že za to může misie! 8-) Takže v roce 2007 mě Bůh povolal k misii, asi rok jsem se v tom všelijak plácal, nevyznal jsem se v národech, kterým mám odteď sloužit, neměl jsem Boží Slovo v jazycích, kterými tyto národy hovoří, a vůbec jsem nevěděl, jak začít. Myslel jsem si, že misie vychází z církve, takže odtud jsem také chtěl začít: Svěřil jsem se pastorovi, ten mi dal kontakty na nějaké misijní organizace, slíbil, že při svých zahraničních cestách zkusí najít nějaké Bible v různých jazycích a také slíbil, že mě bude sbor podporovat finančně. Hezky se to poslouchalo, nějaký čas jsem tomu i věřil, ale potvrdilo se staré české úsloví: Sliby = chyby.
Dnes už vím, že misie vychází z Boha, takže u Něj musím hledat výchozí bod. Tady je nejen začátek, ale také proces i cíl misie. Dnes už také vím, že misie vychází z Církve, a ne z církve, jestli tedy rozumíte tomu rozdílu: Církev s malým „c“ a Církev s velkým „C“.
Církev s malým c, to je nějaká místní církev, resp. regionální, má nějaké konkrétní místo, nebo je to denominace, která působí na vícero místech… Církev s velkým C je všude, nejen na celé zemi, ale všude ve vesmíru. Její část je v nebi (Bůh, andělé a svatí, kteří zde již žijí) a dokonce je Její část i v pekle, kde se někteří ocitli a snad je ještě naděje, že i odtud budou zachráněni, ale to je složitější teologie, do které se dnes nebudeme pouštět. Minimálně se snad shodneme, že ne všichni křesťané jsou spaseni, a tedy i část křesťanů je na tomto místě 8-(
Církev s malým c má nějaké lokální zájmy, např. co se bude dělat v létě v „našem“ městě na sídlišti. Církev s velkým C má globální zájmy, tedy všude ve světě, i v celých dějinách a až na věčnost.
Církev s malým c má určitý počet členů. Do Církve s velkým C patří všichni křesťané nejen celého světa, ale i všech dob.
Církev s malým c má určité duchovní dary, poznání, možnosti a také svá omezení. Církev s velkým C má všechny duchovní dary, veškeré poznání, neomezené možnosti a žádná omezení.
Církev s malým c je součástí mnohem větší Církve s velkým C. Církev s velkým C není součástí ničeho, protože převyšuje všechno.
Církvi s malým c vládne nějaký potentát, biskup, předseda, rada starších apod. Církvi s velkým C vládne Bůh: Otec, Syn a Duch Svatý.
Církev s malým c má nějaký objem financí, určitý rozpočet, se kterým pracuje. Církev s velkým C disponuje bezednou Boží pokladnou 8-) Bůh, který je nade vším, pak vládne nejen této své Církvi, ale všemu stvoření, patří mu veškerý duchovní i materiální svět. Takže lepší je na misii vyrazit s Bohem, než s nějakou organizací 8-)
To, že Bůh vládne všemu, nejen své Církvi, je vidět na tom, že si používá i lidi, kteří nejsou v Církvi, i lidi, kteří jsou proti Církvi. Tak např. v Bibli čteme, že Židé po ukamenování Štěpána vyvolali pronásledování, křesťané se rozprchli po okolí a kam přišli, šířili Slovo Boží. Rozšířila se tímto Církev, rozrostla se a zahrnula i pohany, a to díky nepřátelům Církve. Apoštolové cestovali na lodích, které také nepatřily Církvi, jejich majitelé byli nějací obchodníci... A na těchto lodích nám do Evropy přivezli Evangelium, Bůh tedy použil i majetek (dopravní prostředky) nevěřících lidí. Dokonce Bůh použil nejen nevěřící nebo nepřátelské lidi, ale i hady, lvy, velrybu, kamení, počasí, nebo třeba osla, který promluvil lidským hlasem k prorokovi. To vše čteme v příbězích Starého Zákona. Sám mám s tím také zkušenosti, že Bůh může jednat i vně své Církve: Kolikrát mi dal nevěřící člověk, nekřesťan, proroctví, které bylo od Boha, možná aniž by si to uvědomoval... Dostal jsem dobrou radu třeba od muslima (nebo jídlo, nebo pomoc na cestách, třeba tam, kde nás odmítla ubytovat církev za peníze, tak nás ubytovali muslimové u sebe doma zadarmo), občas mám nějaké peníze (na děti) od státu, který také rozhodně není křesťanský atd.
Takže k misii potřebujeme tu Církev s velkým C, která Ti pomůže. Církev s malým c Ti také může v něčem pomoci, ale také Tě v něčem může zbrzdit, zastavit nebo omezit, odradit nebo otrávit, vzít Ti potřebnou energii: Žijí si svým životem, chtějí se scházet v nějakých místnostech, chtějí tam mluvit a poslouchat nějaké „slovo“, tedy kázání. Pro okolní svět toho až zas tolik dělat nechtějí, hlavně potřebují členy, aby jim dávali peníze a ve skutečnosti nemají moc zájem, aby jim nějaký člen odešel, třeba právě na misii. Peníze také potřebují pro sebe, na svůj provoz, tak je nechtějí investovat někam mimo, vně sboru, třeba na Tvé cesty nebo na Bible, které se mají rozdat. Mají své vize a plány, které se nemusí potkávat s Tvými vizemi a plány… V něčem se potkávají, v něčem se zase rozcházejí… Vize a plány, které do Tebe vložil Bůh, jsou však plně v souladu s posláním Církve, Té s velkým C, to je jisté!
Takže snad mi sbor či organizace poskytli nějaké Evangelium v angličtině, které měly od svých amerických partnerů, ale určitě mi ze zahraničí nesehnaly ty jazyky, které ke své službě potřebuji. Ty jsem pak sehnal přes jiné Boží služebníky, kteří pracují v různých zemích, překladatelských a vydavatelských společnostech.
Nakonec jsem pochopil, že misijní povolání jsem dostal já, tak za něj musím převzít zodpovědnost také já. Lidi z mého církevního prostředí mají zase jiná povolání, tak se soustředí na tato. Proč by se starali ještě o mne?
Začal jsem si tedy shánět informace, kupovat knihy o národech, abych porozuměl lidem, ke kterým mě Bůh posílá. Začal jsem vyhledávat překladatelské společnosti, abych je oslovil a získal od nich Evangelia. Navštěvoval jsem jazykové kursy, které jsem si sám hradil. Rady a pomoc jsem začal hledat u jiných misionářů, kteří v tomto směru už jsou dále než já, a také dále, než lidé nebo i vedoucí ze sborů nebo z organizací…
Konečně se to tedy nějak pohnulo, měl jsem něco do začátku a začal jsem navštěvovat příslušníky různých národů, komunikovat s nimi, nabízel jsem jim Evangelium, ale i určité služby, jako třeba pomoc s doučováním dětí, výuku češtiny, doprovod na místa, kde by se sami nedomluvili (úřady, lékař, autoservis, zámečnická dílna, realitní kancelář apod.). To se psal rok 2008.
Soustředil jsem se na cizince žijící v Česku, ale pak se do toho nějak přidaly i zahraniční výjezdy. Původně se mi do toho nechtělo, nic jsem nevyhledával, nikam se mi nechtělo, ale Bůh, jak je vidět, měl se mnou i tento plán: V roce 2009 mě oslovila jedna misionářka, ať s ní jedu do Rakouska do uprchlického tábora. Neměl jsem ani zájem, ani peníze na cestu a pobyt. Ona na mne však naléhala, že se jí přihlásilo několik mladých dívek, které ovládají angličtinu, a potřebuje nějakého muže, který je schopen se domluvit rusky, protože většina uprchlíků v táboře jsou rusky mluvící z různých postsovětských republik. Také je třeba, aby ty dívky doprovázel nějaký muž, jak do města, tak mezi samotné uprchlíky, aby si na ně někdo nedovoloval… Požádala mě tedy, abych jel, a ještě mi tento výjezd zaplatila. Viděl jsem, že mě potřebuje, tak jsem se nechal přesvědčit…
Tento výjezd byla zlomová událost v mém životě a já pochopil, že ke službě doma, tedy cizincům v Česku, mi přibyla ještě (občasná) služba v zahraničí. Obě moje role se tu naplnily, jak ochránce žen, tak tlumočník do ruštiny, kterou jsem vlastně až tady začal „oprašovat“ – od ukončení školy v roce 1991 jsem ji vlastně nepoužil a ani jsem si nepomyslel, že ji ještě někdy budu potřebovat. Nejedná se o Rusy jako takové, těch jsem potkal za dobu, co misijně působím, minimum, asi dvě ženy v uprchlickém táboře a dva muže a pár nějakých babiček ve sboru, ale je to univerzální jazyk ve velké části světa. S jeho pomocí jsem se domluvil nejen s obyvateli bývalých sovětských republik, ale v mnoha případech i s Mongoly, Číňany, Vietnamci, Turky, Kurdy, Araby, Němci, Poláky, Bulhary, Maďary, Afghánci a s Afričany… Někdo tvrdí, že se všude domluvíte anglicky, není to pravda, se všemi těmito lidmi, které jsem potkal a zde vyjmenoval, se nešlo domluvit anglicky. Myslím, že teprve ten, kdo umí i rusky i anglicky, tak se domluví ve většině světa, ale to není můj případ, proto si s sebou na výjezdy vozím angličtináře 8-) ale potřebuji i němčináře, francouzštináře a další...
Na tomto výjezdu jsem se také seznámil s dalšími misionáři, se kterými jsme v příštích letech spolupracovali, s některými se stýkáme dodnes… Další věc, kterou mi tento výjezd ukázal byla ta, že jsem tady u sebe objevil organizační schopnosti, ale samozřejmě jako něco nového v mém životě jsem to musel ještě pár let „pilovat“ 8-)
To bylo léto, a už v zimě jsem se vrátil na stejné místo jako vedoucí svého prvního výjezdu, který jsem pořádal ještě s kamarádem, asi pro 5 lidí…
V roce 2010 přijal sbor, který jsem navštěvoval, vizi, že budeme dělat misii v centru EU, v Belgii. Protože pastor věděl, že už nějak sloužím cizincům, vyzval mě, ať jedu s nimi, ať seženu nějakého překladatele do holandštiny a ať vezmu nějaké Bible v rozličných jazycích, protože ve městě, kam se pojede, je také uprchlický tábor. Místní pastor přijal, že tam má sloužit, ale nevěděl co a jak, byl na tom podobně jako já před třemi lety…
Přivedl jsem tedy jednu sestru, která nám překládala z a do holandštiny, napakoval balík Biblí a jelo se, dokonce dvakrát: Jednou v zimě a pak ještě ten rok na podzim. Místní pastor byl vlastně misionář, který se sem přistěhoval z Jihoafrické republiky. Tím se také vysvětlilo, proč měl na srdci uprchlíky z místního tábora, jinak evropští pastoři z okolí o ně nejevili zájem.
Celkem nás jelo asi 10, Češi a Slováci a pak ještě nějací Američané, co byli navázáni na náš sbor… Také nějací Rusové a Ukrajinci, protože jsme byli pražský sbor, a v Praze žije hodně Ukrajinců a nějací Rusové, tak snad všechny pražské sbory mají nějaké mezi sebou…
Tady jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna polovina týmu dělala evangelizaci ve městě mezi Belgičany a druhá polovina jsme chodili za uprchlíky, tedy za cizinci. Stal jsem se vedoucím této skupiny, a znovu se projevily mé organizační schopnosti: Chodil s námi místní pastor, tedy ten misionář, kterého jsem „zaučoval“ – jak se seznámit s lidmi, jak s nimi pohovořit, jak nabídnout Evangelium… Dále s námi chodila jedna Belgičanka, která uměla francouzsky, protože v táboře bylo hodně Afričanů. Pak byla mezi námi sestra, která uměla persky a Ukrajinka, která byla taková nejistá, že je poprvé, neví co a jak a neumí anglicky… Tak jsem si ji vybral do týmu a za chvíli už byla jako ryba ve vodě, v táboře samozřejmě bylo hodně rusky mluvících… No, takže i já jsem se domluvil 8-) Dokonce asi tři babičky z místního sboru řekly, že jsou vlastně Rusky, že je do Belgie odvezli nacisté na práci, když jim bylo asi 15 let… Po válce se nemohly dostat domů a zůstaly zde… Američany jsem si do týmu nevzal, uprchlíci je nemají rádi, vlastně mnoho z nich je na útěku z vlasti právě kvůli zahraniční politice USA.
Ještě krátce k těm Belgičanům, které oslovovala naše druhá skupina: Jednalo se většinou o narkomany, lidi s homosexuální orientací a o psychiatrické pacienty (obraz EU 8-). Místní pastor, ten Afrikánec, nám vysvětlil, že obyvatelé Belgie trpí tím, jak kdysi měli kolonie v Africe, tak tam dělali velké zločiny, mnoho krveprolití (ještě v padesátých letech 20. století vystavovali v Bruselu v ZOO černochy) a dopadl na ně Boží trest, hodně jich je chudých, nezaměstnaných, kdo chce pracovat, tak jezdí jako Gastarbeiter do Německa, dost jich je na drogách nebo práškách a dost se jich zbláznilo. Např. v jeho městě žilo 200 tisíc obyvatel a 17 tisíc z nich bylo zavřených na klinice, další se tam už nevešli a různě se motali po ulicích nebo seděli na lavičce a tupě zírali. Těchto pacientů bylo určitě více jak 10 procent místních obyvatel…
Ale zpět k naší práci v uprchlickém táboře: Tady to šlo skvěle: Pastor řekl, že tam hlídá ochranka, celý objekt je oplocen a pod kamerami, nesmí se dovnitř. „Co budeme dělat?“ Odpověděl jsem, že půjdeme ve víře a Bůh nám otevře cestu k lidem, kteří mají slyšet Boží zprávu. Na bráně tábora pak visela cedule: „Dnes je den otevřených dveří“ 8-) Šance 1:365! Neměli jsme to připravené, prostě to připravil Bůh! Tady jsem se spřátelil s jedním Arménem, který mi půjčil svoji magnetickou kartičku, na kterou jsem následující dny mohl chodit do tábora, sám jsem si otevřel dveře na vrátnici, ochranka mi nekontrolovala dokumenty… Tím jsme mohli sloužit mezi uprchlíky po celou dobu našeho pobytu, každý den jsem nějaké pozval do sboru na čaj a na šachy a mluvili jsme tu spolu o víře v Ježíše Krista: Arabové, Peršané, Afghánci, Pákistánci, Čečenci… Závěrečný večer, kdy jsme ve sboru pořádali program pro pozvané, tu bylo: 10 místních členů sboru (vlastně misijní stanice), 10 nás, členů výjezdu, 10 pozvaných Belgičanů z ulice (asi se sem přišli najíst) a 10 uprchlíků z tábora.
V misijní stanici jsme zřídili poličky, kde jsme vystavili Evangelia a příchozí si je mohli vzít s sebou do tábora. Za nějaký čas jsme si telefonovali, jak pokračuje jejich práce? Odpověděli mi, že ti Belgičané už nepřišli, ale už mají skupinku složenou z uprchlíků…
Takže tady se mi potvrdilo, že mám jezdit na výjezdy do zahraničí, že mám co nabídnout místním křesťanům, že Bůh otevírá dveře a připravuje lidi, se kterými máme mluvit. Také jsem se tu pocvičil v umění organizovat a vést další křesťany do misie.
Stejný rok na jaře mě pozvala jedna skupina do Bosny, kde se opakovaly podobné věci a já pochopil, že musím začít organizovat výjezdy sám, což jsem hned uchopil a na podzim už jsem měl v Bosně svůj první tým. Těchto týmů v následující roky bylo několik a vlastně tam jezdíme dodnes…
Pak přišel rok 2011, zase jsem přemýšlel, kam vyrazit na misii, mimo své běžné, pravidelné pochůzky v Česku. Probíral jsem se různými stránkami na internetu a hledal inspiraci. Vykoukla na mne nějaká reportáž německé televize z Řecka: Sem se dostávají uprchlíci převážně z Afghánistánu po moři, vystupují z lodí v přístavu jménem Patras a potulují se zde po pobřeží. Hledají buď nějaký trajekt do Itálie, nebo se přivážou zespod ke kamionu ve snaze dostat se někam do Evropy. Uprchlíků se tu pohybuje kolem dvou tisíc a nejsou zavřeni v táboře, tedy můžeme s nimi mluvit přímo ve městě, v přístavu, na nádraží nebo na pláži u moře. Takže bylo jasno a na podzim jsem uspořádal první výjezd do tohoto města, to jsem ale ještě netušil, kam to vlastně jedeme a co to pro mne bude znamenat 8-)
Ve městě Patras byl totiž v prvním století ukřižován Apoštol Ondřej. V té době, jak jsem psal dnes na začátku, jsem se snažil „uchytit“ přes různé misijní organizace, a právě jedna z nich mi určila „krycí jméno“: Ondřej 8-) Naše skupina se rozdělila do tří týmů a operovali jsme každá v jiné části města. Jedna skupina se jednou večer vrátila z akce a smáli se, že viděli nějaké místo, kde byl ukřižován Ondřej. Na tom místě je památník této události a pravoslavný kostel, kde má tento světec hrob. Smáli se, že já jsem Ondřej a tady je pohřben Ondřej, a aby mě tu také náhodou muslimové neukřižovali…
No, tak jsme se zasmáli (Znáte to: „Smích? Přejde!“ 8-) a věnovali se dále své práci… Ta byla tak úspěšná, že jsme se sem vrátili další rok, 2012. Zase měl někdo narážky na toho Ondřeje. Pak jsme tu byli v roce 2013, opět někdo zmiňoval tu souvislost s Ondřejem… Ale já byl vždy se skupinou na jiných místech… A když potom v roce 2014 jsme tu opět „misiovali“, tak jednou se vrátila skupina, která byla u toho kostela a jeden kamarád tam šel dovnitř a koupil mi ikonu Apoštola Ondřeje, kterou mi u večeře přede všemi předal, což byla opět pro všechny ohromná legrace. Tak jsem se rozhodl, že se na to místo podívám. No, to mi to trvalo 8-) ale akorát včas: Tento rok jsme tu byli naposled, mne pak Bůh ukázal jiná místa v Evropě a toto místo si vzal na starost jeden bratr, který tu pak dále rozvíjel námi započatou službu.
Druhý den jsem tedy šel ke kostelu, před kterým byl vystaven Ondřejův kříž (to je takový ten do x, má ho např. Británie ve státní vlajce). Byla to taková upoutávka ze žároviček, aby to v noci svítilo do dálky, ale uvnitř v kostele byl ten pravý kříž, už trochu ztrouchnivělý (to víte: skoro 2000 let 8-), ale zavoskovali ho, aby se dále nekazil a byl tu vystaven. Protože na misii jsme procházeli různá křoví v parcích a také rozbořené továrny, kde se ukrývali uprchlíci, nosili jsme nějaké horší oblečení, staré tepláky a tenisky. Takto jsem vešel do kostela. V předsíni byla prodejna ikon, svíček apod. Prodavačka se na mne podívala, viděla mé blond vlasy (to už je dávno 8-), usoudila, že nejsem Řek (ti mají černé vlasy) a řekla špatnou ruštinou: „Jděte tímto směrem, tam je vystavena hlava Ondřeje.“ Překvapily mě dvě věci: Ta paní se na mne dívala normálně, bez nějakého pohoršení, které jsem třeba jinde zažíval, když jsem šel do nějaké církve, lidé mě „sjížděli“ očima za moje dlouhé vlasy, džíny apod. „Do kostela se má přece chodit slušně a čistě oblečen“ – tato paní, ačkoliv jsem tam přišel ve špinavých keckách a teplákách, se nad mým zevnějškem vůbec nepozastavila, cítil jsem, že se na mě dívá jako rovný na rovného (oba patříme Kristu). Druhá věc byla, že měla na stolku kasičku, kam příchozí vhazovali peněžní dary. Byl jsem nalehko a neměl s sebou peníze, takže jsem tam nic nedal, jak by se patřilo (5.M.16:16), ale ona se na mne nedívala kvůli tomu nějak skrz prsty, byla úplně v pohodě. Tím jsem se už ve dveřích přestal cítit nesvůj a vešel jsem dovnitř.
Samozřejmě něco takového jsem viděl poprvé, když nepočítám jednu návštěvu ruského kostela v Karlových Varech, kde převládalo zlato. Tady převládalo dřevo: Na stropě byl nádherný ze dřeva vyřezávaný lustr, na různých místech hořely svíčky, vonělo tu kadidlo, na stěnách byly namalovány ikony, byl tu již zmíněný kříž, zavoskovaný a zasklený a také zdobená truhlička, ve které byla uložena lebka Sv. Ondřeje. Celé jsem to nechápal a díval se na to jako vyjevený. Jak to vypadá, když protestant vstoupí poprvé do pravoslavného kostela, se podívejte tady. Takto jsem asi tehdy vypadal i já 8-)
Bylo to vše pro mne nezvyklé, ale byla tu skvělá atmosféra, na rozdíl, když jdete třeba v Česku do katolického kostela, kde je to cítit zatuchlinou, ve dveřích je mříž, abyste nemohli k oltáři, jsou tu strašidelné obrazy a mrtvé mouchy na parapetech oken. A mrtvo. Tady přicházeli lidé, tedy ne turisté, ale místní Řekové, pomodlili se, poseděli v lavici, pomeditovali, a zase vycházeli ven. Když jsem odtud vyšel, posadil jsem se do přilehlé kavárny, kde jsem čekal na zbytek týmu (aby mi zaplatili to kafe 8-). Seděli tu ti lidé, které jsem před chvílí viděl v kostele a já přemýšlel, jaký je to rozdíl: Řekové jdou večer po práci do kostela, ten je pořád otevřený, to u nás se církve a kostely otevírají zpravidla v neděli dopoledne asi tak na dvě tři hodinky. Češi po práci nejdou modlit se, ale do hospody. Takže jsem Pravoslaví dal své první body.
Cestou zpět, když náš tým odjížděl už domů, my s Luckou jsme jeli pomalu, a ještě asi ve třech jiných přístavech jsme také hledali uprchlíky. V jednom přístavu byla malá kaple, tak jsem se tam také zašel podívat: Kaple byla otevřená, kdokoliv se mohl zastavit, pomodlit… To opravdu v Česku nevídám. Ležely tu peníze, pozlacené předměty, nikdo tu nehlídal… Nikdo by si tu nedovolil něco vzít! Oproti tomu, kolik kostelů bylo v Česku vykradeno… Každou chvíli sem někdo vkročil. Pochopil jsem, jaký je rozdíl: U nás je křesťanství něco odděleného, pro určitou skupinu lidí v určitou dobu během týdne. Tady je křesťanství pro všechny, kdykoliv, nejen v neděli.
To se mi líbilo a chtěl jsem se tedy dozvědět více, ale neumím řecky a nemohl jsem se tedy někoho zeptat. Avšak když jsme se vraceli po dálnici domů, zastavili jsme v Srbsku na benzínce pro naftu. Když jsem platil u kasy, všiml jsem si, že tam mají časopis „Pravoslaví“ Zase: U nás na benzínce mají časopisy o motorech, autech, zbraních, bulvární plátky o celebritách a erotické časopisy. A tady o křesťanské víře! Koupil jsem si ten časopis a začal ho číst (už před lety mi Bůh řekl, ať se naučím srbsky, teď se mi to hodilo). Masakr! Vždycky jsem od různých křesťanů slýchal, že Pravoslaví, to jsou nějaké pověry. Na první stránce tohoto časopisu byla věta: „Protože vlivem ateizace společnosti se zkreslila představa o Pravoslaví a mezi lidmi se rozšířily nějaké pověry, tady vysvětlujeme pravou víru, abychom odstranili tyto pověry“ – Takže jsou si toho vědomi, mají sebekritiku a dávají věci do pořádku, uvádí je na pravou míru! Když jsem si všiml „doma“ ve své církvi, že něco se pokroutilo a upozorňoval jsem na to, odbyli mě vedoucí, že takhle se to dělá a ať nekritizuji. Vůbec nebrali v úvahu, že jsme něco mohli špatně pochopit, nebo že se do naší praxe dostala nějaká příměs (nebo že něco naopak vypadlo). Nechtěli už zkoumat v Písmu, jak je to doopravdy. Odbývali mě větami, které byly pouhým opisem slov: „Drž hubu a krok!“ A tady, v srbské církvi, se vším zabývají dopodrobna, teologové a vědci z jiných oborů tu uveřejňují své výzkumy, vše se vysvětluje a zkoumá do hloubky.
V časopise byly rozbory biblických pasáží ve stylu: „Proč věříme tomu a tomu? Protože originální text v řečtině říká: … Překlad do našeho jazyka je: … To tedy znamená: …“ Maso: Vím, že v Česku jsou lidé, kteří zkoumají originální texty, používají na to i nějaké programy v počítači, učí se starou řečtinu, ale to jsou nějaké špičky v ledovci, „fajnšmekři“, ale tady? Přijede traktorista z pole pro naftu a může si koupit časopis o těchto tématech!
Tento časopis mi hodně otevřel obzory, o některých tématech, která jsem zde objevil, Vám určitě v budoucnu ještě budu psát… Inspirovalo mě to a chtěl jsem se dozvědět více. Zašel jsem proto do nějakého kostela, a zase: Otevřený, voňavý, ochotná obsluha v prodejně… Dokonce ta paní chtěla, ať jí napíšeme naše jména, že se za nás bude modlit! Nakoupil jsem zde různé knihy: O křtu, o svatbě a o manželství, o Eucharistii, o Andělech, o církevních svátostech, o půstu, o vymítání zlých duchů a ochraně před nimi… A vše jsem začal pečlivě studovat, a hlavně si to porovnávat s tím, co jsem doposud znal, jak jsem o těchto věcech slyšel vyučovat. Navíc jsem si tady koupil srbskou Bibli! Jednu už jsem měl, ale kdovíjaký překlad, teď jsem sehnal synodální překlad Bible. Co je synodální? Synod je skupina odborníků, kteří překládají Písmo z řeckého originálu, a vzájemně si kontrolují svoji práci, je to tedy odlišný přístup, než co se děje např. u nás, kdy jeden člověk přeloží a vydá svůj překlad, kde může mít chyby.
Krátce předtím mi poslal kamarád jedno video, které se jmenuje „Změny v Božím Slově“ a kde řečník, který zkoumá a porovnává překlady Biblí, popisuje, jakým způsobem se na Západě šíří nepřesné překlady Bible. Sám tento pán je protestant (ze všech nejprotestantějších 8-), není to tedy žádná pravoslavná propaganda, ale odborné pojednání. Jeho přednáška trvá skoro dvě hodiny, ale na závěr říká: „Chcete-li mít dobrou Bibli, kupte si ruskou, srbskou nebo arménskou!“ Tedy všechno pravoslavné země! Pak tu ještě chválí další Bible, mimo jiné i naši Bibli Kralickou.
Tím, jak jsem už pár let sloužil mezi muslimy, často jsem od nich slýchal, že se bojí číst Bibli, protože Vatikán ji pozměnil a není už čistá. Myslel jsem si, že je to nějaká propaganda imámů, aby odradili muslimy od Bible, ale najednou tadyten pán, křesťan, říká to stejné!
Po návratu do Česka jsem zašel za přítelem, který je doktor teologie a zeptal jsem se ho na to, a co si myslí o těch překladech v ruštině, srbštině a arménštině, které doporučuje řečník ve zmíněném videu? Odpověděl mi, že je to pravda, že to vzniklo díky Byzantské říši, která zahrnovala široká území a byl to mnohonárodnostní stát. Žili zde Řekové, Arabové, Egypťané, Slované, Arméni, Gruzíni, Židé a další národy. Každý z nich uměl svůj jazyk, ale ve státní správě a i ve vědě se užívala řečtina. Odborníci tedy byli bilingvní, uměli svůj jazyk a zároveň dokonale řecky. Proto překlady Bible měli nejlepší na světě. To je třeba příklad Cyrila a Metoděje, kteří u nás překládali z řečtiny do tehdejší slovanštiny. Na Západě se spíše překládalo z latiny, což už byl překlad z řečtiny, takže to bylo už „z druhé ruky“ (second hand 8-). Například Luther přeložil Nový Zákon do němčiny především z latiny. Teprve pozdější doba se vrátila k překladům z řečtiny a hebrejštiny, např. naše Bible Kralická. Byzanc byla pravoslavná země, tedy dnešní pravoslavné země mají dědictví Byzance, včetně metodiky překládání Bible z originálních jazyků.
Po tom, co mi to teolog vysvětlil, ještě více vzrostla moje důvěra v srbskou Bibli, ale vždy jsem si vedle Ní otevřel i mojí českou a porovnával si texty. Opravdu jsem našel mnoho rozdílů! Takže pán ve videu měl pravdu.
Srbská Bible mě nadchla hned po té, co jsem Ji otevřel: Víte, já jsem takový „češtinář“ mám cit pro český jazyk a vadí mi, že v české Bibli se užívají malá začáteční písmena u slov, kde patří velká začáteční písmena. Třeba Duch Svatý je v české Bibli jako Duch svatý. Srbská Bible to má správně. Kdysi jsem na to narážel, když jsem ještě psal články do církevního časopisu: V redakci seděl korektor jazyka a vždy mi přepsal Evangelium na evangelium 8-( Porovnejte dále: Apoštol x apoštol nebo Anděl x anděl a další příklady... „Komu čest, tomu čest“ (Ř.13:7), čest Apoštolům! Tedy velké A ve slově Apoštol!
Takže zásobil jsem se literaturou, vybavil se kvalitní Biblí a vrhl jsem se do studia. Ale co všechny ty divné věci, které jsem viděl v řeckém kostele, jako ikony světců, lebky svatých apod.? Na všechno mi tato literatura dala odpověď, a i Vám to tu postupně vypíši.
V té době jsem prožíval určitou stagnaci: Ta křesťanská praxe, kterou jsem dosud znal, mi připadala pořád stejná: Stejné písně ve sborech, stejné myšlenky v různých knihách, stejná kázání… V době, když jsem poznal Ježíše a začal jsem navštěvovat církve, bylo všechno pro mne nové: Ty písně, kázání, knihy, přednášky… Po pár letech mi to vše připadalo už stejné, pořád dokola. Myslel jsem si, že už mě nic neosloví, nepřekvapí, a náhle taková smršť nových věcí! Jeden kamarád mi to vyčetl: „Ty hledáš pořád něco nového!“ Uvědomil jsem si, že neobjevuji nic nového, ale právě naopak, něco starého, zapomenutého.
Se svými objevy jsem se svěřil kamarádovi, který to všechno začal, když mi daroval tu ikonu Apoštola Ondřeje: Vyděsil se, do čeho mě to namočil a chtěl to napravit. Koupil mi časopis v češtině „Hlas Pravoslaví“ a řekl mi: „To si přečti, ať víš, co je to za hovadinu a necháš toho!“ Časopis jsem si přečetl a sdělil jsem kamarádovi, že mu za něj děkuji, že mě to ještě více přitáhlo k této víře 8-) Chytal se za hlavu, ale pak to také začal číst 8-)
Co jsem se tu dočetl zajímavého? To se dozvíte příště 8-)