Karavan

   Tak naše minulé téma bylo celkem obsáhlé, dalo by se shrnout do jedné myšlenky, a to, že jako dělníci na Boží vinici nejsme povoláni pouze sklízet plody, ale také průběžně pracovat na tomto vinohradu 8-)
   Přemýšlel jsem, jaké téma bychom si mohli otevřít tentokrát, a vyšlo mi, že bych měl napsat něco o životě v obytném autě (ale my Češi jsme zvyklí říkat nepřesně „karavan,“ tak protože jsme v Čechách, podržíme se tohoto označení 8-)
   Nejprve si řekneme, proč karavan? Tak představte si, že když jsme si jej pořídili, že se našli lidé, kteří se udiveně ptali: „Karavan? A proč? To je zbytečný přepych! Měli jste si koupit vozík na věci a tahat ho za autem, a spát jinde…“ Nebo: „Měli jste udělat to a to“ Nebo různé jiné „užitečné“ rady.
   Tak za prvé, být v karavanu opravdu není přepych, ale při více lidech (rodina nebo týmy) je to velké sebezapření, omezení a nepohodlí.
   A za druhé, je to úplně jasné: Potřebuješ zorat pole? Potřebuješ traktor! Potřebuješ převézt ze Španělska rajčata? Potřebuješ kamión! Chceš odvézt pacienta do nemocnice? Zavoláš sanitku. Dále Pošta Ti přiveze balíček dodávkou, na výlet jedeš na kole, atd. Zkrátka vždy potřebuješ adekvátní povoz. A na misii prostě potřebuješ karavan, je to jasné.
   Přijedeš do nějakého města (věděli jste, že na misii musíte jet, že to nemůžete dělat od stolu po telefonu nebo přes počítač? Ale dodnes jsou misijní kanceláře, které si to myslí, a jejich zaměstnanci sedí v kancelářích 8-) Nebo spíše: 8-( Je to jasné: Musíš za lidmi! Takže znovu: Přijedeš do nějakého města, a kde budeš spát? A jak tam dopravíš Bible? A kde se budeš mýt? Potřebuješ karavan.
   Dříve jsem si nemyslel, že budu tolik jezdit, myslel jsem si, že všude žijí křesťané, a že jen stačí, když jim vtisknu tu myšlenku služby, a oni budou navštěvovat cizince ve svém okolí. Později bylo jasné, že to bude chtít pár cest, protože dobrovolníci z řad křesťanů chtěli, abych jim s tím pomáhal. A ještě později bylo jasné, že většina křesťanů nechce tuto misijní příležitost uchopit, takže jsou místa, kde nemohu očekávat, že někdo osloví místní cizince, a že tam budu s Evangeliem muset jet sám. A navíc, někde ani žádní křesťané nejsou, tak tam musím zajet také sám 8-)
   Tak nakonec jsem se, oproti očekávanému plánu, pro Krista vydal na cesty (a později i moje manželka 8-)
   Nejprve jsem jezdil vlakem, ale jak přibývalo cest, prodlužovaly se dlouho do noci, pak i na pár dní, také přibývalo věcí, které jsem musel převážet (zejména Bible, ale také své osobní věci na převlečení), až už jsem ani neunesl tašky, a začalo být jasné, že služba potřebuje auto.
   Jaké auto, to také bylo jasné hned od začátku: Takové, ve kterém se dá přespat, když se někde zdržím dlouho, nebo kde místní církev nemá podmínky, aby mi umožnila přespat u nich…
   Když píši o karavanu, k němu jsem se samozřejmě dopracoval až za několik let, ale není to jen o autě, ale hlavně o životním stylu. V tom jsem už měl trochu náskok 8-) tedy trénink: Když jsem pracoval na stavbě, tak jsem tam bydlel v maringotce, takže jsem byl zvyklý měnit místo pobytu, když skončila stavba, odtáhli mě na jinou, musel jsem se rychle adaptovat na novém místě, a takto jsem „kočoval“ několik let. Navíc jsem tak nemusel platit nájem a ušetřil jsem nějaké peníze, které jsem potom vložil do služby, když se rozjížděla… Je vidět, že mě Bůh už předem připravoval na takový způsob života 8-)
   Tak moje první auto byl devítimístný Mercedes Vito: Když jel se mnou na misii tým, vešlo se nás tam pohodlně osm, a s malým nepohodlím devět 8-) Když jsem jel sám, vyndal jsem dvě řady sedaček, na podlahu jsem si nastlal matračku a spacák, k nohám jsem si dal vařič, abych si ráno mohl uvařit kávu, v palubce jsem vedle mapy měl Bibli, abych si ráno početl… Takto vypadaly mé skromné začátky. Bylo to nepohodlné, od podlahy bývala zima, ale nějak jsem takto prožil asi rok…
   Tento můj první povoz nepřežil naši první zahraniční misijní cestu. Bylo to staré, opotřebované auto, v Řecku mu praskl motor, opravit by to stálo moc peněz, tak jsem ho tam pohřbil a začal jsem shánět náhradní.
   Krátce jsem měl malé osobní auto, jen abych nemusel na dlouho přerušit kontakty s církvemi, do kterých jsem tou dobou jezdil sloužit, ale spát se tam nedalo 8-(
   Modlil jsem se za nějaké auto, kde by se dalo spát. Jeden kamarád se za to hodně modlil se mnou, ale pořád se nic nerýsovalo… Jednoho dne řekl: „Vždyť my jsme Bohu neřekli barvu! Jakou má mít barvu?“ Odpověděl jsem, že bílou. Předložili jsme to Bohu, a zakrátko se v inzerátech objevila bílá dodávka, předělaná na obytné auto!
   Avšak neměl jsem na ní peníze. Řekl jsem Bohu: „Už jsem dal všechno, co bylo moje, do služby Tobě, už nemám nic, pošli mi prosím na auto.“ Bůh mi odpověděl, že ještě jsem nedal všechno. Přemýšlel jsem, co to může znamenat? A pak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi uzavřel stavební spoření. Po tom, co jsem začal investovat do služby Bohu, nedával jsem na toto spoření už nic, tak jsem na něj i zapomněl… Měl jsem ale blok, co když dám Bohu úplně všechno, co je mé, nezbude mi nic, tak se neožením, žádná si mě nevezme?! Nakonec jsem to překonal, našel jsem v Bibli verše, které mluví o tom, jak Apoštolé opustili všechno pro Krista. Rozhodl jsem se vydat na 100 % Bohu, vypověděl spoření, než doběhla výpovědní lhůta, tak mi dva bratři půjčili peníze, abych mohl koupit tuto vysněnou dodávku, a jel jsem pro ni.
   Ještě jsem zvažoval, jak rozeznám, že je to ona? Nevyznám se v motorech, technických věcech, atd.? Už když jsem vjížděl do ulice, kde ji měl ten majitel zaparkovanou, tak jak jsem ji uviděl poprvé, věděl jsem, že je to ONA! 8-) Bůh mi dal do srdce jistotu.
   A skutečně: Tato dodávka, Volkswagen T4, mi udělala tak ohromnou službu. Nakonec jsem v ní strávil čtyři roky: dva sám, a dva s mojí ženou, jako čerství novomanželé 8-) Nakonec, když jsem se s ní musel rozloučit, tak jen velice těžce!
   Pro jednoho byla velice pohodlná, široká postel, dokonce zvednutá asi o půl metru, tak už na mne netáhlo od podlahy, dřezík, příborník, tekoucí voda, botník, skřínka na oblečení, pod postelí prostor, kde jsem mohl převážet Bible, a pokud jel se mnou na cesty nějaký tým, tak se postel dokonce dala složit, vznikla z toho sedačka ještě pro dva lidi, takže celkem jsme mohli jet čtyři lidé… Do botníku jsem instaloval topení, takže se tam dalo bydlet i v zimě.
   Když jsme se potom vzali s mojí budoucí ženou, tak jsme zde začali bydlet oba: To byl skutečný trénink na společný život: Dosud pohodlné auto se smrsklo na polovinu 8-) Takže jsme se museli rozdělit o všechny skřínky, poličky, botník, šatník, ale znáte to: Žena má vždy více věcí, než muž, tak ta moje polovina nebyla asi úplně přesná 8-)
   Co se týče životního prostoru, tak naše lůžko mělo klasickou délku, 200 cm, šířka byla 120 cm. Zde jsme nejen spali, ale i jedli, četli si, psali maily, prostě všechno… Před postelí byla taková mezera, asi půlmetrová, tak tam jsme mohli spustit nohy (vždy jen jeden z nás 8-) a provést všechny tyto popsané činnosti v sedě. Ten druhý z nás mezitím musel ležet, nebo jít si sednout k volantu.
   Takto jsme strávili dva roky, v této „konzervě“ 8-) a velice nás to sblížilo, byli jsme sehraný tým. Prožili jsme takto dva plné roky, a i když jsme někdy výjimečně přespali v nějaké místnosti, stejně jsme spolu byli tyto dva roky 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To dalo základ našemu manželství.
   Provedli jsme jen malou změnu v organizaci týmů, po svatbě jsme již nikoho nevozili, tým musel vždy přijet na misijní pole jinou dodávkou (mikrobus).
   Celé to bylo krásné, mělo to pouze jednu nevýhodu: Museli jsme vždy řešit záchod a koupelnu. Potřebovali jsme vždy cestou najít buď nějaký kemp, kde se dalo vysprchovat, benzínku, kde se dalo zajít na WC, apod. Většinu roku se dalo chodit do krytého bazénu, kde mají sprchy, rovnou jsme si i zaplavali 8-) V létě jsou bazény zavřené, a tak jsme někdy museli jít na hotel a zaplatit, aby nás pustili vysprchovat. Někdy nám to nabídli i lidé, se kterými jsme mluvili na svých cestách, tak jsme se dostali i do různých domácností v Srbsku, Černé Hoře, v Bosně, v Řecku, což byl určitě zajímavý zážitek.
   Ovšem když jsme začali plánovat děti, bylo jasné, že budeme muset jít do většího karavanu, kde se vyřeší i ten problém osobní hygieny.
   Začali jsme pročítat různé inzeráty, dívali jsme se na všelijaké weby, atd. Plán byl jasný: Koupit starší, ojetý karavan, ale v dobrém stavu. Naše finanční situace byla následující: Ještě v době, kdy jsem byl pod misijní organizací, tato chtěla vždy v lednu, ať předložím finanční plán na celý rok, který navíc schválí místní pastor. No nikdy jsme pořádně nevěděli (spolu s pastorem), co tam napsat: Nevěděli jsme, kolik seženeme peněz, a kolik tedy čeho budeme moct koupit? Kolik Biblí? Kolik nafty? Kolik protelefonuji? Kolik zaplatím na poštovném, když rozesílám Bible (kolik lidí si je objedná?) atd… Takže se nám to vlastně stalo formalitou, jen jsme tam něco napsali, aby organizace měla radost, ale realita se odvíjela jinak, než podle plánů z naší hlavy 8-)
   Když jsme tedy měli vyplnit kolonku, kolik peněz chceme dát na karavan, podívali jsme se na nějaké ceny na internetu, a podle toho tam napsali náš tip. Odhadli jsme to na 800 tisíc.
   Během několika let jsme tuto částku skutečně naspořili: Hlavně jsem dlouho neplatil nájem, takže co jsem ušetřil za tuto položku, odložil jsem na karavan. Bylo to samozřejmě vykoupeno tím, že jsem spal v autě, snášel nepohodlí (v létě horko, v zimě zima), a neměl jsem pevný bod. Tuto oběť přinesla, jak už jsem to popsal, i moje žena, a něco jsme tedy dali dohromady. Dále jsme se rozhodli, že naplníme Ježíšovo: „Prodej vše, co je Tvé, rozdej chudým, a následuj Mne!“ Opravdu jsme tedy vše své dali „chudým,“ tedy těm, kteří jsou chudí ne materiálně, ale tím, že neznají Krista a nemají Evangelium. Takže já už jsem dříve dal Bohu vše, teď byla na řadě má žena, také jsme dostali nějaké svatební dary, ty jsme do služby také rozpustili, a celkem jsme se vyšplhali na tuto částku, kterou jsme si před lety vytkli.
   Uzrál čas, a začalo tedy hledání konkrétního auta. No jo, jenže jsme zjistili, že za tuto cenu koupíme auto, které pohltí další peníze: opravy, úpravy, atd.
   Jednou jsme jeli navštívit mojí matku a zdrželi jsme se jeden den, že si vyjdeme túru, na nějakou horu. Nejeli jsme tedy po dálnici, ale nějakými klikatými silničkami do přírody, a v jedné vesnici se nám odkryl pohled na parkoviště plné karavanů. Byla to půjčovna těchto vozů, zároveň prodejna a opravna. Poprosili jsme přítomného mechanika, jestli by nám neporadil a nepomohl se zorientovat v této otázce? Dal nám velkou hromadu klíčů, řekl, že to je od všech karavanů, co tu stojí, a ať si je odemkneme a prohlédneme, že tam můžeme být, jak dlouho chceme, abychom našli to, co hledáme, a šel pracovat do dílny.
   To byla absolutní bomba, protože dosud jsme byli odkázáni jen na fotky z internetu, ale nafotit se to dá různě, a upravit ve photoshopu také. Teď jsme vše viděli v reálu!
   Po těchto prohlídkách jsme si vytvořili představu, co by bylo vhodné pro naši specifickou situaci (nemít karavan na rozdíl od většiny za účelem dovolených, ale na běžný život kočovníka 8-)
   Jen jsme si uvědomili jednu věc: Že mít starší karavan neznamená jen investovat do něj na opravy či úpravy, ale také je to používaný karavan: V jednom smrděly cigarety, ve druhém byla cítit rybina po nějakých rybářích, a v dalších už jsme si jen představovali, co se tam asi v minulosti dělo: Vždyť hodně lidí jezdí do kempů opíjet se, smilnit, atd. A my si představujeme, jak zde budeme vést zbožný život, vychovávat děti, a toužíme po tom, aby celé auto sloužilo Bohu, tedy i jeho vnitřek: Brát dovnitř návštěvy ke stolu, mít zde „skupinky“ 8-) tedy studovat Písmo a modlit se, vytvořit zde zázemí pro práci týmů kdesi v polních podmínkách (když jezdíme mezi uprchlíky, kteří se pohybují divokou přírodou, tak si zde naši spolupracovníci mohou zajít na WC, ohřát se, dát si čaj nebo kávu, atd.)
   Tady se zrodila myšlenka pořídit raději nový karavan, který zasvětíme Bohu a službě Jemu, a bude plnit tyto účely již od samého začátku. Ihned jsme tento nápad zkonzultovali s oním mechanikem, který nám vypočítal, na kolik by přišel nový vůz, a potom, co to spočítal, nás šokoval:  Milión šest set tisíc!  
   Odjížděli jsme jako opaření, víme, jak dlouho jsme dávali dohromady to, co máme, a teď? Čekali bychom dalších několik let! Jenže: Začali jsme se modlit, a já jsem si najednou uvědomil: „No jo, vždyť to je přesně dvakrát tolik, kolik jsme původně zamýšleli! A co chce Bůh? No přece požehnat Ti dvakrát tolik, než Ty si přeješ!“ Téměř okamžitě jsme přijali, že tedy toto je to pravé!
   Vrátili jsme se do prodejny, a začali jednat o koupi. Zjistili jsme, že koupě trvá rok, musíte zadat parametry, a továrna podle požadavků rozjede výrobu. Prodejny tedy vybírají od svých zákazníků objednávky, posílají je do továrny, a ta přes zimu montuje celá auta, a na jaře je dodává hotové zákazníkům…
   Výborně, ještě si tedy můžeme určit, co chceme, podle našich potřeb, a ještě získáme rok na shánění financí (a ještě se nemusím loučit se svým oblíbeným Volkswagenem 8-)
   Co se s ním vlastně stalo? 8-) Samozřejmě jsme ho ponechali ve službě, jen změnilo majitele, dali jsme ho jinému služebníkovi, ať jej dále používá ve službě národům…
   V té době jsme chtěli přesunout těžiště naší služby do východních Čech k jednomu velkému uprchlickému táboru, hledali jsme zde tedy byt a informovali o tom své sponzory. Neměli jsme na to žádné reakce. Teď jsme napsali: „Nebude to byt, ale karavan, vždyť z něj také můžeme dělat tuto službu!“ Okamžitě jsme dostali odpovědi: „No nám to bylo divné, co blbnete s bytem? To se pro Vás nehodí, ale karavan? Tomu rozumíme!“ A ještě nám přispěli na koupi 8-)
   Dále jsme si uvědomili, že si můžeme vzít leasing: Na staré auto to nejde, ale na nové ano! Vyřídili jsme si to v bance, ale vyskytl se háček: Banka chtěla vidět naše příjmy. No, jsme misionáři, závislí na podpoře křesťanů, a nemáme nějak velké příjmy, nejsme bohatí. Ale za celou dobu naší služby, ten rok předtím, jsme organizovali hodně výjezdů mezi uprchlíky, jezdilo hodně lidí, a tak jsme účtovali dost peněz. Ne, že by to byl náš výdělek, to ne, hodně peněz se zase vydalo na uprchlíky, na Bible, na členy týmů, kteří jezdili s námi, ale účetnictvím nám to prošlo, daňové přiznání tedy vypadalo na papíře hezky 8-) Banka byla spokojená, a odklepla nám to 8-)
   Ještě jsme měli obavy, jak to budeme splácet, ale zjistili jsme, že tím, že změníme auto, ušetříme každý měsíc asi deset tisíc korun! Ani jsme tomu nechtěli uvěřit, tak jsme to přepočítali, ale skutečně: V malém autě bylo v zimním období chladno, tak jsme se ráno vždy šli ohřát na benzínku na kávu, ta je tam drahá, v novém karavanu je skvělé topení (do –27 °C), a kávu si zde můžeme levně uvařit. Ve starém autě se nedalo vařit, stravovali jsme se v motorestech, což je drahé, a někdy nepříliš kvalitní, v novém autě bude sporák a lednička, vařit si „doma“ vyjde vždy levněji. Tehdy jsme museli platit za sprchování, teď budeme mít vlastní sprchu! Staré auto chce hodně oprav, nové bude bezporuchové, atd. Když jsme propočítali všechny tyto aspekty, čísla hovořila jasně: Každý měsíc budeme v plusu o deset tisíc, které můžeme dávat jako splátku bance. Inu: Nové auto je levnější, než staré 8-) Ještě jedno takové potvrzení, že je to od Boha, bylo pro nás, že auto má označení T/67, tedy jsme to pochopili jako Žalm 67 (Žalm=hebrejsky Tehillím, takže my máme Ž. a hebrejsky je to T. 8-) Takže sami si můžete přečíst tento Žalm, o čem to je, samozřejmě: o národech 8-)
   Takže uplynul rok a nadešla ta slavnostní chvíle, převzali jsme si nové auto, vyjeli z prodejny, hned na prvním parkovišti jsme zastavili, abychom si lehli do nové postele, nasáli atmosféru, protáhli se, užili si, že se můžeme rovně postavit, zkrátka pokochali se a přijali nového „člena rodiny“ 8-) Okamžitě jsme tu začali být doma! 
   Tak dále, to už je nová etapa našeho života, karavan slouží na 100 % – udělali jsme s ním řadu výjezdů, střídáme všechny varianty: Někdy jedeme jako celá rodina, někdy si vezmu jen dceru nebo jen syna, občas jedu sám, ale hlavně se snažím poskládat malé týmy, to pak jedeme ve dvou nebo ve třech, naberu jednoho či dva bratry, a vyrážíme. Jsme pohybliví, dostaneme se snadno na různá místa, kde se otevírá příležitost ke službě, jsme pohotoví, nemusíme např. přehlašovat hostely, objednávat spaní, dodržovat termíny, atd. Prostě jedeme, a kde najdeme cizince, tam se zastavíme, a jsme tam tak dlouho, dokud je potřeba.
   Např. když navštěvujeme tzv. „Balkánskou trasu“, tak tam se to hodně mění: Uprchlíci jdou přes nějaký hraniční přechod, pak to policie uzavře, tak najdou jiný průchod, třeba o 200 kilometrů dále, tak my prostě přejedeme, a misie pokračuje 8-)
   Téměř až do narození prvního dítěte jsme tu byli pořád spolu, myslím manželé, až teprve asi měsíc před narozením dcery jsme si pronajali byt, abychom dětem vytvořili i nějaké pevnější zázemí, a teprve od té doby jsou z nás už jen polokočovníci 8-)
   Věříme, že až děti poporostou, opět někam vyjedeme všichni, celá rodina, na delší cestu, zatím děláme takové jednodenní výpady, a na delší trasy si beru různé dobrovolníky. Jedním takovým se můžeš stát i Ty 8-)