Cestování + jazyky (ještě jednou 8-)
Minulé dva díly byly věnovány cestování a jazykové průpravě misionáře, což jsou určitě dvě související věci – když někam jedete, také se tam chcete domluvit.
Mám zato, že jsem ještě tato témata nevyčerpal, a můžeme u nich ještě tedy zůstat 8-)
Takže co to cestování? Někdo by si pomyslel, na co tolik ježdění? Možná občas, někam… Ten někdo jsem asi já, protože přesně toto jsem si myslel na začátku, že občas pár cest, ale takový rozsah ježdění, který v současnosti každoročně absolvuji, jsem si určitě neuměl představit. Můj původní plán byl (znáte to s těmi plány, ne? 8-), že službu nebudu dělat sám, s pár dobrovolníky, ale že se do toho zapojí ve větším měřítku církve.
Takto jsem tedy tomu věřil, že misie je Boží plán pro Církev, že samozřejmě Bůh použije nějak určité jednotlivce či osobnosti, ale pouze jako lídry v určitých oblastech služby, jinak však, že se obecně nasadí pro růst Božího Království různí křesťané…
S touto myšlenkou jsem tedy vyjel nejprve po církvích, abych je navštívil, hovořil tam o možnostech služby cizincům, našel zájemce o tuto službu, pomohl jim ji ze začátku rozjet, ale pak bych časem už jen tiskl evangelizační materiály, zasílal jej ostatním služebníkům, a sám bych se držel jen v jednom regionu, který by byl ten „můj“, resp. bych s týmy zajel někam, kde není církev a nemůže tedy nikdo tato místa obsloužit.
Ještě jsem předpokládal, že v denominacích funguje jakási organizace, tedy že bych mohl třeba navštívit párkrát jen církve v krajských městech, odtud by později již místní tým rozšířil tuto službu do okresních měst, a odtud by se nakonec služba dostala až do menších měst, a nakonec do vesnic.
Vidíte, a je to přesně naopak: Ve velkých městech o tuto službu byl nejmenší zájem, a dnes postupuji obráceně: Nejprve navštívím vesnice, odtud se dostanu do městeček, objezdím okolí, utáhnu „smyčku“, kolem okresního města, a pak do něj teprve vstoupím. Po zkušenostech s mentalitou církví v krajských městech si je nechávám úplně naposledy. Je tady ovšem jedna výjimka z pravidla 8-) Dále, každý sbor, který přijal tuto myšlenku, si ji určitě nechal pro sebe, a nepropagoval ji v sousedních sborech, takže stejně je to vše na mně: Objet s propagací i tyto sbory sám, ale hlavně objet celou republiku s vlastní službou… Proto tedy tolik toho ježdění.
A předpoklad, že všude najdu dopravní spojení a ubytování, také nevyšel, proto auto, a proto obytné 8-)
A ještě jeden předpoklad, že všude najdu spolupracovníky, také nevyšel, proto velké auto, abych si mohl přivézt i dělníky 8-)
Na cestách jsem objevil plno zajímavých skutečností a pravd, všelijaké zážitky mi hodně ukázaly, a začal jsem se i na život dívat jinak, takže dnes i věřím, že toto byl Boží plán se mnou: že mě Bůh poslal na cesty, aby mě naučil ještě jiné věci, než které jsem znal z domova, nebo ze svého církevního prostředí. Je to skutečně pravda, že „budeme na všech svých cestách poznávat Hospodina, a On bude napřimovat naše myšlení, konání...“ (Př 3:5,6).
Uvedu aspoň jeden příklad, myslím, tu nejzásadnější věc, kterou jsem objevil: Zjistil jsem, že různá místa mají nejen svoji atmosféru, náladu, ale i jiné plynutí času, dokonce prostor se tu chová jinak (nedávno jsem četl, jak jsou fyzikální zákony relativní, takže: Potvrzuji 8-) no a nakonec jsem samozřejmě pochopil, že každé místo má svého anděla, takže existuje určitá hierarchie duchovních bytostí, které mají jakousi stráž, nebo vládu nad konkrétními územími. Z toho logicky vychází, že i státy si ještě dělí svá území na kraje, okresy, regiony, a podobně. A samozřejmě církve si dělí také území: kde mají vliv, kde hraničí s územím, kde již má vliv jiná církev, a na tom „svém“ území si zřizuje různá biskupství, diecéze, apod. Toto ale není náhodou, vychází to z duchovního světa, který je už předem nějak rozdělen podle duchovních vlád. A to celé samozřejmě funguje i naopak: Někde si něco lidé vymyslí, vytvoří nějakou komunitu, nebo národní celek, ustanoví si nějakou správu, a Bůh, který respektuje jejich svobodnou vůli, jim v tom nebrání, a ještě jim tam přidá nějakého příslušného anděla...
Takže tím se vysvětluje, proč někde něco nejde, ale jinde to jde hladce, proč se někde cítíte dobře, a někde Vás něco svírá uvnitř, proč některá místa v historii byla obsazena bez boje, a jiná ani v nejprudších bojích nebyla dobyta, proč třeba drogy nebo alkohol jsou v jedné části světa tolerované a běžně přijímané, a nenarušuje to chod společnosti, ale jinde je to něco pohoršlivého, trestného, a přináší to rozvrat do společnosti... Proč někde se masově rozšířilo křesťanství, a někde je to jen otázka malé komunity uprostřed jiného náboženství... Malá úvaha: Stejně křesťané vždy budeme menšina ve svém okolí, jestli je to někde na planetě malá menšina uprostřed třeba muslimské společnosti, nebo u nás v Evropě, jestli jsme menšina uprostřed „křesťanského státu“, uprostřed masy formálních křesťanů, jaký je v tom vlastně rozdíl? Dále: Víte, co je třeba zajímavé? Když se bavím např. se Slováky, nebo s Ukrajinci, a zeptám se jich, jestli chodí do kostela, tak mi většinou řeknou, že doma ano, ale v Čechách ne. Zajímavé, ne? Jakoby se podřídili našemu ateismu 8-) Nebo jsem četl o bulharském jogurtu, prý obsahuje bacilus bulgaricus, což je kultura, která žije a funguje v jogurtu, ale jen v Bulharsku. Když ho odvezete za hranice, tak ty bakterie rychle začnou umírat. Takže vidíme, že na území opravdu záleží... V souvislosti s těmito úvahami o územích připomenu, co říká Písmo: „On určil hranice lidských sídel“ (Sk 17:26) – takže jasné, existují ohraničená lidská sídla, jsou tedy oddělené celé národy, ale i různé kmeny, etnické skupiny, komunity (ale třeba v rámci křesťanství i různé věroučné skupiny) – a lidé, ti jsou vždy nějak spojeni s anděly, takže to má logiku, že i nad každou skupinou lidí je nějaký anděl, a tedy i nad jejich územím 8-)
Proč o tom píši? Protože to má určité praktické dopady na náš život, ale i na naši službu. Někam jedeš, ale tam panuje jiná duchovní atmosféra, Ty tam strávíš nějaký čas, ovlivní Tě to, vrátíš se domů, a tuto změnu vnášíš i do svého okolí. Proto se třeba vždy tradičně jezdilo „někam jinam“ za vzděláním, a na „zkušenou“ (dnes: stáže, výměnné studijní pobyty, atd.). Takže Ty jedeš na studijní jazykový pobyt (už se dostáváme k těm jazykům 8-), ale v zemi, kterou navštívíš, se nenaučíš pouze jazyk, ale pochytáš i něco z místní kultury, mentality.
Např. potkávám lidi, kteří se byli v Americe učit anglicky, u toho dělali nějakou brigádu, pak si tam samozřejmě zajeli na nějaký výlet, atd. Teď se vrátili, ale „jako vyměnění“ – např. se bavíme o politice, řeknu nějaký nepopiratelný fakt, co se stalo, třeba, jak Američané někam jeli, a někoho tam zabili, nebo něco zničili. Ale tito lidé to strašně hájí, že „oni ví, co dělají“, a že „to bylo nutné“, apod. Prostě přijali jejich politické přesvědčení, nasáli to do sebe a nejsou objektivní.
Ale funguje to i obráceně, mnozí se naopak „vyléčili“ z obdivu k té které zemi, až když ji navštívili. Nedávno jsem zaslechl rozhovor dvou lidí, jeden z nich říkal, jaký byl amerikanofil, než se dostal do USA, a že je vyléčený. Podívejte se do historie: Martin Luther, oddaný římský katolík, až když navštívil Řím, tak dostal šok, vystoupil z římské církve a začal budovat protestantskou (německou) církev. Karel Havlíček Borovský, zástupce slavjanofilů a panslavistů, kteří uvažovali o spojení všech Slovanů do jednoho státu, tak po roce pobytu v Rusku prohlásil, že to nejde, že naše národy už po historickém vývoji jsou někde úplně jinde, a ať zůstaneme v Rakousku.
Jo: Německo není Itálie, Čechy nejsou Rusko a Evropa není Amerika! Bůh oddělil národy, jejich sídla, jejich jazyky, jejich hranice…
Takže někam jeďte, je to zdravé (ale i nezdravé, dej si pozor, ať něčemu slepě nepropadneš 8-) Ale hlavně, v cizině se lépe (objektivněji) podíváš na své češství, můžeš ho zkoumat a přehodnotit. Prostě: Až někam pojedeš, tak jedině s Bohem, aby ses na vše správně díval 8-)
No a co ty jazyky? Opět Tě to obohatí. Vzpomínáte? „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“ 8-) Je to tím, že studiem jazyků nahlédneš i do hlav lidí, kteří ten konkrétní jazyk užívají, mají jinou mentalitu, jiné postoje k různým věcem, jiný světonázor.
Navíc sama skladba toho jazyka, slovní zásoba, atd. prozrazuje o tom dotyčném národu ledacos… Např. jsem se dočetl, že romština nemá budoucí čas. Tím by se leccos vysvětlovalo: Přístup ke vzdělání (budoucnost), neschopnost rozvrhnout si peníze z výplaty na celý měsíc dopředu (budoucnost), atd.
Nebo čínština: Nemá jednotné číslo, vše je množné číslo. Takže v tom národě není moc (vůbec?) individualismus, ale kolektivismus, chápeme tedy, proč jsou schopni dosáhnout velkých úspěchů v budování něčeho, a také chápeme, že mohli vytvořit tak velkou říši z mnoha národů do jednoho celku, a proč tam zvítězily komunistické ideje.
Eskymáci mají prý 22 výrazů pro „sníh“. Arabština má prý sedmdesát výrazů pro „meč“ – to vypovídá o mnohém...
Co němčina? Místo „sluníčko“ řeknou „malé Slunce“ – co je to za lidi?! 8-) Ne, to byl ftip, oni mají nějakou podobu takových slov, zdrobněliny, apod.
Jsou jazyky, kde neexistuje vykání, pouze tykání, naopak jinde je těchto variant více, ještě musíte započítat, kolik je Vašemu protějšku let, jaké je jeho společenské postavení, atd.
Prostě vidíme, jak jazyk vypovídá o kultuře... Ještě přičtěte samozřejmě různá přísloví, ustálené slovní obraty, styl a obsah literatury, písně, různé „hlášky“ atd. To vše je bohatý zdroj moudrosti, inspirace, a pomůže nám to dotvořit si obraz o konkrétním národě.
A nakonec, co čeština? Zkuste se zamyslet o našem jazyce, o čem vypovídá? Např. teď řeším překladatelský oříšek, u jiných Slovanů běžné slovo „podvih“ (resp. podvig) – jak to říci česky? Jasně, když Rusové a Srbové dělali podvih proti fašistům, Češi si šli sednout na pivo. Ale myslím, že ve slovenštině je to slovo užívané, také ale slyšíme o Slovenském národním povstání, a víme, že atentátníci na Heydricha byli jeden Slovák a druhý Moravák 8-)
Takže když se budete zajímat o jazyky, dozvíte se mnoho zajímavých věcí, ale nebojte: Misie není jen o mluvení, takže kdo není na jazyky, není vyloučen z tohoto úkolu nám od Boha daného (teď jsem některým vzal výmluvu 8-)
Hodně lidí mi řeklo: „No jo, Tobě se to mluví, Ty máš na jazyky obdarování“ – vůbec ne. Jsem tumpachovej, nejde mi to, něco jsem musel úplně vzdát, a to, co umím, jsem si normálně nadřel. Prostě Bůh řekl:„Uč se“, tak se to učím.
Ale někdy stačí umět pár slov, a otevře Vám to dveře. Četl jsem zajímavý příběh misionářů z Holandska v SSSR, kdy se učili rusky, dali dohromady asi jednu větu, ale na Boží volání jeli do Ruska. Pak přišli do nějakého sboru a hledali kontakt, oslovili někoho (tou větou 8-), a on na ně vyvalil oči, a řekl jim: „Tady se mluví německy.“ (holandština je nářečí němčiny).
No ale od té doby se nám něco podobného stalo mnohokrát 8-) Z Boží milosti nemusím jen číst příběhy v knížkách, ale zažívat s Ním své vlastní příběhy.
Bůh situace předem připravuje, prostě jen se rozhodni, a jdi, odpověz na Jeho volání… Třeba se nám stalo, že nás Bůh povolal do Řecka. Vyjeli jsme, tým patnácti lidí, z nichž nikdo neuměl řecky, ani jsme předtím nebyli v této zemi. Přijeli jsme k jednomu pohoří, které jsme museli překonat. Napadlo mě (prozřetelně), že tam v horách nebudou benzínové stanice, takže jsem řekl všem našim řidičům (tři auta), že si natankujeme na periférii posledního města. Na čerpací stanici přišla obsluha, jeden pán v montérkách, a začal něco mluvit. Pokrčili jsme rameny, a řekli jen: „Československo“. Rozzářil se a odpověděl: „však som studoval v Bratislave“ 8-) Dali jsme řeč, a vydali se překonat pohoří. Když se nám to asi po čtyřech hodinách jízdy podařilo, na první benzínce pod horami jsme raději zastavili opět doplnit palivo. Přišel pán v montérkách, začal na nás mluvit, použili jsme naše heslo, a on pochopitelně také začal mluvit slovensky 8-) Prostě dvě benzínky = dva bývalí studenti v Československu 8-)
A podobné historky. Prostě, když nás Bůh někam pošle, také předem zařídí věci.
No, ale Vás asi překvapilo, jak koketuji s tou ruštinou? Hlavně to překvapilo mne: Když jsem začal dělat misii, pochopil jsem, že si ji budu muset oprášit, ale čím víc jsem do toho pronikal, tím více jsem byl překvapen ruskou kulturou, mentalitou a historií. Např. já mám rád rockovou hudbu, ale poté, co jsem uvěřil, jsem musel začít zkoumat, o čem vlastně ty kapely zpívají, a hodně jich vyřadit ze svého repertoáru. Bylo to tak složité, že jsem to radši vzal jedním šmahem a přestal poslouchat všechny ty kapely. Když si na Západě pustíte rockovou muziku, tak se to tam hemží samými satany, vzpourou, neúctou k rodičům, volným sexem, nevázaností, kletbami, atd. Když jsem si ale pustil kvůli studiu ruskou rockovou hudbu, zjistil jsem, že často zpívají o Bohu, o Církvi, o Vlasti, o přátelství, o manželce, o rodičích, a o sebeobětování se.
To byl asi druhý rozdíl, kterého jsem si všiml, tedy jaký je kontrast mezi Východem a Západem. Ten první šok mě čekal během kontaktů s lidmi různých národností, kdy většina mi řekla, jak vzpomínají na sovětskou éru, a jak teď nadávají na prozápadní orientaci svých zemí. Ať už to byli lidé z Afriky, ze Sýrie, Arménie a dalších… Jako příklad uvedu Afghánistán: Ve své službě se hodně potkávám s Afghánci. Vlastně jsem neslyšel žádného z nich nadávat na Sovětský svaz, ale na Ameriku samozřejmě ano, když nejvíce uprchlíků z této země je z doby přítomnosti Američanů v jejich vlasti. Napadlo mě se jich na to zeptat, do té doby jsme probírali jen náboženská témata… Afghánci mi odpověděli, že za přítomnosti Sovětů jim Rusové stavěli bazény, sportoviště, kina, přehrady, dávali možnost vzdělání, atd. Toto mě podnítilo k tomu, zjistit si o těchto věcech více...
Jako další překvapení (vyléčení z protiruské propagandy 8-) byl dokument o kávě, který jsem shlédl: Bylo tam popsáno, jak Sovětský svaz udělal mezinárodní smlouvy se zeměmi, které produkovaly kávu, např. Vietnam, Etiopie… Tyto země měly zaručeny výkup této plodiny, vyplatilo se jim tedy investovat do zemědělství, lidé měli práci, měli mzdy, stát z toho prosperoval, mohl za to do země dovézt stroje, apod. S rozpadem SSSR tento vzájemný obchod skončil, tyto země se začaly propadat do chudoby, resp. občanské války, do hospodářského úpadku. Na druhé straně jsou známy (a také je o tom dokument) praktiky západních velmocí, kdy různé společnosti také mají smlouvy s pěstiteli, ale dávají jim nízkou výkupní cenu, kterou drží za pomoci monopolů, kartelů, apod. Těmto lidem zbývá dvojí volba: Buď prodat za nízkou cenu, nebo znehodnotit celou úrodu a nemít nic. Zamysleli jste se někdy, proč jsou levnější banány, než jablka? Někdy dokonce banány vyjdou levněji, než brambory. To je právě ono. Více o tom zjistíte, když se podíváte na nějaké údaje, o kterých píše např. Fair Trade obchod, nebo jsou o tom také natočené dokumenty. Takže se zjistilo, že bývalé koloniální země nejsou vůbec bývalé, ale stále koloniální.
Nebo, odhlédneme-li od ovoce, kávy, kakaa a vína jinam: Proč se více vyplatí kupovat suroviny na mezinárodních trzích, než si je sami těžit v tuzemsku? No tak si zase přečtěte jiné reportáže např. z Chile, kde pracují v dolech děti. Jaké tam jsou bezpečnostní zásady, nebo zdravotní péče či důchodové pojištění? Tyto děti se nedožijí důchodu, neblbněte: Věk, kterého se průměrně dožívají, je prý něco kolem 24.
Takže tady slyšíme, jak měl Sovětský svaz a i bývalé Československo v padesátých letech lágry, no jo: Jenže oni je pak rozpustili a začali žít normálně, ale západní země vesele využívají toho (podporují takové režimy v těchto zemích), že takové lágry jsou ve světě a ještě jich je více. Jedná se o doly, továrny, přístavy, rybolov a následný zpracovatelský průmysl, plantáže. Co levný textil z Asie? Už jste slyšeli o šičkách zavřených celý den v dílnách při špatných žárovkách? Atd. atd.
Kdežto za „ruské okupace“ platily zákony: Pracovní doba, proplacené přesčasy, víkendy a svátky, bezpečnost práce, lékařská péče, rekreace pro zaměstnance, lázně pro těžce pracující, atd. Zaměstnavatelé investovali do vzdělání a kvalifikace pracujících…
Však to vidíme dnes: Čím dále od éry Sovětského svazu, tím horší vzdělávání, zdravotní péče, podmínky na pracovišti, horší kvalita potravin, spotřebního zboží, atd. Větší rozvodovost, kriminalita, zneužívání drog a jiné negativní jevy ve společnosti.
Hlavně, že je toaletní papír! Který se mi ovšem nějak protrhává mezi prsty 8-) Když mluvím o vzdělávání, dám jeden příklad: V devadesátých letech k nám začalo přijíždět mnoho investorů, zakládali tady továrny, atd. Asi po dvaceti letech začali říkat, že přesunou výrobu dále na východ, že je to vyjde levněji... No jo: Protože když přišli v devadesátých letech, byla tady řada odborníků, a dělníci měli kvalifikaci, protože podniky měly svá učiliště, kde vychovávali učně. Západní investoři na tom vydělali, že tu byli schopní lidé, ale už neinvestovali do vzdělání, a tedy po těch dvaceti letech už neměli mladé lidi do provozu, proto chtěli dále na východ... Mezitím ta generace šla raději na školy, než na učiliště, ale dnes Vám těžko nějaký Mgr. Bc. Dis. apod. udělá doma topení, nebo zednické práce... V obchodě nejsou prodavačky, ale „pípačky“ cenovek, v restauraci místo číšníka v košili přijde nějaká holka ve vypasovaném tričku, nebo v minisukni, abyste se dívali na ní, a ne na to, co dělá rukama, a ani neumí pořádně počítat. Nebo naopak umí? 8-)
Další zajímavost, při mé exkurzi do ruského myšlení: Viděl jsem vzdělávací pořad o stravování, byly to dva díly: „Potraviny, které škodí mužům“ a „Potraviny, které škodí ženám“ – tak to by v Evropě neprošlo, tady přece už víme, že žena a muž nejsou biologicky odlišné bytosti, přírodou odlišně vybavené, ale rovnoprávné bytosti, které se cítí mužem či ženou jen na bázi předešlé (mylné) výchovy, která předpojatě přisoudila chlapečkům mužskou roli a holčičkám ženskou roli, a tak současní muži a ženy jsou produktem nikoli Božího záměru, ale výchovy vlivem socio-kulturního omylu předešlých generací, čemuž my se za našich dní účinně postavíme a zrovnoprávníme „to“, aby si v dovršeném věku osmnácti let vybralo, jestli to „to“ je on nebo ona. Takže tedy nejen, že od teď již ve slabikáři „máma nemele maso“, ale vlastně už není ani žádná máma, ale ani táta, pouze rodič číslo 1 a rodič číslo 2. Ale to zase není tak úplně pravda, máma a táta úplně nevymizeli: Můžete mít tatínka, pokud budete mít tyto tatínky dva, a tak je politicky korektní věta: „Já mám dva tatínky“ Hurá do Evropy!
Takže zpět k tomuto pořadu: Pěkně tu vysvětlili, ti zlí Rusové, ve kterých potravinách jsou jaké vitamíny, minerály, a jakou produkci kterých hormonů tyto potraviny podporují, takže co je vhodné, aby jedli muži, a co je zase vhodné pro ženy, aby byli zdraví, plodní, a nestali se postupem času pod vlivem nevhodného jídla „unisex“ osobou, což by jim hodně znepříjemnilo stáří, protože jejich tělo by jim pak nedávalo patřičnou podporu.
No, jdu na další pořady, začíná mě to zajímat!
A ještě, co ta moje srbština? 8-) Opět: číst knihy, noviny, dívat se na filmy této produkce je skutečně „výživné“ 8-)
Tak příklad: Jistě si pamatujete, jak před x lety proběhly v Paříži teroristické útoky na civilní obyvatele. Naše televize a noviny v tom měly jasno: „Islámský terorismus dorazil do Evropy, to je již příliš, a my vyšleme do Sýrie vojenský kontingent!“ To řekli asi dvě hodiny po těchto teroristických akcích i prezident, i ministr obrany. Ještě ten den! V „demokratické“ zemi! Bez vyjádření odborníků, bez hlasování, bez analýzy, která by nám řekla, co se vlastně stalo. Prostě jen emotivní vlna, na které můžeme vydělat: Poslat kontingent, a pak za to dostat zakázky na poválečnou obnovu zdevastované země, samozřejmě poblíž nějakého ropovodu. Bez ohledu na to, že se nás věc netýkala (Paříž není ani v Praze, ani v Čechách, ani na Moravě), bez ohledu na to, co po víkendu, až to zpracují, řeknou bezpečnostní experti a politologové, z toho je vidět, že už to bylo předem rozhodnuto (předem, tím myslím ještě před těmito útoky). Mediální masáž zaručila všeobecný souhlas veřejnosti, které ani nevadilo, že po oznámení tohoto chystajícího se kontingentu nás Islámský stát zařadil na listinu teroristických útoků, načež vláda posílila všude policejní hlídky (v metru, na hradě, ve městech) a ta stejná veřejnost musela zaplatit těmto hlídkám přesčasy, vybavení, auta, benzín, atd.
Sedl jsem, načetl si na internetu srbské noviny, a tam: Žádná panika, žádné emoce, ale odborně popsaná záležitost, vyjádření fundovaných lidí, informace o tom, co předcházelo těmto útokům, jaké věci krátce před tím prováděla Francie na územích států, odkud vlastně přišli tito teroristé… Také tu byly návrhy, jak řešit mírově tuto situaci… Vše stručné, přesné, výstižné, jasné.
Nebo z jiného soudku: Zjistili jsme, že v Srbsku děti chodí do školy na dopolední a odpolední výuku, střídají se, vždy jeden týden jdou ráno do školy, druhý týden odpoledne, a tak pořád dokola. Tak nejen, že jim stačí jedna školní budova pro dvojnásobek dětí, než u nás, ale hlavně: Moje žena je učitelka, a řekla mi, že některé děti jsou aktivní dopoledne, a jiné zase odpoledne, zkrátka někomu po ránu učení nejde tak dobře, jako odpoledne nebo večer. Takže nikdo zde není znevýhodněn, mají to půl na půl, kdežto u nás jsou vlastně diskriminované ty děti, které mají svojí aktivní špičku až odpoledne: Ráno prostě čučí na tabuli a moc toho nechápou... Nepřipomíná Vám to někoho? 8-) Já jsem se v tom viděl: Jednou jsme byli v dětství ve škole v přírodě, a tam bylo málo učeben, tak nás rozdělili, a naše skupina ráno šla ven, pak jsme se vrátili na oběd, po něm následoval polední klid, a teprve odpoledne jsme se šly jako děti učit. A naprosto mi to vyhovovalo! Bylo to v zimě, takže ty druhé děti, než se po škole vypravily ven, už se jim setmělo... Naše skupina si ráno užila denní světlo, sníh, hry nebo pochody, a večer jsme si v učebně rozsvítili 8-)
Ale zpět k tomu čtivu, když pominu knihy, wikipedii, apod., a zůstanu u novin: Když šlo nejvíce uprchlíků ze Sýrie do Evropy, právě přes Srbsko, tak u nás (kde nebyli uprchlíci téměř žádní, protože šli přes Rakousko do Německa, mimo naší zemi) byla médii šířena ohromná panika, poplach, hysterie, a jánevímco ještě, a to, aniž by se nás to týkalo! V Srbsku mezitím, kudy prošel asi milión uprchlíků, vycházely v novinách zprávy o uprchlících, kde byli popsáni jako oběti mezinárodního násilí (což skutečně byli), vycházely rozhovory s nimi, takže od konkrétních lidí čtenáři měli konkrétní zprávy, novináři vychválili obyvatele vesnic, kteří procházejícím zástupům poskytli vodu, nebo je nechali odpočinout u sebe na zahradě. Odsoudily starostu jednoho města, který si chtěl na protiuprchlické politice vybudovat kariéru (noviny odhalily, že sám byl synem rodiny, která v Srbsku získala azyl), úřady udělaly různé kontroly, zjistily např., že někteří taxikáři vozili uprchlíky, využili jejich neznalosti prostředí, a účtovali jim vysoké ceny. Těmto taxikářům odebraly úřady doživotně licenci, a noviny odsoudily jejich chování (co třeba taxikáři v Praze? Ty, když někdo načapá, tak dají možná pokutu, a kradou vesele dál).
Např. v českých novinách jsem četl o tom, jak jdou do Evropy „samí mladí muži“, což je důkaz, že jde o vycvičenou armádu Islámského státu, článek doprovodily fotografie těchto „bojovníků za islám“. Ale bylo tam napsáno, kde to vyfotili, tak jsem tam okamžitě jel i s týmem, podívat se na tyto „islamisty“: Na místě, odkud byly sotva den dva pořízeny tyto fotografie, jsme viděli množství stanů, v nichž byli starci, invalidé, ženy, malé děti, miminka… Muži chodili pro vodu k přistavené cisterně, a právě zde vznikly ty fotografie „samých mladých mužů“. No, a všichni byli katolíci, viděli jsme je, jak chodí do kostela, křižují se, klaní se před sochou Panny Marie…
A víte co? Nikde žádný český novinář… Tak kdo to psal, a odkud vzal ty fotografie? Stáhl si je z internetu, a napsal k tomu nějakou smyšlenou legendu… Nebo předem nadiktovanou, na objednávku.
Takže tím chci říci, že znalost cizího jazyka Vám rozšíří obzory, nejste odkázáni jen na jeden zdroj. A to by mě zajímalo, co psaly syrské noviny, libanonské, indické, pákistánské… Abychom stále jen nekopírovali ty anglicky psané zprávy, z USA, Austrálie, apod. Bylo by třeba zajímavé přečíst si něco od afghánských uprchlíků žijících v Austrálii, než jen od rodilých Australanů... No, proto se holt budete muset Vy učit tyto jazyky, abychom zjistili ještě více 8-)
A ještě jedna zajímavost: Protože (podle Dalimilovy kroniky) původní Češi přišli z Balkánu, má náš jazyk s tím jihoslovanským hodně věcí společného, což je logické, ale třeba až studiem cizích jazyků jsem porozuměl některým našim místopisným názvům, takže dnes už pro mne nejsou tak záhadné názvy, jako třeba Brdy, Nový Knín, Chrást, Debelov, Medlov, Baška, Lozice, Břest, Žežice či Žižice nebo Žižín, Želkovice, Jarohněvice, Palačov, Cvilín a podobně 8-)