Cestování

   Tak minule jsme si napsali něco o našem karavanu, ale nejsme to jen my, kdo cestujeme karavanem, jsou to samozřejmě i další misionáři, kteří by nám také mohli napsat své příběhy, např. s jedněmi jsme se potkali na pobřeží v Řecku, když jsme byli na službě mezi uprchlíky, kteří se zde vyloďovali z trajektů… Zaparkovali jsme karavan, šli podél moře mezi uprchlíky, a mezi nimi jsme potkali misionáře z Itálie, kteří přijeli z druhé strany, zaparkovali své karavany na konci města, a šli k uprchlíkům podél moře z opačné strany než my. Bylo to dobré setkání, spojili jsme se tehdy ve službě a vzájemně jsme se radovali, že někoho jiného také napadla ta stejná věc.
   Karavany dnes samozřejmě nepoužívají pouze misionáři, ale viděli jsme na našich cestách např. zdravotní pojišťovny: Přijedou mezi své klienty někam na náměstí, a vyřídí s nimi jejich požadavky v pojízdné kanceláři, klienti tak nemusí cestovat např. do okresního města kvůli podpisu smlouvy…
   Nebo jsme viděli pojízdnou městskou policii: tam, kde je mnoho kriminality, policisté nevozí přestupníky na stanici, ale zaparkují si karavan v problémových lokalitách a hlídkují tam. Uvnitř mají techniku, stůl, a hned Vám tu vypíší pokutu na počkání 8-)
   Dále jsme viděli v místech humanitární katastrofy např. lékařské stanice v karavanech, kanceláře různých organizací, nebo jinde třeba politiky při předvolební agitaci, jak si zaparkují karavan ve městě, a z něj rozdávají své sliby na letácích, mluví k lidem z ampliónů, atp.
   Tak už chybíš jen Ty, aby sis pořídil také karavan, a zajel mezi lidi se svojí (doufáme, že misijní? 8-) nabídkou!
   Tak dnes by se hodilo, když už jsme si napsali o dopravním prostředku, říci něco o samotném cestování…
   Tak předně chci vyvrátit pověru, že cestování je nějaká pohoda, klídek, růžový život, nebo něco podobného… Hodně lidí nám řeklo: „No to si jen tak jezdíte…“ Tak určitě si jen tak nejezdíme, držíme se plánů, které přijímáme od Boha, a objíždíme další povinnosti, které z toho vyplývají. Cestování obnáší těžkosti, a vydat se na cesty pro Krista je skutečná oběť. Např. Svatý Pavel cestování vyjmenovává mezi ostatními těžkostmi, které snášel pro Evangelium, mezi tím vším vězněním, bičováním, kamenováním, odsuzováním, hladověním, žízněním, trápením, nevyspáním, atd., vyjmenovává i cestování (2 Kor 11:23–29).
   Sám Kristus (který hodně cestoval) započítal cestování mezi životní těžkosti (Mt 25:43). Ano, jistě, pokud někde bydlíte, jste na jednom místě, a pak se jedete někam podívat, tak to může být hezký výlet, ale pokud se cestování stane vaším životním stylem, brzy zjistíte, že je to řetězec různých událostí, ať už běžných, rutinních, či nudných, až po ty nebezpečné. Do toho samozřejmě přichází i hezké momenty, ale platí, že člověk rád vzpomíná na to hezké, takže když slyšíte někoho vyprávět, třeba na cestovatelské přednášce, tak slyšíte samé hezké věci, příběhy, vidíte krásné fotografie, atd., ale tyto momenty jsou vykoupeny hromadou času a kilometrů, rutinou a nepříjemnostmi, o kterých samozřejmě cestovatel nebude vyprávět, protože na to nemá během přednášky čas. Nechce Vás odradit od Vašich plánů, nemá zapotřebí dělat ze sebe mučedníka, a hlavně kvůli tomu nedělá tu přednášku.
   Tak také nechceme ze sebe dělat mučedníky (to z nás asi udělá někdo jiný 8-), ale pro reálný obraz misie, o který se snažíme nejen na těchto stránkách, ale celkově v naší službě, si to jen malinko přiblížíme…
   Takže na cestách můžete někde dlouho čekat (zvlášť „příjemné“ je to v extrémních teplotách, v horku nebo zimě 8-), když Vás obtěžuje hmyz, celníci v cizím jazyce, kteří chtějí buď nějaký byrokratický úkon, kterému nerozumíte, nebo který nemůžete splnit, nebo prostě jen, když čekají úplatek 8-), zažíváte nepohodlí cest (různé silnice různé kvality 8-). Překonáváte rychle podnební nebo časová pásma, což neprospívá zdraví. Na místě mohou být subtropické rostliny, na které dostanete alergii, štípne Vás nějaký hmyz, že máte podivnou skvrnu na těle. Vše je tu jaksi jedovatější, agresivnější…  Dlouhodobě jste vystaveni jinému jazykovému prostředí (pak uznáte: „všude dobře, doma nejlépe!“ 8-) Mohou Vás přepadnout nebo nabourat, pak se špatně řeší v cizím jazyce nehoda, odtahovka, oprava, nebo policejní protokol (třeba maďarsky, turecky, nebo svahilsky 8-) Nerozumíte úplně dobře jídelnímu lístku, takže pak zjistíte, že Vám přinesli něco jiného, než jste zamýšleli. Přeřeknete se, takže snadno urazíte své hostitele. Uděláte jiné faux pas, řeknete pro místní nevhodnou anekdotu, nezasmějete se cizí anekdotě. Špatně si spočítáte kurs, nebo to musíte pořád hlídat, aby Vás neokradli, je drahé si zatelefonovat domů, nemůžete najít wifi (zvláště pro internetové závisláky je to blbé 8-), atd., nebudu vše vyjmenovávat, domyslete si sami, třeba mořskou nemoc, strach z létání, nebo co Vás straší…
   Takže není to legrace (ale někdy jo 8-), hlavně si uvědomte odloučenost od domova, od svých blízkých, vykořenění, atd. Nám to pomáhá lépe pochopit cizince, imigranty, uprchlíky, vždyť oni toto vše zažívají dnes a denně, někdy permanentně dlouhá léta… Můžeme se tak vžít do jejich situace, lépe jim rozumět, ale i upravit své poselství tak, aby pro ně bylo přijatelné, abychom neměli nějaké „hurákázání“ naprosto odtržené od jejich života.
   A také nám to pomáhá pochopit biblickou pravdu, že jsme jen hosty na tomto světě, že náš pravý domov je v nebi: 1.Paralipomenon 29:15 – „My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není.“ Žd 13:14 – „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“
   Takže mám zato, že cestování nás dělá lepšími křesťany. Ne nadarmo se Bůh nazývá Cestou. Slibuje nám, že bude spravovat naše cesty. Říká, že nám bude svítit pod nohy na naší cestě, atd. O sezení doma v křesle se nějak v Bibli nepíše 8-)
   Osobně jsem se na cestách mnoho naučil nejen o národech, o dějinách, ale i více tam ke mně mluvila Bible. Některé verše jsem pochopil až na cestách. V rozhovorech s lidmi jiné kultury jsem Písmo vnímal zase v jiném světle, jejich pohledy mě obohatily… Lépe jsem poznal i lidi, se kterými jsem jel, které jsem však znal už z domova (vzpomeňte si třeba na zvyk v naší kultuře jezdit na svatební cestu 8-) a řekl bych, že jsem poznal více i sebe, v jiných situacích, než které bych zažíval doma. A poznat sebe přispívá k pokání 8-), k očišťování se a přiblížení se Bohu.
   Zde taková zajímavost, sice z textu, který je pro mnoho lidí sporný, ale toto se mi líbí: Sírachovec 34:11 – „Mnoho jsem viděl, když jsem byl na cestách, porozuměl jsem víc, než umím povědět.“
   Díky cestování se rozšířila Církev (přečtěte si knihu Skutků), díky cestování Evangelium přišlo i do naší země (přečtěte si životopisy svatých Cyrila a Metoděje). Díky cestování Ty příště někoho požehnáš kdesi…
   Takže cestujte 8-) samozřejmě každý podle svých možností a jak k Vám mluví Bůh: Pro někoho to bude znamenat, že se jednou za rok někam vypraví na čtrnáct dní, pro někoho to bude způsob, jak trávit víkendy, ale pro někoho to opravdu může znamenat „…Opusť svůj dům a následuj Mne…“
    Když jsem se musel já sám rozhodnout (cestování nebyl můj nápad, ale Boží pozvání na cestu s Ním), hodně mi pomohla pasáž z jedné knihy, kde se psalo o tom, jak poznat Boží vůli pro svůj život. Psali tam, ať si při hledání Boží vůle vzpomeneme na dětství – co nás tehdy zajímalo? Bůh totiž do nás vložil své povolání už v lůně matky, jako děti jsme byli čistí, přirozeně jsme tíhli k tomu, co je do nás vloženo, byli jsme ve větší shodě sami se sebou… Pak přišlo vzdělání, rady druhých lidí, co by se mělo, jak by se mělo…
   A skutečně: Když jsem si vybavil své dětství, sotva jsem se naučil číst, četl jsem hlavně mapy 8-) Když vyřadili nějakou mapu, protože už je zastaralá, já jsem si tento „odpad“ ponechal do své sbírky 8-) Z předmětů ve škole jsem měl nejlepší známky z vlastivědy a potom ze zeměpisu, to mě také nejvíce bavilo. Prošel jsem i praktickým výcvikem: Jako děti z ekologicky postižené severočeské hnědouhelné pánve (to znamená hodně elektráren 8-) jsme jezdili dvakrát ročně do školy v přírodě, pokaždé na jiné místo. Ještě předtím jsme jezdili do „školky v přírodě.“ Dále to byly lyžařské výcviky a v létě pionýrské tábory. A do toho občas nějaký noční orientační pochod, nebo „Běh o partyzánský samopal“ 8-) Opravdu jsem se naučil znát svoji zemi.
   No, ale když tak vzpomínám na tu dobu, víte, jaká byla ještě moje oblíbená kniha, asi ve třetí třídě? „Cirkus Azbukistán.“ Ale to je už další kapitola 8-) 8-) 8-)
   Takže zjisti, co jsi zač. Poznej sám sebe, vzpomeň si, co Tě bavilo v dětství a popřemýšlej o tom! Potkáme se někde na benzínce? 8-)