Naše pojetí misie

   Nejčastější omyl mezi křesťany bývá představa, že cílem misie je spása duší... Avšak Písmo nám říká, že spasení duší pramení z naší lásky k neviditelnému Kristu, z radosti a víry v Něj: 1.Pt.1:8,9 naopak jinde se v Bibli píše, abychom se obuli k pohotové službě Evangelia, ale ne snad proto, abychom „získávali duše“, ale abychom obstáli ve zlý den: Ef.6:13–17. To znamená: věříme, že když budeme žít čistou a radostnou víru a chodit s Kristem, staneme se tak vůní Božího poznání a to způsobí, že mnozí uvěří (2.Kor.2:14–16). Náš život s Bohem způsobí, že další lidé kolem nás se také probudí k životu v Kristu (Ef.5:14). Naopak, pokud z obracení lidí uděláme činnost (aktivitu), končívá to většinou v přepracovanosti, námaze, frustraci a nevidíme mnoho ovoce. Vemte si za příklad Ježíšovu službu, kdy mnohokrát pouze Jeho přítomnost či pohled způsobily, že se mnozí odvrátili od hříchu a stali se Jeho učedníky (žena u studny, Zacheus, ale také Petr). Nejsou to jen biblické příběhy, které nám na tento princip ukazují, ale také historie Církve, např. životopisy různých světců, poustevníků, atd.: Tím, že se posvěcovali, byli za nějaký čas obklopení lidmi, svými učedníky i laiky a mnohokrát na místě, kde působili, vznikla centra probuzení či duchovní obnovy, velké kostely či chrámy, kláštery, atp.

   Dále nás Bible učí, že Evangelium nejsou pouze slova (1.Te.1:5), není tedy důležité to, co říkáme o Kristu, ale to, kým jsme v Kristu. Proto všechno náš prvořadý úkol je činit pokání, tedy obnovovat se ve své mysli (Ef.4:21–24 + Fp.2:4,5), abychom zachovali čistou víru a ubránili se různým přimíšeninám, které se do ní snaží dostat (Zj 3:8 + Žd 12:1,2). Tato čistá víra je předpokladem, že se stane žádoucím pro ostatní, že se staneme skutečně světlem pro lidi, se kterými přijdeme do běžného styku.

   Jaký je tedy vlastně úkol misie, misionáře, či evangelisty, když ne získávat lidi pro Krista? Je to budování dalších věřících k tomuto úkolu (Ef 4:11–13). Tedy ne Církev má evangelisty, aby evangelizovali, ale Bůh dává evangelisty do Církve, aby vybudovali a posílili ve věřících schopnost evangelizovat, neboť to je ve skutečnosti ůkol nás všech z rodiny víry. Takovým úkolem misionáře či evangelisty by tedy mělo být iniciování, resp. organizování misijně zaměřených akcí ve sborech, aby další lidé z těchto sborů dostali příležitosti zapojit se a získali tak zkušenosti a inspiraci do své osobní služby...

   Další, často tragickou chybou bývá, že se z evangelizace stává nábor do organizace. Místo, abychom zvali lidi ke Kristu, zveme je do sboru nebo do kostela. Přiznejme si: kolikrát jsme v životě pronesli větu: „Jdi za Ježíšem...“ a: „Přijď v neděli na shromáždění...“ Toto má pramalý efekt, neboť lidé vycítí, že jsou lákáni do nějaké organizace, která jim stejně nedá odpovědi na jejich životní problémy či otázky. Ve skutečnosti tyto odpovědi pro ně má pouze Kristus a naše práce má být přivézt tyto lidi přímo k Němu: ke skále, na které mohou začít stavět odznovu svůj život (1.Pt.2:4). To, v jakém církevním společenství se později tito lidé rozhodnou organizovat, je čistě jejich soukromá záležitost, resp. práce Svatého Ducha, jak a kam tyto lidi povede, ne naše, abychom jim říkali, kde je to dobré a kam mají chodit. Je na místě zde připomenout některé zásadní věci: že je to Kristus, kdo povolává lidi k víře (J.15:16), On také buduje svoji Církev (Mt 16:18+J 15:1,2), a nás posílá, abychom Jemu samému činili učedníky (Mt.28:19,20). Nedělejme tedy sobě učedníky, tedy své, ale dělejme raději Kristovi učedníky, tedy: Kristovy učedníky!